ROBERT J. STERNBERG: Úspěšná inteligence. Jak rozvíjet praktickou a tvůrčí inteligenci

Autor, narozený 1949, působí na Yaleově univerzitě. Napsal řadu studií a monografií o inteligenci, ale i o emocích a lásce. Kniha původně vyšla r. 1996 s poněkud jiným podtitulem: Jak praktická a tvůrčí inteligence determinuje životní úspěch. Naznačuje se tím zřejmě jistá populárnost knihy v duchu „jak být úspěšný“.

Základní problém, s nímž se Sternberg potýká, je pojetí obecné inteligence, kterou lze snad měřit a z ní předvídat pracovní úspěchy v životě. Považuje podobné pokusy za chybné. Mnozí géniové, kteří posouvali naše poznání, byli jednostranní. Jejich obecná inteligence nebyla příliš vysoká, ale spíše diferencovaná ve směru jejich zájmů a stylu uvažování. V poslední době se stále více debatuje o inteligenci emocionální, sociální, ale i hudební, tělesně-kinestetické apod. Ukazuje se, že měření tradičního IQ není zárukou pro odhad životního úspěchu. Mnozí jedinci s velmi vysokým IQ se v životní praxi neprosadili. Proto se Sternberg snaží v řadě studií uplatnit pojem úspěšné inteligence – a to je obsah recenzované knihy, která má charakter spíše popularizující.

V prvních kapitolách sleduje myšlenkové pozadí vzniku a vývoje metod měření inteligence, a to hlavně v amerických podmínkách. Soudí, že americké vzdělání se opírá o tři tradice. Vychází z monografie S. E. Morisona „The Oxford History of the American People“ z r. 1972. Představitelé jednotlivých větví jsou:

1. Alexander Hamilton, který předpokládal, že je potřebná vláda nadřazené elity. Do tohoto stylu myšlení dobře zapadá měření IQ, jež mělo umožnit, aby společnost řídili nadaní a vzdělaní jedinci. Přehlíží se, že úspěšnost lidí nezávisí většinou ani na letech formálního vzdělání, ani na studijních úspěších, ale ani na jejich původu či bohatství.
2. Andrew Jackson, který soudil, že lidé jsou si rovni ve svých možnostech. Každý člověk by mohl zasedat v soudní porotě či v dalších odpovědných funkcích, vládu v to počítaje. Důsledkem je rovnostářské vzdělávání. Poškozuje nadané jedince a vytváří jakési nízké normy, platné pro všechny děti. Klade mylně rovnici mezi rovnost příležitostí a stejné vzdělávání. Ve skutečnosti lidé nejsou s to využívat rovnocenně svůj potenciál.
3. Thomas Jefferson zastával názor, že lidé jsou si rovni, pokud jde o politická a sociální práva, mají mít stejné příležitosti, ale nedokážou je stejně využívat. Všichni mají velké možnosti osobního rozvoje, ale nelze předem říci, jak je kdo uskuteční. Znakem úspěšných lidí je, že dovedou těžit ze svých schopností a vyrovnávat se se svými slabinami. Inteligentní jednání je pružné a dynamicky se mění. Úkolem rodiny, školy, pracovišť i celoživotního vzdělávání je podpořit vývojové možnosti jedince.

Ve své vlastní teorii Sternberg odmítá pojetí jednolité inteligence. Soudí, že inteligence je mnohočetné povahy, že se vyvíjí a že má tři odlišné aspekty: analytický, tvůrčí a praktický. Pro člověka nestačí jen tyto tři aspekty mít, ale musí se naučit jak a kdy je využít. Čili nestačí mít schopnosti, ale je třeba přemýšlet jak je využívat i v složitých podmínkách.

• Analytická inteligence – aneb jak najít správná řešení problémů. Jde o schopnosti nasměrovat naše mentální procesy na hledání a promýšlení jak určitou situaci řešit, překonávat překážky a vyřešit problémy. Obvykle to znamená učinit šest kroků: rozpoznat problém – definovat jej – stanovit strategie postupu – využít dostupné informace – volit vhodné prostředky – monitorovat a hodnotit výsledky jednotlivých kroků.
• Kreativní inteligence – aneb jak najít ten správný problém. Často jde o to najít lepší alternativu k obvyklým postupům a řešením. Kreativní jedinci bývají často v opozici a nebývají příliš oblíbení. Malé děti jsou přirozeně tvořivé, ale jejich nápady bývají odmítány, často i vysmívány. Tím se jejich tvořivost tlumí a mnohdy zcela mizí.
• Praktická inteligence – aneb jak uvést řešení do života. Někdy se hovoří též o sociální inteligenci. K úspěchu je mnohdy zapotřebí nejen nalézat vhodná řešení, ale umět je uskutečnit. Někdy se užívá pojem „tichá znalost“, která většinou nesouvisí se znalostmi školními. Je možno ji odvodit z jednání ostatních lidí, ze zkušenosti, z málo známých informací, z pochopení, jak určitý systém pracuje, jak se učit apod.

Sternberg nabízí řadu příkladů, jak se chová člověk, který je úspěšně inteligentní. Cituje mnohé výzkumy podporující jeho názory. Ty, které znám, však interpretuje zjednodušeně, a jak to v podobných publikacích bývá, cituje pouze studie, které se shodují s jeho pojetím. Mnohdy popisuje vlastní zkušenosti, ale i vlastní omyly. Opakované zdůrazňování rozporu mezi výsledky inteligenčních testů či školních výsledků s životními úspěchy je jistě užitečné, mnohdy však až příliš nudné.

Autor recenzované publikace má zřejmě jakousi zálibu pro magické číslo tři. Před časem publikoval teorii o třech složkách lásky, jimiž jsou: intimita – vášeň – oddanost. Intimitou rozumí emoční stránku lásky, která se projevuje v úsilí o vzájemnou blízkost, sdílení společných prožitků a pocitů. Vášeň je složka motivační, která zahrnuje romantické pocity zamilovanosti (často zaslepené), sexuální přitažlivost a intimní soužití. Oddanost je složka spíše kognitivní, která vyjadřuje záměr člověka vytvořit pevný, trvalý a s věkem se proměňující vztah. Kombinací základních složek se vytvoří 8 druhů vztahů – od lhostejnosti, ve které jsou všechny tři složky jen velmi nízké, až po dokonalou lásku s vysokými složkami. Trochu mechanické – ale o tom snad někdy jindy.

Nakonec ještě jednu – možná trochu spornou – poznámku: Autor se na několika místech netají tím, že jako dítě selhával v inteligenčních testech. Úspěšnost jeho životní cesty je však jedním z argumentů pro tvrzení, že testy mají jen malou predikční hodnotu. Že by to byl jeden z dokladů psychologie vědců: „Co se mi v minulosti nedařilo, vyvolá později motivaci to vyvrátit“?