Labyrintem ochrany přírody

Ochrana přírody a životního prostředí patří mezi nejsložitější propletence života lidské společnosti. Zhruba sice panuje shoda v tom, že nejohroženější oblasti Země jsou tropické deštné pralesy či pobřežní korálové útesy, ale tím souznění končívá. Co problém a člověk, nebo spíše zájmová skupina, to jiný názor. Deštné pralesy i korálové útesy, a nejen ony, sdílejí stejnou tragédii – jsou společnými statky, o nichž nelze říci, čí jsou. Každý, kdo se k nim nachomýtne, chce urvat co nejvíce. Dobře ví, že když to neudělá sám, budou bohatnout jiní. Výsledkem je bezvýchodná chudoba ve veškerém slova smyslu.

Pochopení této skutečnosti vedlo k všestrannému pohledu – včetně ekonomických aspektů – na ochranu přírody. ¹⁾ Pryč je doba, kdy americký Skot John Muir postál s prezidentem Theodorem Rooseveltem nad kalifornským Yosemitským údolím a přesvědčil ho o nutnosti ochrany. I to však byla politická záležitost. Dnes je to samozřejmé:

Vědci […] zjistili, že je potřeba značné politické aktivity, aby se jim podařilo vytvořit zákonem chráněná území, prosadit kontrolu mezinárodního obchodu s druhy a vytvořit ekonomicky vhodné příležitosti pro místní obyvatele v prosperující ekoturistice… (s. 14).

Skutečná ochrana přírody není povrchní agitací ani výstředním poutáním pozornosti, ale úmornou prací a studiem, přesvědčováním, prosazováním legislativy a úsilím o její naplňování. Úspěchy se skládají z drobných krůčků v mezích zákona, neúspěchy mohou být propady do temných hlubin.

Vnější ekonomika

Sice se spekulovalo o tom, že lidé mají genetické předpoklady k tomu, aby se jim líbila biologická rozmanitost, což je tzv. biofilie. Mohla být v minulosti evolučně výhodná pro lovecko-sběračský styl života… Velká biologická rozmanitost jim mohla poskytnout různorodou potravu a další zdroje, chránící je před katastrofami a smrtí hladem (s. 18), ale na této úvaze stavět nelze. Srozumitelnější je řeč peněz – ekologická ekonomie. Do vžitých ekonomických počtů se nezahrnují náklady a užitky, které sdílí někdo jiný než sami účastníci transakcí. Tyto náklady a užitky se označují jako externality. Ochranáři usilují o to, aby se vnější ekonomické toky neopomíjely – snaží se o internalizaci externalit. Alespoň jeden příklad: Garnáti jsou často chováni na farmách v rozvojových zemích, ale jejich ceny na západních trzích samozřejmě nezahrnují zničení pobřežních mokřadů a půdy kolem přilehlých vesnic (s. 44). Výsledky ochranářských počtů – vyšší ceny – se prosazují těžko. Nikdo nechce dráže nakupovat a z obavy před ztrátou obchodu není ani vůle dráže prodávat – a to se netýká jen garnátů ze zemí třetího světa, ale také energie v zemích nejvyspělejších. A opět jsou k dispozici jen drobné krůčky v mezích zákona.

Ekoturistika

Cestování „za poznáním“ přestalo být výsadou hrstky vyvolených. Dosud asi nikdo nespočítal globální „cestovatelské“ náklady. Ekoturistika je rapidně se rozvíjejícím odvětvím v mnoha zemích; zaměstnává 200 milionů lidí a v celosvětovém měřítku vydělává miliardy dolarů ročně… dává lidem možnost pozorovat biologickou diverzitu a pozorovat různé druhy živočichů a rostlin… Existuje však nebezpečí, že turistická centra v rezervacích a národních parcích budou návštěvníkům poskytovat spíše fantastické zážitky, než aby jim umožňovala si uvědomit vážné sociální a ekonomické problémy, které ohrožují biodiverzitu (s. 58).

Nemusíme příliš daleko, abychom viděli přírodu „praskající ve švech“. Zavítejte k větší české řece v prázdninové době: Kempy nestačí, táboří se na březích ve volné přírodě, i tam je plno. Nikdo si netroufne nic zakazovat, se zlou by se potázal. Tady by asi americký vzor neuškodil – počet lidí v amerických národních parcích je limitován a místa pro táboření se předem objednávají.

Stejně neutěšená situace je již léta v oblíbených světových turistických oblastech. Při putování pod Mount Everest v nepálském Národním parku Sagarmatha se velmi snadno dostanete do davu a v „panenské“ velehorské přírodě se dusíte zvířeným prachem bot lidí, kteří někdy ani nevědí, kam jdou, či dokonce kde jsou – ale „mají na to“ a je to módní. Tady by však byla regulace ještě obtížnější, přibyl sociální aspekt: Bohatí turisté živí chudé místní obyvatelstvo.

Jiným svérázem národních parků mohou být domorodí průvodci. Chcete-li uvidět největší květ světa, gigantickou parazitickou raflesii, nestačí přijet, např. do thajského Národního parku Khao Sok, ve správný čas, ale musí vás někdo k rostlině dovést. Kvete-li jich málo, správcové parku odpovídají vyhýbavě. Dobře vědí, že vzácným rostlinám zvědavci škodí. Jenže není problém domluvit se s místními znalci; ti „mají situaci pod kontrolou“ a za příslušný poplatek vás k rostlině dovedou. Ochrana přírody v souvislosti s ekoturistikou nekráčívá ani drobnými krůčky, natož v mezích zákona.

Poslední komunista

Bizarnost a složitost společenských souvislostí okolo ochrany přírody nezná mezí. Neodpustím si uvést příběh, opět z Národního parku Khao Sok, který dobře ilustruje propletenost ochranářství se vším, co s člověkem souvisí: Jedna zdejší atrakce nese označení „poslední komunista“.

Studentský protest proti vojenské vládě vyústil v Bangkoku 6. října 1976 v masakr. Mnoho studentů zahynulo při střelbě z vojenských helikoptér, uprchlíci nalezli azyl u thajských komunistů, kteří tehdy „byli v kurzu“. Ti jim poskytli úkryt – a výcvik – ve svém táboře na severovýchodě Thajska. S komunistickým cejchem se pak asi 170 z nich uchýlilo do pralesů u Khao Sok na jihu země. Opevnili hluboké jeskyně s nouzovými východy na druhé straně hory. Mimo ně vystupovali jako civilisté a prodávali na trzích vlastní zemědělskou produkci. Nakupovali potraviny, léky a pod rukou i zbraně od vojáků. Okolí jeskyní zaminovali minami vlastní výroby z plastových trubek a TNT. Panoval přísný zákaz lovu divoké zvěře. Nebyl to ochranářský počin, ale obava z prozrazení. Několik let zde vzdorovali armádě – a zároveň i dřevařským společnostem. Nepřímo chránili nejen khaosocký prales, ale i zdejší faunu a flóru ještě před tím, než tu byl r. 1980 ustanoven park. Změna vlády přinesla rebelům amnestii a ti se postupně vrátili domů. Poslední účastník studentského povstání, dnes čtyřicátník Amnat, vlastním jménem Khun Wano, žije v odlehlém domě se svou ženou a dětmi. Opustil jeskyni Namtaloo jako poslední, r. 1989. Tehdy sem přicestovali první turisté. Dnes je Anmat „velkým šéfem“ v přilehlém Národním parku Klong Phanom.

Teorie, právo a skutečnost

Na poli ochrany přírody se udělalo mnoho, je to však jen zlomek toho, co zbývá učinit, či mělo být vykonáno už dávno. V současné době je v oblibě „ladění zbraní“ – čekatelům Evropské unie známé jako přizpůsobování legislativy. Před vstupem ČR do Evropské unie musíme např. uvést do praxe soustavu chráněných území evropského významu – NATURA 2000. V oblasti mezinárodní spolupráce je to prvořadým úkolem Agentury ochrany přírody a krajiny ČR (www.nature.cz). Legislativě spojené s ochranou přírody je věnován i nový časopis – České právo životního prostředí (e-mail: CSPZP@seznam.cz), který začala vydávat stejnojmenná organizace. Pro společný zájem musí být společná řeč, jen se jí musíme naučit rozumět. A to vázne – jen jeden z příkladů: Evropští ochranáři nevědí jak zabránit lovu ptactva ve Francii či Itálii, když se opeřenci z oblastí přísné ochrany, ležící severněji, vydávají na tah.

K zamyšlení

Všeobecně se uznává, ví a hlásá, že rozumnou cestou je omezení spotřeby. Znáte osobně někoho, kdo již sám dobrovolně začal? Určitě je více těch, kdo se snaží s problematikou alespoň seznámit – i to je dobře.

Primackova kniha je zatím jedinou ²⁾ komplexní učebnicí ochrany přírody na českém trhu. Pokrývá nejen většinu spletité problematiky ochranářského oboru, ³⁾ ale vyslovuje a ilustruje množství názorů, postřehů či výsledků, které nemusíme slyšet rádi. Jen namátkou:

• Lidská aktivita zvýšila rychlost vymírání druhů až tisícinásobně (s. 18).
• … kolem 80 % světové populace se stále spoléhá na tradiční medicínu založenou na rostlinách a živočiších… (s. 47).
• … divoký druh nebo odrůda může dodat určitý gen, který zlepší odolnost proti nemocím nebo zvýší výnos plodiny (s. 50).
• V současnosti je lidmi nějakým způsobem používáno 40 % celkové primární produkce suchozemského prostředí… (s. 74).
• Mnozí lidé […] jsou nuceni ničit přírodní společenstva a lovit druhy ohrožené vyhynutím, protože jsou chudí a nemají žádné vlastní pozemky nebo jiné zdroje obživy (s. 84).
• Lidé v průmyslových zemích (a bohatá menšina v zemích rozvojových) spotřebovávají velmi nadprůměrné množství světové energie, nerostů, dřeva a jídla (s. 85).
• Ochranáři musí být schopni vysvětlit přínosy svých výzkumných programů… (s. 164).
• Mnoho velkých společností a jimi financované politické organizace zneužívají konceptu udržitelného rozvoje k „ozelenění“ svých průmyslových aktivit […] Opačným extrémem jsou ochranáři prosazující názor, že trvale udržitelný rozvoj znamená, že rozsáhlé oblasti světa budou ponechány stranou jakéhokoli rozvoje… (s. 268).
• Bez ohledu na to, zda lidé pomáhají, či brání ochranářským aktivitám, pro většinu z nich jsou mnohem důležitější problémy dotýkající se jejich každodenního života (s. 287).