Umění časomíry

V prvním roce pobytu na Nové Guineji byla moje pidžin-angličtina ještě natolik lámaná, že mi udržování lehké společenské konverzace s vesnickými mladíky, kteří mi v terénu pomáhali při biologických výzkumech, dělalo značné obtíže. Hluchá místa jsem se snažil vyplňovat větami jako vystřiženými z konverzačních příruček, včetně obligátní Hamaspela krismas bilong yu? čili Kolik je ti let? (doslova Kolik máš za sebou Vánoc?). K mému překvapení se dotázaný mladík vždy zarazil, začal jevit známky maximálního duševního úsilí a po dlouhé pauze nejistě oznámil právě vypočtený výsledek, totiž že mu je pět nebo také padesát let. To laboranti z naší výzkumné stanice měli k osobním datům mnohem rigoróznější přístup než prostí vesničané a úřadům uváděli o svém stáří údaje vždy vcelku uvěřitelné. Teprve později jsem srovnáním každoročně vyplňovaných dotazníků zjistil, že někteří z nich vůbec nestárnou, jiní dokonce pomalu mládnou a věk dalších je náhodnou veličinou, pohybující se z roku na rok ve značném rozmezí.

Novoguinejci nebyli v měření času nikdy na špici světového pokroku. Nevytvořili žádné astronomické kalendáře a omezili se pouze na registraci střídání ročních období, která mají vlastně jen dvě, dobu sucha a dobu dešťů. Nakonec to stačilo, neboť dodnes praktikovaný systém stěhovavého zemědělství přesné dodržování agronomických lhůt nevyžaduje. Po nástupu doby sucha se vyklučí kus lesa, po nástupu doby dešťů se osází, po dozrání úrody se – ještě v době dešťů – sklidí. Dnes už sice vlivem osvěty každý ví, jaký se právě píše rok, nicméně práce s kalendářem se ještě plně nevžila. Opravdu všelidovým se jeho užívání stalo teprve v roce 2000 – každý podle něj určoval, kdy už nastane konec světa.

Během celé novoguinejské historie se veškeré události tradovaly pouze ústně, a to po mnoho generací s překvapivou přesností. Ukázaly to například legendy o dávném sopečném výbuchu na severu ostrova, které věrně popisují událost starou 250 let, dnes ověřenou geologickými výzkumy. Nicméně v datování exploze (jakož i ostatních historických událostí) legendy selhaly. Všechny děje starší tří generací se odehrávají prostě v dávnověku, je to taim bilong tumbuna čili čas předků. Takto jednoduchý systém historického záznamu zcela vyhovoval, neboť svět se přece stejně neustále opakuje. Taim bilong tumbuna byl v principu stejný jako současnost a nic zásadně nového se neočekávalo ani od budoucnosti. Pokud se vše pohybuje v kruhu, je v podstatě jedno, zda se něco událo před jedním cyklem, nebo před deseti.

Moderní doba ovšem vstupuje do života Novoguinejců i v oblasti časomíry. A tak William z naší laboratoře už rozhoduje o datu svého narození s pomocí šikovného kalendáříku zabudovaného v operačním systému Windows. Když se ale na obrazovce momentálně zaneprázdněného počítače objeví symbol přesýpacích hodin, považuje ho William za schematické vyobrazení tradičního, ještěrčí kůží potaženého bubínku kundu, do jehož rytmu tančily generace jeho předků své rituální tance. Inu, Novoguinejci nebyli v měření času nikdy na špici světového pokroku.