O tuhém kořínku zhýralého mystika

Ruský výraz pаспущенный („raspuščennyj“) neznamená rozpuštěný, ale nevázaný, prostopášný, zpustlý. A přesně takový podle všeho byl Grigorij Jefimovič Rasputin (1869–1916), rodák ze sibiřské vesnice Pokrovské. Ať Rasputin získal své jméno po rodičích nebo později jako přízvisko, byl v pravém slova smyslu распутник (zhýralec), a to ho nakonec stálo život.

„Byl už od útlého mládí sexuálně …jak to nazvat… říct, že byl sexuálně aktivní, nestačí. Byl sexuálně mimořádně výkonný…“ tvrdí v dokumentu Grigori Rasputin – Mad Monk z roku 1995 jeho autor Peter Kurth. Joseph T. Fuhrmann zde dodává: „Údajně byl skvělým milencem. Této pověsti se těšil celý život. Přitahoval ženy a ženy přitahovaly jeho.“ Rasputinovy milostné avantýry nijak neomezila ani svatba s Praskovijí Dubrovnovou v roce 1887. Rasputin však brzy rodinu opustil – vydal se na zbožnou pouť do kláštera ve Věrchoturii. Zde se však negramotný muž nevěnoval ani tak studiu pravoslavných dogmat, jako spíš nasával zhoubné učení sekty chlystů, jejichž modlitby doprovázelo bití a vrcholily hromadnou souloží. Lichotivější verze Rasputinova životopisu hovoří o jeho setkání s legendárním poustevníkem bratrem Makarym, který ho přivedl k jisté střídmosti a odkryl mu dosud nevídané duchovní obzory.

Léčitel a jasnovidec?

Kromě pověsti sukničkáře a jurodivého mystika si Rasputin získal i reputaci zázračného lidového léčitele a jasnovidce, zejména později, mezi zpovykanou petrohradskou smetánkou.

Do hlavního města Sankt Petěrburgu (od roku 1914 Petrohrad) doputoval náruživý poutník někdy mezi lety 1903 až 1905. Záhy pronikl do hvězdných sfér církevní i světské smetánky. Jistě mu při tom nahrál fakt, že ruská pravoslavná církev žila v té době toužebným očekáváním příchodu mesiáše, který měl podle proroctví pocházet z nejnižších vrstev ruského venkovského obyvatelstva. Co víc si v tomto ohledu bylo možné přát než negramotného mužika s uhrančivým pohledem vyžívajícího se v náboženských disputacích?

Nejvyšší mety – tedy setkání se samotným carem Mikulášem II. – dosáhl Rasputin v roce 1905. Politickými otřesy sužovaný  panovník považoval muže, který s jiskrou v oku vášnivě hovořil o věčnosti ruského impéria a nezastupitelné roli samoděržaví, za vymodlený dar z nebes. Měl pocit, že konečně našel osobnost, která s ním nejen názorově souzní, ale bude mu rovněž schopna v mnoha ohledech účinně pomoci.