Není všechno pták, co zdechlo

Zajímavá diskuse se rozproudila kolem Zamrzlé evoluce Jaroslava Flegra. Zatímco Flegr potřeboval na novou teorii celou knížku, její recenzenti Tomáš Grim a Vladimír Remeš vměstnali daleko revolučnější myšlenky do pouhých tří stránek textu. Nejenže odmítli teorii přerušované rovnováhy a teorii sobeckého genu (jak upozorňuje ve své reakci Flegr), ale také odmítli paleontologii jako vědní obor, protože „zkameněliny nedokazují nic“. Jako paleontolog zůstávám nad průzračností jejich myšlenek v úžasu. Tak například tvrzení, že „druh se měnit nemůže – pokud se mění, je to už jiný druh“. Měl jsem za to, že paleontologové (aspoň ti, jejichž práce projde sítem času) něco vědí o vnitrodruhové variabilitě a než stanoví nový druh, uváží v prvé řadě, zda jejich materiál nenese znamení právě tohoto jevu v rámci druhu již popsaného. Pokud mám v tomto bodě náhodou pravdu, pak je ovšem argumentace Grima a Remeše lichá.

Žasnu také nad tím, že Grim a Remeš označují používání různých časových škál v různých případech za švindl. Měl jsem dosud za to, že např. kulatost Země se obtížně dokazuje na mapě reliéfu Prahy – tam by šel hravě dokázat spíše opak – a že je třeba zvolit větší celek zemského povrchu. Pokud je to švindl, no dobře, Země je tedy křivolaká a přibližně placatá, jak je vidět například z Petřínské rozhledny. Zásadní je také sdělení, že míra morfologické změny a její časový rozměr jsou spojité (pravděpodobně míněno zhruba přímou úměrou) proměnné. Jen nevím, na jakém materiálu to autoři zkoumali, protože spousta jiných autorů došla k závěru opačnému – asi pomocí švindlu? (Tím nevylučuji, že někteří autoři se skutečně snaží manipulovat se čtenářem tím, že mu úmyslně podsouvají grafy v nereprezentativním rozlišení. Jejich kolegové jim to ale brzy spočítají, koneckonců citovaní J. M. Benton a P. N. Pearson, 2001, jsou paleontologové, nebo ne?)

Otázka „Kudy vede hranice, která oddělí návazné pomalé změny od změn rychlých přerušovaných?“ je legitimní. Nelegitimní je ale podle mého mínění odpověď, že takovou hranici nelze vytyčit, a proto „v tomto směru je teorie přerušovaných rovnováh jalová“. Řekl bych, že stanovit tuto hranici je čistě technická otázka, řešitelná z analýzy grafů. Asi bude nutné (pokud už se tak nestalo) pokusit se o nějakou definici napříč všemi skupinami organizmů – nerad bych ovšem vyčítal J. Flegrovi, že to ve své knize neučinil sám. Bez ohledu na absenci (?) exaktní odpovědi je ale situace empiricky vnímána vcelku jednomyslně, asi jako tvrzení, že hlemýžď se pohybuje pomalu, zatímco rorýs rychle. Není to ideální stav, ale asi proto zatím nikdo nevěnoval úsilí exaktní definici punktualizmu.

Další odstavec Grimovy a Remešovy recenze nás seznamuje s tím, že organizmy zanezanechávají ve fosilním záznamu nanejvýš kosti, občas i peří. Rád bych někdy viděl kostru zkamenělé přesličky či mikroskopické foraminifery, ani kostra plže by nebyla k zahození. Doufám, že moje přání neodbudou autoři tím, že měli na mysli pouze zkamenělé ptáky, jen to do textu zapomněli napsat.

Dále je tam jedna velmi důležitá ironická otázka: „Jakpak paleontologové poznají, které z těch znaků, jež vůbec mohou zkoumat, jsou pro klasifikaci důležité?“ Zajímavé, několikrát už jsem měl na jazyku ironickou otázku jinou: „Jakpak evoluční biologové poznají, které z těch znaků, jimiž živí svoje evoluční stromečky, jsou pro klasifikaci důležité?“ Je to zpěv ptáků, opravdu? Co takhle zpěv zmiňovaných foraminifer nebo přesliček, ten je taky důležitý? Nepochybuji o tom, že odlišný zpěv ptáků může vytvořit účinnou reprodukční bariéru – ale to zmůže v lidské populaci do značné míry například i náboženské přesvědčení, jazyk apod. Možná zpěv sám o sobě důležitý je, nevím, i když jako klacek na paleontology bych ho raději nevytahoval, má určitě dva stejně tvrdé konce. Ale zpátky k paleontologii. Paleontolog má při vážení významu znaků velkou pomoc v podobě pohledu na různé časové řezy vývojovou linií (byť ne vždy a ne každý paleontolog to umí stejně dobře). Tolik odpověď na ironickou otázku.

Fosilní záznam je jistě velmi neúplný, ale není bezobsažný ani nekorigovatelný jinými vědními disciplínami. Nechci se vracet k dílu klasika J. Zrzavého a studovat, proč mu zkameněliny připadají jako směšný důkaz evoluce. Směšnost je pojem subjektivní, každý se smějeme něčemu jinému, a tak bych ono slůvko klidně z věty vypustil, a pak jsem ochoten s ní souhlasit.

O tom, že zkameněliny nedokazují nic, by měli autoři recenze asi nejdříve informovat majitele ropných společností, kteří nechávají paleontology každoročně vyhodnotit statisíce vzorků vrtných jader, aby mohli jednotlivé profily korelovat. Tolik vyhozených peněz! Paleontologové buď už dávno vědí, že zkameněliny nedokazují nic, nebo to nikdy nepřipustí, pokrytci.

Kolegům Grimovi a Remešovi bych chtěl na závěr sdělit, že není všechno pták, co zdechlo a zkamenělo. Ornitologie je bezesporu fascinující, ale velmi specifická. Fosilní záznam ptáků je – asi hlavně v důsledku toho, jaké biotopy ptáci obývají – jeden z vůbec nejhorších. Naproti tomu recentní studie jsou pro atraktivitu a oblibu ptactva jedny z nejdetailnějších. Po paleontologii nemůžeme chtít, aby nám dala odpověď na každou evoluční otázku – tak dobrý fosilní záznam opravdu není. Nechme paleontology, ať si vyberou skupinu, která má adekvátní fosilní záznam, časovou škálu, která má smysl, a ať testují hypotézy, k nimž má jejich materiál co říci. Flegrova hypotéza zamrzlé evoluce takovou hypotézou podle mého mínění je, a už vím, s jakým materiálem bych ji chtěl v nejbližších měsících či letech konfrontovat.