Arthur Gobineau a vznik moderního rasizmu

Jen málo autorů se v moderních západních dějinách těší tak špatné pověsti jako údajný „zakladatel vědeckého rasizmu hrabě Joseph-Arthur de Gobineau“ a málokdy se tolik vzdělaných a inteligentních lidí spokojí s určitým tvrzením, aniž se obtěžují osobně se přesvědčit o jeho správnosti prostřednictvím dostupných primárních zdrojů jako v případě zmíněného francouzského spisovatele. Fenomén rasové ideologie patří k nejtemnějším kapitolám v dějinách západní civilizace, která se jejím prostřednictvím nesmírně provinila vůči příslušníkům mimoevropských společností a vý znamné části vlastního obyvatelstva a téměř nenapravitelně zkomplikovala vztahy mezi přírodními a sociálními vědami.

Popření demokracie ve jménu vědy

Šok z vědeckého rasizmu, této mimořádně účinné genocidy etnické odlišnosti, byl o to větší, že se jeho prostřednictvím postavily proti sobě věda a demokracie, dva privilegované projevy modernity, jejichž aliance se zdála být neotřesitelná a historicky zákonitá. „Vědečtí rasisté“ a eugenici typu Georgese Vachera de Lapouge na začátku 20. století hlásali, že výkonná a zdravá společnost se musí jednak zbavit biologicky „méněcenných“ jedinců, jednak ustavit vládu „legitimní aristokracie“ v podobě rasově nadřazené elity. V praxi to znamenalo popření demokracie a osvícenských ideálů ve jménu vědy.

Výsledek druhé světové války a pád apartheidu představovaly jednoznačnou a, jak se zdá, definitivní odpověď na tuto výzvu. Zůstaly rozpaky. Bylo třeba nalézt vhodného „Hitlerova učitele“. Nedávno zesnulý americký evoluční biolog a popularizátor vědy Stephen Jay Gould označil – tak jako mnoho jiných – Arthura Gobineaua za praotce moderního vědeckého rasizmu ¹⁾ a nejvlivnějšího akademického rasistu 19. století ²⁾ a dodal: Hlavně skrze anglického fanatika Houstona Stewarta Chamberlaina se jeho myšlenky dostaly do základů rasových teorií zastávaných Adolfem Hitlerem. ³⁾

Proč právě Gobineau?

Ponechme teď stranou, že Houston Stewart Chamberlain ve skutečnosti Gobineauovým dílem pohrdal, a zamysleme se nad otázkou, z jakého důvodu je za zakladatele moderního rasizmu s takovou tvrdošíjností vydáván právě Arthur Gobineau. Proč ne filozofové David Hume nebo Immanuel Kant za své poznámky o méněcennosti černochů? Voltaire kvůli svému agresivnímu antisemitizmu? Saint-Simonův stoupenec Victor Courtet, který v roce 1838 hlásal nutnost rasové revoluce? Benjamin Disraeli, jenž o nadřazenosti určitých ras řečnil ve čtyřicátých letech 19. století v britském parlamentu a psal ve svých románech? Všichni tito zmínění autoři zveřejnili rasistické teze předtím, než Arthur Gobineau publikoval své nejznámější dílo.

Domnívám se, že odpověď nalezneme především v životním příběhu samotného Arthura Gobineaua. Zároveň je třeba zdůraznit, že skutečné Gobineauovy názory a postoje jej jako otce „vědeckého rasizmu“ spíše diskvalifikují. Arthur Gobineau pocházel ze zchudlé měšťanské rodiny z Bordeaux. Nikdy nebyl ani hrabětem, ani šlechticem. Předstírání aristokratického původu bylo součástí jeho okázalého „donkichotského“ a romantického gesta, jímž se snažil distancovat od moderní doby. Ačkoliv byl agnostikem, pravidelně navštěvoval katolické bohoslužby. Dotázán na důvody odpověděl: Protože nenávidím toto století. Obdobně se zřekl vlastní země, neboť ideu vlasti (patriae) považoval za falešné božstvo, které si kdysi vymysleli Řekové, ⁴⁾ když ztratili víru v původní bohy. Francie mu to nezapomněla. Poté, co jeho krajané před první světovou válkou zjistili, že bylo díky členům bývalého Wagnerova kroužku zřízeno ve Štrasburku Gobineauovo muzeum, pokládali to za vlastizradu. Pokusy Jeana Gaulmiera a Jeana Boissela ⁵⁾ rehabilitovat Arthura Gobineaua jako významného spisovatele pozdního romantizmu ⁶⁾ vyústily do lhostejného prázdna.

Arthur Gobineau přišel do Paříže v necelých dvaceti letech roku 1835. Obdobně jako Balzakovi imaginární hrdinové třel bídu s nouzí a snažil se získat slávu na literárním poli. Velkorysá nabídka jeho přítele Alexise de Tocquevilla mu v roce 1849 umožnila zahájit diplomatickou dráhu, která jej postupně zavedla do Švýcarska, Německa, Persie, Řecka, Brazílie a Švédska. Své proslulé dílo Esej o nerovnosti lidských ras napsal počátkem padesátých let v Bernu a Hannoveru, přičemž obsáhlý spis založený na důkladné četbě a studiu odrážel především Gobineauovo rozčarování ze soudobého evropského politického života. Zájem čtenářů byl mizivý a během následujících let se prodalo jen několik desítek kusů.

Míšení pojato jako ohrožení lidstva

Není pravděpodobně nepřípadné srovnávat Gobineauovy aspirace s Balzakovým úsilím vyjádřeným v monumentální Lidské komedii a spočívajícím ve snaze pochopit svět prostřednictvím klasifikace. Zatímco Honoré de Balzac pokládal Paříž za divokou přírodu, v níž se pohybují a střetávají stovky rozličných bizarních lidských typů, obdob živočišných druhů, Arthur Gobineau zalidnil svět v prostoru a čase množstvím ras, jejichž vzájemné prolínání určuje povahu dějin.

Arthur Gobineau, který byl přesvědčen o existenci jednoty mezi rasou, její biologickou a psychologickou výbavou, kulturou a historickým údělem, věřil v rasovou hierarchii, v níž nadřazené postavení náleželo bílé rase. Tím se nelišil od drtivé většiny svých současníků. Novátorský byl jeho důraz na míšení, které zbavuje dynamické rasy vitality a předznamenává pád civilizací. Arthur Gobineau nepovažoval rasové míšení za výlučně negativní proces ústící do degenerace, jak je mu často přisuzováno. V některých případech mělo podle něj blahodárné účinky, například díky soužití mezi bílou a černou rasou se zrodilo umění.

Elitu bílé rasy představovali podle Gobineaua árijci, kteří vytvořili všechny velké civilizace. Jejich rozplynutí v rasovém moři novověkého světa předznamenalo tragický úděl lidstva, které již nebude schopno nového civilizačního vzepětí. Poslední zbytky árijského živlu zaznamenal Gobineau pouze na Newfoundlandu, kde se přeživší árijci v samosprávných a soběstačných rybářských osadách vrátili k prvotnímu anarchizmu ušlechtilého divošství.

Gobineauovo závěrečné dějství dějin Západu

Tak jako Friedrich Nietzsche hovořil o „posledním člověku“, považoval Arthur Gobineau západní civilizaci za závěrečné dějství dějin. Západu si přitom nijak nevážil. Odhadoval, že ve Francii je pouze deset milionů obyvatel z celkových šestatřiceti milionů schopno se plnohodnotně zapojit do života moderní civilizace, přičemž v ostatních evropských zemích – včetně beznadějně rasově smíšeného Německa – byla situace ještě horší. Určité nesmělé naděje spojoval Arthur Gobineau pouze s Ruskem. Usoudil, že za dané situace je představa o zvláštním civilizačním poslání Západu bláznovstvím a kolonializmus zločinem. Francouzi v Alžírsku nebo Britové v Indii nemohou přinést místnímu obyvatelstvu nic dobrého.

Gobineauův styl zcela postrádá rasistickou agresivitu, která prostupuje dílem řady pozdějších aktivistů. Spíše než o skutečné nerovnosti lidských ras hovořil o jejich nesouměřitelnosti. Vydával svědectví o údajném konci moderního světa, který odmítal a jehož zániku nelitoval, a byla mu naprosto cizí myšlenka nacistického rasového totalitarizmu. Arthur Gobineau svými konzervativními a nostalgickými názory příliš vybočoval, a modernita s ním proto naložila jako s každou odlišností, která se vzpírá jednoduchému řešení. Byl zbaven svébytnosti a násilně zařazen do schématu „otce moderního rasizmu“.