Zdánlivá přítomnost
| 12. 5. 2005V minulém čísle Vesmíru jsem se zmínil o pozoruhodném nesouladu mezi časem subjektivních prožitků a časem, který neurovědci zaznamenávají s přesností na milisekundy při svých experimentech s děním na prahu lidské vnímatelnosti. Vše nasvědčuje tomu, že co má příliš krátké trvání, nemá do našeho vědomí přístup, a co je těsně nad prahem vnímatelnosti, je rozmanitě deformováno, přeskupeno a poslepováno. Tím je zpochybněna možnost přesného poměřování vnějšího času hodin s vnitřním časem přímých prožitků. 1)
Na rozdíl od vnějšího času, u něhož si můžeme představovat libovolně jemná měřítka, lze „jemnost“ vnitřního času hledat jedině v prožitku okamžité přítomnosti. Zastavte se a chvilku se pozorujte, jaké to je být právě teď! Co je to vůbec „teď“? 2) Představit si sebe bez „teď“ neumíme, je stále s námi, i když se jeho obsah ustavičně vysmekává, jsa vytlačován vždy dalším, novějším obsahem.
Psychologové, fenomenologové i mnozí neurovědci se shodují v tom, že k aktuální, právě prožívané přítomnosti nelze přiřadit bezrozměrný matematický bod na časové ose, ale ani nějaký definovaný interval o určité délce. Americký psycholog William James hovoří o zdánlivé přítomnosti („specious present“) s tratícími se okraji („vanishing fringes“). 3) Zakladatel filozofické fenomenologie Edmund Husserl a po něm mnozí další filozofové rozlišují tři dimenze vědomé přítomnosti: primární impresi, retenci a protenci. 4) Představte si, že hledíte na nějaký předmět (nebo nasloucháte tónu nebo pociťujete bolest). V primární impresi předmět evidujete v jeho souběhu se samotným aktem tohoto vnímání. Zároveň však týž předmět vnímáte ve světle právě uplynulého aktu vnímání (retence, podržení) stejně jako ve světle právě přicházejícího aktu vnímání (protence, předjímání). Je toho trochu moc na to, abychom mluvili o přítomnosti jako o matematickém bodu.
Výrazy „právě uplynulý“ a „právě přicházející“ naznačují tři rysy retence a protence: bezprostřednost, plynulost a vytrácení. Bezprostřednost znamená, že retence je něco jiného než vybavování si něčeho z hloubi paměti a protence není nějaká fantazijní imaginace budoucího – retence i protence jsou totiž pevně svázány s prožitkem přítomnosti. Plynulost znamená, že obému chybí nějaká rozpoznatelná vnitřní struktura. Konečně vytrácení odpovídá tomu, že neexistují ostré hranice retence do minula a protence do budoucna, v obou směrech má přítomnost jen zamlžený horizont.
Je tu ovšem něco důležitého. Přes uvedené formální podobnosti mezi retencí a protencí je prožitek přítomnosti výrazně asymetrický: právě minulé se vyznačuje jistou určitostí, je již aktualizováno, kdežto právě přicházející je neurčité, má kontingentní charakter. Nemá-li prožívaná přítomnost délku, má aspoň polaritu.
Doposud jsem mluvil o prožívané přítomnosti očima jednoho prožívajícího subjektu. Otevírá se však jiná otázka: máme všichni shodnou přítomnost? To lze chápat dvěma způsoby, jednak zda sdílíme povahu jejího retenčně-protenčního rozpětí, jednak zda jsme vzájemně synchronizováni vzhledem k nějakému objektivnímu času, čili zda máme jedno společné světové „teď“. První otázka se mi zdá méně zajímavá, dovedu si snadno představit, že někdo má „užší“ rozpětí přítomnosti, někdo „širší“. Pravda, tato představa má filozofické důsledky: již před sto lety J. M. E. McTaggard 5) z takové možnosti odvodil nereálnost času s objektivní přítomností, minulostí a budoucností (různost rozpětí přítomnosti stačí, aby to, co pro jednoho je stále ještě teď, pro druhého bylo již minulé).
Jak se to však má s možností (alespoň hrubé) synchronizace? V tomto čísle na s. 278 píše Jiří Fiala o problému synchronizace ve fyzickém světě, který byl (snad) jednou z motivací Einsteinových a Poincarého úvah o relativitě času. V teorii relativity jde o závislost času na pohybu vztažné soustavy (čili na pohybu pozorovatele), jde tedy o čas „relativně“ objektivní. V našem kontextu jde o otázku jen zdánlivě podobnou: zda je vůbec možné hovořit o vztahu subjektivního „teď“ jedné osoby se subjektivním „teď“ osoby druhé.
Sedím pohodlně v křesle a pozoruji naši kočku (nevím, jak je to s jinými kočkami, ale ta naše má vědomí). Je právě na stole a snaží se shodit tužku. Zdalipak máme společné „teď“? Co když její „teď“ je někdy jindy než moje „teď“ (podobně jako její „tady“ je někde jinde než moje „tady“: její je na stole, moje je tady)?
Možná že její „teď“ předbíhá moje „teď“, třeba už tužku shodila a rozhlíží se, co teď. Stačí jen čekat, až se moje „teď“ posune o kousek v čase, až tužka bude shozena a kočka se bude rozhlížet. Anebo naopak, moje teď předbíhá „teď“ kočky, v němž ona teprve skáče na stůl. Jak ověřit, zda moje „teď“, jak se tak sune rychlostí času kamsi do budoucna, je moje vlastní, soukromé „teď“, anebo zda je společné pro všechny a všechno – „teď“ kočky, „teď“ stolu, „teď“ moje. Sdílené, veřejné „teď“.
Poznámky
Ke stažení
- článek ve formátu pdf [79,36 kB]