PAUL DAVIES: Poslední tři minuty

Od doby, kdy S. Weinberg napsal své neobyčejně úspěšné populární pojednání o raném vesmíru, jehož název „První tři minuty“ Daviesova kniha parafrázuje, se kosmologické literatury určené pro širokou veřejnost urodilo dost. I když ji knižní trh přijímá vcelku vděčně, volba přitažlivého názvu se stala nutnou podmínkou boje o čtenářskou přízeň.

Název Daviesovy knihy je sice trochu barnumský, podtitulek je výstižnější, ale v rámci žánru patří dílo určitě k lepšímu standardu. Žánrem přitom myslím nejen popularizaci kosmologie, ale i popularizaci fyziky a vědy vůbec. Moderní kosmologie je totiž do značné míry kompendiem fyziky; současné modely vývoje vesmíru jako celku jsou založeny na fyzice jako celku. Vesmír je na jedné straně obrovskou laboratoří, která dnes slouží k testování důsledků základních teorií v podmínkách laboratorně nedosažitelných, na druhé straně „pozemsky“ experimentálně ověřená fyzika tvoří až podivuhodně úzké mantinely, ve kterých se může fantazie kosmologů pohybovat.

Popravdě řečeno, i ta nejlepší populární díla z této oblasti přinášejí skutečné, tj. na hlubším pochopení založené, poučení právě tak trochu mimo svou deklarovanou tematiku. Čtenář nemůže doufat, že mu sebelépe vědecky erudovaný a sebevíce pedagogicky nadaný autor podá v nematematickém jazyce opravdu srozumitelné vysvětlení toho, o co jde v procesu kvantového vyzařování černých děr i o co přesně jde u samotného pojmu černé díry. Dobrý autor však může čtenáři ukázat, jak účinný nástroj k pochopení mnoha jevů ve vesmíru tvoří oprášená a vhodně použitá středoškolská fyzika a vyjasnit některé základní představy současné fyziky. Může ho tím vést k pochopení metody, kterou fyzika a věda vůbec pracuje, a přesvědčit ho o vzájemné propojenosti celé konstrukce moderní fyziky a tak mu i ukázat, proč je namístě brát vážně zdánlivě fantastické jevy za extrémních, běžné zkušenosti velice vzdálených podmínek, o kterých se dočítá jako o důsledcích současných teorií.

Řada lidí, a to i z vědeckých kruhů, se dívá na kosmologii tak trochu jako na sci-fi. Do určité míry na tom něco je, ona opravdu v tom dobrém smyslu zapadá do žánru vědecko-fantastické literatury, řídící se pravidly, která autoři z této oblasti často deklarují, ale jen zřídka kdy dodržují: popouštět uzdu fantazii jen tak, aby se nedostávali do rozporu s dosud známými výsledky vědy. Jenže domyslet plný rozsah důsledků vědeckých zákonů, které jsou v dobrém souladu s naší rozvětvenou experimentální zkušeností, to není vůbec snadné a jak jsem už uvedl, omezuje to pole možností mnohem více, než by se na první pohled zdálo.

J. Verne se snažil dávat poučení na pozadí zajímavého příběhu – jeho vědecká erudice i v kontextu doby, ve které psal, však často nestačila na to, aby čtenář získával znalosti správné. Davies pokračuje v této tradici, neboť co může být poutavějším příběhem než budoucí osud lidstva, který je leitmotivem jeho knihy. Je ovšem dobrým vědcem, takže je schopen zmíněné pravidlo dodržovat. A na poutavosti to jeho příběhu o budoucnosti lidstva i vesmíru nijak neubírá, protože některé důsledky současné vědy působí fantasticky až až. Pozorný čtenář se však při četbě naučí či z jiného pohledu pochopí veliké množství „obyčejné“ fyziky.

Čtenáře upoutá samozřejmě i filozofická dimenze příběhu. Bereme-li jako jednu z hodnot života to, co přináší dalším generacím, je toto kritérium deklasováno tím, že lidstvo jednou zanikne? Je konečný zánik lidstva předurčen koncem sluneční soustavy, nebo lze budovat koncepci „trvale udržitelného života“ v širší časové dimenzi? Autor zde nemoralizuje, spíše se snaží analyzovat nejen to, nakolik naše kosmologické představy omezují fyzikální podmínky existence života kdekoli ve vesmíru, ale i to, co ještě lze nazývat lidským životem.

Filozofické poučení z knihy nespočívá dle mého názoru ani tak v závěrech, jejichž věrohodnost můžeme zpochybňovat třeba i tím, že když se autor dostává do oblastí biologie a vědy o vědomí, je asi tak trochu „mimo svou parketu“. Za pozornost stojí především přístup, který k takovýmto problémům zaujímá člověk pracující v exaktních vědách. Moderní fyzika dosahla svých úspěchů díky přesnému kladení otázek. Mnohé pojmy, jako současnost, příčinnost apod., se musí používat s mnohem větší opatrností, než jak je užíváme v každodenním životě, odehrávajícím se ve „standardních“ podmínkách vystihovaných klasickou fyzikou. Z eseje „Co bylo před velkým třeskem“, který současně vychází v tomto čísle Vesmíru, čtenář asi plně nepochopí jádro Hartlovy a Hawkingovy odpovědi; je ale dobré, když si alespoň uvědomí, že sama otázka není tak dobře formulována, jak se na první pohled zdá. Podobně přesné kladení otázek je asi nezbytné, hovoříme-li o pojmech jako život, mysl a vědomí.

K překladu bych měl některé drobnější výtky. Fyzikální fundamentalizmus, kdy se kupuje cukr na hmotnost a ne na váhu, je možná přehnaný, ale v odborném textu by se tyto pojmy zaměňovat neměly. Překlad „background radiation“ jako „záření pozadí“ není nejšťastnější, není to pozadí, co září, také se mi moc nelíbí spojení „vlnové gravitační oscilace“. Podobných příkladů by bylo podstatně více a i poněkud volnější překlad na řadě míst by ve výsledku byl výstižnější. Vcelku však je překlad po odborné stránce přijatelný.