O žlutosti

Co se vám, čtenáři, vybaví v mysli pod slovem žlutost ? Asi nejdříve nám všem nejdražší kov, zlato, potom snad pampeliška, slunečnice. Třeba i  žluťácké odbory (to podle založení). Chemikům možná žlutý enzym , lékařům žluč, žloutenka, žlučník, žlutá zimnice. Biologům žloutek, žluknutí, žluva. Geografům Žlutá řeka, Žluté moře. Etnologům žlutá rasa , automobilistům mlhovky, oftalmologům žlutá skvrna. Omlouvám se těm, na které jsem si nevzpomněl. Proč je v našem světě tolik žlutosti?

Barvy

jsou zrakový vjem vyvolaný vlastnostmi světelného (elektromagnetického) záření. Zakládají se na tzv. chromatičnosti světla, tj. vlastnostech jeho spektrálního složení: závisí na poměrném zastoupení různých vlnových délek ve viditelné části spektra. Chróma je řecky barva, jinak je to slovo označující zrakový počitek vyvolaný tím, jaké množství barevného (pestrého) světla na oko dopadne. Při tom jde o dva významy, jakou barvu světla zdroj vysílá (jak barevné světlo z něj vnímáme), nebo jakou barvu světla pozorovaný předmět odráží, jak barevný se nám jeví. Tak či onak, barva v našem oku vzniká podle toho, jaká vlnová délka světla na sítnici dopadá (nejkratší je fialová, nejdelší červená, mezi tím je spektrum ).

Proč vidíme barvy?

Světlo a stín oko vnímá tyčinkami sítnice, barvy vnímá čípky. Podle Youngovy-Helmholtzovy teorie (Ganong) je barevné vidění založeno na existenci tří druhů čípků, které obsahují fotopigmenty o třech různých absorpčních maximech, jež se však zčásti překrývají. Proto naše barevné vidění je v podstatě trichromatické, tři základní barvy jsou modrá, zelená a červená. Naše žlutá vzniká smíšením světla zeleného a červeného. Geny pro tyto pigmenty sítnicových čípků jsou na chromozomech 3, 7 a X. Některá zvířata vidí jen dvě barvy a mají tedy jen dva pigmenty, pro modrou a zelenou. Gen pigmentu pro zelenou vznikl zdvojením genu pigmentu pro modrou. Proto lidé, opice Starého světa a lidoopi vidí tři barvy, jsou trichromáti. U barev rozlišujeme sytost (danou úzkým výsekem vlnové délky světla), tón (odstín, pastelové barvy jsou s příměsí bílé) a jas, daný hustotou světelných paprsků.

V tyčinkách a čípcích je derivát vitaminu A, retinolu, oranžový retinal. Jejich prekurzor, karoten, dává oranžovou barvu mrkvi. Retinal je součástí rodopsinu, zrakového purpuru (řecky rhodon = růže: rododendron kvete často růžově, ale je to jiná barva než z karotenu). Drůbež Rhode-Island je červeno-černá.

Po působení světla se retinal z rodopsinu vyděluje a vzniká bezbarvý opsin. To vede ke změně obsahu vápníku ve světločivných elementech a k aktivaci enzymu guanylátcyklázy, produkující cyklický guanosinmonofosfát (cGMP), jeden ze všudypřítomných (ubikviterních) druhých poslů hormonálních a nervových reakcí. cGMP je poslem pro vznik zrakových vzruchů, vedených optickým nervem do mozku. Světlo tedy vede k odbarvení zrakového pigmentu, rodopsinu. Každý ví, že vitamin A je nezbytný pro dobré vidění. Při jeho nedostatku vzniká šeroslepost, hemeralopie (řecky hémera = den, opsis = vidění). Proto máme jíst mrkev, abychom dobře viděli. Nejžlutší (až oranžový) vitamin A má však pro oko i další významy - při avitaminóze A vzniká xeroftalmie, vysychání rohovky a jiné oční poruchy. Vitamin A (retinol) má však v těle ještě řadu dalších funkcí, je růstovým faktorem, působí podobně jako steroidní hormony.

Žlutá barva a život, proč jsou věci žluté

Věci jsou ovšem žluté proto, že žlutou barvu (směs zelené a červené) buď vysílají (jako naše Slunce), nebo odrážejí. Jelikož sluneční záření je jedním z hlavních vlivů působících na Zem, tak vlastně lze žlutost věcí (rostlin, květů, chemických sloučenin, vitaminů, některých antioxidantů) chápat jako ochranu před působením Slunce. Také pigment, který si člověk vyrábí při opalování (jakkoli už víme, že je nezdravé), chrání kůži před dalším působením slunečního světla - odráží jeho žlutou barvu. Je to melanin - hnědý pigment (složka lidské pokožky, vlasů, peří, srsti živočichů). V kůži se tvoří po ozáření ultrafialovými paprsky slunečního záření: jestliže má být ochranou před sluncem, měl by vlastně odrážet fialové světlo. Příroda zřejmě není úplně dokonalá: brání se slunečnímu světlu se zřetelem k jeho viditelné oblasti, nikoliv se zřetelem k tomu nejzhoubnějšímu. Kdybychom byli dokonalí, tak bychom po opalování zfialověli. Nemuseli bychom jako ochranu před karcinomy kůže vyvolávanými UV-zářením používat ochranný krém (nebo se raději vůbec neopalovat).

Žluté sloučeniny v lidském životě

Kromě melaninu (který ovšem je spíše hnědý) se v životě vyšších savců uplatňuje řada žlutých látek, z nichž některé jsou přímo životodárné. Opakuji: brání se svou žlutostí proti slunci?

Tak hned jeden z hlavních vitaminů, vitamin B-2, riboflavin. Obsahuje cukr ribitol a je žlutý (flavus): ničí se světlem. Enzymy flavoproteiny z něj tvoří další účinné látky a to vše se uplatňuje při funkci riboflavinu jako růstového faktoru pro kůži a sliznice (s vlivem na hojení). Xantin je další všeobecně rozšířenou součástí lidských těl: xanthos je řecky žlutý a tak máme v genomu svých buněk xantiny, rostliny mají žlutý pigment xantofyl, nižší živočiši mají pigmentové buňky xantofory. Nemají nic společného s Xantippou (z ř. Xantippé, manželka Sokratova, jinak zobecněle hašteřivá žena). Žlutý enzym Warburgův byl jedním z nejdříve objevených enzymů a souvisí a flavoproteiny, odnímá tkáním vodík (dehydrogenáza).

Žluč člověka i zvířat je ovšem žlutá, žlučník, který ji obsahuje při městnání žluče, též. Je to dáno žlučovými barvivy - zplodinami rozkladu krevního barviva. Kůži však barví do žluta: to buď pro poruchu jater, nebo pro městnání bilirubinu v těle. Co to má společného se světlem, nevím, až na to, že žloutenka novorozenců (když zežloutnou, protože se jim rozkládá příliš mnoho krevního barviva na bilirubin) se léčí silným světlem (fototerapie mění toxický bilirubin na netoxické bezbarvé produkty). Musí se dávat pozor na oči.

Žloutenka nastává zmnožením bilirubinu při poruše jater (alkoholická cirhóza, infekční hepatitis) nebo při obstrukci odstraňování žluče z těla (žlučovody ucpané kameny ze žluči). V tropech je známá žlutá zimnice, virové onemocnění s horečkami a poruchou jater, po níž následuje žloutenka.

Žluté tělísko vzniká z Graafova folikulu po uvolnění vajíčka, ovulaci. Je-li vajíčko oplodněno, vzniká žluté tělísko těhotenské, není-li vajíčko oplodněno, vzniká žluté tělísko menstruační. Žluté tělísko těhotenské udržuje svým hormonem těhotenství. Když se má těhotenství zabránit, podává se antihormon (mifepriston) hormonu žlutého tělíska. Proč je žluté tělísko žluté? Kupodivu se to v učených textech dá těžko zjistit: je to ale zřejmě dáno nahromaděním (žlutých) tuků, luteinů, sloužících co prekurzory k tvorbě hormonu žlutého tělíska. Luteinizace, zežloutnutí, ovulujícího folikulu však přesto má svůj hormon, luteinizační hormon hypofýzy. Podobný působek vzniká též v placentě, která udržuje těhotenství.

Žlutá skvrna v oku je ústřední jamka ve středu sítnice, obsahující čípky. Je nejcitlivější částí sítnice, také se zve fovea centralis, nebo jen fovea. Žlutá je proto, že obsahuje žlutý pigment (nevím proč - aby chránil před sluncem?). Když chceme zvlášť dobře vidět, reflexně soustřeďujeme obraz do žluté skvrny.

Jiné biologické žlutosti

Žluknutí tuků je proces, kterým se tuky pod vlivem kyslíku znehodnocují, stávají se ještě nezdravějšími než nežluklé. Společný původ slov žluklý a žlutý je sice velmi nejistý, ale lidé vidí souvislost v tom, že žluklé tuky obvykle zežloutnou. Slovo žluknutí navozuje představu hořkosti, žluklosti. To je pravda: žluklé tuky nechutnají. Navíc jsou zřejmě pro zdraví zhoubné: žluknutí tuků v potravinách se brání přidáním antioxidantů, zbavením vody (škvařením) nebo sušením (to je nejméně účinné). Žluklé máslo každý pozná po chuti: nejíst! Pozor, na světle žluknou tuky rychleji!

Žloutek je směs bílkovinných a tukových látek ve vajíčku všech živočichů kromě savců. Když se kuře ve vajíčku vyvíjí, žije ze žloutku. Žloutek je žlutý, protože obsahuje žluté tuky, a hlavně karoten, prekurzor vitaminu A. Ten je mj. růstovým faktorem. Slepice zobající venku mají žlutší žloutky než slepice z velkochovů. Máme v ČR sedm druhů žluťásků, motýlů z čeledi běláskovitých se žlutými křídly. Máme u nás 6 z možných 250 druhů žlutuch, rodu to dvouděložných rostlin z čeledi pryskyřníkovitých. Díky pryskyřníkovitým má žlutost i vojenský význam: kde je louka žlutá, rostou tam pryskyřníky a blatouchy, pokud tam zajedete s tankem, asi se proboříte do bahna. Když už jsme v přírodě: Šafrán (Crocus sativus) se používá jako vzácné koření - tedy jeho sušené blizny. Obsahuje též barvivo, zvané šafránová žluť (krocin) a tou se ve starověku barvily vzácné látky pro významné osobnosti - například v Římě pro členky císařského rodu. Žluva hajní je náš chráněný žlutý pták, jeho název však se žlutostí nesouvisí (viz. obrázek a obrázek).

Žluté léky: francouzský paradox

Bioflavonoidy jsou skupinou žlutých látek fenolického charakteru, které mají vlastnosti antioxidantů a chrání tak člověka před denaturací jeho lipidových látek a arteriosklerózou. Někdy se počítají mezi vitamíny. Jsou přítomny v červeném víně a tím se asi staly příčinou francouzského paradoxu, jevu spočívajícího v tom, že Francouzi, ač používají dosti tuků - mají nižší výskyt arteriosklerózy než Angličané. Významným faktorem je asi také to, že Francouzi mastí spíše olejem, kdežto Angličané požívají více loje (na jehněčích kotletách atd.). Bioflavonoidy jsou též v čaji, na což přišli holandští vědci. Tmavý čaj tak snad též chrání před sklerózou.

Látky, jejichž jméno začíná flavo- (flavus je lat. žlutý, žlutavý, světlý) nebo xanto- jsou neobyčejně početné. Jenom nemocí začínajících na xanto- jsem ve slovnících našel asi deset (xantom, xantelazma, xantemie - karotenemie aj.). Ostatně i kanáři, když se krmí mrkví, tak zoranžoví, i když už od přírody jsou žlutí. Karotenemii ostatně mohou mít i lidé, například když se při redukční dietě živí pouze pomeranči nebo mrkví. Také názvy začínající luteo- jsou časté. Kromě již zmíněných je to lutein (žluté barvivo žloutku, žlutého tělíska, zobáku, běháků a jiných částí těla živočichů), luteolin (barvivo rezedy, Reseda luteola, jež sloužilo k barvení látek) a luteoviry (rostlinné viry, působící např. žlutou zakrslost ječmene).

Nebiologické žlutosti

Každý ví, že plynové potrubí se natírá žlutě. Žlutá barva je varovná: také izotopová pracoviště mají žlutočerná varování. Žlutá je barva mlhovek u aut - v mlze se lépe vidí. Žlutočerná byla barva vlajky Rakouska-Uherska, kterou uctívali naši otcové a dědové. Třeba si někdo z čtenářů Vesmírů usmyslí, že ideologii těchto barev vysvětlí. Podobně by tomu mohlo být se současnou vlajkou německou (žlutá, černá, červená). Vatikánské barvy žlutá a bílá snad znamenají životodárnost Slunce (žlutá) a čistotu (bílá). Dotázal jsem se apoštolské nunciatury v Praze a bylo mi s velkou laskavostí vysvětleno, že jde o heraldické barvy, které snad jsou symboly dvou nejcennějších kovů, zlata a stříbra. Alegoricky jsou tak symboly nejvyšších hodnot v duchovním a morálním životě. Nemá jim být přisuzován žádný politický význam, i když zlatá byla barvou Ghibellinů a stříbrná Guelfů: dvou soupeřících skupin v italských městech ve 12. - 15. století. Guelfové (odvozeno od německé rodiny Welfů) byli stoupenci papeže a opírali se o kupce a řemeslníky. Ghibellinové byli většinou aristokraté z rodu Hohenstaufů a byli stoupenci císaře.

Žluté turbany je název účastníků velkého rolnického povstání v Číně, které vypuklo v roce 184. Potlačení tohoto povstání údajně přispělo k posílení feudalizmu v Číně. Žlutický kancionál z r. 1558 je uložen v muzeu ve Žluticích (město na Střele s 3 000 obyvatel, okres Karlovy Vary). Původně to byla osada Žlutových. Také je Žlutava v okrese Zlín, s blízkou horou Žlutovem a někdejším hradem Žlutů. Žlutý císař (údajně 2697 - 2597 před Kristem) byl legendární čínský vládce, symbol moudrosti. Oživší sinologové též snad Vesmíru napíší. Byl žlutý proto, že byl žluté rasy, nebo proč? Takže žlutá je také přídomek moudrosti, nejen žárlivosti. Žlutá barva přitahuje mouchy a hmyz, nejen na obleky, ale i na malbu. Proto sklady potravin mají mít stěny modré (modrá hmyz odpuzuje). Z téhož důvodu si asi naši předkové barvili chalupy šmolkou. Geografové znají Žlutou řeku v Číně, která je 4 845 km dlouhá a má povodí 772 000 km². Odnáší sprašové usazeniny, takže má žlutohnědou barvu a tak barví i Žluté moře, do něhož vtéká. Historici dělnického hnutí znají žluté odbory, které rozbíjely jednotu a akceschopnost dělnické třídy , byvše založeny zaměstavateli. Proč byly žluté , to vlastně nevím - asi proto, že byly málo rudé.

Nakonec trochu vědy

Žlutá je trochu zvláštní. V roce 1994 vyšel článek, nazvaný Color appearance: on seeing red or yellow, or green or blue (Abramov a Bordon). Roku 1993 vyšel z Institutu Maxe Plancka v Göttingenu článek nazvaný The neurophysiological correlates of colour induction, colour and brightness contrast (Creutzfeld). Trochu starší je článek Understanding colors in nature (Bohren). Řada daších citací, pořízených pro tento článek, je k dispozici u autora. Neplyne z nich nic jiného, než že od doby Goethovy se zajímavost barev nesnížila. Autorova omluva

Autor se čtenářům Vesmíru omlouvá, že se na sklonku své vědecké dráhy dostal při studiu naučných slovníků až k písmenu ž . Jednu věc stále nevím: Proč jsou kuřata a housata žlutá? Proč dává černá kráva, která žere zelenou trávu, bílé mléko? Proč v pražském telefonním seznamu jsou stovky Bílých, Bílků, Zelených a Zelenků, ale žádný Žlutý a jen několik málo Žlutických? Proč se tak biologicky i jinak významná barva nedostala do příjmení?

Žlutost ve slovnících

Brockhaus Enzyklopedie uvádí, že v západní symbolice barev byla žlutá přiřazena ohni, mládeži, žluči a tím choleře a temperamentu. V oblečení byla žlutá určena k označení vyhnanců, nevěstek a kacířů, hanobitelů hostií a Židů. Židé museli ve středověku nosit na svých oděvech žlutý kruh. V nové době tento hanebný zvyk znovu zavedli nacisti jako povinnost nosit žlutou hvězdu. U minnesengrů žlutá symbolizovala naplnění lásky. V lámaizmu (tibetská forma buddhizmu) žlutá značí sever. V Číně byla barvou středu.

Žlutá byla symbolem zlata, na ukrytých pokladech měly růst žluté květy. Až do dneška se zachovala i představa o žluté jako barvě žárlivosti. V Řecku byla žlutá (a zlatá) barvou božskou nebo královskou.

Tolik tedy velké slovníky. Můj poradce pro barvy Ing. Weinzettl však o barvách objevil celou českou knihu:

Petra Pleskotová: Svět barev (Albatros, Praha 1987)

Pro všechny, kdo (jako Goethe) získají zájem o barvy, stojí za to si ji sehnat. Když se omezím na žlutou, co ještě podle Petry Pleskotové zbývá dodat? Cituji: Zlatá žluť připomíná sluneční zář - proto má stejné významy jako slunce: značí život, moudrost a božské světlo. Ve všech mýtech, pohádkách a legendách patří zlatá žluť bohům: Huitzilopochtli, vítězný náčelník Aztéků, bůh poledního slunce, je malován modře a žlutě. Řečtí bohové sídlí ve zlatých oblacích Olympu (str. 107). Dále cituji: [...]dodnes je posvátnou barvou buddhistického náboženství[...] V náboženské symbolice křesťanství se vyjadřuje zlatou a žlutou barvou myšlenka splynutí duše s Bohem a současně její protiklad - odpadlictví duchovní. Je to barva kacířů, barva Jidáše, který zradil Ježíše Krista. Ve světské symbolice se žlutou barvou a zlatem označovala manželská láska, a zároveň její protiklad, nevěra, která manželské svazky trhá. Ve středověku se žlutá stala barvou hanby . (str. 108). A dále: [...]barevná symbolika v heraldice: Kovy zná heraldika dva, zlato (žlutá) a stříbro (bílá). Kožešin čtyři druhy: hermelín, popelčinu, kuninu a sobolinu[...] Zlatá barva slunce symbolizovala znamenitost, ušlechtilost, vážnost, úctu, slávu, čest, vznešenost, blahobyt[...] V té knize P. Pleskotové je i kapitola Psychologové a barvy. Cyklotymové mají nejraději žlutou a červenou, schizotymové modrou a zelenou. Pro cholerika podle Hippokrata je typická žlutá a už jsme zase blízko k žluči i choleře. str. 113, 116). A konečně: Teplá jasná žluť působí povzbudivě, osvobodivě. Je to barva změny, dere se dopředu, za vším novým. Milují ji lidé bezprostřední, plní nadějí a očekáváním. Tomu, jehož naděje byly zmařeny, se žlutá zdá pokrytecká, licoměrná[...] The Encyclopedia Americana (Americana Corporation, Vol. 7, 1932) kromě toho, co už víme, uvádí: [...]žlutá obecně označuje závist, nenávist, svárlivost.[...] V křesťanském umění žlutá byla symbolem slunce, dobroty Boha, manželství, důvěry a plodnosti. Svatý Petr nosil žluté roucho jako věrný strážce chrámu. Ale žlutá byla i symbolem zrady, a proto dveře zrádců bývaly označovány žlutě. Jidáš je často zobrazován v žlutém šatě[...] Ve Španělsku byli kati oblečeni žlutě (když popravovaný byl zrádce), nebo rudě (když to byl zločinec). V heraldice je žlutá symbolem lásky, věrnosti a moudrosti, nebo naopak nestálosti, žárlivosti a cizoložství. Japonci považují zlatou žluť za symbol slunce, bohatství a radosti. Chryzantémová žluť (slavnostní žluť) byla symbolem císařského majestátu a moci. Odtud propůjčování žlutého kabátu jako znamení značícího vysokou vážnost u císařského dvora.

Principy magie.

Je-li moje analýza kouzelníkovy logiky správná, pak její dva velké principy jsou prostě jen dvěma různými nesprávnými aplikacemi sdružování představ. Homeopatická magie je založena na asociaci představ v důsledku podobnosti; kontaktní magie je založena na asociaci představ v důsledku dotyku. Homeopatická magie se dopouští chyby v předpokladu, že věci, které se navzájem podobají, jsou stejné; kontaktní magie se dopouští chyby předpokladem, že věci, jež byly jednou ve vzájemném styku, zůstávají v něm vždy. V praxi se však tato dvě odvětví často kombinují; anebo přesněji řečeno, zatímco homeopatická čili imitativní magie může být praktikována sama o sobě, u kontaktní magie všeobecně nacházíme spojitost s uplatněním homeopatického čili imitativního principu. Vyjádříme-li se takto všeobecně, může být poněkud obtížné tyto dva jevy pochopit, ale jakmile je osvětlíme na zvláštních příkladech, budou hned srozumitelné. Oba myšlenkové postupy jsou ve skutečnosti velice prosté a elementární. Stěží tomu může být jinak, poněvadž v konkrétní podobě, ač jistě ne v abstraktní, jsou běžné nejen nekultivovanému intelektu divochů, ale i nevzdělaným a nedovtipným lidem kdekoli na světě: Obě větve magie, homeopatickou i kontaktní, můžeme příhodně zařadit pod obecný název sympatetická magie, protože obě vycházejí z předpokladu, že věci na sebe navzájem na dálku působí na základě skrytého vnitřního souladu, že podnět od jedné věci k druhé prochází něčím, co si snad můžeme představit jako jakýsi neviditelný éter, ne nepodobný tomu, který moderní věda předpokládá pro přesně obdobný účel, totiž aby vysvětlila, jak mohou věci na sebe navzájem fyzicky působit ve zdánlivě prázdném prostoru. [...]

Staří Indové léčili žloutenku pomocí složitého obřadu, založeného na homeopatické magii. Jeho hlavním cílem bylo přenést žlutou barvu na žlutá zvířata a žluté věci, jako například na slunce, jemuž vlastně tato barva patří, a pro pacienta obstarat zdravou červenou barvu z živého silného zdroje, totiž z červeného býka. S tímto záměrem pronášel kněz takovéto zaříkání: Nechť vzhůru ke slunci odejde tvé soužení a tvá žloutenka, halíme tě do barvy červeného býka! Halíme tě do červených barev, abys dlouho s nimi žil. Nechť tato osoba odtud odejde bez úhony a zbaví se žluté barvy! Krávy, jejichž božstvem je Róhiní, ty, které jsou nadto samy červené (róhiní) - do všech jejich tvarů a do všech jejich sil tě halíme. Na papoušky a na drozda vkládáme tvou žloutenku, i na žlutého konipáska vkládáme tvou žloutenku. Zatímco kněz pronášel tato slova, dával zežloutlému pacientovi srkat vodu smíšenou s chlupy červeného býka, aby do něho vlil růžový nádech zdraví; lil vodu na hřbet zvířete a dával ji pít nemocnému. Posadil jej na kůži červeného býka a kus této kůže na něj přivázal. Aby z jeho barvy úplně odstranil žlutý nádech, postupoval dále takto: nejdříve jej potřel od hlavy k patě žlutou kaši z kurkumy, posadil ho na lůžko a žlutým provázkem přivázal k noze lůžka tři žluté ptáky, totiž papouška, drozda a žlutého konipáska; potom poléval pacienta vodou a smýval s něho na ptáky, žlutou kaši a s ní bezpochyby i žloutenku. A aby nakonec dodal jeho pleti svěžesti, vzal několik chlupů z červeného býka, zabalil je do zlatého listu a přilepil je pacientovi na kůži. Ve starověku se lidé domnívali, že když se člověk trpící žloutenkou upřeně zadívá na kolihu a pták upře své oči na něj, je z nemoci vyléčen. Taková je povaha , říká Plútarchos, a takové je založení tohoto tvora, že vytahuje a přejímá nemoc, vytékající očima jako proud. Pěstitelé ptáků si byli tak dobře vědomi, jakou má cenu taková koliha, že když měli nějakou na prodej, pečlivě ji přikrývali, aby se na ni nějaký nemocný člověk náhodou nepodíval a nevyléčil svou žloutenku zadarmo. Léčebná schopnost tohoto ptáka není dána jeho barvou, ale spočívá v jeho velkém zlatém oku, které odnímalo žloutenku. Plinius vypráví o jiném, anebo snad o stejném ptáku, kterého Řekové pojmenovali výrazem pro žloutenku, neboť když prý jej spatřil člověk nemocný žloutenkou, nemoc jej opustila a ptáka zabila. Zmiňuje se také o kameni, o němž se věřilo, že léčí žloutenku, protože svou barvou připomínal kůži nemocného.

Jednou z velkých předností homeopatické magie je to, že umožňuje, aby se léčebná procedura prováděla na osobě lékaře místo na těle jeho oběti, která je tak zproštěna všech nesnází a nepříjemností a může pozorovat svého léčitele, jak se před ní svíjí v mukách[...]