Krutá smrt sluhy mnoha pánů

Dne 1. listopadu 2006 byl v Barnet General Hospital v severním Londýně přijat k ošetření třiačtyřicetiletý muž. Trpěl akutními zažívacími problémy. Za dvaadvacet dní zemřel. Podívejme se na děsivý příběh ruského agenta Alexandra Litviněnka očima toxikologa.

Alexandr Valterovič Litviněnko se narodil 4. prosince 1962 ve Voroněži v Sovětském svazu. Tomuto státnímu útvaru přísahal věrnost a v rámci tajné služby KGB¹⁾ mu od roku 1988 oddaně sloužil jako kontrarozvědčík. Odpovídající uplatnění našel Litviněnko i v tajné službě FSK²⁾ (později FSB)³⁾ Ruské federace. Zde se specializoval na protiteroristickou činnost a na infiltraci do struktur organizovaného zločinu.

Významným milníkem v Litviněnkově životě se ukázalo být jeho seznámení s matematikem, lobbistou a později též mediálním magnátem a poslancem Státní dumy Borisem A. Berezovkym (1943–2013) v roce 1994.

Berezovsky se tehdy stal obětí bombového útoku a Litviněnko tento politováníhodný incident vyšetřoval. Netrvalo dlouho a vztah obou aktérů doznal zásadních změn. Litviněnko totiž začal pro politicky vlivného oligarchu neoficiálně pracovat, což byl stav sice nelegální, ale odpovědnými orgány běžně trpěný.

Částečný úvazek v Berezovského ochrance nijak nezbrzdil Litviněnkův kariérní postup v rámci FSB. Spíše naopak. V roce 1997 byl přeřazen do přísně tajné správy pro boj s organizovaným zločinem. Úkoly, kterými byl pověřován, však byly čím dál častěji na hony vzdálené oficiálnímu poslání bezpečnostních složek státu.

A pak přišel rozkaz zavraždit Berezovského – tedy muže, o jehož bezpečnost se ve volném čase staral. Krize loajality nakonec vyústila v zoufalý čin. Dne 17. listopadu 1998 proběhla v režii agentury Interfax noční tisková konference, na níž Litviněnko ve společnosti tří maskovaných kolegů obvinil své nadřízené z vražedného spiknutí proti několika politicky činným osobám. Následovalo propuštění z FSB, osmiměsíční pobyt za mřížemi a emigrace do Velké Británie. Tajná služba MI6⁴⁾ využila služeb tohoto zkušeného operativce. Pikantním detailem celého příběhu je fakt, že krátce před osudnou tiskovou konferencí se ředitelem FSB stal nynější prezident Ruské federace Vladimir V. Putin. Mimo jiné prý díky intervenci Berezovského.

Bez naděje na přežití

Dne 1. listopadu 2006 byl v Barnet General Hospital v severním Londýně přijat k ošetření třiačtyřicetiletý muž atletické postavy, který se představil jako spisovatel. Trpěl akutními zažívacími problémy – úporně zvracel a měl průjem. Podpůrná symptomatická léčba vyznívala naprázdno, stejně jako marná snaha lékařů zjistit příčinu nemoci.

Postupně byly vylučovány běžnější i exotické infekce, přírodní toxiny i průmyslové jedy. U pacienta se záhy rozvinula masivní pancytopenie (současný pokles počtu všech typů krevních buněk spojený s destrukcí kostní dřeně) a alopecie (vypadávání vlasů).

Klinický obraz čím dál zřetelněji ukazoval na možnou otravu thaliem či na akutní nemoc z ozáření, ale testy biologických vzorků odhalily pouze stopové koncentrace toxického kovu a hladiny γ-záření významně nepřevyšující přírodní pozadí.

Pacientův stav se nezlepšil ani po převozu do University College Hospital. Smrt nastala 23. listopadu 2006 a její oficiální příčinou bylo multiorgánové selhání.

Těsně před svým skonem umírající Litviněnko konvertoval k islámu a obvinil Vladimira Putina z organizace své vraždy. Možná tak bezprostředně reagoval na výsledky rozboru svých tkání provedené v Britain’s Atomic Weapon Establisment. Nebylo pochyb – Litviněnkovo drastické utrpení měla na svědomí otrava radioaktivním poloniem 210 (210Po).

Tento muž neměl nejmenší šanci na přežití. A to již v okamžiku, kdy se radionuklid dostal do jeho těla.

Radioizotop polonia je alfa-zářič s poločasem rozpadu 138 dní. Alfa částice se vyznačují mizivou schopností prostupovat materiály. V případě vnějšího ozáření jsou emitovaná heliová jádra zachycena ve svrchní vrstvě kůže (stratum corneum) a nepředstavují vážnější zdravotní riziko.

Jiná je však situace při injekční, inhalační či perorální expozici. Po požití přestoupí asi desetina dávky 210Po do krve, zbytek je vyloučen močí a stolicí. Asi třicet procent vstřebaného množství je pak krví distribuováno do jater, deset procent do kostní dřeně, dalších deset procent do ledvin, pět procent do sleziny a 45 procent do ostatních tkání. Doba, za kterou je biologickými procesy a radioaktivním rozpadem z organismu odstraněna polovina vstřebané dávky, se nazývá efektivní poločas a v případě ²¹⁰Po je 37 dní.

Litviněnko zemřel 22 dní po požití otráveného čaje a do kostní dřeně, jejíž selhání je nejčastější příčinou smrti při akutní otravě 210Po, stihlo doputovat pouze okolo třiceti procent z množství látky potenciálně distribuované. Aktivita izotopu použitého k vraždě tedy mnohonásobně převyšovala smrtelnou dávku.

Mezi různými autory panuje shoda, že smrtelná dávka odpovídá několika stům megabecquerelů (Bq – jednotka intenzity radioaktivního záření, 100 MBq odpovídá hmotnosti 0,6 μg). Z hodnot radiace získaných při pitvě bylo odhadnuto, že do Litviněnkova těla mohlo být vpraveno až 15 GBq (tedy 90 μg) radionuklidu, což je množství, jehož cena je odhadována na 10 až 25 milionů dolarů.

Další ohrožení

Zjištění, že se v Londýně pohyboval a nakonec i zemřel člověk vysoce kontaminovaný radioaktivním materiálem, rázem vyvolalo horečnou činnost bezpečnostních složek a orgánů odpovědných za ochranu veřejného zdraví. Během následujících dnů kriminalisté vytipovali několik lokalit, kde v posledních hodinách před svou hospitalizací pobýval jak Litviněnko, tak i muži podezřelí z jeho vraždy – bývalí agenti KGB a podnikatelé Andrej Konstantinovič Lugovoj a Dmitrij Kovtun. Na jedenácti místech byly naměřeny nadlimitní úrovně radiace.

Pracovníkům Health Protection Agency (HPA) se podařilo identifikovat a následně kontaktovat osoby, které se v kritických okamžicích v těchto lokalitách vyskytovaly, tedy zejména personál nemocnic a restaurací, a dále zákazníci jednotlivých podniků, kteří byli identifikováni pomocí údajů o použití kreditních karet. Další lidé reagovali na opakované výzvy v médiích.

Díky kampani HPA bylo celkově analyzováno 753 vzorků moči, přičemž u 139 vyšetřených osob (18 %) byly zjištěny průkazné známky vnitřní kontaminace (močí vyloučeno >30 mBq/24h). U 53 lidí (7 %) překročila odhadovaná efektivní dávka hodnotu jednoho mikrosievertu (μSv), což je roční limit ozáření stanovený pro běžnou populaci. Nejvyšší odhadnutá efektivní dávka se blížila 100 mSv, tedy hodnotě pětiletého limitu ozáření pro radiační pracovníky. (Roční průměrná dávka záření pocházející z přírodního pozadí vypočtená pro občany Velké Británie je 2,2 mSv.) Při dávce 100 mSv dochází ke zvýšení celoživotního rizika úmrtí na rakovinu o 0,5 procenta. Uvedená dávka je samozřejmě hluboko pod úrovní, která může vyvolat akutní nemoc z ozáření.

V největším riziku nadlimitní expozice se kromě atentátníků nacházeli zejména pracovníci restaurace hotelu, kde došlo k vražednému útoku, a členové i návštěvníci Litviněnkovy domácnosti. Ze 78 vyšetřených členů dotčeného zdravotního personálu jich sice 77 mělo zvýšenou hladinu 210Po v moči, ale pouze u jednoho z nich přesáhla odhadovaná efektivní dávka hodnotu 1 mSv.

Radiační riziko představovaly i ostatky zesnulého pacienta. „Šlo o jednu z nejnebezpečnějších pitev, která kdy byla v západním světě prováděna…“ prohlásil v lednu 2015 při veřejném slyšení před londýnským soudem patolog Nathaniel Cary.

Pozůstalí se dozvěděli, že pokud mají zájem provést kremaci, musí pohřeb o 28 let odložit. Teprve pak, po 80 poločasech rozpadu aktivita 210Po poklesne na úroveň vyhovující hygienickým normám (poločas rozpadu 210Po je 138 dní, viz rámeček na s. 292). Po dvou týdnech čekání byl nakonec nebožtík uložen do země v zapečetěné rakvi, kterou rodině dodala HPA.

Litviněnko nebyl jediný?

Alexandr Litviněnko je zajisté první zdokumentovanou obětí vražedného útoku provedeného pomocí radioaktivního polonia. Zdá se však, že bohužel ne poslední. Počátkem roku 2016 byla publikována práce švýcarského týmu, který na žádost manželky studoval ostatky vůdce Palestinské autonomie Jásira Arafata. Také v jeho kosterních pozůstatcích (žebra, kyčelní a hrudní kost) byly nalezeny zvýšené koncentrace zmíněného radionuklidu.

Zdravotní záznamy Jásira Arafata však neobsahují zmínky o poškození kostní dřeně ani o vypadávání vlasů. Tuto skutečnost autoři studie vysvětlují rozdílem v časovém schématu expozice. Podle nich je vysoce pravděpodobné, že smrt Litviněnka i Arafata má shodného jmenovatele – 210Po. Ruské forenzní týmy zabývající se smrtí obou mužů však takovou interpretaci striktně odmítají. A pak že věda nezná hranic…