Arktida2024banner1Arktida2024banner1Arktida2024banner1Arktida2024banner1Arktida2024banner1Arktida2024banner1

Aktuální číslo:

2024/12

Téma měsíce:

Expedice

Obálka čísla

Vítejte v antropocénu!

Vize vztahů mezi člověkem a přírodou
 |  14. 8. 2005
 |  Vesmír 84, 474, 2005/8

Dáváme sbohem neolitu (viz Vesmír 83, 398, 2004/7) a s obavou očekáváme věci příští. Se kterou vývojovou érou se vlastně máme identifikovat? Naši předci a prapředci vždycky někam patřili, ať to byli pravěcí lovci mamutů, antičtí hrdinové či středověcí rytíři. V druhé polovině minulého století jsme chtě nechtě příslušeli do některého ze dvou táborů. Kam patříme dnes? Žijeme stále ještě v „industriálu“, nebo jsme (podle novin, televize a internetu) nezařaditelné děti všeobjímající anonymní globalizace? Jsme snad už na počátku ekologické krize, a tedy úpadku veškerenstva, nebo konečně nastupujeme kýženou cestu udržitelného rozvoje? (Kolik cest už jsme nastupovali?)

Kam patříme?

Rychlé změny v prostředí, společnosti, vědě a technologiích, jichž jsme svědky za dobu kratší než jeden lidský život, jistě zanechávají v mnoha lidech značnou porci frustrace. Nečekaným kotrmelcům v politice, osobních vztazích a vzhledu našeho okolí přivykáme jen pomalu. Rozplývající se jistoty a mizející pevné body našich vesmírů (ještě včera tu byla trafika, dnes je tu sexshop) nabourávají naši schopnost orientace. V jaké době žijeme? Lze ji nějak uchopit, definovat, kvantifikovat a popsat?

Současnou dobu (novou éru) začal odlišovat už geolog Vladimír Ivanovič Vernadskij asi před 80 lety. Poukázal na vzrůstající vliv člověka na přírodu, a zejména na to, že se člověk stává významnou geologickou silou nejen v lokálním, ale hlavně v globálním měřítku. V téže době Pierre Teilhard de Chardin spolu s Eduardem Le Royem a vlastně i s Vernadským navrhli pro tehdejší svět termín noosféra. Ke klasickým geosférám tak přidali virtuální sféru myšlení, která díky člověku dominuje nad sférami ostatními. Po řadě článků publikovaných v časopisech Science a Nature 2) navrhl nositel Nobelovy ceny za chemii v roce 1995 Paul Crutzen z Chemického ústavu Maxe Plancka v Míšni pro současnou éru vývoje člověka název Anthropocen. 3)

I kdyby se název nové éry nevžil a skončil v propadlišti dějin, jak se s mnoha podobnými věky (věk kola, vlaku, automobilu) nebo společnostmi (informační, konzumní, postmoderní) stává, přesto je pozoruhodné, co se to vlastně v tom antropocénu s planetou, společností a přírodou děje. Čtenář je obeznámen s globální klimatickou změnou (Vesmír 73, 266, 1994/5; 75, 314, 1996/6; 80, 494, 2001/9 ad.), s tím, že antropogenní fixace dusíku je vyšší než přirozená (Vesmír 80, 153, 2001/3; 83, 227, 2004/4), či s proměnami vegetace (Vesmír 2004, seriál Zelení cizinci, J. Sádlo, P. Pyšek, P. Pokorný). Všimneme si proto spíš toho, jak se antropocén promítá do lidských životů a jak se to projevuje v České republice.

Kam jdeme?

Podle Crutzena je nejtypičtějším příznakem nové éry celosvětový růst populace. Není divu, dosavadní, přibližně exponenciální růst je předmětem mnoha studií i spekulací o tom, zda nám stačí prostor, zdroje, zda se neutopíme v odpadcích a zda se o prostor, přístup ke zdrojům a k čistému prostředí nezačneme prát (zatím prý jsme se jen tak pošťuchovali). P. Crutzen má v jednom ze svých článků 4) sérii 24 grafů, na nichž ukazuje, že spotřeba všechno, čeho se člověk dotkne, prudce roste. Všímá si všeho možného, vedle křivek nárůstu koncentrace skleníkových plynů, ubývání ozonu, či zvyšování HDP také vzrůstajícího počtu restaurací McDonalds. Jeho nápadem jsme se později inspirovali a pokusili se shromáždit podobné údaje pro naši republiku (viz dvoustranu v .pdf příloze).

Mnozí lidé si růst spotřeby dávají do souvislosti s nárůstem populace. Je však nutné poukázat na to, že spotřeba roste daleko více u populací, které přibývají minimálně nebo vůbec. Antropocén se vyznačuje nejen kvantitativní expanzí člověka, ale také expanzí kvalitativní, kdy počet jedinců zůstává stejný, ale mění se jejich vzorce spotřeby. A tady začínáme nahlížet do naší národní kuchyně.

Česká poválečná populace je pro demonstraci antropocénu vhodný model. Vyšší spotřebu zde totiž neřídí růst populace, ale růst a změna požadavků člověka, tedy právě ty vzorce spotřeby. Při pohledu na trendy ve spotřebě nejrůznějších statků a služeb musí nutně každého napadnout, kam až může růst konzumu dojít a jaké může mít následky. Nechme raději citlivé otázky a problémy na čtenáři a zkusme komentovat jednotlivé malé české růstové křivky. Zejména pro ty, kteří bezmezně věří různým statistickým údajům, bychom v komentářích rádi připomněli, že nejen historická, ale i novodobá data v sobě skrývají řadu nedostatků, tudíž jejich interpretace nemusí být jednoduchá.

Podobně bychom mohli zkoumat například spotřebu alkoholu – samozřejmě roste, a jak! Přehledem sportovních aktivit bychom mohli dokazovat, jak se snažíme udržet při síle v duchu starých sokolských tradic. Jenže i ve sportu jde do značné míry o byznys a konzum. Kdo dřív neměl auto, jezdil vlakem a autobusem, levnější kromě pěší chůze bylo už jen kolo. Dnes je kolo nákladná záležitost – musíte mít nejen dobrou značku, ale také picí láhev, dresy na zimu a na léto, světýlko dopředu a dozadu, počítač kilometrů, speciální pláštěnku, nosič na dítě a také na kolo samo, abyste ho mohl vozit na střeše auta. Výčet růstu našich potřeb, požadavků a chtíčů je možná nevyčerpatelný.

Existují samozřejmě i příklady postupného zastavení exploatace prostředí, či dokonce jeho poklesu (viz uhlí nebo železnici). Po expanzi člověka do určité technologické nebo environmentální sféry se zpočátku rostoucí tlak na prostředí stabilizuje, a pak klesá buď proto, že byly objeveny nové techniky a materiály pro uspokojení dané potřeby (například posloupnost uhlí – plyn – jádro), nebo negativní vlivy vyústily ve vývoj čisticích technologií (snížení emisí síry je dosaženo hlavně odsiřováním exhalací). Z mnoha přehledů i vědeckých prací plyne, že člověk možná dokáže svůj blahobyt do určité míry oddělit od exploatace materiálních zdrojů (surovin pro výrobu předmětů), ale zatím nedokázal oddělit ekonomický růst od spotřeby energie.

Antropocén se i v Crutzenově podání jeví jako období horečného růstu populace a následného růstu spotřeby surovin a energie. To ale pomalu přestává být pravda. Populace v ekonomicky rozvinutých zemích neroste (nebo roste jen málo), spotřeba materiálních zdrojů i energie však přesto stoupá.

A kam dojdeme?

Nyní si všimněme té druhé – obecnější, celoplanetární – poloviny poselství antropocénu: pokles růstu populace je evidentně svázán cestou demografické transformace s industrializací, tedy se zvyšující se spotřebou surovin a energie. Chceme-li zastavit růst populace (obecně se to jaksi stále prohlašuje a nikdo nenamítá opak), musíme připustit industrializaci, pokrok, modernizaci, blahobyt i v těch zatím ekonomicky zaostalých státech. Málokdo z nás by byl schopen otevřeně prohlásit, že jen část světa má nárok na uspokojení svých potřeb a vyplnění svých přání. Přiznáme-li tedy nárok na ekonomický růst i ostatním zemím, národům, světadílům, je evidentní, že dnes, zítra nebo pozítří se budeme muset o bohatství Země dělit.

Podle seriálu z konce roku 2003 v Science zatím nehrozí v blízké budoucnosti vyčerpání fosilních zdrojů energie a svět na jejím využívání bude záviset i přes pomalu stoupající uplatňování alternativních technologií. Ovšem i když je energie na světě dost, její zdroje nejsou rozmístěny rovnoměrně. Totéž platí o nerostných surovinách. Lapidárně to v abstraktu jednoho ze zmíněných článků (Science 302, 1528–1531, 2003) vyjadřuje Jeffrey Chow s kolegy dvěma tezemi: „Žádný zdroj energie, ať už obnovitelný nebo neobnovitelný, není bez environmentálních a ekonomických problémů.“ … „Využívání ekologicky šetrných technologií bude záviset na ekonomických a politických skutečnostech.“ Co to znamená? S rostoucí spotřebou energie nebude environmentálních problémů ubývat a bude-li se některé velmoci zdát, že začíná být některého zdroje pomálu, půjde si pro něj třebas s moderně vycvičenou a vybavenou armádou. A i když odhad, co se bude se spotřebou energie a se zátěží prostředí dít, když se rozvojové země dostanou svou materiální a energetickou spotřebou do blízkosti plně industrializovaných zemí, chybí nebo je jen naznačen, důkazů o tom, že si velmoci do budoucna ochraňují zdroje energie už teď, máme dost.

Vize s drsným závěrem

Taková je vize budoucnosti. Drsný závěr, že? Ale i kdyby se neválčilo o ropu a i kdyby bylo zatím surovin dost, v jednom se různí odborníci shodují. Problémy mohou nastat s asimilační kapacitou planety pro emise a odpady.

Kdy vlastně antropocén začal? Podle P. Crutzena a jeho apologetů je možno nástup nové éry ztotožnit s počátky průmyslové revoluce, tedy s zhruba s koncem 18. století, od té doby stoupala koncentrace skleníkových plynů CO2, CH4 a N2O. Jsou však i tací, 5) kteří kladou počátek nové éry do doby před pěti až osmi tisíci let, tedy do počátků masového odlesňování a rozvoje zemědělství v Eurasii. Takže, vítejte v antropocénu!

/Příspěvek vznikl na základě seminárních prací studentů, kteří se v akademickém roce 2003/2004 zúčastnili výběrového kurzu „Životní prostředí České republiky“ na Přírodovědecké fakultě UK. Garantem kurzu je doc. Martin Braniš./

Článek je doplněn grafy na dvoustraně v .pdf příloze.

Poznámky

1) Studenti: Bartoš Lubomír, Brix Daniel, Hořejší Michaela, Kindlmannová Jana, Klán Miroslav, Konrádová Jana, Kostínková Helena, Machová Hana, Matoušková Leona, Mrákota Jan, Panuška Petr, Pavlica Jaroslav, Šimek Matouš, Runštuk Jan, Truhlář Jan, Třešňák David a Tuček Roman.
2) Např. P. M. Vitousek s kolegy publikoval v Science 277, 500–504, 1997 působivý článek o antropogenní dominanci nad světem.
3) Termín pravděpodobně poprvé uveřejnil v IGBP Newsletter č. 41/2000. Titulek našeho článku je vlastně už vypůjčen z Nature 424, 6950, 2003 a lze připustit, že takto byl antropocén pro potřeby odborníků (a časem možná i laiků) legalizován. (Pozn. red.: v českém písemnictví je doklad časnější, viz V. Cílek, Vesmír 81, 67, 2002/2.)
4) Climate change 61, 251–257, 2003.
5) W. F. Ruddiman, Climate Change 61, 261 V293, 2003.

Ke stažení

O autorovi

Martin Braniš

Prof. RNDr. Martin Braniš, CSc., (*1952) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. Působí jako vědecko-pedagogický pracovník v Ústavu pro životní prostředí Přírodovědecké fakulty UK. Ve své vědecké práci se věnuje hlavně problematice kvality ovzduší. Zabývá se též širšími souvislostmi lokálních, regionálních a globálních problémů a metodickými aspekty environmentálního vzdělávání. Mimo akademickou půdu působí jako lektor v neziskovém sektoru.

Doporučujeme

Pěkná fotka, nebo jen fotka pěkného zvířete?

Pěkná fotka, nebo jen fotka pěkného zvířete?

Jiří Hrubý  |  8. 12. 2024
Takto Tomáš Grim nazval úvahu nad svou fotografií ledňáčka a z textové i fotografické části jeho knihy Ptačí svět očima fotografa a také ze...
Do srdce temnoty

Do srdce temnoty uzamčeno

Ladislav Varadzin, Petr Pokorný  |  2. 12. 2024
Archeologické expedice do severní Afriky tradičně směřovaly k bývalým či stávajícím řekám a jezerům, což téměř dokonale odvádělo pozornost od...
Vzhůru na tropický ostrov

Vzhůru na tropický ostrov

Vojtěch Novotný  |  2. 12. 2024
Výpravy na Novou Guineu mohou mít velmi rozličnou podobu. Někdo zakládá osadu nahých milovníků slunce, jiný slibuje nový ráj na Zemi, objevuje...