Popis nestačí, musíš se ptát proč

Vesmír: Které ze svých knížek si nejvíc ceníte?

Z. Veselovský: První z nich vyšla pod názvem Vždyť jsou to jen zvířata. Byla to lest – způsob jak informovat o základech etologie v době, kdy se tato disciplína oficiálně prohlašovala za pavědu. Je jednou z mých nejúspěšnějších knížek, vyšla v dnes nemyslitelném nákladu 120 000 výtisků a záhy byla rozebrána.

Druhá knížka, kterou jsem v životě vždycky chtěl napsat a do které jsem dal své celoživotní zkušenosti, je Chováme se jako zvířata?

Jsem rád, když na Akademickém sněmu potkám představitele (dokonce i ředitele) různých biologických ústavů AV ČR a oni mi řeknou, že je k přírodním vědám přivedly moje knihy. Vidím, že jsem nepracoval nadarmo, i když knížky nemají žádný „impakt“.

Popularizaci považuji za nutnou, máme-li vědu obhájit před politiky a také před takzvaně kulturními lidmi. Vždycky jsem se snažil ukázat, že přírodní vědy jsou nedílnou součástí vzdělání a do kultury patří. V obecném povědomí tomu však u nás tak dosud není. Když politik či umělec řekne, že gorila žije v Amazonii, je to roztomilost. Kdybych však já prohlásil, že sochu svatého Václava vytesal Janáček, byl bych považován za pitomce.

Vesmír: Jaké vlastnosti byste rád viděl u svých studentů zoologie?

Z. V.: Především vztah ke zvířatům jako takovým. Nikdy by pro ně neměla být jen materiálem. Přírodovědec by měl být nejen vědcem, ale i amatérem v dobrém slova smyslu, amatérem od latinského amare, milovat. Poučení jsem našel v Saint-Exupéryho Malém princi. Když Malý princ putuje, setká se s liškou. A chce od ní vědět, jaké je tajemství života. Liška říká: „To se nedovíš, dokud si mne neochočíš.“ „Jak to mám udělat?“ „Sedni si každý den o něco blíž.“ Když ji Malý princ konečně ochočil, liška odpověděla: „Tajemstvím života je poznávat věci nejen rozumem, ale i srdcem.“

Nejvíc mne mrzí, že studenti velmi málo čtou a chybí jim všeobecné vzdělání. Kdysi, když jsem šel na koncert, řekl mi jeden můj pan profesor, kterého raději nebudu jmenovat, že je to zbytečná ztráta času. Souvisí to i s odbornými znalostmi. Protože dnešní generace málo čte, neví nic o zoogeografii. Ještě před pěti lety jsem se styděl zeptat, kde žije tygr. Dnes však v testech na biologické fakultě patří k jedněm z „nejúspěšnějších“ otázka, se kterou velkou kočkovitou šelmou se setkal Hernando Cortez při dobývání Střední Ameriky.

Jinou naší velkou chybou je neúcta k tradici. Kdysi jsme stěhovali fakultu z Karlova do Viničné 7. Viděli jsme, jak při tom byly vyhozeny Vejdovského preparáty. Sbírka červů prof. Aloise Mrázka byla zničena stejným způsobem.

Vesmír: Obdivujeme, že dokážete pojmenovat nejen všechny obratlovce, ale i bezobratlé včetně hmyzu. Jak jste se naučil zoologii v takové šíři?

Z. V.: Vděčím za to svým učitelům a kolegům. Když jsem přišel na fakultu, byli někteří moji kolegové až o deset let starší. Studovalo tam šest ročníků válečných i některé předválečné, my jsme byli druhý poválečný ročník. Od jednoho kolegy jsem se naučil znát základní druhy pancířníků, od jiného hmyzí fyziologii atd. Svému učiteli doc. Waltru Černému jsem vděčný za slova: „Ptáky znáš výborně, ale když jezdíš na exkurze, měl bys znát také korýše a...“

Člověk by měl být zvídavý. Dodnes mne zajímá, když mi botanik řekne, co je to za rostlinu. Stále se snažím po této stránce vzdělávat. To je také důvod, proč jsem nikdy nepřestal učit na vysoké škole – je tam totiž prostředí, kde se člověk musí pořád učit. K tomu mi dopomohli všichni moji studenti. Kdybych byl zůstal jen ředitelem zoo, byl bych o tuto možnost ochuzen.

Vesmír: Koho ze svých učitelů si nejvíc vážíte?

Z. V.: Pana docenta Černého, kterého považuji za nejušlechtilejšího člověka, s nímž jsem se setkal. Když jsem ještě jako gymnaziální student lezl bahnem a pozoroval ptáky, pan docent mi odepsal na každý můj dopis. Když jsem potom přišel na fakultu, vzal mne k sobě. Od prvního ročníku jsem na fakultě i spal, nejdříve na nosítkách. Také prof. Julius Komárek měl ohromné znalosti. Navíc oba dovedli říci posluchačům, že určitou věc neznají.

Později jsem měl obrovské štěstí, že jsem se díky své náklonnosti ke kachnám a husám seznámil s Konrádem Lorenzem. V době totality mne zval na přednášky, strávil jsem u něj po několik let tři až čtyři týdny na jeho účet a bydlel u něho. Jsem zoolog, který s láskou chová zvířata, jsem od malička rozený chovatel. Již na fakultě jsem měl zajíce, jezevce, damany, nandu ad. A v tomhle jsme našli s Lorenzem obrovské souznění. Nazval mne přítelem, a toho si vážím nejvíc, ačkoli věc byla prostá. Jednou jsem k němu přijel a viděl sépie v akváriu, v němž bylo 28 stupňů. Byly tmavé a v nepořádku. Vzpomněl jsem si, jaká mi byla hrozná zima při potápění v Jaderském moři, kde jsem sépie viděl poprvé, a celou noc jsem akvárium s nimi chladil sněhem v igelitových sáčcích – a sépie zachránil. Na vánoční pozdravy i do všech knížek, které mi Lorenz věnoval, pak připisoval: děkuji Vám za sépie.

Vesmír: Kdy jste se s Konradem Lorenzem setkal poprvé?

Z. V.: Za studií po doktorátu jsme byli v roce 1953 v Berlíně u prof. E. Stressemanna, který v německém ornitologickém časopise nabídl zájemcům separáty. U něj jsem se seznámil s Konrádem Lorenzem.

Lorenze jsem si vážil i pro jeho znalosti lidské duše a chování. On miloval lidi, nejen zvířata. Pravidelně jsem se s ním potom setkával od roku 1961 až do jeho smrti. Byl jsem poctěn tím, že jsem mohl mluvit na jeho osmdesátinách ve Vídni.

Vesmír: Setkal jste se s dr. V. J. Staňkem v době, kdy byl ředitelem zoologické zahrady?

Z. V.: Václav Jan Staněk je osoba, která je bohužel zapomenuta. Vlastně zachránil pražskou zoo, jež byla před válkou zcela bez peněz. Kromě jiného pořádal pro zoologickou zahradu sbírku, pro niž jsem jako kluk ze čtvrté obecné vybral 49 korun – to byly velké peníze.

Vážil jsem si ho nejen jako vynikajícího fotografa, ale i pro jeho znalosti. Jeho filmy byly na svoji dobu zcela na světové úrovni. Zachytily mnoho zajímavého z chování zvířat, např. ochranu hnízda potápek – jak oba rodiče stříkají vodu na pochopa a promáčejí ho. Staněk mi pomohl i při dizertaci. Naučil jsem kachny, aby se potápěly, a on mi to zadarmo nafilmoval.

Vesmír: Co považujete za svoji hlavní zásluhu na Přírodovědecké fakultě v Praze?

Z. V.: Spolu s Janem Hanzákem a Otou Olivou jsme byli první, kdo prorazili klatbu nad obratlovci. Do té doby se na fakultě studovali téměř výhradně bezobratlí. Bývalo to tam bohužel chápáno tak, že pokud něco studujete pod mikroskopem, je to věda, zatímco to, na co se díváte očima nebo dalekohledem, je amatérizmus. Když jsme jezdili na rybník Pálenec, profesor Komárek se vždycky ptával, zda jsme tam náhodou neviděli kazuára. A to říkal i docentu Černému.

Proto mi prof. Komárek řekl: „Když máte rád ptáky – díval jsem se jim do nosu a viděl takové zvláštní roztoče – a ty budete dělat!“ Pro mne to byl šok, chytat ptáky a řezat jim hlavy. Pan profesor však řekl, a tak nebyla jiná možnost. Nakonec jsem si ovšem prosadil své kachny.

Vždycky jsem chtěl, abychom se dívali na celé zvíře. I fyziologové by si měli uvědomovat, že pracují se zvířetem. Co dělá jeden druh, nemusí dělat druhý, dokonce ani to, co dělá jeden jedinec, nemusí dělat jiný. Experimentátor by měl vědět, že zvířata jsou individuality. Zvíře není mašinka.

Vesmír: Dnes lze studovat taxonomii, aniž musíte znát, jak zvíře vypadá...

Z. V.: Přál bych zoologům, aby se nikdy nezapomněli dívat na zvíře, dříve než s ním začnou cokoliv dělat. Za základ taxonomie pořád považuji morfologii, chování, ale i paleontologii. Jsem vděčen molekulárním biologům, že našli metody, jimiž lze příbuznost zjistit. Vážil jsem si např. práce Sibleyho (Vesmír 75, 689, 1996/12). Váhám ovšem, zda jsou to metody jediné a rozhodující. Obdobně bylo před určitou dobou v módě studium karyotypů, které však třeba v případě mých kachen nic nevyřešilo.

Vesmír: Který typ vědeckých prací rád čtete?

Z. V.: Nutností pro zoologa je, aby si kladl otázku „proč“. Proto nemám rád práce pouze popisné. Čtu rád o sociálním životě a sociálních strategiích zvířat, ale zajímá mne jakákoli práce, která je srozumitelná. Raději mám opomíjené skupiny, ze savců např. hrabáče či sirény. Se zájmem si však přečtu práce o nejrůznějších skupinách živočichů, třeba i o parazitech.¹⁾

/Při příležitosti sedmdesátých narozenin profesora Zdeňka Veselovského kladli otázky Daniel Frynta a Stanislav Vaněk/