Konec skleníkové války?

„Podívejte se, publikum dobře cítí, komu se dá věřit,“ říká Steve Schneider při památné diskusi o nebezpečí globálního oteplování, která se konala 16. 11. 1993 v Shapirově posluchárně Kolumbovy univerzity v New Yorku. „Všichni víme tři věci: že obsah CO₂ v atmosféře vzrůstá, že za to můžeme, že to bude ještě horší, protože lidí přibývá.“ A pokračuje: „Jak špatné to bude, to přesně nevíme, a experti na to mají různé názory (vyčítavě hledí na W. Broeckera a G. Kuklu), ale přesto s tím musíme něco dělat. Odpovědní vládní úředníci (decision makers) by sice mohli říct: vědci si sami nejsou jisti, jak to mohu vědět já? Ale to je chybný přístup. Ve skutečnosti jsme dost úspěšní při řešení nejistých úloh. Děláme to každý den, když se ptáme, kam jet na dovolenou nebo jak investovat peníze.“

Steve Schneider bývá srovnáván s Isaacem Asimovem. Je to slavný profesionální ekobojovník, autor několika publikací o CO₂ a řady klimatických článků ve vlivných novinách Washington Post a New York Times. Čeští čtenáři jej znají jako spoluautora zprávy hnutí Greenpeace „Nebezpečí oteplování Země“ (Academia, Praha 1992). Má pověst člověka, který mluví dobře, ale příliš mnoho; avšak na druhou stranu je průkopníkem interdisciplinárních studií a jedním z mála odborníků, kteří umějí komunikovat s lidmi. „Vědci jsou stejně vinni jako novináři,“ říká, „protože média ze všeho dělají zápas, zatímco vědci bádají a mlčí.“

Pak věcně shrne základní údaje o cyklu CO₂. Pokud bychom, ovlivněni několik let starými informacemi ekologických radikálů, mezi něž S. Schneider nepochybně patří, očekávali nějakou nekompromisní výzvu k okamžitému zastavení průmyslových imisí, byli bychom zklamáni. Už nehřímá proti spalování uhlí v Evropě a odlesňování v Brazílii, ale klidně a rozumně vyžaduje vytvoření sítě organizací, sahající od školství přes administrativu až po průmysl, z nichž každá by svým malým dílem přispěla k odstranění jedné velké pohromy. Už jí není jednoduchý nepřítel „skleníkový efekt“, ale celkové důsledky spjaté s přelidněním. S. Schneider se tak stává mluvčím nového postoje v ekologické politice, který se čím dál víc prosazuje v hlavním proudu ekologických aktivit. Ozývá se méně radikálních požadavků a je známo méně jednoduchých řešení. Místo toho slýcháme: „Pohroma je celková, řešení musí být také celkové. Dílčí problém se dá vyřešit ze dne na den, problém tohoto typu zabere roky a bude vyžadovat hodně práce a dobrou organizaci.“ A všimněme si ještě jedné věci – ekologická témata jako skleníkový jev nebo ozonová díra mění postoj veřejnosti k vlastní civilizaci („cesta k prosperitě a neštěstí“) i k vědě („jsme na ní více závislí, ale věříme jí méně“). Jsem téměř přesvědčen, že pokud největší posuny společenského vědomí nastaly ve středověku díky církvi a v novověku díky zámořským objevům a vědě, pak v současné době pozvolna nastávají díky probouzení se ekologického cítění.

V diskusi pokračuje politolog Goeffrei Heal. Velmi opatrnými slovy se ptá: „Americko-evropská populace již příliš neporoste. Ale chcete opravdu podporovat chudé země a přispívat tak k přelidnění?“ Naznačuje, že humánní pomoc je v dlouhodobém měřítku často nehumánní. Pak se věnuje svému oboru – vztahu politiky a sociálního pojištění. „Americké pojišťovny jsou zneklidněny. Náklady na škody způsobené hurikány za poslední tři roky vzrostly o 400 % – je to trend, nebo jen fluktuace? Pojistka je zvláštní věc. Dáváme peníze na něco, o čem doufáme, že se nikdy nestane. Neměli bychom zavést pojistku na klimatické změny? Vždyť pravděpodobnost, že vám shoří dům, je nižší než možnost klimatické změny, a přece na ni věnujete pár procent svého platu.“

Sympatický Jim Hansen, ředitel Goddardova ústavu vesmírných studií, je specialista na modelování počasí. Před několika lety svědčil v Kongresu o globálním oteplování, a protože zasedání se konalo za velkých veder, nešťastně prohlásil, že to může být začátek katastrofy. Lidé od Goddarda jsou státní zaměstnanci s definitivou, což u ostatních vědců, každý rok zápasících o svůj plat, vyvolává závist. Navíc cokoliv řekne státní zaměstnanec, je nějakým způsobem oficiální. Hansenova slova tehdy vzbudila rozhořčenou reakci meteorologů a případ je dodnes oprávněně citován jako nepřípustné ovlivňování veřejnosti. Pokud by Hansen nebyl tak neobvyklý muž, nesobecky se dělící o své dobré nápady, které občas realizuje a podepíše někdo jiný, okamžitě by ztratil místo ředitele. Dělá dojem „napraveného hříšníka“, hluboce přesvědčeného o nutnosti podávat poctivé informace a zdá se, že jako jediný z přednášejících neskrývá žádné postranní myšlenky.

Říká o novinářích: „Před několika lety by si z vašich poznatků sestavili vlastní klimatickou story, ale dnes počkají na naše závěry. Veřejnost naneštěstí nerozumí přírodě a vědci nechtějí komunikovat. Novináři se pak ptají lidí, kteří na ně mají čas, a to není případ lidí z výzkumu.“ Další z přednášejících je klimatolog českého původu George Kukla. „Děkan mi říkal – potřebujeme nějakého zloducha (bad boy), to je pro tebe, Georgi, přirozená role.“ G. Kukla vskrytu pracuje na záležitosti, „pro kterou veřejnost ještě nedozrála“, ale které možná jednou budou plné noviny. Jde o to, že současné zvýšené oslunění rovníkové oblasti ohřeje oceán. V polárních oblastech se však teploty nemění, nebo dokonce klesají. Když mořské proudy dopraví teplou vodu na sever do oblasti suchého, chladného vzduchu, zvýší se odpar. Vyšší odpar způsobí vyšší srážky, a tedy rychlejší růst ledovců. Takže nebuďte překvapeni, až vám za čas někdo bude tvrdit, že oteplení způsobí ochlazení a že největší nebezpěčí skleníkového jevu spočívá v možnosti nastartování ještě další ledové doby!

G. Kukla opatrně odvažuje, co může říci. Pomocí série grafů a měření přesvědčivě dokumentuje současné oteplování rovníkové oblasti, malé noční oteplení ve středních šířkách doprovázené zvýšením oblačnosti. Ukazuje, že rozdíl teplot mezi rovníkem a póly mírně roste a na tabuli píše jednu ze základních paleoklimatických pouček:

nízký teplotní gradient mezi rovníkem a pólem

vysoký teplotní gradient mezi rovníkem a pólem

„Co tomu říkáš, Steve?“ otočí se k Schneiderovi a bouchne ho do zad. Profesionální řečník mluví tak dlouho o nejistotách globálních modelů atmosféry, že původní otázka je zapomenuta. Mezitím se ozývají hlasy z publika: „Jak chcete změnit ekonomiku ve vztahu k CO₂?“ „To je dobrá otázka,“ říká G. Heal a ptá se na další. Právnička indického původu se zajímá, jak zdvojnásobení obsahu CO₂ v atmosféře ovlivní pěstování rýže a jakou roli hraje v cyklu CO₂ oceán. Jim Hansen odpovídá: „Míra odbourávání CO₂ oceány je asi stejného řádu, jako antropogenní emise.“ Málokdo si uvědomí, že padla jedna z nejzávažnějších informací celého večera, protože jsou-li oceány schopny pohltit přibližně tolik CO₂, kolik ho uvolňujeme do ovzduší, pak k žádnému skleníkovému efektu nemusí dojít.

Na další otázku odpovídá Schneider: „Svědčit v Kongresu je obtížné, protože musíte zaujmout a zároveň předložit nudnou vědu. Pomáhám si metaforami.“ Další otázky zůstávají nezodpovězeny, protože řečníci odcházejí na slavnostní večeři. Shodou okolností můžeme referovat i o dění ve fakultním klubu. Schneider hovoří o své profesionální kariéře: „Zpočátku jsem musel předstírat, že pracuji v určitém oboru, ale teď jsou stále víc žádáni lidé, kteří umějí udržet rovnováhu mezi „content and context“, oborem a jeho souvislostmi. Jsou to právě generalisté, kteří sice na rozdíl od specialistů podle definice nevědí nic o mnoha věcech, ale přesto propojují disciplíny a zprostředkovávají informace.“

Následuje dvouhodinová diskuse o vzdělání a životním prostředí, ve které největší pozornost vzbudí G. Kukla návrhem, aby se název chystaného semináře o podzemní vodě „Ground Water Policy“ změnil na „Underground Water“ a univerzita se na něj pokusila získat peníze od FBI! Je okřiknut děkanem, aby si nechal své vtipy, a dohadování pokračuje stylem, jaký známe z vědeckých rad našich ústavů, ovšem s tím rozdílem, že příspěvky jsou kratší a konkrétnější a lidé více šetří společný čas.

Mezitím se jeden z přírodovědců nakloní k jedinému přítomnému teologovi a zeptá se: „Nemáte pocit, že když tu Steve Schneider hovoří o budoucnosti vyžadující jiné rozdělování pravděpodobností a oceňování hodnot, tak vlastně mluví o moudrosti, což je nevědecké? A nezdá se vám, že klimatolog se v této společnosti stal něčím, jako je strážce stability? Podívejte se, společnosti, které se přestaly bát nějaké ‘vis major’ jako Římané za císařů, Němci ve 30. letech nebo budovatelé v 50. letech 20. století, ztratily cit a ostražitost, což vedlo k jejich rozpadu. Ale čím chcete vystrašit tuto moderní společnost, která zřejmě na nějaké skryté úrovni strach přímo vyžaduje, aby jí dodával stabilitu? Bůh a studená válka jsou nemoderní, a tak se nic nehodí lépe, než solidní klimatická katastrofa, ke které navíc skutečně může dojít.“

Teolog se usměje a říká: „Vidíte, tímto způsobem jsem o věci ještě nepřemýšlel.“