Záhada Burkittova lymfomu vyřešena

Burkittův lymfom je velmi agresivní nádorové onemocnění lymfatického systému. Nemoc nejvíce napadá děti v rovníkové Africe, sporadicky se však objevuje po celém světě. Vzniká přesunem (translokací) genu c-myc k regulačním oblastem genů pro imunoglobuliny. Následkem je zvýšená exprese genu c-myc, klíčový krok ke vzniku Burkittova lymfomu. Proč je však centrum výskytu Burkittova lymfomu právě v rovníkové Africe? Objevitel nemoci Denis Burkitt ukázal, že nemoc se vyskytuje zejména v oblastech s vysokou teplotou a vlhkostí. Už v šedesátých letech proto vyslovil hypotézu, že ke vzniku nemoci přispívá vir nebo mikroorganismus přenášený hmyzem.

Záhy byl v izolátech pacientů s lymfomem objeven tehdy neznámý virus, který byl přítomen v 95 % zkoumaných lymfomů. Dnes jej známe pod názvem virus Epstein-Barrové (EBV). Jenže brzy se zjistilo, že infekci EBV prodělala během svého života i většina lymfomem nepostižené populace,¹⁾ a navíc virus ke svému přenosu nepotřebuje hmyz. Příčinou vzniku lymfomu tedy nemohl být samotný virus.

I když infekce EBV postačuje k přeměně B-lymfocytu na neomezeně se dělící buňku,²⁾ nestačí ke spuštění celého procesu vedoucího ke vzniku lymfomu. Burkitt správně usoudil, že EBV nebude jediným spouštěčem, a trochu upravil svou původní hypotézu: Musí existovat agens přenášené hmyzem, které u lidí již infikovaných EBV vznik lymfomu spouští. Jeho hypotéza se nečekaně potvrdila v osmdesátých letech. V mnoha zemích rovníkové Afriky byl v té době zaveden program prevence a léčby malárie pomocí chloroquinu. V místech, kde byl aplikován, se rychle snížil výskyt malárie i Burkittova lymfomu.³⁾ Máme podezřívat malárii? Možná. Ale důležitější roli v našem příběhu hraje chloroquin. Původci malárie se rychle stali na chloroquin rezistentními. Ale přestože koncem osmdesátých let už chloroquin na malárii v rovníkové Africe příliš nezabíral, trpěli malaričtí pacienti léčení chloroquinem Burkittovým lymfomem mnohem méně než pacienti neléčení. Tuhle záhadu už Burkitt objasnit nedokázal.

Teprve v posledních letech se podařilo prokázat, že chloroquin omezuje růst lymfomu: Způsobuje totiž smrt nádorových buněk. Lymfom vystavený jeho účinkům se snaží přežít nepříznivé podmínky natrávením svých méně důležitých částí. Pokouší se nastartovat proces autofagie, tj. řízený proces štěpení a trávení částí buněčné cytoplazmy nebo celých organel. Jenže pro zdárný průběh autofagie je zapotřebí transportovat autofagické váčky do lyzozomů, v jejichž kyselém prostředí dochází k úplnému rozkladu biologického materiálu z autofagozomálních váčků. V lyzozomech se však akumuluje chloroquin, znemožňuje vytvářet dostatečně kyselé prostředí a nejspíš i blokuje samotnou fúzi autofagických váčků s lyzozomy. Buňka tedy tvoří autofagické váčky, ale protože nedochází k jejich odbourávání v lyzozomech, váčky se hromadí a buňce dochází energie. Vysílená buňka nakonec umírá.⁴⁾

Chloroquin vstává jako fénix z popela. Kromě nečekaných účinků na Burkittův lymfom se totiž ukazuje jako použitelný pro pacienty s geneticky podmíněnou chorobou ataxia teleangiectasia, u kterých se velmi často objevují lymfomy a leukemie, a kteří navíc trpí zvýšenou nesnášenlivostí vůči běžně používaným chemoterapeutikům. Podobně účinný je chloroquin proti chronické myeloidní leukemii, nádorům vaječníku, prsu nebo mozku.⁵⁾ Zastaralé antimalarikum má před sebou velkou budoucnost v protinádorové terapii.