Červenec ve vědě

Některé objevy planet u jiných sluncí naší Galaxie byly zpochybněny, nicméně dočítáme se stále o možné existenci dalších planet u blízkých hvězd. Tentokrát tým Roberta Noyese z Harvardova-Smithsonova centra pro astrofyziku v massachusettské Cambridži podezírá hvězdu Ρ v souhvězdí Severní koruny.

Hvězda Ρ (ró) Coronae Borealis má být velká jako Jupiter a obíhá kolem svého slunce blíž než Merkur kolem našeho Slunce.

Americká sonda NEAR (Near Earth Asteroid Rendezvous) navštívila 27. června planetku Mathilde, obíhající mezi drahami Marsu a Jupiteru.

Kameře sondy se nabídl velmi překvapivý portrét. Na planetce o průměru 53 km se prostírá 25km kráter. „Planetka“ – to je vlastně kráter, konstatoval Joseph Veverka z Cornellovy univerzity v New Yorku.

Další překvapení přineslo „zvážení“ Matildy. Její hustota je poloviční, než se u planetek předpokládá, 1 cm³ má hmotnost pouze 1,3 g. Kdyby byla tato planetka jen o trochu lehčí, plavala by na vodě...

Tmavý povrch je bohatý na uhlík, odráží pouze 3 % slunečního světla. Tmavý je i kráter, takže složení celé planetky je stejné. J. Veverka soudí, že sonda NEAR byla na návštěvě u planetky, která prozrazuje, jak vypadal materiál, z něhož se formovaly velké planety naší sluneční soustavy.

Sonda NEAR se přiblíží k Zemi opět v lednu 1998 a naše přitažlivost ji nasměruje k dalšímu cíli – známé planetce Eros. Tu si budeme moci prohlédnout zblízka v lednu 1999.

Americká sonda Pathfinder přistála pouhých 30 km od středu cílové roviny Ares Vallis. Američanům se ihned podařilo určit toto místo s přesnosti 100 m. Před 21 lety se vědci dozvěděli se stejnou přesností o místě přistání Vikingu 1 až po celém roce a o Vikingu 2 se to vůbec nikdy nepodařilo zjistit.

4. červenec je tedy výrazným mezníkem ve studiu naší planetární sousedky. Po 21 letech začaly z Marsu opět proudit podivuhodné informace. „Zapomenuta“ jsou dvě poslední zklamání – ztráta spojení s americkou stanicí Mars Observer i havárie při startu ruského Marsu 96. Jeden z šéfů mise Matthew Golombek oceňuje úspěšnost výběru místa přistání, fungování sondy Pathfinderu i vozítka Sojourneru jako zcela výjimečné. Způsob přistání sondy využívající vzduchové „nárazníky“ si musel pracně probojovávat právo na život. Např. šéf přistání sond Viking na Marsu v r. 1976 Jim Martin byl nezvratně přesvědčen o tom, že nové řešení nemůže uspět. Nyní se veřejně přiznal k svému obrácení na novou airbagovou víru: Je to způsob přistávání v budoucnosti. Při úderu o povrch Marsu přežila sonda přetížení 18 g (nicméně projekt počítal s přetížením až 55 g). Teplota planety v době přistání dosahovala -50 ^oC. Mise nepřišla na velké peníze. Pathfinder stál 171 milionů dolarů. Některé ze sond určených v příštích letech k výzkumu Marsu mají stát pouhých 77 milionů dolarů.

Kamera IMP (Imager for Mars Pathfinder) potvrdila hned svým prvním snímkem výhodnost i pozoruhodnost vybraného místa přistání v řečišti obrovské řeky, kde před miliardami let patrně docházelo ke katastrofickým záplavám, proti kterým jsou naše nedávné tragické záplavy na Moravě dětinskou hříčkou. Krajina viděná z Pathfinderu se výrazně odlišovala od toho, co kolem sebe pozorovaly sondy Viking.

Pomocí různých filtrů se podařilo „dvouoké“ kameře rozpoznat neobyčejnou bohatost kamenů i skalek nejrozmanitějších velikostí, tvarů, složení a barev. Mapa okolí přistání může být velmi přesná. První zkoumaný kámen pojmenovaný Barnacle Bill (Starý námořník Bill) je vzdálen 36 cm od místa, kde na Marsův povrch sjel Sojouner. Jde o tmavý kámen velikosti kopacího míče. Dalším výzkumným cílem se stal 1,3 m vysoký Yogi (Jogín) a Couch (Kanape), připomínající tvarem lehátko.

Sojouner svým spektrometrem bombarduje Marsův povrch částicemi alfa vznikajícími rozpadem curia ²⁴⁴Cm. Analýza umožňuje určit kterýkoli prvek Mendělejevovy tabulky s výjimkou vodíku.

Takže např. to, že v kamenech nebude zjištěn sodík nebo chlor, by se dalo vyložit jako podpora domněnky existence velkých záplav, které tyto prvky vymyly do půdy planety. Mohly by se takto určit typy hornin obsahujících zkameněliny, a na ně by se pak zaměřily sondy, které poletí na Mars v budoucnu. Tento úkol nebude samozřejmě plnit sonda Global Surveyor, která se má stát umělou družicí Marsu letos v září, ale některé ze sedmi plánovaných marsovských misí v budoucích osmi letech. Už první rozbor výsledků překvapuje: geologie Marsu se podobá pozemské víc, než se doposud soudilo, vývoj obou planet si byl patrně nad očekávání podobnější. Např. Starý námořník Bill je o 10 % bohatší na křemík než meteority, o nichž se předpokládá, že k nám přiletěly z Marsu. Podobá se pozemské středně kyselé sopečné hornině tvořené především plagioklasem, slídou a amfibolem, světlešedému až černému andezitu. Přítomnost této horniny je pro některé geology projektu Pathfinderu stále těžko vysvětlitelná.

S navedením vozítka k druhému, světlejšímu Jogínovi byly určité potíže (došlo k jakési minisrážce), ale i zde analýza mohla být úspěšně uskutečněna. Tento kámen obsahuje více hořčíku než Starý námořník Bill. O dalším studovaném kameni se u nás psalo jako o Méďovi Béďovi, jeho rozměry byly čtyřnásobně větší než rozměry vozítka (Sojourner je dlouhý 48 cm, široký 64 cm a vysoký 32 cm, jeho hmotnost se rovná 15 kg).

Svá jména dostávají další kameny i skály, např. bílá skalka Scooby Doo, dva vzdálenější pahorky Twin Peaks. Dodejme, že vozítko Sojourner je pojmenováno po černochovi Sojourneru Truthovi, bojovníkovi za zrušení otroctví. Ve veřejném konkursu na jméno robota je navrhla jedna žena z Connecticutu a šéfům NASA se zalíbilo i proto, že Sojourner znamená toho, kdo se někde dočasně zdržuje, pobývá, přebývá.

21. července se v Koroljovu u Moskvy (dříve se jmenovalo Kaliningrad) sešla porada ruských hlavních konstruktérů, aby rozhodla, co dál s kritickou havarijní situací na ruské družicové stanici Mir. Zasedání prý bylo velice bouřlivé. Výsledky shrnul pro sdělovací prostředky šéf programu Mir-NASA, bývalý kosmonaut Valerij Rjumin.

Konstruktéři se shodli na tom, že současná posádka Vasilij Ciblijev, Alexandr Lazutkin spolu s Američanem Michaelem Foalem nebude už „záplatovat“ modul Spektr, do kterého 25. června narazila nákladní loď Progress-M34 a prorazila v něm díru velikosti 30 – 40 mm², jíž pak unikal ze stanice vzduch. Ciblijev trpěl stresem ze dvou nevhodných zásahů do řízení stanice, a snad v důsledku toho se u něj projevila srdeční arytmie. Proto nemohl být pověřen prací ve skafandru, která je fyzicky mimořádně náročná. Využít jako opraváře amerického astronauta (přestože byl k tomu ochoten) považovali Rusové za riskantní a nevhodné. Takže opravit modul Spektr mají až další, neunavení kosmonauti Anatolij Solovjov a Pavel Vinogradov, kteří mají odletět na Mir z Bajkonuru 5. srpna.

Ze Země odstartují tentokrát v Sojuzu pouze dva kosmonauti. Třetím měl být Francouz Léopold Eyharts, jehož pobyt na Miru ruští šéfové programu považují nyní za neúčelný. Stanice trpí nedostatkem elektřiny (čtyři z deseti slunečních panelů jsou právě na poškozené části Miru), takže řadu vědeckých experimentů by francouzský kosmonaut nemohl realizovat. A dále – místo třetího muže musí zaujmout další vybavení nutné k udržení života stanice. Takže let Eyhartse na Mir se odkládá až na 28. ledna 1998.

Aby se Ciblijev s Lazutkinem vrátili na Zemi co nejdříve, zkrátí se doba, po kterou stará i nová posádka pobývá na Miru současně. Takže s přistáním současné posádky se počítá už 14. srpna.Na stanici pracovalo v druhé třetině července osm z dvanácti gyrodynů, které stačí orientovat stanici jejími solárními panely tak, aby Mir v budoucnu získával uspokojivé množství elektřiny. Se všemi změnami programu projevily souhlas jak Amerika, tak Francie.

O kosmonautovi Vasiliji Ciblijevovi, který je na Miru od února, se v ruském tisku hodně píše, a to dost nepříznivě. O jeho chybě, kdy se s Mirem srazila nákladní loď Progress-M 34 určená pro odvoz odpadků, i o mylném odpojení zařízení nutného pro orientaci stanice, k němuž prý došlo proto, že obrátil v instrukční knížce dvě strany najednou...

Strach, aby kosmonaut neudělal další chybu, způsobuje, že mu tají veškeré novinky, které by ho mohly rozrušit. Např. v údobí, kdy kosmonauti na stanici trpěli značným horkem, nepracovala ventilace a do atmosféry základny unikala z proděravělého potrubí chemikálie, Ciblijevovi zemřel člověk jemu nejbližší, otčím. Matka neměla peníze na pohřeb a kosmonautova žena nemohla do malé vesničky u krymské Feodesije zajet, protože musela při každodenním kosmickém spojení udržovat dobrou náladu svého manžela. Takže Ciblijev dodnes neví, že mu zemřel nevlastní otec, na kterého je citově nesmírně vázán. Ovšem obdobně se při svém prvním kosmickém letu dozvěděl o smrti své mladší sestry až po přistání. Žena mu ani nesmí říci, že její bratr přišel o práci a stále ji marně hledá u nich v kosmickém městečku. Syn se s ním nesmí poradit, zda má odejet jako žák vojenského učiliště do Bosny. Rodina se snažila poslat na mir Ciblijevovi malinké dárky, do nákladní lodi se však nedostaly, protože bylo nutno šetřit s každým gramem. Takže do vesmíru mohla za ním putovat jedině příznivá zpráva, že jeho žena, bývalá servírka, obhájila vysokoškolský diplom prací o spisovateli Nabokovovi...

Úspěšné automatické přistání nákladní lodi Progress-M 35 7. července bylo pro Rusko konečně dobrou zprávou, nadějí, že by se životnost Miru mohla prodloužit. Dorazilo sem vše potřebné k uzavření trhliny ve stěně modulu Spektr.

Budoucnost termojaderného výzkumu se zamlžuje. Slibná perspektiva nového zdroje energie se protahuje neúnosně dlouho. Země Evropské unie zvažují, kolik financí budou schopny věnovat na další výzkumnou etapu výzkumu termojaderné fúze – nový termojaderný reaktor.

Reaktor ITER, mezinárodní termojaderný evropský reaktor, se zdál být už řadu let další schůdnou etapou. Holandsko nyní pro Evropskou unii vypracovalo dokument o dalších pěti cestách v údobí 1999 – 2003. Je možno si představit následující scénáře spojeného úsilí v této oblasti.

1. Program výzkumu termojaderné fúze bude zcela zrušen a bádání zastaveno.

2. Evropská aktivita se omezí na základní výzkum a nový výzkumný reaktor se stavět nebude.

3. ITER se bude budovat s podporou neevropských zájemců, kteří se už na projektu účastní: USA, Japonska a Ruské federace.

4. ITER vznikne jako čistě evropský přístroj.

5. Rozhodnutí, zda se ITER bude stavět či nikoli, se odloží na dobu po r. 2000.

Některé z těchto možností se pochopitelně hodnotí jako nereálné. Škrtnutí výzkumu se zdá pošetilostí, výstavba ryze evropského reaktoru jako finančně neuskutečnitelná. Svádí poslední scénář – rozhodnutí odložit. Nic by to nestálo a Evropa by získala několik let na rozmyšlenou.

Nesmírně závažné je rozhodnutí neevropských partnerů, o co budou usilovat Spojené státy a Japonsko. A také vytvoření představy, jak v 21. století především získávat energii. Nicméně jedno je jisté: současné dotace na výzkumy v oblasti jaderného štěpení i fúze klesají.

Ve Vietnamu kouří 72,8 % mužů starších 18 let. Tento rekordní počet je staví daleko před Číňany (61 %), Indonésany (53 %) a Američany (26 %). Ovšem pouze 4,4 % Vietnamců kouří cigarety, oproti 24 % Američanů. Na lavici obžalovaných prý patří agresivní reklama, kterou platí výrobci tabáku. Např. koncern Dunhill sponzoruje vietnamský vrcholový fotbal každoročně 470 000 dolary.

Někteří umělci starší doby kamenné patrně používali při své tvorbě nástěnných maleb i rytin drogy – halucinogenní houby. U většiny vyobrazení dávných zvířat se obdivujeme výstižnosti pohledu umělců, kteří zachycovali okolní svět s vynikajícím postřehem. Zpodobnění fantastických zvířat, která v magdalénienu žít nemohla, z pergousetské jeskyně v údolí řeky Lot (přítoku Garonny) prý podle Michela Lorblancheta a Ann Sievekingové prokazují, že se zrodila díky narušenému vnímání způsobenému právě halucinogenními houbami. Anebo tato díla v prostorách obtížně přístupných vytvářeli dávní umělci usilující o svobodné vyjádření bez ohledu na tehdejší „kritiky“?

Donald Henderson ze Státní newyorské univerzity v Buffalu došel se svými kolegy k názoru, že hluchota působená dlouhým pobytem v prostředí s nadměrným hlukem nemusí být nevyhnutelná. Ztráta sluchu je prý působena nikoliv fyzikálním poškozováním sluchových buněk vibracemi, ale chemickým působením enzymů ve vnitřním uchu. Takže odtud úvahy o možné „vakcině“ proti hluchotě.

K tomuto zjištění vedlo studium koncentrace různých enzymů v buněčných membránách vnitřního ucha pokusných činčil před a po vystavení hluku. Ukázalo se, že tu významnou roli hraje peptid glutathion, o němž se například ví, že v erytrocytech chrání některé bílkoviny před oxidací a že je vytvářen v organizmu jako odezva na stres nebo na působení jedovatých látek. Hluk má podle D. Hendersona vytvářet volné radikály ve vnitřním uchu, kde způsobí hluchotu tím, že zabíjejí sluchové buňky. A proti tomu působí právě zvyšující se hladina glutathionu.

Pokusy na činčilách vystavených hluku až 95 decibelů (což odpovídá pobytu v kabině dieselové lokomotivy jedoucí rychlostí 100 km/hod) prokázaly, že vzestup hladiny glutathionu zamezil některým škodlivým působením na sluch.

Hendersonův tým potvrdil příznivý vliv léku R-PIA, který hladinu glutathionu zvyšuje, na ochranu sluchu činčil. Takže by třeba mohlo být možné „očkovat“ lidi, kteří pracují v hlučném prostředí, aby se tak snížilo nebezpečí jejich ohluchnutí.

Že vypouštění obrovských kvant oxidu uhličitého do atmosféry budoucnosti Země nesvědčí, na tom se experti shodují už delší dobu. Vyspělé průmyslové státy se – jak víme – r. 1992 dohodly, že v r. 2000 by se mělo chrlit skleníkových plynů do ovzduší pouze tolik, kolik v r. 1990.

Výsledek? Podle expertizy Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj průmyslové státy emise nesnížily, ale zvýšily o 7,8 %.

Který obor lidské aktivity přispívá největším podílem k emisím CO₂? Podle propočtu Josepha Davidovitse z Francie jsou jím cementárny! V současné době odpovídají za 7 % celosvětových emisí oxidu uhličitého. Ročně se celosvětová výroba cementu zvyšuje o 5 %. K mimořádnému přírůstu dochází v „tygřích“ zemích východní Asie, kde se horečně stavějí budovy, dopravní tepny i nejrůznější infrastruktura. Takže lze očekávat, že v r. 2000 budou cementárny přispívat hrozbě oteplení Země z plné desetiny.

Výroba cementu vytváří oxid uhličitý dvojím způsobem: předně samotným chemickým způsobem své výroby a pak také spotřebou obrovského množství fosilních paliv při zahřívání vápence až na 1 450 ^oC.

Bude možné najít nové způsoby výroby cementu, při kterých by se vyvíjelo méně oxidu uhličitého?

V ruském tisku by se dala zřídit pravidelná rubrika „ze soudních síní“, kde se referuje o špionáži vědců. Deset let vězení v táboře s nejtvrdším režimem dostal ruské veřejnosti známý 62letý vědec Vadim Sincov, laureát státní ceny, nositel řádu, autor 14 vynálezů, naposledy ředitel zahraničního obchodu koncernu Speciální strojírenství a metalurgie, který obchoduje s ruskými zbraněmi. Byl obviněn, že ho ke spolupráci získala britská špionáž pod pohrůžkou, že na něho prozradí braní úplatků. Úplatkářství se však před ruským soudem nepotvrdilo. Ke spolupráci měl být přinucen v r. 1993 a již v lednu 1994 byl zatčen. Potrestán byl za předávání informací o nových ruských zbraních.

Je tomu tuším patnáct let, co i u nás proletěly tiskem články o tzv. Kirlianově efektu jako projevu aury (pozn. red.: viz Vesmír 58, 124, 1979/4; 66, 106, 1987/2; 70, 78, 1991/2). Dnes se můžeme v naučném slovníku dočíst, že Kirlianův jev je vysokofrekvenční koronový výboj na povrchu biologických organizmů, který je zobrazitelný metodou elektrografie, a že změny obrazu výboje mohou sloužit jako detektor fyzikálních a chemických změn probíhajících na povrchu daného objektu, a to například v lékařství a psychologii.

V Rusku se teď psalo o pozadí objevu, jak je líčen v denících manželů Kirlianových. Závěr zní: k zneuznání geniálního světového objevu, „který otřásl celým světem“, přispěla sovětská tajná policie, znemožňující publikaci objevu.

Kirlian, opravář elektropřístrojů, si prý efektu povšiml r. 1939 při své práci v krasnodarské nemocnici, a to konkrétně při opravě fyzioterapeutické aparatury. Kirlian se snažil stále něco vynalézat, např. se pokoušel přetvářet cukr na diamant a svými cukrovými krystalky měl úspěšně řezat sklo. O svém vynálezu napsal v r. 1937 Stalinovi, pročež se dostal pod dozor NKVD, která mu krystalky zabavila, aby se objev neprozradil... V mlynářství se měla používat Kirlianova magnetická metoda čištění zrna, v konzervárnách postup tepelného zpracování potravin. Prvním objektem, u kterého zaznamenal svůj efekt, byla mince. Pak přišly na řadu listy stromů a Kirlianovy vlastní ruce. A pak zjistil, že „snímek“ listu se liší, když je list utržen bezprostředně před snímkováním anebo už před hodinou.

Kirlian se svou manželkou zkoumal doma efekt plné desetiletí. Roku 1949 nakonec získal patent, který však byl utajen, takže první publikace byla manželům povolena až čtvrtstoletí po objevu, kdy to měl být významný trumf v průkazech světových úspěchů sovětské vědy. Ale svět nakonec podle současných ruských novin geniální objev Kirlianovi uzmul. Kirlian přišel např. o uznání za objev toho, že jeho paprsky mohou dostatečně přesně určit, jakou smrtí člověk zemřel – zda přirozenou nebo násilnou, spáchal-li sebevraždu nebo ho zabili lékaři nesprávným způsobem léčení. A že charakter a intenzita „svícení“ těla, které se mění po několik dnů, se může objasnit jako nesmrtelnost duše...

A tak se běduje, že se nedaří postavit na Kubáni muzeum, které by vystavilo památky na manžele Kirlianovy, zvláště dokumenty z posledních dvou let života objevitele, který mohl teprve v polovině sedmdesátých let rozpracovávat svůj objev ve své laboratoři v jedné továrně. I tyto dokumenty však stále nesou v záhlaví označení „tajné“ a „mimořádně tajné“, takže se tu patrně skrývají další velká světová tajemství. A o to všechno mělo být Rusko připraveno utajováním...