Environmentální žal

Názor biologů

V lednovém čísle Vesmíru z roku 2012 zarámoval Jan Robovský recenzi na knihu Jane Goodallové, známé ochránkyně šimpanzů, zjištěním: „Není divu, že téměř pravidelně narážím na kolegy ,ochranáře‘ (nejčastěji v zoologických zahradách), kteří bývají ve svém snažení výrazně nalomení až rezignovaní.“¹⁾ Je to přesné pozorování a závorka naznačuje něco významného: čím konkrétnější je práce odborníka, čím těsnější je jeho kontakt s terénem, s živými bytostmi, tím skeptičtější a smutnější je jeho tón: „Také studie zaměřené na velikost populací běžných druhů [hmyzu – pozn. H. L.] přinášejí hrozivý obraz… Jde o obraz klinické smrti zbytků evropské přírody,“ konstatují jindy ve Vesmíru entomologové.²⁾ Podobný názor můžeme slyšet od geobotaniků, ornitologů, pedologů.

Před deprimujícím dopadem informací o nepříznivém vývoji přírody jsou relativně chráněni badatelé, kteří data zahrnou do velkých zobecnění a zneškodní je v modelech, nejlépe v evolučních teoriích. Šťastně v nich mohou relativizovat, co katastrofisté označují jako ekologickou krizi. Ta má ve vidění makroekologů ambivalentní povahu, která je výsledkem nepředvídatelné složitosti přírodních i společenských procesů: „Každým kolapsem se otevírají nové možnosti, často dalekosáhlé.“³⁾ Relativizaci umožňuje i nadhled spočívající v časovém odstupu, s nímž se dívají na svět evoluční teoretikové. Dokáží tak vyhovět intelektuálnímu imperativu pozdně moderní doby – „je-li to dobře, nebo špatně, závisí do značné míry na osobním vkusu“.⁴⁾