i

Aktuální číslo:

2020/9

Téma měsíce:

30 let CTS

Koronavirus: Boží, nebo ďáblův dar?

 |  24. 4. 2020

Svět zachvátila pandemie covid-19. A zastihla lidstvo nepřipravené, přes všechny zkušenosti z minulosti. Co se děje se společností, s každým člověkem v této zvláštní době? „Od malého viru přicházejí velké otázky,“ zamýšlí se Vladislav Šolc, psycholog a psychoterapeut žijící v americkém Wisconsinu.

Motto: „Velký plán, na kterém je postaven nevědomý život psýché, je pro naše pochopení tak nepřístupný, že nikdy nebudeme vědět, jaká úroveň zla je nutná k tomu, abychom vyprodukovali enantiodromií dobro, a které dobro může zase vést ke zlu.“ 

Co to dnes zažíváme, můžete to popsat?

Uplynulo zhruba sto let od poslední velké pandemie španělské chřipky, která propukla v roce 1918 a která si vyžádala padesát, možná až sto miliónů obětí po celém světě. I přes její katastrofální dosahy trvalo Světové zdravotnické organizaci dalších třicet let, než vytvořila koordinovaný systém detekce a prevence globálních epidemii. Včasný zásah zřejmě zabránil většímu šíření pozdějších respiračních epidemii jako singapurské chřipky v roce 1957, hongkongské v roce 1968 a později v roce 2009 mexické prasečí chřipky. Koordinovaná spolupráce vlád a nevládních organizací dokázala předejít rozmachu eboly, či výrazně zmírnit dopady klasické chřipky, malárie, nebo viru zika. Nicméně přesto epidemie COVID-19 zastihla lidstvo nepřipravené.

Čím to je?

Virus má relativně dlouhou inkubační dobu, průměrně pět až šest dní s rozsahem až dva týdny, vysokou nakažlivost a u mnoha nakažených probíhá bezpříznakově nebo velmi mírně, v tom je jeho nebezpečnost. Přestože zabíjí relativně velmi málo ­ v porovnání třeba s dýmějovým morem, který ve 14.století vyhladil třicet až šedesát procent tehdejší evropské populace, ale i s nemocí SARS, pandemií viru H1N1 a MERS, které se vynořily v letech 2003, 2009, 2012 ­ dokáže narušit i stabilní ekonomiky. Až na pár výjimek v Pacifiku, jako je Tchajwan, Nový Zéland nebo Jižní Korea, vyspělé státy, pyšnící se vědou a vyspělými technologiemi, byly zaskočeny, ne-li pokořeny. Tato krize ukázala, jak je důležitá příprava na možnou globální nákazu a jak je nebezpečné, když se věda nebere vážně. Velice rychle přišlo vystřízlivění z velikášských hollywoodských fantazií, které nás utvrzovaly v tom, jak jsme připraveni na biologické války nebo invazi mimozemšťanů. Příroda a covid-19 nám přinesl nevyhnutelnou konfrontaci s realitou.

Jak vidíte tuto konfrontaci coby psycholog?

Z psychologického hlediska mluvíme o konfrontaci s naším stínem. Stín neboli to, co je nám vlastní, ale čeho si nejsme vědomi, co si nechceme připustit, odmítáme či zlehčujeme, nepřestane existovat ­ ale působí nechtěně, vytváří nečekané změny. A tyto změny nás pak mohou nejen překvapit, ale i probudit. Párty skončila, číšník přinesl účtenku. To, co jsme zanedbávali a zlehčovali, se najednou pod tíhou ztrát, a nakonec tváří v tvář smrti najednou vyjeví jako reálné. Staří Řekové učili, že pýchu (hybris) následuje stud či hanba (aischyné), tedy svízelné střetnutí s utrpením, které vědomí jinak přirozeně odštěpuje. Pýchu trestala Nemesis, bohyně spravedlivého údělu. Lpění na fantaziích, že všechno máme pod kontrolou, se teď velice rychle kompenzuje bolestivým uvědoměním našich limitů. SARS-CoV-2 nastavil zrcadlo našemu narcistnímu přesvědčení, že jsme pány přírody, aby nám ukázal, že jsme její součástí. Tato kompenzace je všepřítomný přírodní proces, jehož cílem je znovunastolení rovnováhy.

Carl Gustav Jung ji chápe jako základní nástroj psychického růstu. Lidstvo teď jako celek zažívá fenomén kompenzace, když nemá jinou možnost než kreativně reagovat na nový stav jak na vnější, tak na vnitřní, emocionální úrovni. Teď jsme chtě-nechtě nuceni k introverzi ­ obrácení pozornosti dovnitř. Pro obyvatele asijských zemí, kde je meditace součástí života, je to jednodušší než pro lidi ze Západu.

Jak obecně nynější situace působí na psychiku?

Každá velká ztráta nevyhnutelně přináší zmatek, paniku a dezintegraci vědomí, jejich míra je rozložena po celé délce spektra, záleží na vnitřních dispozicích a síle sociální opory, kterou má kdo po ruce. Zpočátku přichází šok, kdy člověk ztratí schopnost racionálně uvažovat a v zásadě necítí nic určitého, paralyzují jej tělesné projevy, jako jsou panické stavy, únava, nechutenství, průjem, zažívá emocionální plochost, nebo naopak nekontrolovatelné výkyvy emocí, poruchy spánku. Když se k tomu přidá fyzická a sociální izolovanost a s ní pocit opuštěnosti, některé osoby mohou pociťovat, že se jim rozpadá svět. V tomto období pozorujeme posttraumatickou reakci i u zdravých lidí. Nouzově linky jsou zaplavené telefonáty bezmocných lidí, které zachvátila panika.

Co následuje pak?

V další fázi se v člověku mobilizují psychické obranné mechanismy, skrze něž se vědomí začíná s bolestivou realitou vypořádávat. Je to jako by si já (ego) vytvořilo vlastní alternativní realitu, která dá nové zkušenosti význam. První impuls zpravidla směřuje k návratu do minulosti, kde jsme již něco podobného řešili, tomu říkáme regrese. Častokrát vidíme popírání, racionalizaci, tedy vysvětlení bez přítomnosti citu, zlehčování, vyjednávání a jiné manévry, jejichž cílem je ulevit od stresu. Emoce se ale nedají dlouhodobě potlačovat, aniž by došlo ke kompenzaci nevědomím. Přetlak se musí nějakým způsobem projevit. Proto přichází pocity jako zlost. A zlost si často hledá objekt. Člověk hledá viníka, zodpovědného za situaci, tím, že může projikovat svou zlost či strach navenek, zároveň reguluje vlastní zmatek, cítí větší sebekontrolu. Nebo naopak může obrátit zlost vůči svému já, což se pak projeví pocity viny, studu nebo i zaslouženého trestu.

Pro člověka a lidstvo nejsou tragédie a katastrofy ničím novým.

Války, pandemie a hladomory kosily společnost od počátku. Velké tragédie dávaly vzniknout představám o božských odplatách. Nadpřirozená bytost má svůj vlastní důvod, a tím se do jisté míry snímá tíha kontroly či viny z beder člověka. Nechci nijak snižovat náboženskou víru jako duchovní proces. Vztahem k nadpřirozené bytosti, bohům, Bohu dochází k sebeuvědomění člověka a nastavuje se mu morální zrcadlo. Jednotlivé emoce se diferencují a dostávají subjektivní význam. Dnes si dozajista více lidí klade otázku: Kdo jsem? Co je mým posláním? Můžu být lepší? Mnoho z nás se ptá, zda náš vztah k matce planetě nemůže být zdravější. Máme příležitost rozšířit si vědomí, k tomu dochází právě během vypjatých situací. Řecký výraz apokalypsa znamená zjevení, odhalení, rozkrytí, tedy vstup do sebe samého. Odhaluje se nám to, co bylo až dosud zakryto, část nevědomí.

Může se nám odhalit i naše lepší já?

Jestliže se dokážeme podívat na novou realitu a přijmout ji, tak vlastně re-integrujeme své já a adaptujeme se. Vytváříme novou ­celistvější ­ představu světa. Dokážeme-li svůj strach a úzkost podržet ve vědomí, můžeme v sobě rozvinout soucit, potřebu pomoci druhým, zaměřit se na řešení. Můžeme začít jednat racionálně, ptát se, jaké máme možnosti, co pro nás znamenají. Pokud naše vědomí obejme realitu, mluvíme o duchovním procesu transformace. Právě přijetí této nové reality a adaptace je cílem psychoterapie. Pokud toho vědomí není schopno, může uvíznout v primitivních únikových fantaziích odříznutých od reality, pak mluvíme o setrvání v regresním stavu. Na společenské úrovni se to projevuje v nárůstu fundamentálních přístupů. K nim patří třeba výzvy k masovému modlení ­ jak ve středověku ­ za poražení viru, vzestup konspiračních teorii a dalších bludných pověr.

I prezident Trump ještě před nedávnem hlásal, že onemocnění covid-19 je hoax.

Ano, podvod, který vymysleli demokraté, aby jej zbavili moci. Bohužel, mnoho jeho přívrženců tomu doopravdy věří a odmítají se řídit ochrannými doporučeními. Donald Trump označoval vyšetřování vlivu Ruska za hon na čarodějnice, a dlouho mu to procházelo, protože každé protitvrzení kontroval jinou lží. Oběti koronaviru se ale zatajit a zalhat nedají. Jedním z neplánovaných vedlejších účinku pandemie tedy může být procitnutí, vystřízlivění ze lží, na něž Trump vsadil a které mu až donedávna procházely. Realitě smrti se nedá vyhnout, a právě proto tato pandemie snad přispěje k rozšíření vědomí.

Takže jsou tu i možné pozitivní dopady pandemie?

Ve Spojených státech, kde až třetina lidí popírá vědu nebo věří bizarním konspiračním teoriím, může pandemie znovu ukázat na důležitost vědy. V zemi, kde týden léčby na respirátoru stojí 70 tisíc dolarů, bude poptávka po zdravotním pojištění, placené nemocenské, prevenci chorob bezpochyby hlavním tématem povolebních reforem. Více si připustíme, že lidé bez domova jsou zdravotním rizikem pro celou společnost. Mnoho lidí se bude snažit žít zdravěji, přestane kouřit a jíst maso. Na významu získá obor ekopsychologie, který studuje vztah člověka a prostředí. Budeme se zajímat o zoonická onemocnění, jak k nim přispívá lidská činnost. Otázky nerovnosti příjmů, mezinárodní spolupráce, změn klimatu a zdraví planety obecně se stávají předvolebními tématy číslo jedna. Morové nákazy měnily náboženské představy, ale také odhalovaly potřebu sociální stability, vzájemné propojenosti společnosti, vládnoucích a pracujících. Vedly k rozvoji hygieny, medicíny a vůbec k průmyslové revoluci. Všechny epidemie posunuly společnost ke spolupráci a zlepšily kvalitu života společenství. I u této epidemie můžeme očekávat změny tímto směrem. Zde bych ocitoval Carla Sagana: Z perspektivy naší nicotnosti ­ v celé této rozlehlosti ­ neexistuje náznak, že by pomoc přišla odjinud, aby nás zachránila před námi. Je to jen na nás.

Před jaká rozhodnutí nás pandemie staví?

Pandemie ukázala rozdíl v účinnosti řešení. Totalitní režimy, které dokázaly nastolit okamžitý zákaz vycházení, oddělily děti od rodičů, nebo dokonce nechaly celé rodiny raději hladovět, dostaly virus pod kontrolu rychleji. Může se zdát, že svoboda, jak si ji užíváme v demokratických zemích, je pro nás v tomto případě nevýhodou, budeme proto muset dosáhnout kompromisu mezi bezpečností a úbytkem svobod. Můžeme očekávat větší propojení technologií a elektronického monitorování, jako například chytré karantény. V USA se už ale lidé bojí monitorování vládou, zdráhají se poskytnout své telefonní číslo nebo uvést adresu. Takže v tomto směru stojíme před velkou neznámou, nikdo doopravdy neví, co budoucnost přinese. Svět se změní, to je jisté, ale zda k lepšímu, nebo horšímu, se nedá říci, protože dějiny jsou procesem, plynoucím mimo dobro a zlo.

Je ale jisté, že bludná přesvědčení, konspirační teorie nebo zavádějící náboženské představy komplikují průběh rekonvalescence někdy víc než virus samotný. Pro manipulace skrze různé -ismy, masová řešení nebo fundamentalistické náboženské ideologie jsou epidemie psychologickou živnou půdou. Důraz na vzdělání, sebepoznání je nejdůležitější protilátkou proti úpadku lidstva. Ani slova Carla Junga dnes neztratila na platnosti: Potřebujeme více porozumění lidské nátuře, protože jediná hrozba pro nás je člověk sám ­- on je velkým nebezpečím a my jsme si toho žalostně nevědomi. Nevíme o člověku nic - zhola nic.

„Díky“ pandemii získali opět respekt vědci, lékaři, ekonomové. Ale zároveň se vyrojily nové konspirační teorie. Co lidi pudí pořád nějaké vytvářet a ještě víc ­ jim věřit?

Lidská touha poznávat skutečnost a přikládat jí význam je instinktivní a souvisí s vědomím. Mytologie a rituální chování vypovídají o dávné snaze člověka pochopit smysl života. Konspirační teorie jsou vlastně pokusy o poznání skrytých zákonů reality. Objevují se hlavně tehdy, když se skutečnost začne odchylovat od představ, které máme o světě, o našem Bytostném já. V době krize se vynořují bolestivější obrazy skutečnosti, proto sílí tendence vytvářet nějaká přijatelná vysvětlení. Konspirační teorie, tak jako náboženství, uspokojují touhu po smyslu, řádu a vyjadřují vůli tento řád kontrolovat. Z psychologického pohledu můžeme konspirační teorie chápat, jako náboženské teorie sui generis, skrze něž se já vyrovnává s bolestivými nebo nevysvětlitelnými peripetiemi života. Čím méně je já ochotno si negativní emoce uvědomovat a vztahovat se k nim, tím více propadá síle konspiračních fantazií. Konspirační teorie jsou obranné fantazijní konstrukty, falzifikace reality, skrze něž může já zažívat pocit uvolnění, úlevy od úzkosti. Poskytují svým nositelům pocit osobní moci a kontroly nad realitou. Umožňují též přesměrování agrese, nenávisti a jiných společensky cenzurovaných pocitů do teorie, umožňují tím lépe zvládat tíhu života. Právě rozpad tradičních náboženských systémů v sekulárních společnostech pro ně otevírá prostor.

Jak reagují američtí, nebo konkrétně obyvatelé Wisconsinu, kde žijete, na zprvu podceňování, nyní tvrdou realitu? Na přístup prezidenta Trumpa?

Většina populace respektuje nařízení vlády. Lidé omezili práci i byznys, pokud možno pracují z domova. Ale i tady se projevuje ideologická rozpolcenost Ameriky, protože Trumpovi přívrženci nedůvěřují médiím a tudíž věří jeho vyjádřením, v nichž závažnost epidemie naprosto podceňoval. Trump doteď šíří smyšlené kvazivědecké teorie, odmítá nosit roušku a nabádá lidi, aby si udělali vlastní názor. S nárůstem nemocných a mrtvých však Trumpova popularita postupně klesá. Není pochyb, že jeho narcistní přístup v krizi nepomáhá, spíše naopak. On sám je však vnitřně rozpolcen a tento vnitřní konflikt přenáší na národ. Nesnaží se Američany sjednotit, mluví jen ke své oblíbené části populace, té, která jej zrcadlí a která ztělesňuje nostalgickou vizi křesťansko-fundamentální, bílé, sebestředné, nacionalistické a patriarchální země. Spojené státy už ze své historické podstaty nikdy nebudou politicky a ideologicky jednotné. Těžce úporný dialog protikladů, tak typický pro Ameriku, je sice zdrojem pokroku a brání upadnutí v jednostrannost, Trump ale legitimizuje doslova iracionální postoje, které protiklady rozdělují až na pokraj nebezpečného konfliktu. Tím, že teď začal propagovat otevření ekonomiky, lockdown, se postavil proti guvernérům, kteří následují osvědčený sociální odstup, otevřel Pandořinu skříňku, která nepůjde uzavřít racionálním dialogem.

Říkáte ale, že Trumpova popularita s nárůstem počtu mrtvých klesá.

V článku Donald Trump v zrcadle jsem vyjádřil názor, že Trump své přívržence dokázal oslovit skrze emoce strachu, hněvu a pocitu, že mají na všechno nárok. Tyto emoce projikuje na „nepřátele,“ jako jsou migranti, cizinci, Hispánci, Afroameričané, demokraté, environmentalisté… Trumpovi se podařilo probudit autoritářský a nacionalisticky instinkt: na jedné straně se staví do role spasitele a na druhé mistrně odvádí pozornost od reality. Republikáni se boji socialismu, který je straší už od McCarthyho poválečné éry, a proto setrvávají v magickém myšlení, že je Trumpova medicína zázračně dostane z krize. Trump nevymyslel rozpolcení společnosti, ale živí je. Dokázal vyvolat a legitimizovat „zakázané“ emoce, které přinesly mnoha lidem úlevu a pocit iluze moci. Zároveň je to dostalo do jisté pasti. Ulpívání na vůdci se dá přirovnat k závislosti na droze, je variací stockholmského syndromu týrané osoby. Jeho popularita tudíž může klesnout úměrně s úpadkem moci, kterou je teď Trump schopen lidem zprostředkovat. Vlastnosti, které jej dostaly na výsluní, se v krizi mohou stát katalyzátorem pádu. V terapii závislostí běžně pozorujeme tuto transformaci navozenou vyčerpáním a krizí.

Zatím počítáme hlavně přímé oběti koronaviru, nemocné, mrtvé. Nečekaná dramata se odehrávají také v izolaci, v karanténě, za dveřmi bytů. Bude, až pandemie opadne, za námi nečekané množství rozvodů, nebo babyboom, nebo obojí?

Záleží na vstupních podmínkách. Krize může mít velice pozitivní efekt na relativně stabilní rodiny. Po počáteční fázi může dojít k adaptaci, kde se lidé naučí využívat zanedbávané zdroje. To je žádoucí aspekt zmíněné introverze. Mohou mít víc času na komunikaci, budou nuceni řešit problémy, soustředit se více na sebe. Mohou využít ten nenadále získaný čas a prostor k rozvoji kreativity a inferiorních psychických funkcí. To je právě teď nejdůležitější, přijmout vlastní pocity, ať už strachu, zlosti, beznaděje, a vytvořit si k nim vědomý vztah. A to se děje, již to pozoruji u svých klientů. Právě kreativní činnost, pozorování našich snů, humor, denní rutina spojená s pohybem, udržení bdělé pozornosti navzájem ve vypjaté situaci se ukazují jako velice prospěšné.

Bohužel, ne všechny vztahy, rodiny jsou stabilní…

V rodinách s labilními, predisponovanými jedinci, nebo ve kterých se vyskytuje dokonce domácí násilí, je situace zcela opačná. Krize a nucená izolace zvyšuje u některých lidí agresivitu, týrané ženy, obzvláště v sociálně a ekonomicky slabších rodinách, jsou ještě závislejší na tyranovi. Zaznamenáváme nárůst incestů, sebevražd, bipolárních poruch, ale též psychóz u lidí s predispozicemi, mnoha pacientům se jejich stav zhoršuje. A ohledně baby-boomu: v období ekonomické nestability porodnost obvykle klesá, na druhou stranu, v krizi stoupá s agresí i sexuální pud. Výsledná čísla budou patrně rozložena podle ekonomicko-sociálního statusu. Každopádně, všechny dopady se projeví až později, třeba nezaměstnanost je silně rizikový faktor pro deprese nebo sebevraždy. Na druhou stranu, abychom zmínili i něco pozitivního, výrazně klesla nehodovost a počet pracovních úrazů.

Jsme teď součástí neplánovaného sociálního experimentu, říká izraelský historik Yuval Noah Harari. Souhlasíte?

Harari je velice intuitivní myslitel. Má asi pravdu v tom, že v době nejistoty a strachu se mocní pokusí upevnit svoje pozice a získat další nástroje manipulace. Ale experiment Homo sapiens vlastně probíhá ustavičně. Po rozpadu Římské říše Evropu ovládli náboženští fanatici, v době velké krize se chopil moci Hitler, po válce komunisté. Nesmíme být naivní a musíme i v těžkých dobách nést pochodeň ideálu řeckého odkazu demokracie a svobody ducha. Nesmíme ale ani propadnout paranoii, protože právě ta je cestou ke ztrátě našich svobod. Lékem na paranoiu je individuace, tedy sebepoznání a současně přijetí reality, se vším, co obnáší.

Jak se projevuje nynější situace ve vaší praxi? Máte případy, které přímo souvisejí s pandemií?

Naše klinika zaznamenala nárůst nových pacientů asi o čtyřicet procent. Ten souvisí nejen s domácí izolaci a s úzkostí z neznáma, ale také konkrétně se ztrátou práce, s úmrtím blízkých nebo třeba i se strachem z blížícího se porodu. Krize se dotýká i všech mých stávajících klientů. Všichni si procházíme změnou. Záleží na našem vědomém zaměření: zda z této změny něco vytěžíme, zda pro nás bude covid-19 darem, nebo prokletím.

Vladislav Šolc (* 1972)

je jungovský analytik, klinický psycholog, psychoterapeut. Vystudoval klinickou psychologii na FF UK v Praze. Momentálně působí v Glendale (Wisconsin) a Chicagu (Illinois). Autor knih Ve jménu Boha, Fanatismus v pojetí hlubinné psychologie (Triton, 2013), Archetyp Otce a jiné hlubinné psychologické studie (Triton, 2009), Psyché Matrix Realita (Amos, 2007).

Literatura:

Jung, C. G.: The Phenomenology of the Spirit in Fairytales, CW 9i, Princeton University Press, 1945/1948.

Jung, C.G.: Psychology and Religion: West and East. Volume 11 of The Collected Works of C. G. Jung. 2nd ed., 1969.

Merritt, D.: The Dairy Farmers Guide to the Universe: Jung, Hermes, and Ecopsychology, Sheridan, Wyoming: Fisher King Press, 2012.

Sagan, C., Pale Blue Dot: A Vision of the Human Future in Space, Ballantines Books, 1994.

Šolc, V., George J. D.: Dark Religion: Fundamentalism from the Perspective of Jungian Psychology. Ashville, NC: Chiron Publications, 2018

Šolc, V.: Dark Religion and Conspiracy Theories. An Analytical Viewpoint, Taylor & Francis, 2020.

 

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Politologie, Psychologie a psychiatrie, Covid-19

O autorovi

Eva Bobůrková

Eva Bobůrková původní povolání systémové inženýrky nikdy nevykonávala, neb se zhlédla v novinařině. Ze zpovídaných lidí jí brzy jako nejzajímavější vyšli vědci, a tak se od ekonomického zpravodajství odklonila k popularizaci vědy, kteréžto se věnuje od roku 2000.
Bobůrková Eva

Doporučujeme

Sukcese mrtvoly pro mne končí kostrou

Sukcese mrtvoly pro mne končí kostrou

Ondřej Vrtiška  |  7. 9. 2020
Forenzní entomologie pomáhá kriminalistům určit dobu a místo smrti, odhalit manipulaci s tělem a rekonstruovat události, k nimž došlo třeba i před...
Arény pravěku a rituální krajina pod Řípem

Arény pravěku a rituální krajina pod Řípem

Jan Turek  |  7. 9. 2020
V naší krajině se skrývají tajemství předků, která nelze pouhým okem spatřit, a přesto jejich pozůstatky dokážeme odhalit jako kamínky dávno...
Kreativní mozek novozélandského rošťáka

Kreativní mozek novozélandského rošťáka uzamčeno

Pavel Pipek  |  7. 9. 2020
Je to „drzoun“ s pronikavým intelektem. Jeho hlas i bezstarostná hravost v nás vyvolávají smích, vynalézavost při destrukci lidských výrobků...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné