Kosmonautika 1997

Po mnohaletém období prudkého poklesu počtu úspěšně vypuštěných kosmických objektů, který byl způsoben především finančními problémy Ruska, se loňský rok zdá být bodem obratu. Zdařilo se 86 startů nosných raket. Ještě výraznější vzestup zaznamenal počet družic: z 99 v roce 1996 na plných 152 v roce minulém. Jen v posledních dvou týdnech r. 1997 se dostalo do vesmíru 17 satelitů při 6 startech. Podívejme se na nejzajímavější události, které se seběhly v blízkém i vzdálenějším vesmíru v roce 40. výročí vypuštění první umělé družice Země.

Rok Marsu

Takto lze bez nadsázky označit právě uplynulý rok. Již koncem r. 1996 vyrazily směrem k „rudé planetě“ tři pozemské sondy: ruský Mars ’96 z kazašského kosmodromu Bajkonur (16. 11. 1996), Mars Global Surveyor (7. 11. 1996) a Mars Pathfinder (4. 12. 1996) z floridské základny Cape Canaveral Air Station.

Bohužel první z nich se v důsledku závady řídícího systému nosné rakety nedostala na meziplanetární dráhu a během necelého dne se zřítila zpět na Zemi. Zbývající dvě se úspěšně vymanily z gravitačního vlivu Země a zahájily třičtvrtěroční přelet meziplanetárním prostorem.

První dorazil k cíli Mars Pathfinder (4. 7. 1997), patřící do nové třídy lehkých a laciných meziplanetárních sond Discovery. Přesnost navigace musela být téměř neuvěřitelná, protože sonda přistávala přímo z příletové dráhy. Průměr sestupového koridoru činil pouhých 42 km. Kdyby ho sonda minula, znamenalo by to její ztrátu. Pro zajištění přistání v Ares Vallis v plánované oblasti o rozměrech 80×160 km bylo třeba přesnosti dvakrát větší. V golfu by to odpovídalo trefě do jamky v Houstonu (Texas) jedinou ranou odpálenou v Pasadeně (Kalifornie).

Po aerodynamickém brzdění byl odhozen tepelný štít a sonda dále sestupovala na padáku. Ve výši kolem 250 m se nafouklo šest kulovitých vaků o průměru 90 cm, které sondu zcela obalily. Necelých 100 m nad povrchem Marsu se zapálily tři malé motory na tuhé pohonné látky, které pád sondy téměř zastavily. Pak se přesekla lana padáku a Mars Pathfinder dokončil zbývající cestu volným pádem. Náraz v 16:58:50 UT, utlumený nafouknutými balony, způsobil, že se sonda odrazila zpět do výše asi 15 m a po dalších šestnácti skocích a dvou a půl minutách kutálení se konečně zastavila asi kilometr od místa prvního kontaktu s rudou marsovskou půdou.

Netradiční způsob přistání byl vybrán proto, že byl konstrukčně jednoduchý, a hlavně nevyžadoval příliš hmotný přistávací kapalinový motor.

Po drobných počátečních problémech bylo konečně 6. 7. vysazeno na povrch malé vozítko Sojourner a začalo zkoumat bezprostřední okolí sondy.

Kromě dvojice televizních kamer, pořizujících stereoskopické snímky okolí, nesl Mars Pathfinder na své palubě i soupravu meteorologických přístrojů, které měřily teplotu a tlak ovzduší. Na vozítku byl alfa-protonový a rentgenový spektrometr, umožňující provádět chemickou analýzu hornin, a dále monochromatická stereokamera. Podle původních předpokladů měla sonda pracovat na povrchu Marsu nejméně 30 dní. Tato doba byla překročena přibližně třikrát (oboustranné spojení se sondou se ztratilo 27. 9. 1997, poslední slabé signály byly na Zemi zachyceny 7. 10.). Vozítko Sojourner pracovalo dokonce dvanáctkrát déle, než se čekalo (jeho konstruktéři doufali, že vydrží 7 dní).

Celkem sonda vyslala během svého pobytu na Marsu přes 2,6.10⁹ bitů dat včetně více než 16 000 snímků z přistávacího modulu a 550 černobílých snímků ze Soujourneru, který navíc uskutečnil 15 chemických analýz. Jediným nedokončeným úkolem bylo pořízení panoramatu s vysokým rozlišením, z něhož bylo zachyceno jen 83 %. Nejvýznamnějším vědeckým výsledkem celé mise bylo zjištění, že údolím Ares skutečně v dávné minulosti proudila voda, a že tedy na Marsu byla splněna jedna z mnoha nezbytných podmínek pro vznik života.

Další americká sonda, Mars Global Surveyor (MGS), dorazila do blízkosti Marsu 12. 9. 1997. Při průletu pericentrem dráhy ve výši 1 500 km nad povrchem planety byl v 01:15 UT zapálen její palubní kapalinový motor na dobu 22 minut, snížil její rychlost o 973 m/s a navedl ji úspěšně na velmi protáhlou eliptickou dráhu kolem planety.

Hlavním cílem této sondy je dlouhodobý průzkum povrchu Marsu po dobu přibližně šesti let. Vybavena je pěti vědeckými přístroji: CCD kamerou s maximálním rozlišením 1,4 metru, radiometrem pro měření tepelné emise povrchu planety (0,3 – 100 m), laserovým výškoměrem, magnetometrem a elektronovým reflektometrem. Kromě toho nese francouzské retranslační zařízení pro přenos dat z jiných sond vysazených na povrch Marsu.

Po úspěšném navedení na dráhu kolem planety byly již po několika dnech (15. 9.) pořízeny první snímky povrchu a byla zahájena měření magnetického pole planety i profilu terénu laserovým altimetrem. Potom 17. 9. snížili technici korekčním manévrem výšku pericentra dráhy přibližně na 120 km. To způsobilo, že při každém oběhu prolétla sonda vrchními vrstvami atmosféry, tím postupně snižovala svoji rychlost i nejvyšší bod své dráhy. Původně se počítalo, že kruhové dráhy, vhodné pro vědecká měření, bude dosaženo již na počátku ledna 1998, ale drobná technická závada tento plán zhatila. Krátce po startu ze Země se sice vyklopily panely slunečních baterií, jeden z nich však neúplně a nepodařilo se ho v otevřené poloze zajistit. Odpor atmosféry začal panelem pohybovat, a proto se vedení letu rozhodlo provádět brzdění šetrněji.

Nicméně ostatní vybavení sondy pracuje stále dobře a je pravděpodobné, že mapování po celou dobu jednoho marsovského roku, tedy 678 dnů, bude splněno. Pak v letech 2001 až 2003 má sonda Mars Global Surveyor sloužit především jako retranslační stanice pro jiné sondy.

Zatím nejvýznamnějším objevem, který sonda u Marsu učinila, je zjištění poměrně silného zbytkového magnetizmu, jenž však nemá globální dipólový charakter, ale je svázán s lokálními povrchovými útvary. Pravděpodobně jde o magnetické anomálie, které vznikly v době tuhnutí magmatu, kdy planeta mohla mít relativně silné magnetické pole.

Orbitální hrátky u Jupiteru

Ve vzdálenějším vesmíru poutala na sebe pozornost sonda Galileo, obíhající již od 8. 12. 1995 kolem Jupiteru. Jejím úkolem je detailní průzkum velkých, tzv. galileovských měsíců Jupiteru – největší planety sluneční soustavy. Zpočátku se tento úkol zdál být v důsledku technické závady téměř neřešitelný; neotevřela se totiž velká parabolická anténa. Avšak díky zvýšení citlivosti pozemních přijímacích stanic, ke kterému od startu sondy (18. 10. 1989) došlo, i díky pokroku v metodách komprese dat lze získat dostatečné množství informací, které uspokojí všechny vědce sdružené kolem projektu.

Loni postupně sonda navštívila čtyřikrát měsíc Europa, dvakrát Ganymedes a dvakrát Kallisto. Přitom z větší vzdálenosti snímkovala i další měsíc Io.

K nejdůležitějším výsledkům patří sledování vulkanické aktivity na měsíci Io, objev vlastního magnetického pole na Ganymedu, objev velmi řídké atmosféry oxidu uhličitého, vodíku a kyslíku na Kallistu, zjištění, že měsíce Europa, Io a Ganymedes mají kovové jádro, zatímco Kallisto je nemá, objev vodní páry v Jupiterově atmosféře, pozorování bouřkových výbojů a polárních září na Jupiteru a pravděpodobná existence rozsáhlých oceánů kapalné vody pod ledovým příkrovem měsíce Europa.

Dne 7. 12. 1997 skončila primární mise této sondy. Následovat budou další průzkumy prostoru kolem Jupiteru v rámci „Galileo-Europa Mission“, která je zatím rozpočítána pro další dva roky. Za předpokladu, že sonda neselže a že nedojdou zásoby pohonných látek, má sonda Galileo navštívit ještě osmkrát měsíc Europa (první průlet ve vzdálenosti pouhých 200 km od povrchu se uskutečnil již 16. 12.), čtyřikrát Kallisto a jednou či dvakrát v roce 1999 měsíc Io.

NEAR u planetky Mathilde a sondy v temných dálkách

Další z neúnavných pozemských poutníků do vzdáleného vesmíru, sonda NEAR (Near Earth Asteroid Rendezvous), která se na svou pouť z floridského kosmodromu vydala 17. 2. 1996, navštívila 27. 6. 1997 planetku (253) Mathilde. Je to těleso o průměru 60 km. Patří do třídy C (uhlíkaté asteroidy), s velmi nízkou odrazivostí (albedem) nepřevyšující 4 %. Během průletu pořídila přes 500 snímků.

V té době se již sonda přibližovala zpět k Zemi. Dne 23. 1. 1998 proletěla v její blízkosti, aby tímto gravitačním manévrem nabrala rychlost potřebnou k dosažení svého konečného cíle, planetky (433) Eros. Tu má dostihnout 10. 1. 1992 a o dva dny později se má stát její první umělou družicí.

V temných končinách za posledními známými planetami se pohybují čtyři tělesa vyrobená lidskou rukou. Zatímco Pioneer 11, vypuštěný 5. 4. 1973, již míří jako mrtvé těleso směrem k souhvězdí Orla (Aquila), jeho sesterská sonda Pioneer 10 (start 2. 3. 1972) ještě koncem roku vysílala slabé signály, i když pravidelné sledování bylo po více než pětadvacetileté pouti vesmírem ukončeno 31. 3. 1997, kdy se sonda nacházela ve vzdálenosti 10 miliard kilometrů od Země. V té době ještě pracovaly dva vědecké přístroje: Geigerův-Müllerův počítač pro registraci kosmického záření a ultrafialový spektrometr. Síla signálu, přijímaného velkou 68metrovou parabolickou anténou, byla jen 2,5.10^–18 W. Předpokládá se, že poslední signály mohou být zachyceny kolem příštích Vánoc. Pak již zeslábne příkon radioizotopového termoelektrického generátoru natolik, že přístroje sondy umlknou.

Další dvě sondy, Voyager 1 a 2, které byly vypuštěny r. 1977, pokračují ve svém letu do hlubin prostoru a jejich přístroje dosud pracují. V prosinci minulého roku se nacházely ve vzdálenosti 10,4, resp. 8,2 miliardy km od Země. Technici v Pasadeně předpokládají, že zdroje proudu vydrží až do r. 2020. V té době již mohou prozkoumat heliopauzu, tedy hranici, kam dosahuje magnetosféra našeho Slunce.

Cassini a Huygens na cestě

Jmény dvou velikánů jsou nazvány dvě části poslední „velké“ planetární sondy tohoto století, postavené ve spolupráci americké NASA a evropské ESA. Z floridského kosmodromu se loni 15. 10. vydaly na mnohaletou cestu k druhé největší planetě sluneční soustavy, Saturnu, a jeho měsíci Titanu. Start byl jako vždy poznamenán snahou protinukleárních aktivistů zamezit vypuštění objektu s radioizotopovými generátory na palubě (viz Vesmír 76, 652, 1997/11).

Sonda poletí po složité dráze, využívající gravitační manévry u řady planet. Nejprve 26. 4. 1998 proletí ve výši 336 km na Venuší. Průlet kolem ní se bude opakovat 24. 6. 1999 (623 km), pak zamíří k Zemi, kterou má minout 18. 8. 1999 ve vzdálenosti 1 157 km od povrchu. Tento průlet jí dodá dostatečnou energii k dosaženi Jupiteru (30. 12. 2000, průlet ve vzdálenosti 9,7 milionu km), který ji pak katapultuje k Saturnu, k němuž se dostane 1. 7. 2004.

Ruská družicová stanice Mir

Na oběžné dráze Země stále ještě pracuje stanice Mir, ačkoliv její základní modul minulého roku oslavil již jedenácté výročí svého vypuštění (jeho tvůrci mu přisoudili životnost 3 roky).

Jeho stáří se podepsalo na závadách, které začaly stále častěji ztrpčovat život astronautům na jeho palubě (viz Vesmír 76, 410, 1997/6; Vesmír 76, 530, 1997/9; Vesmír 76, 590, 1997/9; Vesmír 76, 651, 1997/11). Přesto je stále místem produktivní vědecké práce a pro Rusko i USA představuje vynikající prostředek k získávání zkušeností pro provoz chystané Mezinárodní kosmické stanice ISS (International Space Station).

Nový rok 1997 zastihl na palubě kosmického komplexu tříčlennou mezinárodní 22. základní posádku, kterou tvořili Valerij Korzun, Alexandr Kaleri a John Blaha. Toho vystřídal Jerry Linenger, kterého spolu s dalšími návštěvníky dopravil na stanici americký raketoplán Atlantis 15. 1. 1997 (let STS-81).

Rusové střídali štafetu až v únoru: 12. 2. do kosmu dorazila na palubě Sojuzu-TM 25 další, již 23. základní posádka, Vasilij Ciblijev a Alexandr Lazutkin, doprovázená německým astronautem Reinholdem Ewaldem, který se vrátil na Zemi spolu s 22. základní posádkou už 2. 3.

V době, kdy bylo na palubě šest osob, došlo 23. 2. k požáru patrony na výrobu kyslíku exotermním rozkladem chloristanu lithného. Požár, který třem astronautům znemožňoval případný únik do transportní lodi, byl naštěstí po čtvrthodině zvládnut.

Po návratu 22. posádky na Zemi se 4. 3. Ciblijev pokusil znovu připojit nákladní loď Progress-M 33, ale ruční řízení TORU ho neposlouchalo. Nákladní loď minula komplex ve vzdálenosti 220 až 230 m. Další pokusy o připojení lodi, která již měla sloužit jen jako ochrana stykovacího uzlu před slunečními paprsky, řídící středisko odvolalo. Další nákladní loď, Progress-M 34, odstartovala z Bajkonuru 6. 4. 1997 a o dva dny později dopravila na stanici nové zásoby. Nechyběly ani náhradní díly, zejména pro zařízení typu Elektron, které vyrábí elektrolýzou z odpadní vody kyslík, aby posádka mohla dýchat. Obě tato zařízení byla pro závady mimo provoz. Jedno z nich bylo zřejmě zcela neopravitelné a jedinou náhradní možností se staly patrony s LiClO₄, jejichž tenčící se zásobu nákladní loď obnovila.

Dne 29. 4. uskutečnili Ciblijev a Linenger téměř pětihodinový výstup do kosmického prostoru, kde instalovali detektor kosmického záření. Vzorky materiálů, především optických, a jiné vzorky, po delší dobu vystavené působení kosmického prostoru, naopak sejmuli a přenesli do nitra stanice, aby je později mohli odeslat na Zemi raketoplánem.

Další střídání Američanů přišlo v květnu, kdy Atlantis dopravil 17. 5. při letu STS-84 na Mir Michaela Foaleho, který nahradil Linengera. Kromě toho bylo na palubu stanice přivezeno nové zařízení Vozduch pro odstraňování oxidu uhličitého z atmosféry stanice; původní se porouchalo již počátkem dubna a nahrazovaly ho absorpční patrony s hydroxidem lithným.

V rámci příprav na přijetí další nákladní lodi se 24. 6. Progress-M 34 odpojil od komplexu. Při pokusu o nácvik spojení došlo o den později ke kolizi nákladní lodi s modulem Spektr. Následky to mělo téměř katastrofální (viz Vesmír 56, 468, 1977/8). Start dalšího Progressu byl odložen, aby do nákladu mohly být přidány nezbytné náhradní díly pro odstranění alespoň části následků srážky.

Příčiny srážky pak vyšetřovala zvláštní komise, jejíž závěry byly šalamounské – rozdělovaly vinu mezi posádku Miru, pozemní řídící středisko i technické prostředky lodi Progress-M 34. Hlavní příčinou však zůstalo špatné plánování příletu nákladní lodi, které probíhalo vertikálním směrem od Země. Proti pohybujícímu se zemskému povrchu nemohl velitel komplexu Ciblijev, řídící loď Progress ručně, dobře odhadovat relativní úhlové pohyby, a proto reagoval na měnící se situaci příliš pozdě. K vyjasnění příčin nehody hodně přispěli Američané, kteří se špatným odhadem získali podobné zkušenosti (naštěstí bez katastrofálních důsledků) již v rámci programu Gemini v r. 1966.

Nákladní loď Progress-M 35 odstartovala z Bajkonuru 5. 7. a po dvou dnech se automaticky připojila ke komplexu. Přestože již byly náhradní díly a potřebné nářadí k dispozici, plánovaný vstup astronautů do dehermetizovaného modulu Spektr byl odvolán. U velitele Ciblijeva se totiž projevily nepravidelnosti v srdeční činnosti, vyvolané stresem. Progress-M 35 se od komplexu odpojil 6. 8.

Zatím poslední základní posádka – v pořadí již čtyřiadvacátá – přistála na stanici se Sojuzem-TM 26 dne 7. 8. 1997. Tvořili ji Solovjov a Vinogradov. Původně měl být členem posádky i francouzský astronaut.

Ciblijev a Lazutkin se v Sojuzu-TM 25 vrátili na Zemi 14. 8. O den později přemístila nová základní posádka, jejíž částí se stal i Foale, svoji transportní loď z modulu Kvant 1 na přední stykovací systém základního bloku stanice. Během přeletu filmoval Foale družicový komplex, aby se zjistil rozsah škod způsobených srážkou. Stará nákladní loď Progress-M 35 se vrátila ke komplexu 18. 8., a tentokrát se k němu připojila bez problémů.

Dlouho odkládaná částečná oprava modulu Spektr se uskutečnila až 22. 8. Astronauti Solovjov a Vinogradov vstoupili do dehermetizovaného prostoru a po instalaci nového průlezu připojili opět tři ze čtyř panelů modulu Spektr na palubní elektrickou síť. Čtvrtý panel byl při srážce beznadějně poškozen.

Další výstup, tentokrát na povrch stanice, uskutečnili Solovjov a Foale 6. 9. Jejich hlavním úkolem bylo prozkoumat povrch modulu Spektr a pokusit se lokalizovat místo, kudy unikla atmosféra. To se však nepodařilo.

Ani obnovení dodávky proudu nezbavilo Mir potíží. Stále častější byly výpadky hlavního palubního počítače, které vedly k opakovaným ztrátám orientace komplexu v prostoru.

Není proto divu, že v té době probíhala v USA intenzivní jednání mezi NASA a Kongresem, zda není příliš nebezpečné posílat na stanici sužovanou závadami dalšího amerického astronauta. Nakonec byl souhlas udělen a předposlední Američan – David Wolf – se dostal na Mir 28. 9. Přicestoval na palubě Atlantis (let STS-86) spolu s nákladem, obsahujícím i náhradní díly pro Mir. V průběhu odletu raketoplánu od komplexu byl do prostor poškozeného modulu Spektr napuštěn vzduch. Posádka Atlantis pozorovala poblíž místa uchycení poškozeného slunečního panelu poletující částice, které mohly označovat místo, kudy atmosféra z modulu uniká.

Další nákladní loď, Progress-M 36, která vezla nový hlavní palubní počítač pro Mir, odstartovala 5. 10 a zaujala místo svého předchůdce 8. 10. (o den později, než bylo v plánu).

Astronauti Solovjov a Vinogradov, oblečeni ve skafandrech, znovu vstoupili 20. 10. do poškozeného modulu Spektr a pokusili se neúspěšně připojit servomotory ovládání polohy slunečních panelů kabely na řídící počítač.

Další výstup do volného prostoru kosmonauti uskutečnili 3. 11. Trval 6 hodin. Během výstupu vypustili malý, čtyřkilogramový model Sputniku 1 na počest 40. výročí vypuštění první umělé družice Země. Model postavili společně ruští a francouzští středoškoláci (viz Vesmír 76, 710, 1997/12). Během návratu do komplexu měli značné potíže; došlo totiž k poškození gumového těsnění výstupního průlezu a nepodařilo se přechodovou komoru znovu naplnit atmosférou. Proto využili dalších prostor stanice jako nouzové přechodové komory.

Při dalším šestihodinovém výstupu do volného prostoru (6. 11.) se proto astronauti nejprve pokusili bezúspěšně lokalizovat závadu v těsnění. Poté instalovali na povrchu modulu Kvant 1 nový panel slunečních baterií.

Nákladní loď Progress-M 36 se 17. 12. hladce oddělila od komplexu. Krátce poté z ní byl vypuštěn malý satelit Inspektor, vyrobený v Německu a vybavený televizními kamerami. Jde o prototyp zařízení, které má být využíváno pro inspekci kosmických stanic zvnějšku, přičemž jeho řízení zajišťují astronauti z nitra stanice. Inspektor však nereagoval na povely, a proto byl ponechán osudu.

Poslední nákladní loď loňského roku – Progress-M 37 – vzlétla z Bajkonuru 20. 12. a 22. 12. se připojila ke komplexu. Na její palubě bylo kromě nezbytných zásob i nové gumové těsnění pro průlez, který astronauti používají k výstupu do volného prostoru. Podle schválených plánů měly americké raketoplány navštívit Mir ještě dvakrát: jedna z návštěv se uskutečnila v lednu, kdy Davida Wolfa nahradil Andy Thomas. Koncem května se očekává poslední návštěva, kdy bude program společných letů uzavřen.

Využívání ruské kosmické stanice umožnilo Američanům realizovat dlouhodobé pobyty v kosmu s předstihem před uvedením mezinárodní stanice (ISS) do provozu. První dlouhodobá posádka ISS (William Shepherd, Jurij Gidzenko, Sergej Krikaljov) by měla odstartovat v lednu 1999.

Kosmické raketoplány

Kromě již zmíněných expedic na stanici Mir uskutečnily americké raketoplány v roce 1997 čtyři samostatné lety do vesmíru. Hned 11. 2. odstartoval raketoplán Discovery k letu STS-82. Jediným úkolem sedmičlenné posádky byla výměna vědeckých přístrojů na družicové astronomické observatoři HST (Hubblův dalekohled, viz např. Vesmír 76, 683, 1997/12). Po úspěšném letu raketoplán 21. 2. přistál na Zemi.

Nejstarší americký raketoplán Columbia odstartoval 4. 4. Let STS-83 s laboratoří MSL-1 (Microgravity Science Laboratory) a se sedmičlennou posádkou, v níž byli i dva vědci, byl rozpočítán na 16 dní. Závada na palivové baterii však způsobila, že musel být zkrácen. Raketoplán přistál již po čtyřech dnech (8. 4.).

Vzhledem k mimořádnému vědeckému významu programu zmařené expedice bylo rozhodnuto let opakovat pod označením STS-94. Tentokráte vše klaplo  a raketoplán Columbia, který odstartoval 1. 7., se 17. 7. vrátil na Zemi s bohatými vědeckými výsledky.

Ve dnech 7. až 19. 8. se uskutečnil let STS-85 raketoplánu Discovery. V šestičlenné posádce byl i Kanaďan Bjarni Tryggvason, narozený na Islandu. Na dobu devíti dnů byla vypuštěna družice CRISTA-SPAS, studující chemické vlastnosti vysoké atmosféry.

Raketoplán Columbia, tentokrát s automatickou laboratoří USMP-4 (United States Microgravity Payload), uskutečnil v období od 19. 11. do 5. 12. další let STS-87, který zajišťoval materiálové pokusy v beztíži. V posádce byli i zahraniční účastníci: Takao Doi z Japonska a Leonid Kadenjuk z Ukrajiny. Vypuštěná astronomická družice Spartan 201-4 však selhala. Astronauti Scott a Doi museli vystoupit do volného prostoru, aby družici vlastníma rukama zachytili a uložili zpět do trupu raketoplánu. Zkoušeli také nářadí a postupy, které budou použity při stavbě stanice ISS.

Vědecké družice

V průběhu r. 1997 se na oběžnou dráhu kolem Země dostalo kromě již zmíněných satelitů CRISTA-SPAS a Spartan 201-4 dalších devět vědeckých družic.

První z nich byla japonská radioastronomická družice Haruka, vypuštěná na protáhlou oběžnou dráhu 12. 2. 1997. Je součástí mezinárodního programu VSOP (VLBI Space Observatory Programme). Nese rozkládací anténu o průměru 8 metrů, vyrobenou z pozlacené molybdenové síťoviny. Zapojením do sítě pozemních radioteleskopů může vytvořit interferometr se základnou dosahující 30 000 km.

Z Kanárských ostrovů vzlétlo 21. 4. letadlo L-1101 s okřídlenou nosnou raketou Pegasus XL. Ta úspěšně dopravila na oběžnou dráhu první vlastní španělskou družici Minisat-01, nesoucí dva astronomické přístroje – spektrometr pro oblast extrémního ultrafialového záření a detektor pro registraci záblesků záření gama – a uskutečnila experiment pro studium mikroakceleračních jevů v kapalinách.

Po neúspěšné vědecké družici Lewis, která se sice dostala 23. 8. na oběžnou dráhu, ale jejíž systémy selhaly, vzlétla 24. 8. do vesmíru družice ACE (Advanced Composition Explorer) amerického Úřadu pro letectví a kosmický prostor (NASA). Družice je určena ke studiu chemického a izotopového složení hmoty pocházející ze sluneční koróny, meziplanetárního, lokálního mezihvězdného a mezigalaktického prostředí. Družice obíhá kolem libračního bodu L1 soustavy Země-Slunce ve vzdálenosti přibližně 1 milionu kilometrů od Země.

Americké ministerstvo obrany vypustilo 29. 8. družici FORTÉ (Fast On-orbit Recording of Transient Events), určenou primárně k vývoji systémů pro kontrolu nešíření nukleárních zbraní. Může však být využita i ke klimatologickým studiím. Nese totiž širokopásmový detektor rádiových šumů, širokoúhlou digitální televizní kameru pro registraci optických jevů v atmosféře a počítačový systém s prvky umělé inteligence, schopný rozlišovat úkazy přírodní od umělých. Díky tomu je družice schopna sbírat celosvětové údaje o rozsáhlých elektrických bouřích.

Ruská družice Foton N11, vypuštěná 9. 10., měla za úkol ruské, francouzské a západoevropské materiálové experimenty ve stavu beztíže. Pouzdro s výsledky experimentů přistálo 23. 10. v Kazachstánu.

Americké vojenské letectvo (USAF) vypustilo 22. 10. na oběžnou dráhu družici STEP-4 (Space Test Experiment Platform). Jejím cílem byly dva experimenty: měření koncentrace ozonu a aerosolů ve vysoké atmosféře a studium pohybu iontů v ionosféře.

Americkou družici TRMM (Tropical Rainfall Measuring Mission) vypustila na oběžnou dráhu 27. 11. japonská nosná raketa. Družice je určena k dlouhodobým klimatologickým a meteorologickým studiím, především k mapování intentzity dešťových srážek v oblasti tropů. Nese celkem pět přístrojů: mikrovlnný skanující radiometr pro mapování intenzity deště přes oblačnou pokrývku, detektor bouřkových výbojů, skanující radiometr pro snímkování oblačnosti ve viditelné a infračervené oblasti, detektor energie vyzařované mraky a povrchem Země a meteorologický radar pro mapování dešťových srážek.

Poslední vědeckou družicí loňského roku se stal Equator-S, vypuštěný francouzskou raketou 2. 12. Jde o německou družici pro studium vlivu slunečního větru na zemskou magnetosféru v rámci programu ISTP (International Solar Terrestrial Physics).

Studentské vědecké experimenty byly umístěny také na technologických družicích Maqsat-H a YES, vypuštěných při zkušebním startu druhého prototypu rakety Ariane.

Aplikované družice

Největší podíl v této kategorii připadl jako každoročně na družice telekomunikační. I když vypouštění stacionárních spojových družic pokračuje, přesouvá se stále více zájem telekomunikačního průmyslu na malé družice, obíhající po nízkých drahách. Stacionární dráha je beztak družicemi téměř zahlcena. Navíc nízkolétající družice umožňují spolupráci s mobilními telefony, které přitom nemusí používat velmi výkonné vysílače, jež by mohly škodit lidskému zdraví.

Jako první systém tohoto typu se začala budovat síť družic Iridium, která má být uvedena do plného provozu v příštím roce. Loni bylo na oběžnou dráhu vypuštěno americkými, ruskými a čínskými raketami 46 z plánovaných 66 satelitů.

Konkureční projekt Orbcomm, který se ohlásil již v minulých letech vypuštěním zkušebních prototypů, se začal uskutečňovat v prosinci minulého roku, kdy bylo vypuštěno prvních osm operačních družic.

I tady zuří silný boj mezi konkurenty, tentokrát nikoli o místa na dráze, ale o přidělení volných frekvencí. Proto mohl koncem roku jásat majitel firmy Microsoft Bill Gates, když se mu podařilo získat frekvenční pásmo pro jeho vlastní chystaný systém Teledesic, který má sloužit výhradně potřebám Internetu.

Poptávka po spojových službách stále roste. Pravděpodobným důsledkem bude další zvyšování frekvence kosmických startů.