Antropocén

V roce 1833 navrhl „otec moderní geologie“ anglický právník Charles Lyell slovo Holocene, které mělo označovat geologickou epochu, v níž žijeme (doslova celé „nové období“). Termín však byl přijat až na mezinárodním geologickém kongresu v Bologni v roce 1885, jenže ve smyslu „období po poslední době ledové“, tedy postglaciál. Dnes holocén definujeme jako přibližně posledních 12 tisíc let. Hranice je víceméně umělá, ale je vázána na skutečný profil skandinávskými rašelinami, a to do vrstvy, kde se náhle mění flóra doby ledové na flóru smíšených lesů. Volba místa je důležitá, protože kontinentální ledovec ustupoval skoro 6 tisíc let, takže hranice mezi pleistocénem a holocénem má charakter časové transgrese. Transgrese znamená postupné převrstvování, většinou zaplavování pevniny mořem. Třeba hranice mezi románským a gotickým uměním je časově transgresní, je to pomalá zátopa gotikou přicházející z Německa a Francie.

V průběhu holocénu se člověk postupně stával novou geologickou silou, což vědci rozeznali překvapivě brzy. G. P. Marsh publikoval již v roce 1864 knihu „Člověk a příroda“. Velký ruský geochemik V. I. Vernadskij v roce 1926 rozpoznal vzrůstající moc lidstva, které se vymaňuje z biosféry a prostřednictvím rozvíjejícího se vědomí získává stále větší vliv na své prostředí. Odtud byl jen krok ke slovu noosféra (tedy „oblast rozumu“), které pomáhal rozšířit francouzský jezuita Teilhard de Chardin. Obvykle slyšíme o růstu lidské populace, ale také počet domácího dobytka je globálně těžko udržitelný – dnes je ho 1,4 miliardy! A pár dalších údajů: lidé přeměnili 30–50 % povrchu souše; více dusíku ročně je vázáno v syntetických hnojivech než ve všech přirozených zemských ekosystémech; více než polovina dostupné pitné vody je využívána lidmi; úpravy pobřeží vedly k vykácení 50 % mangrovových lesů; člověk zasahuje do globálních cyklů většiny prvků. Z těchto důvodů navrhl atmosférický chemik Paul J. Crutzen společně s E. Stoermerem termín Anthropocene pro období, kdy se lidské aktivity stávají jednou z velkých globálních sil (Global Change Newsletter 41, 17–18, 2000). Jako začátek antropocénu navrhli konec 18. století, ačkoliv si jsou vědomi toho, že opět jde o umělou hranici. Tato hranice se přibližně kryje s objevem parního stroje Jamesem Wattem (v roce 1784), s Velkou francouzskou revolucí či s koncem baroku ve střední Evropě.