Velká voda, krajina a člověk
V našich přírodních podmínkách jsou velké vody odjakživa přirozenou součástí hydrologického koloběhu, podstatné rozdíly lze však v průběhu času zaznamenat v jejich důsledcích na krajinu, přírodu a společnost.
- Povodně v panenské krajině. Základní příčiny povodní (náhlé tání, prudké přívalové deště, déle trvající regionální deště, popř. ledové zácpy na tocích) přirozeně existovaly i předtím, než člověk začal krajinu přeměňovat. Tehdy však převládal podíl lesa a ploch s trvalými bylinnými společenstvy, a proto byl odtok srážek úplně jiný než v krajině současné. (Ostatně i dnes jsou kulminační průtoky velkých vod v našich zalesněných povodích v průměru 1,7–3,5krát nižší než v povodích převážně bezlesých.) Příčné profily toků a údolních niv byly součástí přirozeného vodního režimu a přírodními podmínkami byly do značné míry dimenzovány na „neškodné provedení“ velkých vod. Ochranný vliv vegetace v panenské krajině zpomaloval erozi a přirozený úbytek půdní hmoty byl většinou plně vyrovnáván zvětráváním matečných hornin. (Dnes je 42 % zemědělské půdy ČR postihováno zrychlenou vodní erozí, jak uvádějí M. Janeček a M. Tippl. 1) )
Záplavy byly v nedotčené krajině vlivným ekologickým činitelem. Díky pravidelnému transportu jemnozrnných úrodných látek ukládaných okalovými vodami se v okolí vodních toků vyvinuly velmi úrodné nivní půdy (fluvisoly). Ne náhodou se první neolitická zemědělská osídlení našich zemí kryjí s nejúrodnějšími půdami v okolí řek moravských úvalů a Zlatého pruhu Země české (Polabí, dolní Povltaví a Poohří). Podobně jako je Egypt (dle Herodota) darem Nilu, jsou nejúrodnější oblasti Čech a Moravy do jisté míry darem zdejších řek.
- Historické povodně. Naše vědomosti se opírají jednak o písemné zprávy v letopisech a kronikách, v osobních zápisech a pamětech, v hospodářských záznamech a raportech, jednak o značky maximálních vodních stavů. Pro Čechy mají značnou hydrometeorologickou hodnotu průtoky Labe. Největší známé labské povodně jsou dnes zpracovány pro hodnotící profil Děčín (tabulku povodní s průtoky, které na čáře opakování velkých vod dosahovaly alespoň desetiletého kulminačního či vyššího průtoku, 2) si prohlédněte na webovských stránkách Vesmíru). Od r. 1851 byl v Děčíně zaznamenán maximální průtok ve výši 4462 m3.s–1 a minimální průtok pouze 35 m3.s–1.
- Povodně v dnešní krajině. V průběhu kolonizace vzrůstala hustota osídlení především v úrodných nížinách. Již od 11. století (a zejména od století 14.) byly desítky vsí na nejnižších říčních terasách zejména ve vlhkých obdobích (malých pluviálech, viz Vesmír 76, 512, 1997/9) ohrožovány povodněmi. Po povodni obyvatelé své osady opouštěli a zakládali nové, které už ležely výše. Např. ze zaniklé vesnice Doničky na pravém břehu Vltavy naproti Vrbnu obyvatelstvo přesídlilo do Kozarovic, Zálezlic a Zátvoru. Velkými vodami byl ovlivněn i vývoj měst, např. Děčína. Historik R. Anděl uvádí, že při povodni r. 1059 byl Děčín smeten, a potom obnoven na vyvýšeném místě. Podle jiných pramenů zánik starého města vyvolaly povodně v malém pluviálu 1301–1350, nebo dokonce až povodně v letech 1359–1387. 3)
Již obrozenecký spisovatel V. Krolmus si všiml, že v našich přírodních podmínkách mohou být ve výskytu velkých vod značné nepravidelnosti. V knize Kronyka čili dějepis wšech powodní posloupných let suchých a mokrých a neúrodných na obilí, owoce a wína, hladů, morů a jiných pohrom… uvádí, že např. od r. 1141 se po více než sto let v Praze na Vltavě nevyskytla žádná velká voda. Nápadně nízký výskyt povodní na našem území je příznačný také pro 20. století (viz graf). V důsledku pohasínající „povodňové paměti“ proto lidé čas od času stavějí domy v inundačních územích (tj. těch, která jsou při povodních zaplavována). O tom, že to platí dodnes, svědčí materiální škody způsobené povodní r. 1997 (63 miliard Kč, což odpovídá 12 % státního rozpočtu České republiky).
Kromě meteorologických příčin lze pokles záplav ve 20. století přičíst přehradám a také zvýšené retenční kapacitě zemědělských pozemků odvodněných trubkovou drenáží, zvýšenému odběru pitné a užitkové vody ze zvodní či jiných vodních zdrojů a zvyšování výparu z povrchu půdy i výdeje vody rostlinami v souvislosti s celkovým oteplováním.
- Povodně v budoucnosti. Průvodním rysem postupu jednotlivých kolonizačních vln na našem území, intezifikačních změn zemědělských soustav a vyšší hustoty osídlení bylo i vzrůstající množství lidských zásahů do hydrologického režimu toků. Tyto zásahy (odlesňování, rozšiřování výměry zemědělské půdy, urbanizace, narovnávání vodních toků nesprávnou regulací, ne zcela vhodně provedená odvodňovací zařízení či hospodářské úpravy pozemků) způsobily, že se odtok z našich povodí výrazně zrychlil. Oproti původní panenské krajině se zásadně snížila celková retence krajiny (schopnost dočasně zadržet vodu) a přibylo objektů, které mohou být při povodni poškozeny. Hovoří se o civilizačním paradoxu: Se vzrůstající technickou vyspělostí vzrůstá zranitelnost civilizace.
Aby se škody způsobované povodněmi v naší krajině omezily na co nejmenší míru, je nutno systematicky uskutečňovat opatření biologická, zemědělská, lesnická a biotechnická, jejichž cílem je posílit retenční schopnost krajiny (např. zvýšit podíl travních porostů), a dále opatření zvyšující akumulační a drenážní schopnost území. K nim patří např. prvky, které přeměňují povrchový odtok na podpovrchový (vsakovací dřevino-bylinné pásy, vsakovací průlehy apod.). Mělo by se stát zásadou, že se technická opatření na tocích budou navrhovat a stavět ve směru od horního toku k ústí, nikoli obráceně. Výstavba vodní nádrže by neměla být navrhována jako prvek jediný ani jako první v pořadí, ale pouze – v případě potřeby – jako prvek závěrečný (jako výsledek hydrologického dopočtu). Rovněž je nutno zdokonalovat rozvoj předpovědních a varovných systémů, legislativní opatření upravující postup povodňové ochrany, výchovu pracovníků povodňových orgánů a osvětu obyvatelstva. Povodně totiž byly, jsou a budou součástí hydrologického koloběhu vody.
Poznámky
Ke stažení
- Článek ve formátu PDF [345,3 kB]