Čím se řídí buřňáci při vyhledávání potravy?

Buřňáci jsou zajímaví ptáci. Většina z nich vypadá jako velcí racci, ale nepatří k nim. Vyústění nozder v horní části jejich zobáků je neobvykle opatřeno různě dlouhým rourkovitým nástavečkem a jsou řazeni do samostatného řádu ptáků trubkonosých. Zatímco s racky se setkáme u nás všude, buřňáci se na našem území objeví jen jako mimořádně vzácní zatoulanci. Jsou výlučně mořští a při pobřeží se zdržují jen v době hnízdění.

Cestovatelé na lodi je znají, jak se bez pohnutí křídel vznášejí nad mořskými vodami a pátrají, kde je co k snědku. Ze všech ptáků se odváží letět nejdále do moře. Živí se drobnými rybkami, korýšky, popřípadě živočišným odpadem z lodí. Již déle trvá podezření, že se buřňáci při vyhledávání potravy řídí čichem.

Mořské zelené řasy uvolňují do ovzduší sirník metylnatý (dimetylsulfid). (Mimochodem, jeho okysličení v atmosféře dává základ kondenzačním jádrům, z nichž vznikají mračna. Projevuje se tedy, vedle již známých látek v atmosféře pocházejících ze životních dějů jako kysličník uhličitý či metan, coby další významný činitel ovlivňující povětří na naší planetě.) Jsou-li zelené řasy napadeny např. malými ráčky zvanými kril, začnou vylučovat dimetylsulfid v mnohonásobném množství. A to by mohlo buřňáky, kteří se krilem s oblibou živí, přilákávat k prostřenému stolu!

Gabrielle A. Nevittová z Univerzity v Kalifornii a Richard R. Veit a Peter Kareiva z Univerzity ve Washingtonu (USA) se proto rozhodli prokázat pokusně, zda jde jen o dohady či ne. V subantarktických vodách poblíž australské Jižní Georgie rozprostírali na vodní hladinu olejové skvrny obsahující dimetylsulfid. I skvrny bez něho. (Skvrny jsou viditelné a mohly by lákat ptáky řídící se jen zrakem.) Pokus se jim podařil a k „navoněným“ skvrnám přiletovali hojně buřňáci tušící kořist. Že při tom určitě užívají jen čich, si badatelé ještě dále doložili lákáním buřňáků sirníkem ve spreji (za kontroly spreje bez sirníku). Ověřili si však i přitažlivost oleje z tresčích jater, kterým r. 1972 napouštěl návnady (houby) Thomas C. Grubb jun. z Univerzity ve Wisconsinu (USA). I s ním se jim dařilo přilákávat buřňáky. A to ve stejné míře jako s dimetylsulfidem!

Pokusy se konaly v místech, kde žije řada druhů ptáků z uvedeného řádu. A tak se hned dalo zjistit, že na nabídnutou návnadu neodpovídají všechny druhy stejně. Zvláště citlivý se ukázal bělobradý buřňák Procellaria aequinoctialis, dále dva menší druhy buřňáčků – americký Oceanites oceanicus a černokřídlý Fregatta tropica a jeden přesně neurčený buřňák patrně z rodu Pachyptila (autory označen jen obecným anglickým názvem). Zcela bez zájmu se jevili albatrosi (příslušníci téhož řádu.) Mají jiné zvyky.

I když z výše řečeného je zřejmé, že orientace buřňáků při vyhledávání potravy bude založena na více podnětech, bylo nyní znovu bezpečně prokázano, že se řídí čichem. A tak autoři článku uvažují, zda se čichovými vjemy neřídí buřňáci i při svých záhadných přeletech z jedné zemské polokoule na druhou. V letech 1965 a 1966 R. G. Bang z Univerzity Johnse Hopkinse v Baltimore (Maryland, USA) prozkoumal jejich čichové ústrojí a zjistil, jak je úžasně složité. Určitě ho buřňáci a další trubkonosí ptáci nemají pronic zanic. Proto také o něm onen anatom již jen „od pohledu“ mluvil jako o jejich „životně důležitém“ smyslu! O čichové navigaci se začalo uvažovat také u holubů, ale pokusy v tomto směru zatím nic jistého nepřinesly. (Nature 376, 680, 1995)