O politice nepolitičnosti

Bruno Latour napsal svůj krátký esej o žížale Pontoscolex corethrurus původně pro katalog k výstavě. Není to tedy žádný odborný článek. Přesto dává docela dobrou představu o tom, kterým směrem se jeho autor v poslední době ubírá. Latour se totiž ve svých pracích stále častěji věnuje ekologii. Svou zatím poslední knihu pojmenoval „Politika přírody“ a tento název docela výstižně shrnuje, o co mu jde: zahlédnout přírodu politickýma očima.

Politika přírody

Co to znamená, řekneme-li, že příroda je politickou věcí? Především to, že je společnou věcí. V silném slova smyslu společnou věcí. Vyjadřují se k ní různé strany – všichni, jichž se daná věc týká, a každý po svém: Někdo radí, někdo zradí. Někdo se stáhne, někdo expanduje. Někdo se vyjádří jako kovaný expert, jiný jako Attila mezi žížalami. Přistoupit na takovou perspektivu zároveň znamená připustit, že hlasy těchto stran mívají nestejnou a proměnlivou sílu. A také – jak jsme viděli na případu Pontoscolex corethrurus – že sotva lze s jistotou dopředu říct, kdo všechno a v kterou chvíli se o slovo přihlásí a jaké spojence najde. Často se jedni snaží mluvit a vystupovat jménem druhých a někdy se proti tomu ti druzí různým způsobem ohrazují. I proto je výsledek sporů o přírodu často dlouho otevřený a z principu zvratný.

Proti čemu se Latour tímto pojetím bouří? Proti představě přírody jako něčeho hotového a daného. A proti představě, že se k záležitostem přírody může vyjadřovat jen někdo – ten, kdo danosti přírody umí odhalovat a vykládat: vědec. Latour se zkrátka vzpírá přírodě, o které se nemusíme dohadovat.

Jenže tady je třeba říct víc. Jestliže se Latour staví proti představě „přírody bez diskusí“, a razí přitom pojem „politiky přírody“, nechce ani tak vystřídat jedno druhým jako spíš to první tím druhým zvláštním způsobem rozšířit. A to je nesmírně důležitý rozdíl. Zásadní rozdíl. K politické debatě přece patří, že se tu a tam někdo pokouší danou věc vnutit těm druhým jako věc nepolitickou. Zkracuje a zjednodušuje tak ze svého hlediska jednání tím, že některé strany vlastně odřezává od možnosti účinně promluvit a některé sporné věci líčí jako neoddiskutovatelná fakta. Konstrukce nepolitického či mimopolitického tedy patří do politiky. Je její součástí, stejně jako poukazování na tyto praktiky. Latourově „politice přírody“ je třeba rozumět právě v tomto smyslu.

Ekologové promlouvají a jednají jménem přírody. Chrání ji, bojují za ni. Podle vyhraněného ochranářského stanoviska, spojovaného mimo jiné s hlubinnou ekologií, je předobrazem přírody, kterou je třeba bránit, člověkem nedotčená divočina. V ní se vyjevuje přírodní podstata. V ní může člověk přírodu zahlédnout jako něco „autentického a neposkvrněného, životu lidí na hony vzdáleného“; jako protipól kultury. Příroda, jak byla odnepaměti. Příroda, která „sama ví nejlépe“.

S moderní vědou se ochránci přírody ne vždy shodnou. To je známá věc. Někdy se jim věda hodí a odvolávají se na ni, jindy ji berou jako protivníka, ba původce všeho neštěstí. Oběma částečně se překrývajícím táborům, vědcům i ochranářům, je však jasné jedno: o přírodě se nehlasuje. Příroda je nám „z vnějšku“ daná. Buď se tomu podřídíme a budeme ji pokorně poznávat a studovat, nebo se jako vědci znemožníme, říkají jedni; buď se tomu podřídíme a přistoupíme s úctou a ohledy na její logiku, nebo se jako lidstvo zničíme, varují druzí.

Latour však namítá: S touhle esencialisticky a nehistoricky chápanou přírodou – s přírodou jako takovou, tj. s přírodou pečlivě oddělenou od společnosti a kultury – nemá ekologické hnutí naprosto nic společného. Naštěstí. A pokud sobě (nebo ostatním) namlouvá, že má, samo sebe politicky oslabuje a marginalizuje. Ne že by pak nebylo dost halasné a viditelné. Ale „zelená politika“ se za takových podmínek těžko stane obecněji přijatelnou doktrínou. Jak to Latour myslí?

Malér prý není ani tak v tom, co ekologové dělají, jako spíš v tom, co o své misi říkají. Ačkoli zdůrazňují, že jim jde o samotnou přírodu, prakticky se zabývají problémy, ve kterých se přírodní a sociální prvky beznadějně proplétají – půda pralesa, zemědělci, žížaly, vědecké poznatky, domorodé zvyklosti, dešťové mraky, kořeny stromů, amazonská bída. Ochranáři tvrdí, že zasahují ve prospěch přírody; jenže ve skutečnosti dělají něco mnohem lepšího: spolu s tím, jak bojují za městský park, silniční obchvat cenné krajiny nebo za život velryb uvízlých na mělčině, otřásají naší sebejistou vírou, že víme, co je pro lidi i pro ostatní bytosti dobré. Do rétorické výbavy ekologických aktivistů patří ohledy na „celek přírody“ a řeči o tom, že všechno tvoří dohromady „jediný systém“ či „uspořádanou jednotu“; avšak v reálu si s tím vším naštěstí velkou hlavu nedělají – dobře vědí, že v terénu na ně čeká spíš množství nejrůznějších logik a pořádků a problémů, které váží každou chvíli jinak… Ekologické hnutí se zkrátka příliš často snaží prosazovat a ospravedlňovat tím, že mluví o přírodě, o systému, o uspořádaném celku, o světě bez lidských bytostí, o spolehlivých poznatcích vědy, avšak to je podle Latoura přesně ten typ diskurzu, který z tohoto hnutí navzdory někdejším aspiracím a nadějím dělá v podstatě okrajového politického hráče.

Někdo by možná namítl, že je tu rétorika zelených líčena nespravedlivě a jednostranně. Copak není snad nejznámějším ekologickým heslem „mysli globálně, jednej lokálně“? A copak v tomto heslu není programově vyjádřena jistá rovnováha mezi teoretickými ohledy k jednotnému a všezahrnujícímu celku na straně jedné a praktickým zřetelem vůči tomu dočasnému, plurálnímu a lokálnímu na straně druhé? Ne tak docela. Za touto vyhlašovanou a na oko vystavovanou rovnováhou, zdá se mi, totiž často zůstává nevysloveně skryta nerovnováha jiná – nerovnováha, která je založena na tom, že první a druhá část sloganu bývá zarámována odlišným způsobem. Klíčovou úlohu tu hraje typicky moderní rozlišování mezi Přírodou a Společností (o tomto rozhraničení se rozepisuje nejenom Latour, ale také třeba Ulrich Beck a mnozí další). „Mysli globálně“ zpravidla nenápadně znamená Mysli na Přírodu, která je všude a pořád jako „všudypřítomná a všeobjímající danost“. „Jednej lokálně“ pak obvykle čteme jako Dělej něco ve Společnosti (která je pomíjivá a jaksi přirozeně lokální). Jenže to pak přesně odpovídá tomu, co ekologům vytýká Latour. Příroda zůstává přírodou s velkým P.

Krátký příklad: Brněnský sociolog Libor Musil nedávno publikoval zajímavou knihu, ve které konfrontuje názory, postoje a činy horníků jedné severomoravské šachty se třemi různými „ideologiemi problému prostředí“. Jde mu o to, jak se k sobě dohromady mají různé politicky a teoreticky deklarované přístupy k ochraně přírody na straně jedné a obyčejnosti každodenního pracovního i domácího života na straně druhé. Autor přitom příliš neskrývá své sympatie ke krajním ochranářským stanoviskům. On sám by ze svých tří ideologií jednoznačně volil tu nejradikálnější: hlubinnou ekologii – doktrínu, kterou podle něho charakterizuje podezřívavost vůči zevšeobecňujícímu specializovanému expertnímu vědění a důraz na místní podmínky, respektive na konkrétní, lokální souvislosti. Horníci v Musilových analýzách vystupují jako někdo, kdo si sice problém životního prostředí uvědomuje, ale kdo zároveň pod strašlivým tlakem každodenních samozřejmostí a rutin nedokáže přísným nárokům hlubinné ekologie dostát. Dotazovaní jako by se o přírodu nestarali dost zásadně a „hlubinně“. To například, když si kvůli její devastaci povzdychávají hlavně v souvislosti s nějakým dílčím koutem krajiny, kde to mají rádi a kam jezdí s rodinou na víkendy. Jakési své „osobní přírodě“ prý tedy dávají přednost před „přírodou jako takovou“, a to je v Musilových očích vylučuje z tábora těch, kdo vyznávají hlubinnou ekologii. Jestliže však, ptám se, tihle horníci mluví o špatném stavu ovzduší a vody v termínech bezprostřední osobní újmy, nevyjadřují tím cit pro „to lokální“ a nedůvěru ve specializovaný, zevšeobecňující pohled expertů na věc lépe a přesvědčivěji než hlubinní ekologové, v jejichž slovníku se to hemží obraty jako: „[příroda coby] všudypřítomná a všeobjímající vnější danost“, „[coby] veškerý život integrující univerzum“; „důraz na stabilitu všezahrnujícího přírodního prostředí“ nebo „celková stabilita ekosystémů“ (cit. podle L. Musila)? Není subjektivně prožívaný strach o existenci dílčích kousků okolního světa a o vlastní přežití svým způsobem opravdovějším základem hlubinně-ekologického postoje než objektivně doložené obavy o podstatu čili esenci Přírody?

Z hlediska hlubinných ekologů nikoli. Pro ně jde v takovém případě pouze o nízký, nedostatečně uvědomělý a konzumentský vztah k přírodě. Ano, společenské a politické jednání může a musí být vázané, či snad dokonce (jako zlý pes) uvázané na konkrétní místo a dobu. Přírodu však prý podobným způsobem kouskovat nelze. Ta je jen jedna. Velká, nespoutaná, všudypřítomná. A ve své ryzosti, dodejme, také beznadějně neskutečná… Právě tohle, myslím, se podle Latoura nemůže opravdu politicky prosadit.

Politika vědy

Dobrá, řeknete. Snad je představa jakési politiky přírody pro ochranářské hnutí zajímavá a užitečná. Jenže ekologie, to nejsou jen osvětové kampaně a nátlakové akce. Je to také – a pro někoho především – věda. A ta se snad logice politických věcí vymyká…

Nevymyká. Jak už jsem na několika místech naznačil, vědy, zejména ty přírodní (spolu s žížalami, koloběhem minerálů v pralese a celou půdní biologií), do teze o sebeklamu radikálních ekologů Latourovi dokonale zapadají. A jak by také ne, když mu pro tuto pointu poskytly základní inspiraci. Bruno Latour je totiž především, a už dlouho, sociologem vědy. Vědu uchopil ve svých dílech poměrně zvláštním způsobem a jeho „politika přírody“ na toto studium úzce navazuje.

Jako sociolog vědy se Latour proslavil knihou, kterou spolu se svým anglickým kolegou Stevem Woolgarem vydal koncem 70. let. Kniha nesla název Život v laboratoři: sociální konstrukce vědeckých faktů a šlo o jednu z prvních a nejvlivnějších etnograficky založených studií laboratorního výzkumu. Co se míní pojmem „etnograficky založená studie“? Inu, badatel se prostě vmísí mezi vědce v jejich vlastním, „domácím“ prostředí a dlouhodobě pozoruje malé i velké věci jejich každodenního života – docela podobně to s domorodými kulturami dělají právě etnografové či kulturní antropologové. Latour strávil v neuroendokrinologické laboratoři profesora Guillemina v La Jolle v Kalifornii dva roky. Napsal pak s Woolgarem práci, v níž věda není zkoumána skrze abstraktní schémata vědeckého důkazu nebo souhrny nejzásadnějších výsledků bádání v tom kterém oboru. Ne jenom, ne hlavně. Autoři ukazují především „vědu v akci“. Líčí pestrobarevnou a složitou praxi obyčejné vědecké práce. Zvláštní pozornost při tom věnují úloze laboratorních nástrojů a vzorků, zobrazovacích zařízení, záznamových aparátů, měřidel, grafů a nejrůznějších zápisků. Takové předměty či věci se sice – jako pouhé nástroje a netečné objekty – nevejdou ani do epistemologie, ani do běžné sociologické teorie, zato však jsou docela doma v kulturně-antropologických pojednáních a v laboratoři se jim prostě nejde vyhnout.

Podobné etnografie laboratorní práce představovaly důležité empirické příspěvky do rodící se „nové sociologie“ vědy. Té vtiskl v polovině 70. let klíčové rysy David Bloor se svým „silným programem“. Bloor se jím tehdy vzepřel převládající představě (spojované zejména se jménem amerického sociologa Roberta K. Mertona), že sociologicky má smysl vysvětlovat pouze vědecká selhání, zatímco vědecké úspěchy se vlastně rozumějí samy sebou. Formuloval princip symetrie, podle kterého by měli sociologové s pravdou zacházet stejně jako s omyly. Pro sociologii vědy se od té doby stalo hlavní otázkou to, jak se rodí vědecká pravda. Pravda přestala být pro tuto disciplínu tím, co vysvětluje, a stala se tím, co je třeba vysvětlit. Místo toho, aby jako dosud studovali nějaké „sociální kontexty“ vědy (například vědecké instituce nebo dobovou atmosféru), upřeli tito autoři dost troufale pozornost na to, o co ve vědě jde především: na konstrukci objektivity a univerzality vědeckých faktů. Zkušenost etnografických studií vědecké práce jim otevřela oči pro jemné pletivo reprezentačních praktik vědy, dost podobných tomu, co dobře znali i z jiných, mimovědeckých prostředí.

Sociologové vědy se tedy zaměřili na „malé“ zdroje „velké“ síly. Představu jednoduché, průzračné a asketické mimořádnosti vědeckého poznání, tak jak ji tradičně pěstovala a pěstuje filozofie vědy, vyměnili za přístup, jemuž vévodí důraz na složitou a různorodou obyčejnost. To, že zdroje, ze kterých vědecké fakty čerpají svou nezdolnost a trvanlivost (objektivitu, chcete-li), jsou velmi heterogenní, zdůrazňuje právě Bruno Latour. Klade na tento předpoklad a nález takový důraz, že se kvůli tomu dostal s mnohými svými kolegy-sociology do sporu.

Spolu se svým pařížským kolegou Michelem Callonem Latour tvrdí, že je nesmysl, aby sociologové vysvětlovali vědu a její přírodu „sociálně“. Proč si to myslí?

Na empirické úrovni se dovolávají průkopnických a již zmíněných etnograficky laděných výzkumů. Kdybychom přistoupili na to, říkají, že vědeckou pravdu plně zakládají (a také vysvětlují) jazykové hry, sledování vlastních zájmů, příslušnost k určité sociální skupině nebo mocenské tlaky intelektuálního pole, jak se potom v takových výkladech rozumně uplatní ty spousty nástrojů, vzorků, materiálů, zařízení a jiných věcí, o které jsme v laboratoři zakopávali doslova na každém kroku? Jak můžeme tak snadno zapomenout na klíčovou úlohu, kterou v postupných transformacích nejrůznějších objektů vědeckého zájmu tito zvláštní „aktéři“ očividně sehrávali? Jistě, vědecká fakta jsou interaktivně a prakticky konstruovaná, jenomže vlastně ne sociálně – tedy ne lidskými (a jenom lidskými!) komunitami v tom smyslu, jak se k nim zná klasická sociologie. To spíš jsou pravdy vědy zjednávány uprostřed hybridních kolektivů, v nichž jsou všelijak navzájem propojeny prvky „společnosti“ i prvky „přírody“. Humans i nonhumans. (Právě proto Latour prosadil, aby druhé, přepracované vydání Života v laboratoři vyšlo s upraveným podtitulem: místo „Sociální konstrukce vědeckých faktů“ už jenom „Konstrukce vědeckých faktů“.)

Stejně silný je i teoretický argument pařížského tandemu. Jestliže vědeckou pravdu nelze vysvětlovat samu sebou, tj. tím, jak je to v Přírodě (neboť sociology zrelativizovaná „příroda“ je přece nesamozřejmá a konstruovaná, zahnaná do ohrady z uvozovek), na jakém základě se ji můžeme pokoušet vysvětlit tím, jak je to ve Společnosti – tedy „sociálně“? Je snad Společnost méně problematická a jaksi lépe sama sebou daná? Je snad realita „skupinového zájmu“ samozřejmější a skutečnější než realita „biochemických procesů v půdě“? Sotva. Nebo se snad sociální vědci mezi sebou dohodnou lépe a snadněji než vědci přírodní? To taky ne, spíš naopak. Proč se má tedy zacházet jinak s Přírodou (totiž relativisticky a konstruktivisticky) a jinak se Společností (realisticky a samozřejmě)?

Podle Callona a Latoura je zkrátka třeba Bloorův „silný program“ důsledně dotáhnout. Zejména je na místě rozšířit a radikalizovat už zmíněné pravidlo symetrie: při sociologickém studiu vědy musíme nejenom zacházet stejně s omyly a pravdou, jak tvrdil D. Bloor; musíme také měřit stejným metrem přírodě i společnosti, vědě studované i vědě studující. Jinak totiž riskujeme mimo jiné to, varuje v jednom svém článku Callon, že ve svých čtenářích vzbudíme dojem jakéhosi soudu nad přírodními vědami, který se odehrává z privilegované vědecké pozice sociologie. A Bloorův program by pak nebyl ani tak „silný“, jako spíš „silácký“.

Jak se tedy Bruno Latour, jeho kolegové i následovníci vyrovnávají s otázkou, odkud se bere odolnost a pevnost vědeckých tvrzení? Na různých případech ukazují, že za každou jednotlivou pravdou stojí vlastně vždycky celý zvláštní svět: mnoho událostí, historií, pozic, tlaků, aliancí a jiných pravd, které se vzájemně podporují a posilují. Když má potom někdo nespornou pravdu, znamená to, že těží z práce mnoha neviditelných aktérů. Latour k tomu ve své knize o Pasteurovi (1988) poznamenává, že „to, co nazýváme vědou, se skládá z mnoha a mnoha prvků, jejichž sílu obvykle připisujeme jen několika málo z nich“.

Ocenění významnému badateli můžeme z tohoto hlediska chápat jako poctu tomu z nás, kdo je schopen oněm mnohohlavým spletím nesourodých prvků (humans i nonhumans) kralovat. Jako uznání tomu, kdo dovede – lépe než druzí – mobilizovat rozsáhlá spojenectví, aniž by se v jejich stínu ztratil; kdo umí ostatní ukáznit, aniž by je přes míru umlčel a zmrtvil; kdo umí ostatní sjednotit, aniž by je přitom omezil v jejich různosti a množství… Vědecká cena jako pocta? Jako uznání? Ano, ale také jako poslední tah štětcem, jako dovršení a stvrzení kolektivního tvůrčího aktu, z něhož se rodí Velikáni Rozumu.

Lze tedy shrnout, že podle Pařížské školy vyplývá relativní síla nějakého tvrzení z relativní síly rozsáhlé a různorodé sítě prvků, jejichž jménem dotyčný coby mluvčí promlouvá. Jako v zastupitelské demokracii… Cože? Jako v demokracii? Ano, jsme opět u politiky. Jenže tentokrát jde o politiku vědy. Protože – ano, vážně – o pravdě se hlasuje. Pravdu podle Latoura skutečně zakládá konsensus. Opatrně však: jde o něco dost jiného než o nějakou „kuhnovskou“ shodu v rámci vědeckého společenství. Vědeckých referend se přece podle Latoura – viděli jsme to už – přímo či nepřímo účastní mnohem rozsáhlejší a pestřejší voličské populace. Ty zahrnují nejen kolegy-badatele, popřípadě politiky, úředníky nebo veřejnost, ale také laboratorní přístroje, zručnost pomocného personálu nebo samotné studované bakterie či částice a spoustu dalších (přizvaných i nepřizvaných, lidských i nelidských) prvků. Spojenců i sabotérů.

Zabarvil se nějak po čase pozorovaný vzorek, vystaven těm a těm podmínkám? Pak de facto, říká Latour, hlasoval pro nějakou hypotézu. Nebo proti ní. A učinil tak něčí stanovisko silnějším nebo slabším. Mocnost takového jednotlivého hlasu je obvykle malá, byť někdy důležitá. Záleží i na hlasech mnoha ostatních. Taková je politika – politika vědy.

Politika nepolitičnosti

Připustíme-li, že celé moderní myšlení je závažným způsobem založeno na definování toho, co není politické, je věda asi nejvýraznějším projevem tohoto myšlení. Jenže opět: jak jinak prosadit shodu o tom, co není politické, než vespolek? A tedy politicky? Vždyť – abych parafrázoval to, co Paul Ricoeur původně říká na adresu textu – „politika vlastně nemá žádný vnějšek, jenom vnitřek“. Nejde z ní utéct. Jestliže potom Latour v narážce na slavný výrok von Clausewitze píše, že „věda je politika vedená jinými prostředky“, má to hned dvojí smysl. Jednak ten, který jsem vysvětlil před chvílí: ačkoli o vědecké pravdě obvykle nehlasují poslanci a poslankyně v parlamentu, přesto se k ní svými hlasy všelijak vyslovují různé strany. Výsledek ovšem bereme ne jako vyústění složitých vzájemných konfrontací a zkoušek, ale jako „holý fakt, o němž se nedebatuje“. To potom politický rozměr vědy dál násobí: odvolávka na vědecky podložené poznatky (jako něco, co je dané) může fungovat coby náhražka regulérního politického vyjednávání, a tudíž jako jakási vyjednávací zkratka.

Václav Havel jeden čas prosazoval nepolitickou politiku. Ta se patrně přežila. Moderní věda nepoměrně déle a mnohem úspěšněji prosazovala zvláštní politiku nepolitičnosti. Jak ukazuje Bruno Latour, byla vlastně institucí určenou pro (v zásadě politicky založenou) produkci na první pohled chladných, netečných, asociálních a apolitických objektů, které pak lze – jako takové – výhodně používat pro různé (v zásadě politicky založené) účely. Vědci rozhodně nebyli sami, kdo vsadil na takovou strategii. Ale byli v ní mistři. Jenže doba se láme. Dnes už má i politika nepolitičnosti, zdá se, svoje dny sečteny. Sotva pro to existuje lepší doklad než případ politicky zablokovaného ekologického hnutí – hnutí, kterému vévodí semknutý kroužek osamělých rváčů, jejichž činy jsou sice lokální a závislé na nejrůznějších spojenectvích, avšak jejichž řeč bývá tuze velká a zásadní, takže mnohá spojenectví znemožňuje.

Znamená to, co jsem napsal, že věda je v koncích? Ale vůbec ne. Stejně jako není v koncích ekologické hnutí. Jenom by možná bylo vhodné, aby si věda z jeho dnešní situace rychle vzala preventivní lekci.