Praemium Bohemiae 2002

„Česká nobelovka“ – cena Praemium Bohemiae – byla předána 4. prosince 2002 na zámku Sychrově. Prvním laureátem této ceny se stal endokrinolog, člen redakční rady Vesmíru prof. MUDr. Vratislav Schreiber. (O ceně a o Bohuslavu Janu Horáčkovi, zakladateli Nadace Českému ráji, viz podrobněji Vesmír 81, 610, 2002/11 a Vesmír 80, s. XV přílohy, 2001/6). Prof. Schreiber napsal pro Vesmír ne méně než 370 aktualit, glos a článků. Zde na s. 7 uvádíme laudatio, které při slavnostní ceremonii pronesl prof. MUDr. Cyril Höschl.

Prof. Schreibrovi za redakci a redakční radu Vesmíru blahopřeji a přeji mu, aby jeho obava, jak ji vyjádřil v rozhovoru s Cyrilem Höschlem, byla zcela lichá.

Vážený pane předsedo správní rady,

vážená paní předsedkyně Akademie věd,

vážená paní rektorko,

vážený pane předsedo Učené společnosti,

vážený pane profesore, vážení hosté, milí přátelé, dámy a pánové,

je mou milou povinností představit vám ve zkratce osobnost a dílo dnešního laureáta ceny Praemium Bohemiae. V této zemi často stačí hodit mezi lidi dvacetikorunu k tomu, aby se znesvářili. Nejenom proto jistě publikum, které nemělo vzhledem k své odlišné průpravě dosud možnost seznámit se s pracemi prof. Schreibra, uvítá alespoň stručné přiblížení objevu, za který lze v této zemi obdržet cenu obnášející jeden milion korun. To je ocenění, jaké nemá v našem měřítku ve vědě obdobu a je jakousi „českou nobelovkou“. K přiblížení osobnosti a díla pana profesora Schreibra použiji s dovolením ve zkratce dva své osobní zážitky s ním.

Vratislav Schreiber se narodil roku 1924 v Praze. Promoval na pražské Lékařské fakultě v roce 1950. Nebyl politicky pohodlný, a tak strávil dalších pět let na vojně. Po návratu nastoupil na kliniku profesora Charváta, zprvu jako sekundář, později jako badatel v laboratoři pro endokrinologii a metabolizmus, kterou de facto založil. Své alma mater zůstal věren dodnes.

První osobní zážitek, který zde chci nyní vzpomenout, se datuje asi čtvrt století nazpět. Jako absolvent stáží a státní zkoušky z vnitřního lékařství na Charvátově klinice a jako psychiatr zajímající se o neuroendokrinologii jsem byl zprvu obdivujícím žákem, posléze tak trochu kolegou a později, troufám si říci, přítelem pana profesora. Odvažuji se tedy odhadnout, že pan profesor po celý svůj vědecký život sledoval (mimo jiné) jednu základní myšlenku: Jsou-li v organizmu systémy (receptory) reagující na nějakou látku, pak se v tomto systému někde podobná látka musí také tvořit. Ony systémy mají své opodstatnění. Jen stěží si lze představit, že by se v přírodě vyvinuly struktury (vazební místa, receptory), které by stovky milionů let čekaly, až někdo vyrobí diazepam, aby na něj mohly reagovat. Jinými slovy takové systémy či struktury mají nejspíše také své vnitřní ligandy. Neznáme-li je, měli bychom po nich pátrat. Tento způsob myšlení přivedl pana profesora Schreibra nejprve k objevu tyreotropní aktivity (tedy přítomnosti látky do té doby neznámé, která ve svém důsledku spouští činnost štítné žlázy) v oblasti spojení mezi mozkem a hypofýzou ^{1) 2)}. Podobná úvaha později přivedla pana profesora ke spoluautorství na objevu vnitřního ligandu (látky, která se váže na receptor), jenž působí podobně jako látky typu digitalis, tj. proti srdeční dekompenzaci. Ukázalo se, že ona tyreotropní aktivita je dnes známý tyreotropin-releasing hormon (TRH; tyreoliberin). Jen tak mimochodem pro zde přítomné studenty – účastníky chemických olympiád: je to tripeptid L­pyroglutamyl-L-histidyl-prolinamid. Tvoří se v mozku a malým portálním oběhem se dostává do hypofýzy, kde vede k výdeji TSH (tyreoideu stimulujícího hormonu). Zejména za tento objev byla o řadu let později (1977) udělena Nobelova cena Rogeru Guilleminovi a Andrewu Schallymu z USA. Guillemin a Schally pracovali v podmínkách, kdy mohli objev dotáhnout do konce, tj. určit strukturu TRH a syntetizovat ho. Nicméně profesor Schreiber objevil aktivitu TRH jako první na světě a pozdější laureáti Nobelovy ceny to vědí. Když jsem ho jednou potkal, zeptal jsem se ho, zda necítí určitou hořkost z toho, že za objev TRH nedostal Nobelovu cenu alespoň společně, jako třetí. „Ale prosím vás, kdepak!“ odvětil upřímně. „My tenkrát jezdili spartakem na jatka do Holešovic, tam jsme brali ty hovězí hypotalamy a hypofýzy a mleli to na klinice mlejnkem na maso… Prosím vás, Höschl, kam by ta nobelistická komise došla, kdyby to dávala za ježdění spartakem na jatka do Holešovic!“ (potlesk).

Druhý zážitek se týkal dnešní ceny. Když jsme v Učené společnosti pana profesora na cenu Praemium Bohemiae navrhli a on se dostal do užšího výběru, řekl jsem mu (ještě jsem vůbec netušil, že by cenu mohl dostat), že mu držím palce. Pustil se do mne zhurta: „Höschl, do čeho jste mě to zase uvrtal, člověče, vždyť to všecky jen naštve, znáte to! Já už nic nepotřebuju, na činži mi důchod stačí, děti ať se starají samy a na nic jiného mi milion stejně není, akorát přijdu o všecky přátele!“

Tak schválně, jestli měl pan profesor pravdu… (potlesk, gratulace).