Pěkná fotka, nebo jen fotka pěkného zvířete?
| 8. 12. 2024Takto Tomáš Grim nazval úvahu nad svou fotografií ledňáčka a z textové i fotografické části jeho knihy Ptačí svět očima fotografa a také ze slovíčka „jen“ je naprosto zřejmé, o kterou ze dvou možností mu jde. Protože když už v knize tohoto krásně barevného „rybáře“ má, tak z něj aspoň udělá černobílou fotku, aby ho snad nakonec někdo nepodezíral, že chce na pěkných barvičkách získat „levné (fotografické) body“.
Jakmile začneme Grimovou knihou listovat, hned zkraje nás napadne, že máme co do činění s publikací typu „Wildlife/Nature Photographer of the Year“, tedy se sérií fantastických záběrů z přírody (zejména tedy záběrů živočichů, v tomto případě jen ptáků), kdy jsou vždy v jisté rovnováze náladovky až impresionistické včetně velkých pláten (= krajin, jež autor nazývá birdscapes), kuriózní okamžiky a mnohdy i „vtípky“ ze života obyvatel přírody a nakonec tedy i ona pěkná zvířata a jejich životní projevy. Autor pravidla tohoto „žánru“ rozhodně ctí a také to má zhruba tak nějak rozdělené. Ostatně především vyznává „pestrost, diverzitu, rozmanitost“ (a hned dodává, že je to třikrát totéž).
Fotografa, ptáčkaře, cestovatele i ornitologa (lze v různém pořadí, ale zde asi nejraději v tomto) Tomáše Grima netřeba čtenářům Vesmíru představovat – pravidelně do časopisu přispívá slovem i fotografiemi. I já ho sleduju už mnoho let, ve Vesmíru i jinde. A při každém dalším setkání s jeho prací mě napadne totéž: když se spojí tah na branku a vtip, nemá to chybu. (To jsem si vypůjčil z úvodního textu paní ředitelky Czech Photo, i když ona napsala „odbornost a vtip“. Vystihla to s touto velmi osobní knihou výborně.) K tomu tahu na branku, který se snad někomu může v Grimově případě zdát až přehnaný: vždy, když zaslechnu nějakou výhradu v tom smyslu, že je někdo až moc akademicky zahleděný do nějakého oboru nebo jen tématu, a hlavně i do svého místa v něm, napadne mě, že přece nedává moc smysl být zahleděný do oboru a místa někoho jiného. Tomáš Grim tedy žádné úkroky někam jinam nedělá a drží se svého i sám sebe; je to tak dobře – zvlášť když mu neschází sebeironie.
Podobnou fotografickou publikaci lze jistě sestavit všelijak, tedy různě tematicky – „biotopově“ (moře, pouště, hory, vodní ptactvo), geograficky (oblasti, země, kontinenty, anebo fotografie jen z jediné lokality), taxonomicky (dravci, pěvci, nebo třeba kolibříci, kukačka, tučňáci) a možná by byla například i kniha nazvaná „Mláďata“, tedy i vše okolo hnízdění. Předpokládejme, že to všechno by Tomáše Grima spíš „trochu“ nudilo – přece víme, že „pestrost, diverzita, rozmanitost“ nade vše a skákání z kontinentu na kontinent je mu vlastní.
Místo toho se autor po vzoru britského ptačího fotografa Davida Tiplinga (který jeho knize požehnal na obálce) rozhodl pro chronologické uspořádání, tedy pro výběr z „fotografického deníku“. A nedodržel to jen několikrát, když to logicky nesedělo, a na ona místa upozorňuje. Nevýhodou takového řešení by mohlo být, pokud by se za sebe chronologicky začaly řadit fotografie kukačky z května a července a dubnový a červnový záběr poštolky, tj. takto by to skákalo mezi druhy nebo situacemi: ABAB. Ve skutečnosti se to díky preciznímu výběru neděje („hlavně nic neopakovat!“ je Grimovou důležitou zásadou) a chronologické řazení nakonec i tak vytváří seriálky a tematické „kapitoly“: fotografie z jedné cesty jsou nutně za sebou, takže například Antarktida, Austrálie a Botswana mají své velké bloky (a při opakovaných cestách se pak najednou něco zase může objevit i mimo takový blok). A k těm seriálům: někdy příběh dostatečně zachycuje už jen jediná fotografie, jindy ho ještě musí dopovědět druhá nebo i třetí. Jinak bychom přece nevěděli, jak „příběh“ dopadl, neznali bychom pointu. Pro mě jsou nejsilnější situace, kdy se k pointě dostaneme po otočení stránky. (Wow! Kdo by to byl řekl… Kdyby nic jiného nebyla výhoda papírové knihy oproti všem e-knihám, čtečkám a PDF na monitoru, tak tohle je! Protože zcela jednoduchému otočení stránky ve správnou chvíli se žádné page down a popojíždění myší nemůže rovnat ani zdaleka…)
Fotografie…
V publikaci tohoto typu sice nutně jsou v určitém zvoleném poměru část fotografická a část textová, ale fotografie mají navrch v každém případě – i kdyby byly texty jakkoliv důkladné, skvělé a vtipné –, protože fotky si zcela jistě prohlédne i ten, kdo knihu hlavně nebo také „čte“, zatímco naopak to neplatí. Tomáš Grim si ovšem uvědomuje, že bez textu fotografie nepřežijí a někdy doprovodný text, nebo i jen název, může fotografii vystrčit výš, než kde je sama o sobě. Moc dobře to vědí i porotci fotografických soutěží.
Někteří fotografové ptáků nemají rádi tak zvané „atlasovky“, na nichž pták pózuje nejlépe z boku, tedy tak, aby v terénní příručce byly pěkně vidět důležité rozpoznávací znaky (v lepších ptačích atlasech už dnes ale jsou i zcela „neatlasová“ vyobrazení a fotografie – vlastně existuje jistý posun v tom, co je to „atlasovka“). Dále nemají rádi fotky až příliš líbivé neboli kýčovité. Vůbec nejhorší ovšem jsou kýčovité atlasovky (pro Grima v každém případě). Na středoevropských ptácích příroda barvičkami spíš šetřila, ale aspoň tedy máme ledňáčka, mandelíka a vlhu, tři „papouškovité“ příslušníky převážně tropického řádu srostloprstých. Jsou příbuzní, takže bývají v atlasech vedle sebe a někdy dokonce na stejné straně, na které si tiskárna musí dát hodně záležet, aby barvy „neujely“. V každém případě jsou snem každého správného fotografa-kýčaře. Mně tato trojice vůbec nevadí – ani v přírodě, ani ve fotografických knihách. Ale jak je na tom Tomáš Grim? Jak se dalo tušit, rád ji moc nemá: ta krása a paleta barev jsou pro něho prostě příliš prvoplánové. Přesto všechny tři zařadil, tedy sotva mohl hvězdy internetu nezařadit.
O tom, jak si „vyřešil“ ledňáčka, už byla řeč, a k atlasovkám se nesnížil ani u vlhy a mandelíka a preferoval akčnější záběry (z Botswany a Maďarska) – v případě vlhy zařadil zachycení její jisté neshody s lejskem a mandelíka v knize zastupuje už přímo šarvátka s poštolkou. (Fotografie obou druhů patří k vrcholům knihy a je jen dobře, že se atlasovkami neodbyly.) Kromě barevných srostloprstých vždycky v přírodě i literatuře vyhlížím kachny – samozřejmě ne převážně hnědošedé samice, ale kýčovité kačery ve svatebním šatu (snad i proto, že takto vyšňoření většinou jsou jen malou část roku). Jak k pestrobarevným kachnám ve své knize přistoupil Tomáš Grim? V rejstříku nacházím jen kajku mořskou; její samec je velmi krásný, ale krása je to jaksi minimalisticky (zenově) elegantní a určitě ne křiklavá (rozhodně tedy ve srovnání s kačery některých jiných druhů). Jako takový by tedy měl být ideálním kandidátem na zařazení do fotoknihy, tím spíš do fotoknihy umělecké. Jenže: kajku zastupují dva záběry šedohnědé samice (jedna ta fotka je zajímavá – typ „legrační situace“ – a druhá určitě esteticky mimořádná – i malíř by mohl závidět), a kačer ve svatebním prostě nikde. Podle rejstříku je s kajkou ještě poslední naděje na s. 96, ale… zase nic: je tam...: pírko plovoucí na vodě, proslulé kajčí pírko…. – protože „mezi fotografie opeřenců se jistě občas hodí i fotografie, kde opeřenec naopak schází“, vysvětluje autor.
A co tu tedy dělá ten velmi atlasový kolibřík na poupátku? Vždyť exotický kolibřík na růži je snad horší i než stehlík na bodláku a červený hýl na červeném šípku… Autor tento drobný „přešlap“ a úkrok od vlastních zásad vyřešil poněkud temným, „shazujícím“ textem (aby té cukrkandlovosti nebyla až taková porce), který u fotografie z Kolumbie pojednává o tom, že krvavá guerillová válka a narkomafie vlastně byly pro přírodu i jistým přínosem. Atlasových fotek je nakonec v knize víc; je to samozřejmé – sotva se jim totiž dá vyhnout. Ale brhlík korsický na ideálním lišejníku je opravdu moc pěkný… (lišejník pod brhlíkem ostatně taky a je klidně možné, že pro botanika je parádním fotografickým kýčem zase to, když na ideálně nasvícený lišejník usedne nějaký brouk nebo tedy brhlík). Autorova snaha o originalitu je ale určitě sympatická: prostě to zkusit jinak. Jestliže jsou například na internetu všechny fotky jedinečné městské kolonie racků tříprstých za denního světla, tak v Grimově knize ji uvidíme za večerního/nočního osvětlení.
Některé fotografie by klidně mohly být i obrazem, protože na první pohled někdy skoro nemusí být ani jasné, jestli vůbec jde o fotografii... (třeba straka iberská nad „rozsypanou“ rozkvetlou loukou je jak od Moneta); tak dlouho se diskutovalo, jestli jsou do terénního ptačího atlasu vhodnější fotografie nebo kresby, až začali (mnozí) malíři malovat jako fotografové, a ti zase někdy „fotit obrazy“. Jinak je z autorova úvodního textu (který je velmi osobním vyznáním) jasné, jaké (krásné) peklo výběr té jediné správné fotky z mnoha podobných musel být. Ilustruje to například autorův komentář k lyskonohu úzkozobému: „křídla se nepřekrývají, jedno je vidět celé shora, druhé ukazuje kresbu na spodině, hlava a zobák jsou v rovině s osou pravého křídla, pohled sexy-cudný-zádumčivý“. Jenže ve zlomku vteřiny už pak lyskonoh pohnul hlavou i křídly a cudnost a zádumčivost byly tytam…; při výběru prostě je třeba ukázat prstem na jedinou možnost z mnoha, což nejde, takže to skončí kompromisem: něco se získá a něco se ztratí… Zkrátka peklo.
… a slovní doprovod
Základem úspěšného doprovodného textu je vyvolání pocitu, že by samotné fotografii bez něj něco scházelo. Autor své fotografie doplňuje a komentuje různě. Většinou jsou to takové glosy, často s přesahem do ochrany přírody nebo i širších problémů (uhlíková stopa a třeba právě ti kolumbijští narkobaroni). Mnohdy se dozvídáme zoologické zajímavosti – k zobrazenému druhu nebo i ve větší šíři. (Někdy jsou to i „drby“ – kdo by si třeba troufl odhadnout pikantnosti ze života například medosavky hvízdavé a tkalčíka červenozobého.) Ovšem vůbec nejzajímavější jsou případy, kdy autor okomentoval technický a estetický aspekt fotografie a jejího vzniku (noční snímky, expozice, světlo a protisvětlo, voda a její proměny při různých časech, informace „záběr je bez ořezu“ a proč je dobře, že sedící todi pestrý je vyfocený právě tak a ne jinak) a také když upozorní na jejich jedinečnost a možná i neopakovatelnost. Co třeba ten rorýs velký, který jako vývrtka letí s břichem nahoru, ale hlavu má normálně a hledí dopředu? Jak často to asi dělá? A pozoroval už to nebo dokonce vyfotil někdo před Grimem? Nevíme. Co víme s jistotou: koňadra, která vychovala kukačku, je vůbec první známý případ uzurpace cizího hnízda, ve kterém už byl vetřelec…; opravdu první případ v celých dějinách ornitologického výzkumu. To už tedy stojí za pozdvižení obočí… Jenže: když je text edukativní (což je dobře), nemusí už pak vybýt místo na ten estetický komentář; stalo se to třeba vlhovci červenokřídlému, v jehož případě by fotka bez pavučiny prostě byla úplně jiná fotka (i když taky pěkná).
Vůbec nejlepší ale bývá zákulisí fotografií a dovysvětlení situace, tedy návod, jak fotku přečíst…, třeba když „věci nejsou, jak se zdají“: tučňáci si nepředávají kamínek jako dáreček, ale je to prachsprostá krádež – u primátů bychom tutéž situaci asi chápali, ale ptáci prostě nemají tu mimiku – a i od pohledu normální šarvátka australských kavčíků je ve skutečnosti podlým únosem. A také „historky z natáčení“ a popis okolností, za jakých fotka vznikla. Vidíme třeba andílka, jenže už nám fotografie „zatajila“, že v podstatě ve smrduté žumpě..., tedy dokud nám to fotograf neprozradil natvrdo.
Cestopis
Fotografický deník je v tomto případě do značné míry i deníkem cestovním, tedy cestopisem, a v každém cestopise by měla být mapa. Je i tady a vyplývá z ní, ve kterých zemích už fotograf ptáky fotil (pokud nějakou zemi navštívil bez foťáku, anebo fotil něco jiného než ptáky, z mapy se to nedozvíme). Takže kde už ano? V Evropě prakticky všude, a kromě postsovětského prostoru mu zbývá jen Albánie a některé ostrovy (např. Špicberky, Sardinie a Sicílie). Říká se, že „biolog“ se stává plnohodnotným biologem bez uvozovek teprve při návštěvě tropů, a myslí se tím zejména tropického pralesa. Možná to není důležité jen pro biology, a pokud jsou někteří z nás jaksi zapšklí a připadají si tak nějak neúplně, snad se vysvětlení přímo nabízí. Tropy prostě „otevírají oči“, i když by to nějak podobně jistě šlo říct i o tundře, východoafrické savaně a třeba korálových útesech. Tomáš Grim si oči v každém případě otevíral a otevřel zejména v tropické Americe (v Jižní Americe na jeho návštěvu čekají už jen tři malé „Guayany“ na severu kontinentu; ale tropická Afrika zatím spíš zůstává fotografickým polem neoraným).
Každý cestovatel a cestující fotograf nutně má jedno velké dilema: vracet se na stejná místa pořád dokola, anebo se spíš snažit o maximální pokrytí celého světa a pokud možno nic nevynechat a všechno zkompletovat – když je čas tak omezený? Názory se na to různí; Grim se v každém případě vracet chce a vrací se rád (souhlasím) – už jen proto, že příště už nějakou ptačí vzácnost konečně vyfotí, anebo konečně vyfotí ke své spokojenosti, třeba bez rušivého pozadí, ostře a při nějaké zajímavé činnosti. Nad vročením fotografií si uvědomíme, jak hrozná byla doba covidových lockdownů a o co jsme všichni přicházeli: jestliže v roce 2013 vidíme Grimovy fotografie ze šesti světadílů a ještě v září 2019 byl pan fotograf v Ekvádoru a Zimbabwe, tak od května 2020 do května 2022 vznikaly fotografie hlavně v Olomouci, Brně a Hradci Králové a místo Botswany a Bolívie bylo třeba si vystačit s cestou do Berlína.
Skoro až na konci drobná výtka: je samozřejmé, že autor nechtěl vynechat a vynechat ani nemohl fotografie, které ve velké konkurenci tak či onak uspěly ve fotografických soutěžích (mnohé v rámci sérií) – byly oceněny nebo se dostaly do nějakého užšího výběru. Problém je, když od července 2021 do května 2024 je ze všech fotografií těch oceněných celá čtvrtina a zmínky o prvních a druhých místech se stále opakují a ubírají v textech místo pro jiné zajímavé informace. (Přitom se nabízely dvě možnosti: ocenění zmínit u technických údajů uvedených pod každou fotografií, anebo je všechna uvést najednou na konci knihy.)
Začal jsem výpůjčkou a výpůjčkou také skončím, protože bych se teď neuměle snažil vyjádřit to, co za mě na zadní straně obálky lépe udělal Dan Bárta, když napsal: „Pokud jste skvělý ornitolog, výborný fotograf, dobrý popularizátor… a umíte se o to podělit s ostatními, pak musíte být Tomáš Grim.“ Je to (zcela vážně míněná) ironická nadsázka, tedy přesně taková, jakou si oblíbil právě Tomáš a v textové části této knihy ji uplatnil vrchovatě. Jedno nás ale nad jeho „Ptačím světem“ asi napadne: je to kniha jaksi souhrnná a svým způsobem i „bilancující“, takže by prostě neměla být jeho knihou první. Ale stalo se, i když má autor zrovna rozpracované hned dva tituly. Po prohlédnutí a přečtení této knihy mu tedy rozhodně přejme, aby i je úspěšně dokončil, k čemuž, jak jsme se dozvěděli, je hodně důležité nenechat se pokousat lachtanem.
O autorovi
Jiří Hrubý
Doporučujeme
Exploze, které tvoří 
Mrtví termiti odpovídají na evoluční otázky
