T. S. KUHN (1923–1996) in memoriam

R.I.P. – requiescat in pace (nechť odpočívá v pokoji)! Tato prastará pietní floskule je dnes přírodovědci patrně míněna doslovně: kéž už je od něj pokoj! – T. S. Kuhn je považován za klasika postmoderní epistemologie, a filosofové postmoderny se ho často dovolávají jako klasika relativity pravdy a dekonstrukce poznání. (On sám se od tohoto zařazení distancoval a slovo ,dekonstrukce‘ označil za nadávku.)

T. S. Kuhn přinesl přesvědčivé argumenty i o tom, že pokrok vědeckého poznání není přímočarý, nýbrž že je čas od času přerušován zásadními zvraty – vědeckými revolucemi, při nichž dochází k revizi samotných základů dosavadního vědění. Vědecké poznání nesměřuje k nějaké jediné Pravdě o světě, netýká se žádné ,objektivní reality‘ – nezávislé skutečnosti, všem společné, vždy-zde-již-jsoucí. Věda, tak jako každá lidská činnost, má svůj kulturní, dějinný, instituční, sociální a psychologický rozměr. Také vědecké poznatky jsou proto historicky podmíněné: vyjadřují ducha (té které) epochy, mění se s dobou a s okolnostmi.

Pokusme se nechápat R.I.P. jako floskuli či jako přání – ať zbožné či zlomyslné – nýbrž jako skutečnou výzvu. Re-quiescat vlastně znamená: „ať opět spočine!“. Vraťme Kuhnovu dílu domov v míru, tj. náležitou niku v ,ekologii idejí‘, mimo vřavu chvály a hany, sporů a polemik. Nechť je výzvou smířit tohoto velikána s jeho příznivci i protivníky – kritickými i nekritickými, učinit z něj součást společné zkušenosti, společného porozumění, zdroj poznání a chápání. Čeho? Pravdy a skutečnosti – ovšemže!

1) Imprinting – prvotní vtisk: Součástí Kuhnova doktorandského studia fyziky na Harvardu byla i výuka vědy pro posluchače humanitních oborů. Zvolil téma Kořeny newtonovské mechaniky. Chtěl srovnat novověkou fyziku s fyzikou předcházející, aristotelovskou. Pustil se proto do studia Aristotelovy fyziky. Chtěl ukázat, v čem spočívala její omezenost, omyly a nedostatky, v čem moderní věda znamenala pokrok. Hodlal tak posluchačům ozřejmit přednosti a přínos novověkého, vědeckého způsobu poznávání. Leč četba ,Fysiky‘ v něm vyvolala skutečné zděšení: To není primitivní, nerozvinutá, předvědecká fyzika! Vždyť je to všechno úplně špatně!

Našinec by Aristotela opět s opovržením zavřel a o filosofech, kteří se dodnes takovou snůškou nesmyslů vážně zabývají, by si pomyslel své. Tehdy však, v oné ,hvězdné hodině‘, se poprvé prosadil Kuhnův historický cit a kulturní instinkt vzdělance. Vždyť Aristoteles je jedním z největších myslitelů lidstva. Je možné, že by se jeho genius mohl tak naprosto mýlit? Lze připustit, aby se tento očividný omyl stal po více než jednom a půl tisíciletí vzorem (,paradigmatem‘) evropského vidění světa?

Zážitek paradoxu se Kuhnovi nesmazatelně vtiskl do paměti. V interview pro Scientific American líčí, že vidí jako dnes výhled z okna své tehdejší ubytovny na zahradní cestičku skrze sluncem ozářené výhonky psího vína... kdy náhle pochopil: Aristoteles nebyl špatný Newton, nýbrž odlišný! Tento náhled ho natolik zaujal, že po skončení doktorátu obrátil svou pozornost k dějinám poznání ve snaze pochopit „mechanizmy odpovědné za proměnu vědy“.

V úvodu ke svému kanonickému dílu formuloval tento problém takto: Kdyby byla věda souborem fakt, teorií a metod, jak jsou shromážděny v běžných textech, pak by vědci byli lidmi, snažícími se přispět tím či oním prvkem k tomuto souboru. Věda by byla postupným procesem, jak jsou tyto prvky postupně přidávány, jednotlivě nebo v kombinacích, ke stále rostoucí hromadě vědeckých dovedností a znalostí. Dějiny věd by pak byly kronikou jak těchto přírůstků, tak i překážek, bránících jejich hromadění. Historikovi vědeckého vývoje by z toho hlediska připadal dvojí úkol: na jedné straně zjistit, kdo a kdy daný fakt, zákon či teorii objevil nebo vynalezl, a na druhé straně popsat a vysvětlit spousty bludů, mýtů a pověr, které bránily rychlejšímu hromadění složek moderní vědy. Mnoho výzkumu bylo a je dosud zaměřeno tímto směrem. [...] V poslední době se však dějepisci při plnění tohoto dvojjediného poslání setkávají se stále většími obtížemi. [...] Je téměř nemožné odpovědět na otázky typu: ,Kdy byl objeven kyslík?‘ nebo ,Kdo poprvé vyslovil zákon zachování energie?‘. Stále více dějepisců nabývá dojmu, že takové otázky jsou prostě špatně položené. [...] Podobné obtíže nastávají při snaze rozlišit mezi ,vědeckými‘ složkami minulých pozorování a názorů a toho, co dnes jednoduše označujeme za ,omyl‘ či ,pověru‘. Čím pečlivěji se totiž obíráme, dejme tomu, aristotelovskou kinetikou, flogistonovou teorií nebo kalorickou termodynamikou, tím více se ukazuje, že tyto dnes opuštěné pohledy na přírodu nebyly ve své době o nic méně vědecké a o nic více předsudečné než ty, které uznáváme dnes. Označíme-li tyto názory za mýty, pak ony mýty byly výsledkem analogického typu metod a zastávány z podobných důvodů jako ty, které vedly k tomu, co dnes nazýváme vědeckým poznáním. [I., pp.1-2]

2) Vzorový příklad: koperníkovský zvrat. Přivedení původní intuice do podoby problému a k jeho řešení si vyžádalo patnáct let zápolení, při kterém, jak Kuhn doslova říká, „potil krev a krev“. Ve snaze dobrat se smyslu svého mladistvého vhledu, zabýval se blíže notorickým (,paradigmatickým‘) případem zvratu v pohledu na svět – Koperníkovým heliocentrizmem, jímž se datuje začátek novověké vědecké éry.

Výsledkem byla první Kuhnova kniha Koperníkovská revoluce. Lze ji vřele doporučit každému, kdo bere vážně požadavek vědeckého vzdělání, po němž se dnes tolik volá. Kuhn zkoumá, o co tenkrát vlastně šlo – tj. samotný odborný problém v kontextu dobových znalostí, o jeho formulaci, důvody, způsob a úspěch Koperníkova řešení. Po seznámení s touto knihou se čtenářovy školské vědomosti rozpustí. Představy o tom, jak se dřívější lidé naivně domnívali, že je Země nehybná a že je středem vesmíru, dokud Koperník nepřišel na to, že je ve skutečnosti jednou z planet – tělesem otáčejícím se kolem vlastní osy a obíhajícím spolu s ostatními planetami kolem Slunce, a o tom, jak byl tento pokrokový objev zprvu zpátečníky odmítnut a odsouzen, budou nahrazeny vědomostmi důstojnějšími vzdělance a vědce. Kuhnova prvotina není ještě nijak ,kuhnovská‘; je psána v tradičním stylu historických rozborů. Autor se však setkává s dalším paradoxem. Koperníkův systém byl totiž z čistě astronomického hlediska – jako nástroj popisu planetárních drah – prokazatelně horší než tehdejší podoba systému ptolemaiovského. Zjednodušení, která v první kapitole svého díla slíbuje – zrušení epicyklů, ekcentrik a ekvantu – Koperník nedosáhl: pro některé planety byl dokonce nucen tyto parametry znovu ad hoc zavést; počet epicyklů – hlavní, již dlouho pociťovaný kaz na kráse tradiční soustavy – snížil z osmdesáti na třicet čtyři, což je dle Kuhna dosti skrovný výsledek. Slíbený mechanický model, vyžadující ,navléknutí‘ planetárních orbitů na jedinou osu, se mu rovněž vytvořit nepodařilo. Tento pochybný zisk byl zaplacen nejen radikálním rozchodem s tradicí, ale především s přirozenou zkušeností: ztrátou intuitivity!

Z dnešního pohledu měla však Koperníkova teorie jednu velkou přednost: umožňovala riskantní, testovatelnou předpověď. Obíhá-li Země kolem Slunce, pak se pohybuje i vůči stálicím; to se musí projevit jejich zdánlivým pohybem, tzv. hvězdnou paralaxou: periodickými změnami úhlu, pod nimiž je pozorujeme. Jenže právě tento důsledek Koperníkovy teorie nebyl potvrzen: paralaxa nebyla pozorována ani za pomoci zdokonalených přístrojů Tychona Brahe. Koperníkova teorie byla tedy k dovršení všeho empiricky vyvrácena – tj. v popperovském smyslu ,falzifikována‘! [Odtud tolik zesměšňovaná hybridní soustava, navrhovaná Tychonem Brahem, která je sice sluncestředná, celá však spolu se Sluncem krouží kolem Země: návrh, který měl ,zachránit jevy‘, čili být práv empirickým faktům, a nebyl motivován ,středověkými předsudky‘, z nichž se jeho tvůrce údajně nebyl s to vymanit. Tycho Brahe byl naopak jedním z mála, kteří Koperníkovu dílu skutečně odborně rozuměli, a jakkoli s ním sympatizoval, dobře věděl, že ,nefunguje‘ – neodpovídá jeho vlastním pozorováním.]

Navzdory tomu však byl koperníkovský heliocentrizmus takřka okamžitě vzdělaným světem přijat a oslavován – nejvíce ovšem těmi, kteří mu nerozuměli a nadchli se pouze jeho první, programovou kapitolou. (Patřil mezi ně sám Giordano Bruno – ironicky za koperníkovskou nauku upálený!)

Epistemologické závěry z této své nové, překvapivé zkušenosti, vyvodil Kuhn teprve ve své klasické knize Struktura vědeckých revolucí, která jej tolik proslavila. V ní nachází vysvětlení Koperníkova přijetí a úspěchu v duchovní atmosféře renesance s jejím kultem Slunce a světla v duchu obnoveného platonizmu. Upozorňuje na příznačnou pasáž z Koperníkova díla (De revolutionibus, kap. X): Uprostřed všeho trůní Slunce. A mohli bychom tento svícen umístit v onom nádherném chrámu jinak, než tam, kde může vše ozářit nejlépe a vše najedou? Právem je zván lampou, myslí a vládcem vesmíru. Hermes Trismegistos je nazývá viditelným bohem, Sofoklova Elektra pak vševidoucím. Tak Slunce sedí na svém královském trůnu a vládne svým dětem – planetám, jež kolem něho krouží. Uvádí ji do souvislosti s textem (o půl století starším) Marsilia Ficina, vůdčí postavy medicejské renesance: Nic nezjevuje povahu Dobra, jež je Bohem, lépe, než sluneční světlo. ... Hleďte k nebesům, vyzývám vás, občané nebeské vlasti... Slunce v něm znamená Boha samotného ... a s pozdějším textem Keplerovým: ... Nejvyšším právem tedy navracíme Slunci pro jeho důstojenství a moc být domovem samotného Boha, nerci-li Prvním Hybatelem.

To, co rozhodlo o přijetí heliocentrického systému už v jeho první, Koperníkově verzi, jež byla ještě nevyhovující a neúspěšná, nebyla tedy skutečnost, že Země opravdu obíhá kolem Slunce, nýbrž skutečnost daleko významnější: Koperníkova soustava vycházela vstříc sluncestředně orientovanému myšlení své doby. (Dodávám, že se v tom zračil hodnotový posun od temné, hrubé hmoty a nedokonalé tělesnosti k jasu ducha, světlu vědomí a přesnosti rozumových pravd.) S odbornou astronomickou problematikou však tyto skutečnosti nesouvisejí. Zkrátka: heliocentrizmus byl chtěný, vítaný a žádoucí, neboť odpovídal ,společenské poptávce‘. Připomíná mi to pamětihodný výrok profesora Ilji Hurníka na multidisciplinárním sympoziu Hledání společného jazyka v říjnu r. 1988 v Chlumu u Třeboně: Vy astronomové stále hledáte nová potvrzení teorie Velkého třesku – ale my jsme jí věřili dávno před tím, než byla objevena!

Koperníkovský obraz světa se stal natolik modelovým, určujícím (,paradigmatickým‘), že jej dosud obýváme, aniž si uvědomujeme, že v Keplerově, a tím spíše v Newtonově či Einsteinově popisu jde o něco svou povahou a souvislostmi zcela jiného: Slunce již není ani ,prvním hybatelem‘, ani středem světa, planety kolem něho přísně vzato neobíhají, nýbrž všechna tělesa se co složky celé soustavy pohybují kolem společného těžiště.

3) Normální věda: Posledním zdrojem byla Kuhnovi osobní zkušenost vědce. Každodenní vědecký provoz obvykle není napínavým ,dobrodružstvím poznání‘, nýbrž zaměstnáním, řemeslem, rutinou: hromaděním poznatků, zjišťováním fakt, získáváním dat, měřením hodnot, řešením standardních problémů standardními a standardizovanými postupy. To je ona známá a ve filosofii vědy nejvíce diskutovaná Kuhnova ,normální věda‘, činnost spočívající v řešení hlavolamů (puzzle-solving activity, jak ji charakterizuje Kuhn), poněkud odpovídající tomu, čemu se říkávalo ,základní výzkum‘. Slovy jednoho z nekrologů: po Mendelovi nebylo pro studium dědičnosti potřeba být géniem, stačilo ,dělat genetiku‘ po vzoru (paradigmatu) Mendelově.

Tolik ,ke třem zdrojům a součástem‘ Kuhnova obrazu dějin vědy, které vyústily v náhled, shrnutý v pojmu paradigma.

Kuhnova klasická kniha (,paradigmatické dílo‘) se nerozlučně pojí s módním, nadužívaným, kontroverzním až diskreditovaným pojmem: paradigma. Tento výraz je odvozen od řeckého para-deiknymi, doslova ukazovat-podle. Užívá se ve významu gramatického vzoru nebo obecně typického příkladu, kterým lze něco ilustrovat, vykázat, vyložit.

Tímto slovem označil Kuhn určitý vědecký styl dané epochy či vědeckého společenství. Učinil tak ve snaze sdělit svůj poznatek, že výsledek vědeckého poznání není určován jen tím, co je poznáváno, nýbrž vším, co s tím souvisí. Paradigma zahrnuje nejen samu nauku, nýbrž i organizaci vědy, způsob její výuky, odborný jazyk, předkládání poznatků, metodické postupy, laboratorní vybavení, formulace problémů a legitimní způsoby jejich řešení. Tím vším je zpětně určován sám předmět poznání a s ním i kritéria toho, co spadá do daného vědního oboru a co nikoliv, co je podstatné a typické a co jen okrajové, nahodilé, bezvýznamné. Na tomto pozadí, částečně neuvědomělém, částečně samozřejmém, je možno vytvářet teorie, v rámci nichž lze teprve vyslovovat testovatelné, tj. experimentálně ověřitelné hypotézy.

Podle Kuhna povstávají paradigmata z velkých děl klasiků nebo velkých objevů. Jako typické příklady paradigmatických děl a objevů lze uvést Eukleidova Stoicheia (Základy), Newtonova Principia a Optics, Lavoisierovo Traité élémentaire de la chimie, Maxwellovu formulaci zákonů elektromagnetizmu, Darwinovo Origin of Species (O vzniku druhů), Mendelův objev zákonů dědičnosti, Einsteinovu teorii relativity apod. V tomtéž smyslu lze považovat Kuhnovu knihu za paradigmatické dílo dějin vědy, jež založilo paradigma postmoderní epistemologie.

V předparadigmatickém období začínal podle Kuhna každý badatel od začátku. Tak např. Francis Bacon ve svém „Zkoumání forem tepla“ (Nové Organon II.11) zahrnuje do své ,tabulky jevů‘ mj. i tyto položky: paprsky sluneční, ohnivé meteory, teplé počasí vznikající z přirozeného složení vzduchu, nehašené vápno pokropené vodou, silný olej sírový, rafinovaný líh, prudký a silný mráz. – Do elektrických jevů byly před Franklinem zahrnovány nejen vlastnosti ebenových a skleněných tyčí třených liščím ohonem, ale též cukání žabích stehýnek apod. Elektřina byla tehdy považována tu za ducha (spiritus – Newton), jindy za tekutinu (odtud ,leydenská láhev‘). Teprve paradigma – v tomto případě Franklinova Electricity – založí příslušný obor – vědecký ve vlastním slova smyslu – tím, že určí jeho předmět a rozhodne, co do něj patří a co nikoliv, jaké otázky jsou napříště přípustné (,vědecké‘) a jaké nikoliv. To dovolí sjednotit poznávací úsilí mnoha vědců, umožní specializaci a pokrok – totiž možnost navazovat na dosažené poznatky. Tím vzniká věda v novověkém slova smyslu. V jejím vývoji Kuhn rozeznává tato stadia:

Normální věda: Paradigma představuje nepsanou normu poznání, pravdy, vědeckosti daného oboru. Normalizace metod a postupů umožňuje dělbu práce v nebývalém rozsahu: od té chvíle mohou týmy vědců na celém světě vzájemně spolupracovat – doplňovat se, konkurovat si, srovnávat své výsledky, ověřovat je, navazovat na ně a využívat cizích poznatků. Zakladatelé oboru nemusí být studováni, stačí, když jsou ctěni a uznáváni. Kdo z dnešních vědců opravdu čte takového Eukleida, Newtona, Lavoisiera, Darwina, Mendela? Klasikové se zdají být těžkopádní, jsou nesrozumitelní. K seznámení s oborem lépe poslouží učebnice (pokud možno standardizované – mezinárodní), přednášky, skripta a příručky, kde je vše řádně ,přežvýkáno‘ a předloženo jako ,hotová věc‘. ,Dědkologie‘ se nezkouší. Knihy, monografie a kompendia, jimiž druhdy badatelé budovali svůj obor vždy znovu, od základů (odtud dodnes učebnice nesou název „Základy...“), mohou být nahrazeny krátkými sděleními, články, referáty, výzkumnými zprávami. Sdílené paradigma zajišťuje všeobecnou shodu jak v předpokladech a východiscích, tak ve znalostech a vědomostech, ale i v postupech a cílech poznání. Otázky jsou kladeny tak, aby měly řešení v rámci daných pravidel hry. Neřešitelné problémy jsou nepřípustné: jsou odmítány jako nevědecké, spekulativní, metafyzické, filosofické atp. Nezařaditelné jevy jsou odsouvány na okraj, přehlíženy, bagatelizovány. Oceňovány jsou pouze takové objevy, které lze začlenit do celkového schématu.

Normální věda je podle Kuhna v zásadě konzervativní: nejraději se soustřeďuje na ,dokončovací práce‘. Paradigma zahrnuje prostředky své vlastní verifikace – osvědčuje se úspěšným sebepotvrzováním. Poznatky, které těmto prostředkům nevyhovují, a zjištění, která ukazují k nedostatečnosti či nepřiměřenosti těchto prostředků, jsou nežádoucí. Kuhn připomíná přísloví: It is a bad carpenter who blames his tools (špatný je truhlář vinící své nástroje). Neočekávané je považováno za neúspěch: ,nehodící se škrtne‘.

Anomálie: Přesto se s rozvojem poznání začínají vyskytovat tzv. anomálie – jevy, které sice byly řádným a uznávaným způsobem zjištěny, které však nelze ani beze všeho sloučit s dosavadními znalostmi, ani obvyklým způsobem obejít, přehlížet či retušovat. Takové poznatky se postupně objevují stále častěji. Vydobudou-li si nakonec uznání, přestanou-li být považovány za pouhé omyly, artefakty, kuriozity, nabudou statut zásadních objevů, vyžadujících menší čí větší revizi dosavadních znalostí.

Adaptace, zpřesnění, korekce, dodatečné předpoklady, posílení formálního aparátu či jen terminologické úpravy dovolí připustit existenci zjištěných výjimek. Tyto ad hoc modifikace však bezděčně vedou k postupnému rozvolnění paradigmatu, k různému chápání jeho stále ještě zamlčených (implicitních) předpokladů. Představy, modely, teorie, kalkuly a přístroje se stávají stále složitějšími, náročnějšími, specializovanějšími – takže celek ztrácí na přehlednosti, jednoduchosti, sdělitelnosti. Vzniká více proudů a škol, z nichž každá klade důraz na jiné skutečnosti, chápe předmět poznání poněkud odlišně, užívá různých metod, modelů, přístupů, vysvětlovacích principů, ověřování, kritérií.

Krize: Tím pozbývá paradigma na původní přesvědčivosti, která byla důvodem jeho prosazení. Zamlčené předpoklady a východiska, tvořící jeho substrát, se více nevyznačují dřívější přirozenou, žitou samozřejmostí. Rodí se těžko vystihnutelný pocit nespokojenosti, zprvu neuvědomělý a nepřiznaný. Dokud zůstává u pocitu, lze pochybnosti odkázat do neškodných mezí: ,Věci jsou poněkud složitější, než se původně zdálo – ale to se přece dalo čekat – na jejich zásadní povaze to nic nemění!‘ Pocit neuspokojivosti však vyvěrá i odjinud: tradiční představy přestávají odpovídat ,duchu doby‘, nejsou již v souladu s jinými oblastmi lidské zkušenosti. Na tyto dodatečné, často však hlubší důvody k rozpakům se zpočátku pohlíží jako na ,nevědecké‘ – a právem: vždyť mají svůj původ mimo vědu.

K vlastní krizi paradigmatu dochází až tehdy, když se začne otevřeně přiznávat, že současné znalosti, teorie, představy a poznatky vytvářejí více problémů, než jsou dosavadní přístupy schopny řešit. Tehdy přestávají být anomálie retušovány a odsouvány; od nynějška jsou naopak považovány za ten nejdůležitější, ba za vlastní problém příslušné vědy. Zatímco dříve byly postupy, přístupy a přístroje voleny tak, aby anomálie minimalizovaly, nyní jde o to, co nejvíce je zvýraznit. Není-li krize nějakým geniálním trikem zažehnána, normální věda se mění ve vědu anomální, mimořádnou. Původní konzervativizmus a ,neofobii‘ vystřídá ochota ,zkusit cokoliv‘. Tehdy začíná platit feyerabendovské anything goes (vše se hodí): nastává období ,šílených myšlenek‘, kdy nejen nestandardní, dříve ,nevědecké‘ modely, ale i všechny nové, nečekané objevy jsou nejen trpěné, ale přímo žádoucí. Souběžně s tím, ve snaze zjistit, ,kde je zakopaný pes‘, dochází k pokusům explicitně vyjádřit všechny implicitní – tedy zamlčené, nereflektované, až dosud samozřejmě přijímané předpoklady.

V takovém období vznikají velká soustavná díla, která na rozdíl od dosavadních učebnic a populárních příruček usilují podat ucelený obraz toho, co se ví, a přitom vystihnout obecně srozumitelně teoretickou strukturu oboru, zdůvodněnou jak ,logikou‘ předmětu, tak jeho historickým a myšlenkovým kontextem. Každé takové dílo chce být přitom původním, osobním přínosem. Tím vzniká větší počet vedle sebe stojících pojetí téhož oboru. Po vlně apologií (,obran‘) snažících se zlegitimnit paradigma a prokázat před širším publikem neotřesitelnost jeho základů vznikají díla zaměřená spíše na problematičnost a na paradoxy nynější vědy a zdůrazňující nutnost zásadních změn. Někdy – ve snaze revidovat východiska a základy – jdou vědci v zoufalství až tak daleko, že se obracejí k filosofii, jak se to přihodilo např. tvůrcům kvantové mechaniky.

Zkrátka: zatímco snahou normální vědy bylo zařadit nové skutečnosti do starých souvislostí, hledá Kuhnova ,mimořádná věda‘ souvislosti nové, které by byly s to vydat počet především z anomálií. Vznikají nová pojetí skutečnosti – alternativní a neslučitelná – do nichž by anomálie normálně, přirozeně zapadly, či z nichž by nutně vyplývaly. Krize obvykle nachází své východisko v zásadním zvratu, vědecké revoluci provázené změnou paradigmatu – toho, které se prosadí v konkurenci, a to dle zásady ,přežití nejschopnějšího‘, přičemž důvody zdatnosti nebývají zdaleka jen odborné. V porevolučním období se to, co až dosud bylo okrajové a nevysvětlitelné, stává základem a východiskem. Nové paradigma ovšem zdaleka nevysvětluje vše – nezahrnuje celek vědění. To mu nebrání v prosazení, neboť si samo určuje svůj předmět a s ním i jemu přiměřený poznávací přístup, kritéria pravdivosti, terminologii, představy a modely, užívá vlastních příkladů a případů, zdůrazňuje jiné aspekty skutečnosti. To, co zůstalo mimo, se pokládá za druhořadé, nedůležité, je odloženo ad acta, upadá v zapomnění.

Morálka: Je pochopitelné, že toto schéma není zdaleka obecně aplikovatelné. Totéž však lze říci i o Mendelových zákonech, Freudově psychoanalýze či o neodarwinistické teorii sobeckého genu. Kuhnova epistemolgie nabízí nový pohled na vědu, ve světle výše formulované otázky vyplývající z historiografických obtíží a z paradoxů dějin poznání. Věda je součástí lidských dějin a jako taková má i svůj kulturní kontext. Tento kontext – vědecký i mimovědecký – se zračí v paradigmatu dané epochy, oboru, směru či školy. Paradigma určuje povahu, gramatiku, logiku své vlastní systematičnosti, metodičnosti a racionality. Odtud plyne snad nejkontroverznější Kuhnův závěr: vnitřní (implicitní), strukturální prvky vědeckého poznání jsou v různých dobách různé – natolik různé, že představují různé styly, herní pravidla, soustavy, jejichž vnitřní jednotu a vzájemnou odlišnost chtělo právě slovo ,paradigma‘ vyjádřit. Teorie a nauky vyslovené či vybudované v rámci různých paradigmat nelze proto mezi sebou srovnávat – rozumí se na bázi čistě objektivních, vědeckých kritérií. Nelze tudíž obecně posoudit, která teorie je správnější či více pravdivá prostě jen na základě toho, nakolik ,odpovídají skutečnosti‘. Taková srovnávání, zjišťování, ověřování lze činit jen v rámci téhož paradigmatu. Různá paradigmata však chápou svůj předmět různě, kladou jiné otázky; i otázky stejně formulované mohou mít odlišný význam. Ze stejných důvodů nemá smysl chtít obecně rozhodnout, které paradigma je ,více vědecké‘: každé představuje odišné pojetí vědeckosti. To je též odpověď na původní Kuhnův problém: nelze srovnávat fyziku Newtonovu s Aristotelovou. Není tomu tak, že by jedna byla horší či správnější než druhá. Každá z obou fyzik pojednává o jiných stránkách skutečnosti, klade si jiné cíle, odpovídá na odlišné otázky.

Teze o nesouměřitelnosti paradigmat je důvodem nařčení Kuhnova obrazu nespojitého vývoje vědy z iracionality. Kuhn však upřesňuje, že jeho pojetí není iracionální, nýbrž a-racionální: vědu před a po zvratu nelze uvést v logický vztah (ratio): pozdější období nevyplývá nutně a bezezbytku z dřívějšího. Vědecké revoluce představují skutečné události – v historickém nebo evolučním slova smyslu. Jako takové jsou bytostně nahodilé, čili ,kontingentní‘ – tj. stejně málo zákonité jako zvraty evoluční či dějinné. Z logiky dosavadního vývoje či z povahy skutečnosti je lze vyvodit toliko dodatečně – už v rámci nové optiky. To však po revoluci činí každý nový režim.

Kuhnovo epistemologické paradigma lze proto zařadit k paradigmatům evolučním. Kuhnův epistemologický evolucionizmus nám připadá stejně paradoxní a nepřijatelný jako biologický evolucionizmus Darwinovým současníkům. Stejně jako Darwin do vývoje Života, zavádí Kuhn kontingenci a konkurenci do vývoje Vědy. Proto naráží na odpor vědeckých fundamentalistů, jejichž pojetí pravdy je v jádře kreacionistické a jejich pojetí poznání stejně ,teleologické‘ jako pojetí světa a dějin pro odpůrce evoluce. Kreacionistické – neboť pravda je považována za hotovou, jakoby jednou provždy danou, a tudíž neměnnou, toliko čekající na své objevení; teleologické – neboť vědecké poznání je viděno jako proces, jenž se zákonitě blíží k svému cíli, k teilhardovskému ,bodu Omega‘ Všeobecné Zjevenosti, tj. k dokonalé znalosti přírody.

V rámci letošního, descartovského výročí vyzývá Kuhnův odkaz k dalšímu vystřízlivění z novověkých iluzí. Věda povstala jako náhražka zjevené pravdy. Kniha Přírody měla nahradit Knihu Zjevení, neboť se ukázalo, že nelze dosáhnout shody ve výkladu Slova Božího, jakkoliv stojí ,černě na bílém‘ a stalo se díky reformaci obecně přístupným. Podle Kuhna však ani galileovská ,otevřená Kniha Přírody‘ nemá jediný, závazný výklad, nýbrž nabízí různé způsoby čtení, umožňuje rozmanitá chápání, promlouvá ke každé době odlišně a na jiné otázky jinak odpovídá. Ani ,Kniha Přírody‘ není jediným, jednolitým textem, nýbrž skutečnou ,knihou knih‘. A stejně jako knihy biblické, ani ,knihy Přírody‘ na sebe jednoduše a bezrozporně nenavazují, i když se tomu dosud věří tak, jako se tomu kdysi věřilo v případě Písma svatého. Vzácně sice lze různá čtení přírody uvést ve vzájemnou shodu – s nesmírnými obtížemi, obdobnými těm, s jakými se setkávali středověcí teologové a bibličtí exegeti; přitom výkladové prostředky, které si to vyžaduje – např. matematické kalkuly současných sjednocujících teorií ve fyzice – daleko předsahují finesy scholastických sylogizmů.

A přesto lze věřit a doufat, že se tyto knihy i způsoby čtení dobře doplňují: každá z nich otevírá jiný rozměr světa – skutečnosti přírodní i lidské. Tato skutečnost nám dnes připadá stejně nevyčerpatelná, jako lidem dříve připadala skutečnost Božího stvoření.

A to je útěšné poselství. Nechtějme proto kánon knih Přírody s konečnou platností uzavřít a sjednotit jediným výkladem, rozhodnout jednou provždy o tom, co je a co není pravdivé, skutečné, vědecké. Upadli bychom do pokušení zákoníků, dogmatiků, fundamentalistů a inkvizitorů všech dob. Nesmíme zapomenout, že novověká věda byla a je jedním z plodů a duchovních dědiců požadavku svobodného hlásání Pravdy, jenž byl požadavkem svobody k pravdě, ale i svobody pravdy.

A především: vyvarujme se toho, abychom ve sporech o pravost či pravověrnost toho či onoho nového výkladu či vědění zapomínali, či dokonce zavrhovali knihy ,starých smluv‘ – společných ,mluv‘, tj. dřívějších podob vztahů mezi člověkem a přírodou, do nichž minulá pokolení ukládala své poznatky. Byla by věčná škoda vyhazovat vzácné a draze získané zkušenosti oknem – jen proto, že byly odpověďmi na jiné otázky, formulované podle jiného vzoru, než je zvykem činiti dnes.

O(d) mrtvých jen dobré. Toto je ono dobré, co bychom si z Kuhnova odkazu vědě mohli odnést všichni, bez ohledu na to, zda a nakolik Kuhnovu obrazu vědy přitakáme.