Prase po papuánsku

I ty nejvzdálenější civilizace mají alespoň něco společného, instituce a zvyky buď převzaté ze společného zdroje, nebo vzniklé na sobě nezávisle. Zejména společenské vynálezy opakovaně objevované různými civilizacemi jsou hodné pozornosti, neboť jejich povaha vypovídá o univerzálních zákonitostech, trendech a mezích lidské kulturní evoluce. Jednou takovou institucí, kterou česká a novoguinejská společnost sdílejí (byť k ní dospěly nezávisle na sobě a po mnoha generacích experimentování), je prase jakožto středobod národní kulinární praxe.

Papuánská zabijačka se liší od české v technických detailech. Novoguinejské prase je zabito obvykle oštěpem nebo šípem, poté jsou štětiny opáleny nad ohněm, zvíře je rozporcováno, zabaleno do banánových listů společně se sladkými bramborami a rozmanitou zeleninou máčenou v kokosovém mléce. Takto vzniklé balíčky jsou naskládány do jámy vyložené horkými kameny. Vše se utěsní vrstvou listí a ponechá půl dne péci. Náš ovar, jitrnice či tlačenka jsou produkty Novoguinejcům neznámé.

Společensky je ovšem zabijačka událostí v obou kulturách podobnou. V obou zemích je prase největším zvířetem, které je pěstováno podomácku výhradně za účelem konzumace. Zabijačka je tak nejen zdrojem mimořádného objemu velmi žádoucích poživatin, ale také vyvrcholením a jednorázovým zhodnocením dlouhého úsilí. Obé jí dodává společenský význam. V mnoha oblastech Nové Guineje jde o příležitost k uspořádání, vyjasnění a revizi sousedských či přátelských vztahů, jejichž intenzita a srdečnost je vyjádřena množstvím a kvalitou vepřového, jež každý obdrží při veřejné darovací ceremonii. Stejně tak v Čechách dáváme (nebo také nedáváme) ze zabijačky výslužky různé velikosti, zatímco nic podobného není zvykem ani při porážce králíka či krávy, ani při sklizni zeleninové zahrádky. Kulinární kult prasete má také v obou společnostech srovnatelné následky náboženské, totiž velkou rezistenci jak Čechů, tak Novoguinejců k doktríně islámu, jejíž přijetí by nutně znamenalo konec vepřovým hodům.

Jisté rozdíly v úloze prasete v české a novoguinejské společnosti ovšem existují. Na Nové Guineji je prase mimo jiné i významným platidlem, které se používá při nákupu nevěst, kompenzacích za násilná úmrtí z kmenových válek i jiných příležitostech. Prase je přitom jenom částečně směnitelné za peníze. Lze ho za ně sice běžně koupit či prodat, nicméně jisté platby, třeba právě za nevěstu, lze uskutečnit pouze ve vepřích, nikoliv v jejich peněžním ekvivalentu.

Nedávné kurzovní potíže novoguinejské měny, kdy během několika měsíců ztratila polovinu své hodnoty vůči americkému dolaru, se prasete vůbec nedotkly a jeho poměr k dolaru zůstal stabilní. Použití prasete jako oběživa je vynálezem, k němuž jsme – na rozdíl od Nové Guineje – v Čechách samostatně nedospěli. Možná stojí za úvahu, zejména bude-li pokles české koruny vůči světovým měnám i novoguinejskému praseti pokračovat i nadále.