Entartete Gedanken

Oslava plebejství je poprvé výrazně až geniálně prezentována v Haškově románu Osudy dobrého vojáka Švejka (tohoto v podstatě jediného českého projevu dada), který se dnes z perspektivy začínajícího 21. století (je to asi ještě nedostatečný odstup k zjištění výrazných kontur století minulého, ale přesto se již některé dají rozpoznat) zdá být zásadním manifestem plebejství až jakousi novou biblí (i se vší pokleslostí, kterou musí moderní bible, aby byla biblí, nutně obsahovat).

Zdá se totiž, že pokleslost je nejvýraznějším znakem současnosti. Na začátku 20. století obsahovala pokleslost ještě občasné stopy hrdinství (tento pojem by také potřeboval očistit či znovu naplnit), ale na jeho konci se už projevila bez příměsí kladných prvků.

Nejvyšší stupeň pokleslosti nalézám ve světě informací

Degradace informace jako fenoménu je tak příkrá, tak všeobecná a tak nebezpečná, že pro mne reprezentuje to největší nebezpečí současného světa. Informace ztratila veškerou validitu a změnila se v nestydatou, ale často i jen bezuzdnou hru s pojmy. Stala se přitom nejrozšířenějším zbožím a zasahuje tak všechny oblasti lidského dění.

Tato situace má samozřejmě devastující vliv i na svět umění. Na jedné straně učinila přemíra umělců, uměleckých děl, galerií a muzeí, trhů s uměním atp. z uměleckých děl pouhý druh informace. Ukazuje se, že většina uměleckých děl funguje, jen když jsou převedena do jazyka informací a v souvislostech s dalšími podobnými informacemi, které je doplňují, a teprve tak dotvářejí jejich smysl a význam, pokud ovšem nějaký mají. Na druhé straně se umělecká díla stala druhem výrobku s utilitárním zaměřením na tzv. umělecké sběratelství, které dnes funguje především jako klasifikační hledisko společenského postavení.

Pokleslost se protavila do nejvyšších met umění (dá-li se to tak nazvat), tedy do těch nejvýše oceňovaných a propagovaných uměleckých děl a jejich autorů, uměleckých teoretiků, kritiků a supersběratelů.

Kdybych byl požádán, abych označil typické povrchní a vtíravé kýče současného světového výtvarného umění, vybral bych například (a záměrně) díla a osobnosti, jako jsou Damian Hirst, Jeff Koons a architektka Zaha Hadid. Určitě nejsou jediní, jen typičtí. Tito umělci mj. používají velká gesta, speciální materiály, zažité ikony, pseudohumanistické postoje. Typická je pro ně blízkost obecnému vkusu a zároveň určitá distance od něj a gesto protestu, který však není protestem, jen zneužitím síly protestu. Především z jejich díla čiší touha upoutat, být viděn, přinášet instantní hodnoty. A to je esence kýče.

Právě tito lidé a jejich díla se objevují na nejvyšších místech nejrůznějších žebříčků lidských hodnot vévodících světu informací, který zároveň tyto pochybné hodnoty propaguje a kodifikuje. Jsou nejúspěšnější, nejprodávanější, nejdražší.

Média si neomylně vybírají k zveřejnění jen určitý typ informací, který potvrzuje už vládnoucí pokleslost, a tím vytváří zdání obecného vkusu. A jelikož svět informací je dnes tím nejsilnějším formotvorným elementem (i když žádnou skutečnou formu nevytváří), jsou tvrzení notoricky prezentovaná médii podvědomě vnímána jako zásadní životní kód.

I když vím, že dnes už nelze mluvit o avantgardě, poněvadž se stala historickým pojmem, přesto se mi dere přes rty prohlášení, že „dnes je i avantgarda kýčem“. Svět médií je schopen přiřadit jakémukoliv pojmu jakýkoli obsah a vytvořit tak virtuální svět, který se reálnému nepodobá, přesto však existující svět nepřetržitě ovlivňuje a traumatizuje. V procesu libovolného přiřazování pojmů a neexistence jasných kót se může i kýč stát avantgardou.

Neschopnost propojení virtuálního světa se světem reálným vede k obecné destabilizaci lidských společenství. Nahrává vzniku diktatur, i když se tyto diktatury mohou představovat jako typy „vyšší“ demokracie.

Nechám se pro své názory rád zatratit

Ne proto, abych si nasadil korunu výjimečnosti, ale jen proto, že v názorové změti světa zaplaveného informačním zmatkem a pedagogickou bezradností (tzn. tím, že ani vzdělání nenabízí šanci vymanit se ze závislosti na virtuálním světě deformovaných a devalvovaných informací) mi nic jiného než příklon k vlastnímu pohledu nezbývá. V osobních postojích lze nalézt drobnou šanci autenticity. Hovořím o šanci, poněvadž osobní postoj ještě neznamená vymanění se, maximálně pokus o ně. Přesto se zdá, že pokus o autenticitu má, přes určitě oprávněná zpochybnění, nějakou validitu, a dovolím si tvrdit, že i stopy vážnosti. Právě vážnost je jedna z hodnot, které se vytrácejí. (Nebo se už vytratila? Je těžké potvrdit existenci čehokoliv, poněvadž nevíme, zda věci a jevy jsou tím, čím se zdají být. Pro přesnost porozumění smyslu vážnosti uvádím, že vážnost se podobá hrdosti, ne nářku.)

Je ale vůbec nějaká šance orientovat se v současné záplavě umění (tedy toho, co je jako umění označováno, ale i toho, co možná uměním je)? Zdá se, že platí jen ryze osobní stanoviska. (Ale existují ještě osobní stanoviska? Nejsou jen variantami obecných klišé?)

Osobní stanoviska vnímaná jako kritéria však vedou k velké nerovnoměrnosti postojů, poněvadž společnost je vědomostně i morálně nevyrovnaná, a jakmile se zbaví obecně uznávaných (byť pokleslých) hodnot, přestane jako společenství fungovat. Současné společnosti (a znovu zdůrazňuji, že hovořím o společnostech západního typu) jsou plné nejen totálních nevzdělanců (kteří jsou možná méně nebezpeční), ale především fachidiotů, kteří svoji schopnost porozumět funkci nějakého zařízení, stroje či organizace zaměňují za vzdělanost.

Morální nevyrovnanost, která je zdrojem či završením (neumím se rozhodnout) tohoto procesu, pramení z rozpadu společenství založených na důrazném (především duchovním) sdílení společných hodnot. Současná společenství jsou tmelena stále hustší a hustší sítí zákonů a nařízení, poněvadž důvěra v jedince se vytratila (úměrně tomu, jak individuální ega rostou) a je nutné opříst občana sítí pravidel, aby nesešel z požadované cesty.

Všechny současné společnosti, ať se tváří sebedemokratičtěji, mají v sobě prvky totality, které jsou vždy zdůvodňovány ochranou životů a zdraví občanů či péčí o obecný blahobyt. A těchto totalitních prvků nekontrolovatelně přibývá.

Umělci dneška, i když v převážné většině volí formy i obsahy obecně těžko srozumitelné, očekávají obecné přijímání svých děl. Často se snaží vyjadřovat k společenským a politickým jevům tohoto světa a rovněž očekávají, že jejich postoj bude chápán jako mesiášská odpověď, a proto patřičně oslavován. Umělci se tak stavějí do polohy blízké Bohu, i když se k tomu nehlásí, či to dokonce halasně popírají.

I podoba současného uměleckého díla je problematická

Umělci si osobují právo neomezené svobody ve volbě prostředků i témat. I v tom se objevuje velká opovážlivost umění (umělců). Jako by vymizela pokora. (A připomínám, že pokora se blíží víc hrdosti než defenzivě.)

Marcel Duchamp nám sdělil, že umělecké dílo je smrtelné, že být uměním není nic trvalého, že jde jen o propůjčenost, ale současní umělci přesto, že toto Duchampovo poselství svobody, nezávislosti a odpovědnosti většinou znají, respektují jen jeho část. Jak jsem již uvedl, umělci si při tvorbě díla osobují veškerá práva, překračují veškerá tabu, obsahová i formální, ale v okamžiku, kdy se jejich tvorbě dostane pozornosti, začnou se chovat, jako by vytvořili nezaměnitelné dílo, které musí být zachováno pro věčnost.

Vzpomínám na událost někdy kolem roku 1980. Z Beuysova objektu vystaveného v Kunstmuseu v Bochumi se ztratil kámen. Zcela obyčejný, drobný, nalezený kámen, který Joseph Beuys vložil do své instalace, kde byl jedním z mnoha prvků. Po zjištění ztráty prohlásil autor kámen za zcela jedinečný, nenahraditelný a jeho zcizení za devastaci celého díla. Jsem přesvědčen, že kdyby někdo kámen tajně vyměnil za podobný, autor by nezjistil nic, ale v okamžiku, kdy bylo možné se zvýraznit a – nechci mu sahat do svědomí – získat poměrně slušnou sumu peněz, J. B. prohlásil, že kámen byl zcela jedinečný, posvěcený dotekem umělcova génia a jako takový nenahraditelný.

Umělecké školy neučí morálce, spíše se jí důsledně vyhýbají, a dělají všechno pro to, aby posílily ega studentů. Od začátku jim představují studijní práci jako uměleckou tvorbu schopnou samostatné existence, a tím anulují význam studia. Školy se tak stávají pouhým zastřešením bujících talentů i netalentů a slouží (v nejlepším případě) jen jako odrazový můstek k předpokládané kariéře.

I všeobecný vzdělávací systém je ale v krizi. Nikdo pořádně neví co učit, jak učit (a to na všech vzdělávacích úrovních), a pokud se domnívá, že to ví, tak tím jen dokazuje svoji nevzdělanost.

Když jsem si položil otázku, co by se stalo, kdyby nějaký neznámý „marťanský“ virus vynuloval veškerá umělecká díla (neřeším, jak by se to dalo technicky zvládnout, je to jen bláznivá fikce), našel jsem v zásadě odpovědi dvě – buď by se mezera okamžitě zaplnila horečně vytvořenými novými díly víceméně spekulujícími s pamětí, nebo by společnost poznala, že lze žít bez umění.

A lze žít bez umění?

Abychom na tuto otázku uměli odpovědět, musíme se nejdříve zeptat, co dnes vlastně umění je. Ví to někdo? Obávám se, že nikdo, a to především proto, že v takto chaoticky strukturované společnosti bez přítomnosti obecně sdílených nezpochybnitelných hodnot je definice umění nemožná. Patrně však takovou definici nebylo možné vytvořit nikdy, jen se jí dalo více či méně přiblížit.

V bývalém socialistickém Československu existovaly oficiální komunistické noviny – Rudé právo – o kterých se říkalo, že pravda leží přesně v opaku toho, co sdělují. Možná že podobně je to se současným uměním. Možná leží na opačné straně, než ho hledáme. (A ta opačnost se stále stěhuje.) Možná že je výsadou bohů, kteří nám jen občas dají pocítit jeho sílu. A možná že si jen namlouváme, že umění někde spatřujeme, abychom si tak dodali důležitosti. Zdá se mi důstojnější přiznat, že se nám umění vymklo ze srdcí i mozků a nevíme si s ním rady. Tohle jediné mi připadá jako důkaz jeho existence a potřebnosti.