Opravdu potřebujeme „zákon o DNA “?

Od poloviny loňského roku mají čtenáři časopisu Vesmír možnost seznamovat se v glosách renomovaného genetika Daniela Vaňka s okolnostmi forenzní genetiky a rovněž se souvisejícími právními otázkami. Již v prvním článku nazvaném Zrození a dospívání forenzní genetiky (Vesmír 89, 415, 2010/7) předkládá autor svoji vizi budoucí právní regulace identifikační genetiky, kterou posléze dále rozvíjí. Z textu plyne, že jedinou správnou možností je přijetí zvláštního zákona o DNA, který už všude mají, a Česká republika se vzhledem k jeho absenci div nevyřazuje z množiny civilizovaných zemí. S takovým tvrzením musím v mnoha ohledech polemizovat. Své výhrady proti přijetí „zákona o DNA“ se pokusím blíže konkretizovat na následujících řádcích.

V obecné rovině je třeba říci, že pokud něco rozhodně neprospívá právní jistotě, je to velké množství zákonů. Klasické právní pravidlo neznalost zákona neomlouvá je v dnešní době již naprostou fikcí, když se v záplavě nových, či neustále novelizovaných právních předpisů, nedokáže často orientovat ani právník, natož běžný, v právu nevzdělaný občan. Dalším, neméně důležitým argumentem je (relativní) legislativně technická nemožnost vytvoření „dobrého“ zákona o DNA. Genetika zasahuje do mnoha oborů, které se od sebe značně odlišují, proto zákon, který by reguloval vše od výzkumných činností a využití genetiky ve zdravotnictví, až po forenzní genetiku včetně genealogického a rekreačního testování, by musel být velmi nesourodý a stěží by mohl splňovat jeden ze základních právněteoretických požadavků na vznikající právní normy – požadavek obecnosti. Ucelený DNA kodex by byl značně nesourodý a s ohledem na neustálý vědecký pokrok by pravděpodobně vyžadoval velmi časté novelizace. Naproti tomu přijetím zákona, který by reguloval pouze velmi úzkou oblast forenzní genetiky, by došlo ke zcela nekoncepčnímu vytržení již existujících a fungujících právních institutů systematicky patřících do práva trestního, občanského a policejního. Obě naznačená řešení tak považuji za špatná.

Zvláštní zákon o používání analýzy deoxyribonukleovej kyseliny na identifikáciu osôb přijala Slovenská republika. Zákon velmi obecně řeší, komu a za jakých okolností lze odebírat biologický materiál následně využitý pro analýzu DNA, jakým způsobem se analýza provádí, stanoví také pravidla, která umožňují pozdější přezkum provedené analýzy, řešeno je i vedení databáze DNA profilů. Zcela pominuty jsou však otázky paternitních sporů, rovněž o povinné akreditaci laboratoří není nic stanoveno. Problémy forenzní genetiky, které ve svých článcích nastínil Daniel Vaněk, tedy rozhodně nejsou ani tímto zákonem uspokojivě vyřešeny.

Obecně se domnívám, že by právní regulace různých odvětví genetiky měla být provedena „oborově“ (např. lékařské využití genetiky regulovat v zákoně o péči o zdraví lidu, poskytování služeb v oblasti „rekreační genetiky“ živnostenským zákonem atp.). Obecný právní rámec pro zacházení s osobními údaji, které lze analýzou DNA zjistit, pak představuje zákon o ochraně osobních údajů. Pro oblast forenzní genetiky jsou důležité procesní předpisy (trestní a občanský soudní řád) a rovněž zákon o policii.

Pokud je metod molekulární genetiky užito v soudním řízení o určení otcovství, domnívám se, že by vždy mělo být rozhodováno na základě znaleckého posudku. „Traktorista Venca“ by tak byl bez šance zásadně ovlivnit životy a osudy lidí tam, kde dochází k autoritativnímu rozhodnutí ze strany státní moci. Naproti tomu nepovažuji za potřebné ani účelné zákonem zakazovat, aby si kdokoli s vidinou ušetřených několika stokorun nechal např. zpracovat paternitní test u dr. Vaňkem zmiňovaného „genetického traktoristy“. Stát, který se o všechna rozhodnutí postaral za nás, jsme tu již měli a myslím si, že je na čase, aby každý byl svého štěstí strůjcem. Za dostatečnou ochranu považuji to, že analýzy „genetických traktoristů“ by nebyly použitelné jako důkaz v řízení před soudem, nadto bych veškeré podnikání v oblasti analýzy lidské DNA podmínil udělením koncese (úprava náležející zákonu živnostenskému).

Zákon o DNA by rovněž stěží přinesl nějaká pozitiva v oblasti procesu trestního, kde je dokazování velmi podrobně upraveno nejen příslušnými ustanoveními trestního řádu, ale zejména ústavně garantovaným právem na spravedlivý proces.

Pro řízení trestní i civilní je důležité, aby znalecké posudky, které slouží jako důkazy a podklady pro rozhodnutí, byly zpracovány dostatečně erudovaným znalcem v oboru za využití správných metod a postupů. Stanovení jakéhosi minimálního standardu znaleckých výstupů (třeba i včetně požadavku na akreditaci forenzní laboratoře apod.) lze velmi snadno docílit přijetím prováděcího právního předpisu, k jehož vydání obsahuje stávající zákon o znalcích a tlumočnících velmi široké zmocnění. Výhodou takového postupu je rychlost a operativnost při přijetí i z hlediska případných potřebných novelizací.

Relativně samostatnou kapitolou je vedení databáze profilů DNA na základě zákona o policii. O skutečné podobě této mýty opředené kriminalistické sbírky se pokusím pojednat v některém z následujících dílů tohoto seriálu.

Ačkoli je pravdou, že současná právní regulace (nejen) forenzní genetiky není zcela uspokojivá a určité legislativní změny by byly žádoucí, musím jen zopakovat, že z pohledu právníka žádné zásadní důvody pro přijetí zvláštního zákona o DNA nevidím. Přes hlásání nejrůznějších ušlechtilých cílů považuji za skutečný motiv volání po DNA zákonu zejména obrovský komerční potenciál forenzní genetiky. Stejně jako Daniel Vaněk tedy budu doufat v korektní diskusi, na jejímž závěru bude skutečně racionální řešení existujících problémů.

Odpověď Daniela Vaňka