Lev s hřívou i bez ní

Lev je výjimečný nejen hřívou, ale i životem ve smečkách příbuzných samic (viz rovněž Vesmír 75, 37, 1996/1). Kromě Afriky se dnes vyskytuje asi 360 zvířat v Indii, v Girském národním parku (viz text předchozího článku Vesmír 86, 562, 2007/9). Lvi se vyvinuli v Africe na přelomu pliocénu a pleistocénu (před 2–1,5 milionu let) a od středního pleistocénu (před 300 000 lety) do konce posledního glaciálu (před 10 000 lety) se z Afriky, Evropy a Blízkého východu šířili přes stepní oblasti na Sibiř, Aljašku, do Severní Ameriky a na část Jižní Ameriky (po dnešní Peru). Spíše se jim dařilo v ledových dobách, savanovému lvu vyhovovala „mamutí“ step s množstvím potravy. Paleontologové rozlišují lva severoamerického, beringského a „jeskynního“, ale připouštějí, že se tyto formy liší jen nepatrně. Někdejší úspěšnost lvů bývá spojována se „smečkovitostí“. Ze studia kreseb z evropského pleistocénu vyplývá, že „jeskynní“ lev byl bezhřívý (popř. jen s malou hřívou).

Hříva zřejmě slouží k rozpoznávání jedinců a k předvádění kondice či zasloužilého věku – význam pro socialitu je tudíž nasnadě. Jestliže srovnáme potravní nabídku a konkurenty z fosilních lokalit Afriky, zjistíme, že se tato společenstva příliš nelišila od dnešních; lví socialita vznikla asi už tenkrát – a osvědčila se. Sociálně žijící šelmy se vyznačují většími rozdíly ve velikosti špičáků u samců a samic, a z kočkovitých šelem je tento rozdíl největší u lvů, včetně vymřelých. Sociální tedy asi byli i nejstarší lvi, ještě než pronikli do světa. Mohutná hříva je však výsadou modernějších lvů, kteří se objevili asi před 320–190 tisíci lety a patrně pomalu potlačovali formy bezhřívé. Ještě na přelomu pleistocénu a holocénu žili v západní a střední Evropě lvi bezhříví, na Balkáně a v severní části Kavkazu hřívnatí.

Mohutnou černou hřívu natolik spojujeme s lvími samci, že bezhřívé lvy považujeme za odchylku. Tento pohled podpořila dvojice bezhřívých lidožravých lvů (z oblasti Tsavo ve východní Africe), která během deseti měsíců v roce 1898 ochromila stavbu železnice, a tudíž na čas i koloniální politiku Britského impéria. V průběhu let se sice ustálil názor, že hříva chrání samce při soupeření a slouží také k signalizaci dobré kondice jak pro jiné samce, tak pro samice. Nové výzkumy ale ukázaly, že urputné střety samců nejsou tak běžné, a hlavně oblast hřívy není terčem škrábanců a kousanců o nic více než jiné části těla. Lvi (samci, samice, mláďata) se škrábou a koušou všude, hříva jim jako ochrana při soubojích nepomůže. Zato význam signalizace dobré kondice se zdá být značně posílen – hříva se liší velikostí, hustotou i barvou. Čím starší lev je, tím mohutnější a tmavší má hřívu. Mladí lvi jsou buď bez hřívy, nebo mají na hlavě jen pár střapců. Nerozhoduje jenom věk, ale také samcova kondice. Pokud je nemocný či oslabený, vybledne mu hříva do hnědé až světlé barvy. Barva je určitě ovlivněna hladinou testosteronu. Vidí-li jiný samec konkurenta s mohutnou tmavou hřívou, hned ví, že má před sebou jedince s vysokou hladinou testosteronu, tedy agresivního, dobře živeného, zkušeného, zkrátka silného konkurenta, kterému je lepší ustoupit. Lvice pak v temnohřívém samci vidí kvalitního partnera (jejich mláďata by mohla nést otcovy kvality), schopného lovce (bez dobré obživy by neměl hřívu tak velikou a tmavou) a patrně dobrého otce schopného odehnat jiné lvy z loveckých okrsků a ochránit celou smečku.

Udržovat kvalitu hřívy je tedy energeticky náročná záležitost, kterou nelze obejít. Na druhou stranu však svému nositeli také poněkud komplikuje život, například zvyšuje jeho tělesnou teplotu, což může nejen poškodit kvalitu části spermií, ale také snížit příjem potravy v horkých měsících. Možná proto někteří samci nespolupracují při lovu a celý jej obstarají samice. A pokud se lvi dostali do chladnějších oblastí, vytvořili si velmi tmavé a velké hřívy, táhnoucí se často až na břicho – jako např. lvi z Kapské oblasti (lev kapský) či ze severní Afriky (lev berberský z Atlasu). Je zajímavé, že vymřelý lev „jeskynní“ z chladnější Evropy hřívu neměl (podle pravěkých vyobrazení a artefaktů), ale je možné, že si ji pořídili jen evolučně odvozenější lvi. A co dnešní bezhříví lvi? Je sice pravda, že se občas může vyskytnout dospělý jedinec, který nemá hřívu v důsledku hormonální poruchy či celkového oslabení kondice. Krom toho ale existují populace bezhřívých lvů. Jednu takovou nalezneme právě ve východní Africe, v národním parku Tsavo.

Bezhříví lidožrouti tedy kromě své lidožravosti nebyli ničím atypickým. Nutno však dodat, že zdraví lvi v této oblasti mají aspoň náznak hřívy – pár rozcuchaných okrsků delších chlupů. Vysvětlení bezhřívosti lvů z Tsava není ani tak spojeno s početností všelikých keřů (které by hřívu strhávaly) jako s teplotou. Daná oblast je velice vyprahlá, v zásadě ji tvoří polopoušť až poušť. Někteří lvi si tu například pravidelně před ulehnutím odhrabávají vrchní vrstvy půdy, což jim přináší blahodárné ochlazení. Mít v těchto podmínkách velkou hřívu by bylo patrně neslučitelné se životem. Pro lvice je rozhodující barva samčí ozdoby, délka a mohutnost je spíše druhořadá. Lvice z Tsava jsou okouzleny krátkou rozcuchanou tmavou hřívou, nad kterou by se lvice ze Serengeti či Ngorongora asi dobře pobavily. Někteří badatelé si pohrávají s myšlenkou, jestli při pokračujícím oteplování Země nebude bezhřívých populací přibývat. (J. Zool. 263, 329–342, 2004, Can. J. Zool. 80, 471–478, 2002; Science 297, 1339–1343, 2002; American Scientist 93, 226–235, 2005)