Nadupaný Kadrnožka

Před dvěma lety vydal energetik a vysokoškolský profesor Jaroslav Kadrnožka knihu „Energie a globální oteplování. Proměny Země při opatřování energie“, která byla dobře přijata a oceněna (pozn. red.: viz Vesmír 86, 260, 2007/4). Nyní přichází opět s knihou na podobné téma. V titulu se sice objevuje jenom globální oteplování, ale klimatickým změnám je věnována zhruba polovina rozsahu (244 stran), zatímco zbytek se zabývá hlavně energetickými zdroji, dekarbonizací, obnovitelnými zdroji energie, vodíkovou a jadernou energetikou. Závěr je věnován environmentální legislativě, konferencím o proměnách klimatu a názorům Václava Klause i jemu blízkých odpůrců skleníkového jevu.

Ještě než se pustíme do kritického zkoumání knihy, pojďme si rovnou říct, že i přes veškeré výhrady jde o nejlepší českou knihu na téma globálního oteplování. Její kvalita a tvář (počty a úprava tabulek i obrázků, křídový papír) se blíží podobným anglosaským monografiím. Kniha se podobá plně naloženému a dobře rozjetému vlaku, který se svým jistým tempem pomalu sune krajinou, aniž se někde rozeběhne či zastaví. Monografie se nejvíc ze všeho blíží vysokoškolské učebnici, ale může ji číst i „zvídavý středoškolák“ či technik v elektrárně. Zvlášť oceňuji systematický sběr údajů o klimatických extrémech poslední doby (bouře v Tatrách, Kyrill, teplotní rekordy) včetně důkladných popisů příslušných fyzikálních dějů.

Jaká jsou úskalí tohoto typu knih? Především je zde vazba na autorovu podobnou předchozí knihu, která však obsahuje víc údajů o samotné energetice. Člověk, který si koupil první knihu, bude nad zakoupením analogického dalšího titulu váhat. Myslím, že jediná možná cesta je počkat pár let, a pak vydat aktualizované vydání druhé knihy, protože jak klimatický, tak energetický svět se vyvíjí velmi rychle.

Dalším problémem je množství údajů. Pokud člověk píše o klimatu nebo o energetice, nevyhne se číslům. Výsledkem je, že v textu knihy (tedy mimo tabulky a obrázky) se běžně objevuje kolem deseti, místy až patnácti číselných údajů na jedné stránce, což při rozsahu knihy odpovídá nejméně 3500 číselných údajů na knihu. To aby pomalu člověk měl někde zabudovaný čip s přídatnou pamětí! Při psaní knihy o ropě jsem se snažil odhadnout, jaké množství čísel na knihu je únosné. Myslím, že to je tak kolem 200, ale již po roce zjišťuji, že si sám pamatuji (a to přibližně) už jen kolem 80 údajů. Je-li čísel příliš mnoho, mysl je přestává vstřebávat a přeskakuje nejdřív odstavce, pak stránky.

Další obecný problém psaní o klimatu i energetice tkví v tom, že nezaujaté, kritické zkoumání dané problematiky je skoro nemožné, aspoň v ideálu vědecké objektivity. Většinou to dopadá tak, že odborník, který načetl obrovské množství literatury, zaujme určitou pozici a další literaturu interpretuje z hlediska této pozice. Autorovo, myslím, naprosto oprávněné východisko je, že skleníkový jev je reálný, nebezpečný a akcelerující proces, jehož hlavní řešení nabízí jaderná energetika. Ve světové i české klimatologii a energetice však existují jakési „kmeny“, které spojuje jak podobná pozice, tak odmítání nauk, či dokonce náboženství ostatních kmenů. Chceme-li se v tak složité věci orientovat, sáhneme po hodnotovém žebříčku, což je víceméně skupinová mimovědecká záležitost, na kterou pak navěšujeme racionální konstrukce. Myslím, že toto zmatení objektivit a subjektivit vychází z lidské povahy a že se s ním nedá nic dělat, nanejvýš si ho být vědom.

Kromě těchto spíš obecných připomínek bych měl pár faktických poznámek. Na straně 183 a 237 se objevují téměř identické partie o vlivu sněhové a ledové pokrývky na četnost zemětřesení. Na s. 261 není na obrázku šachta Svornost v Jáchymově, ale nejspíš jeden z příbramských dolů. Je lepší hovořit o vápnitých než o vápencových půdách (s. 269). Trochu mi vadí autocitace použité jako motto v záhlaví některých kapitol. Rovněž egyptské pyramidové komplexy byly stavěny i v V. dynastii a v menším měřítku ještě později (s. 223 aj.). V rejstříku pak schází řada užitečných odkazů, např. na větrnou bouři Kyrill.

Skoro bych navrhl odbýt tyto nedostatky tím, že na 450 stranách plných údajů se vždy něco najde, ale že na celkovém vyznění této obsáhlé, systematické a závažné monografie, kterou – opakuji – považuji za nejlepší podobné dílo psané v češtině, to mnoho nemění.