i

Aktuální číslo:

2022/7

Téma měsíce:

Rovnováha

Pod svícnem je tma zas o trochu méně

Recenze: Ptáci Hradce Králové
 |  16. 2. 2022

„Pod svícnem je nejvíc tma“ – a jen málokterá stránka poznávání světa kolem nás to ilustruje tak úderně jako naše poznání některých zákoutí prostředí nám nejbližšího. Tedy měst, včetně jejich přehlížených „vnitřních periferií“ (Vesmír 100, 268,  2021/4). Podobný osud „míjení bez povšimnutí“ donedávna stíhal, a to globálně, i život urbanizovaných opeřenců (Vesmír 94, 414, 2015/7). Až do přelomu tisíciletí byla urbánní ornitologie bez nadsázky Popelkou. Ta však povyrostla raketovým tempem – v dnešní době totiž vychází každoročně více odborných prací o ptácích měst než za celé předešlé století dohromady.

Způsobů, jak splatit městský poznávací dluh našim sousedům opeřencům, je více. Kromě četných odborných článků je to i přístup založený na zapojení veřejnosti. Tedy amatérských ornitologů, kteří sbírají cenná data ve svém volném čase – a co je klíčové, i v měřítku, které se vymyká možnostem nevyhnutelně omezeného počtu profesionálů (Vesmír 90, 382, 2011/7). Díky občanské vědě (citizen science) vznikly takové projekty jako je Nářečí českých strnadů (Vesmír 92, 250, 2013/5) či projekty zaměřené právě na slepou skvrnu ornitologie – městské atlasy hnízdního rozšíření ptáků.

Takových publikací máme u nás zatím poskrovnu: po skvěle zpracovaném atlasu pražském1) (Vesmír 82, 594, 2003/10), který vyšel těsně po přelomu tisíciletí, následoval v odstupu jen pár let atlas pardubický2). Až po patnáctileté mezeře se tisku dočkal třetí český atlas, královehradecký.

Knihu uvádí pro podobné publikace standardní sekvence kapitol. Přehled na téma „proč a jak jdou ptáci do měst“ je sice stručný, nicméně výstižný a aktuální. Historie ornitologických bádání v Hradci pak zaujme zmínkou o vůbec prvním autorovi z našeho území, jemuž snad lze připsat charakteristiku „ornitolog“ – Bohuslavu Balbínovi (17. stol.). První tři odstavce v této kapitole jsou věnovány trojici badatelů, jejichž charakteristiky výstižně odrážejí, jak se ornitologie během staletí vyvíjela: B. Balbín byl polyhistor, J. Jelínek myslivec a F. Mocek oolog. Následná kapitola, shrnující prameny informací o výskytu opeřenstva H. Králové, dokládá důslednost autorů i pestrost zdrojů – kromě očekávatelných publikací tu najdeme i muzejní sbírky (vycpanin i vajec) či statistiky úlovků.

Hlavní část knihy tvoří přehled zjištěných druhů. Ty jsou rozděleny do tří částí – druhy hnízdící pouze v minulosti (do přelomu 20. a 21. století), druhy hnízdící v současnosti a druhy nehnízdící (z hlediska urbánního prostředí lze většinu z nich považovat za zatoulance). U každého druhu najdeme přehledné srovnání jeho výskytu a míry prokázanosti hnízdění v době prvního (1985–1989) a druhého (2009–2015) hradeckého mapování. Výsledky jsou přehledně srovnány se závěry atlasů Prahy, Pardubic i Brna (předběžné výsledky, dosud nepublikované) a také celorepublikovými atlasy z mapování v letech 1985–1989 a 2001–2003. Bohužel – ale pochopitelně – chybí srovnání se zbrusu novým národním atlasem,3) který spatřil světlo světa až po atlasu královehradeckém.

Úctyhodný je počet zjištěných druhů – historicky celkem 247 (ale včetně raritních zatoulanců). Podobně překvapí i počet druhů u nichž bylo hnízdění prokázáno, nebo bylo alespoň pravděpodobné – 137. Pro srovnání: totožný počet druhů bude obsahovat připravovaný brněnský atlas.4) Ještě více nečekané je srovnání s pražským atlasem: přestože v něm sledovaná plocha byla větší (stejně tak jako v brněnském atlase), počet mapovatelů byl řádově vyšší (150 oproti pouhému tuctu) a Praha sluje pestrostí biotopů ve svém intravilánu, uvádí pražský atlas pouze 127 druhů.

Podobná srovnání jsou však velkou slabinou mapovacích atlasů. Metodika vždy ovlivňuje výsledky. A nejen metodika, ale i výzkumné úsilí není v různých atlasech srovnatelné. A dokonce ani uvnitř atlasů: na druhém hradeckém mapování se podílelo více pozorovatelů, po více hnízdních sezón a na větší ploše než na mapování prvním (podobně nekonzistentní je i pražský atlas). Autoři tento nedostatek diskutují i jako možnou příčinu zjištění, že počet hnízdících druhů v rámci jejich města od prvního do druhého mapování stoupl (s. 351). Jen slovně odůvodněný závěr autorů, že srovnání přece jen je v pořádku, nepovažuji za úplně přesvědčivý: k dispozici jsou přece původní „syrová“ data a neměl by být žádný problém z druhého sčítání vyloučit data z mapovacích čtverců, které nebyly sčítány v prvním mapování, a stejně tak data z posledních dvou let (takže by zůstala data za pět hnízdních sezón, tak jako u prvního mapování). K úplné standardizaci by to nevedlo, ale byl by to podstatný krok správným směrem, který by dodal srovnání obou mapovacích období na věrohodnosti.

Stejným problémem nestandardizace je postižena analýza, která má doložit nárůst počtu ptačích druhů v našich městech během posledních 80 let (s. 359). Problém je v onom množném čísle: různá města se podstatně liší svou plochou. Navíc se plocha daného města v čase také mění (v analýze např. figuruje Praha roku 1944 i 2002). Plocha, sama o sobě, je klíčovou determinantou druhové pestrosti. Navíc na ní návazně roste i diverzita biotopů, která je dalším zásadním faktorem určujícím druhovou diverzitu. Bez odfiltrování vlivu plochy (a bez zohlednění vlivu opakovaného měření týchž měst, tedy problém nezávislosti dat) je prostá analýza časového trendu zavádějící.

V kapitole o klimatických podmínkách (s. 29) by jistě čtenář ocenil srovnání klimatických charakteristik mezi oběma sledovanými obdobími. Jak autoři správně zdůrazňují v jiné z úvodních kapitol, podnebí měst se od klimatu přilehlé zemědělské krajiny zásadně liší. Právě tato odlišnost je jednou z hlavních příčin ptačí synantropizace – což znamená, že i historické změny podnebných podmínek uvnitř měst by měly mít podstatný vliv na složení ptačích společenstev. Klimatická data jsou samozřejmě k dispozici a přímo volají po rigorózní statistické analýze, která by si vzala na paškál vysvětlení časových kvantitativních změny v ptačí osádce Hradce Králové.

Srovnání přírodních podmínek a biotopů města ve 20. a 21. století (s. 32) je sice kvantitativní, ale porovnává současnost (2016), která je relevantní pro druhé mapování (2009–2015) s obdobím daleko v minulosti (1928), které pro první mapování (1985–1989) relevantní není. Jak však autoři vysvětlují později (s. 34), data pro období prvního mapování paradoxně nejsou k dispozici.

Podobné výtky však nejsou specifické pro recenzovaný atlas – o to jsou důležitější pro jakékoli atlasy budoucí. Včetně budoucích atlasů královehradeckých, pardubických, pražských atd. – smyslem hnízdních atlasů totiž není dokumentovat stávající stav: zjištěný obrázek už ostatně v okamžiku, kdy jde kniha do tisku, neplatí. Nakonec ve městech „stálého“ není nic, nestálost je podstatou města. Smysl hnízdní atlasy získávají až v kontextu dalších sledování – až srovnáním z odstupu let lze odhalit dlouhodobé trendy ptačích populací. Hradecký atlas takové srovnání nabízí. Ale to je jen první krok…

Kdybych hnízdní atlas ptáků Hradce Králové dostal do ruky v počátcích svého flirtování s ornitologií, díval bych se na něj jistě jinak – statistické odfiltrování vlivu plochy měst ve výše zmíněné analýze bych požadoval stěží. Knihu bych vzhledem k rozsahu, obsahu i formě – např. četné fotodokumentace (ne)obvyklých umístění hnízd v městském prostředí – určitě považoval za iniciační. Ani bych nemusel mít v Hradci trvalé bydliště. To ostatně nemám ani v Praze, přesto je pražský hnízdní atlas už skoro dvě desetiletí mezi knihami, ke kterým se vracím často a rád. Přilákání nových rekrutů cechu ornitologického je jedním z potenciálů, které má i nový královehradecký atlas.

Před téměř dvěma dekádami recenzoval Zdeněk Veselovský už zmíněný Atlas hnízdního rozšíření ptáků Prahy (Vesmír 82, 594, 2003/10). Dovolím si svou recenzi Ptáků Hradce Králové uzavřít větou vypůjčenou od klasika: „Vznikl úctyhodný přehled, který se v budoucnu jistě stane vzorem pro podobné práce v dalších městských aglomeracích.“

Poznámky

1) Fuchs R., Škopek J., Formánek J., Exnerová A.: Atlas hnízdního rozšíření ptáků Prahy. Česká společnost ornitologická, Praha 2002.

2) Vránová S., Lemberk V., Hampl R.: Ptáci Pardubic. Východočeská pobočka České společnosti ornitologické a Východočeské muzeum v Pardubicích, Pardubice 2007.

3) Šťastný K. et al.: Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice 2014–2017. Aventinum, Praha 2021

4) https://www.jmpcso.cz/index.php/co-delame/mapovani-ptaku-brna/

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Ornitologie

O autorovi

Tomáš Grim

Prof. RNDr. Tomáš Grim, Ph.D., (*1973) vystudoval zoologii. V současné době se věnuje ptáčkaření na volné noze. Je spoluautorem a spolueditorem první slovenské Ornitologické príručky a spoluautorem knihy o kukačce, která vyšla ve čtyřech jazycích a získala cenu „Nejlepší ptačí kniha roku 2017“. Osobní stránky: www.tomasgrim.cz
Grim Tomáš

Doporučujeme

Sirovodík chrání spermie mužů

Sirovodík chrání spermie mužů audio

Jaroslav Petr  |  18. 7. 2022
Samci savců včetně mužů si ve varlatech vyrábějí toxický plyn. S jeho pomocí chrání spermie před poškozením v nepříznivých podmínkách.
„Méně jíst a více cvičit!“

„Méně jíst a více cvičit!“ uzamčeno

Adam Obr  |  12. 7. 2022
Tuto radu dostal prakticky každý, kdo se někdy ve svém životě rozhodl zhubnout. Snížit „aspoň o dvě kila“ hmotnost svých tukových zásob...
Spolupráce s Ruskem po 24. únoru 2022

Spolupráce s Ruskem po 24. únoru 2022 uzamčeno

Vladimír Wagner  |  11. 7. 2022
Ruská invaze dopadá i na vědeckou spolupráci, mnohé z mezinárodních projektů byly po invazi zrušeny nebo jsou významně ohroženy. Zmínit lze třeba...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné