Svoboda a krutost v křoví

Dosud přehlížené křoví za rohem se může v době šíření koronaviru stát jediným místem, kde se budeme moci nadechnout čerstvého vzduchu a na okamžik opustit klec bláznů vlastního bytu. Vynikající průpravou pro takové „mikroexpedice“ je kniha Město naruby: Vágní terén, vnitřní periferie a místa mezi místy, jež vznikla přičiněním osmnácti autorů v Centru pro teoretická studia UK a AV ČR. Zavede vás na zdivočelé pozemky v Praze, do zákoutí, která si matka měst neholí a zarůstají houštím. Autoři vstoupili do podobně svérázných vesmírů také na Kladensku, Mostecku, Ostravsku a v Berlíně, kde „nová divočina“ rovněž roztahuje své haluze na parcelách, na něž městští plánovači zapomněli nebo nikdy nemysleli.

Tento terén může být překvapivě malebný a poklidný, jindy odpudivý a nebezpečný. Propletené ratolesti keřů vytvářejí obvaz, jenž v krajině zakrývá rány, které způsobil člověk. Kvetou zde růže a nikde nežije tolik slavíků jako tady, ale zároveň se sem uchylují divocí lidé, jež sem vytlačila pravidelně se myjící společnost. Je to území, které se neřídí společenskými normami, ale přírodními zákony. A nikoli přírodní řád, ale lidský neřád dodává křoví jistou ošemetnost, neboť někteří lidé zneužívají toho, že je zde nikdo nevidí. A nejsou to jenom bezdomovci, kteří se mezi sebou krutě bijí o to málo, co mají, nebo zloději přehrabující se tu v nakradených kabelkách, ale také „slušní občané“, kteří sem zajedou vyhodit třeba kancelářský nábytek.

Radan Haluzík (ed.): Město naruby: Vágní terén, vnitřní periferie a místa mezi místyAcademia, Praha 2020, 400 stran, ISBN 978-80-200- -3041-2

Výtvarnice Petra Lacinová v kapitole Land Escapes definovala křoví na základě dětských vzpomínek jako „Schovku, cestičky, tunely, skrýše, šustění a praskání větví. Potkáte zvířata, kterých se leknete stejně jako ona vás. Křoví je nespoutaná divokost plná tajemství. Pravidla tu přestávají platit, křoví láká k překračování hranic a provokuje skryté i temné stránky duše.“ Když nějakou dobu žila v Berlíně, začala mezi keře utíkat před nedozírným městem, lidmi, civilizací, konvencemi a řádem, neboť v houští „svobodu tvorby nenarušují kolemjdoucí, kteří rádi chodí po vyznačených cestách“. Snadněji tam mohla překročit hranice běžného myšlení, „za nimiž se otvírá dimenze inspirace, tvorby a potřeba umění jako takového“. Mezi keři se prodírala se střepem zrcadla, kladla ho do rozsoch ve větvích a potom se kroutila jako píďalka, dokud obraz jejích rukou v zrcadle nevypadal jako jedna z větví. Teprve když bylo spojení s rostlinou dokonalé, fotografovala. Její křehce působící soubor fotografií se vymyká z programového antiestetismu, pod jehož vlivem byla do knihy vybrána naprostá většina snímků. Městu naruby lze vytknout, že ilustrační záběry příliš často pomíjejí krásu a zvláštní nestálou harmonii některých zdivočelých území; křoví ve skutečnosti nevypadá tak ošklivě jako v knize. Ale to, v čem jeden vidí zápor, druhý uvítá – publikace získala atraktivní noirovou atmosféru.

Je třeba ocenit precizní grafické zpracování a pestré složení autorského kolektivu – čtenáři si tak mohou zdivočelá zákoutí prohlédnout očima botaniků, zoologů, ekologů, archeologů, antropologů, umělců a fenomén se pokusil popsat také sociální geograf, teoretik architektury, filosof, sprejer a psycholožka. S jejich závěry můžeme i nemusíme souhlasit, ale měli bychom o nich přemýšlet.

V některých případech se nejedná o konvenční výzkum či uměleckou tvorbu, ale o agresivní střety s prostředím, jejichž postupy a výsledky většina čtenářů ostře odmítne, například když Epos 257 popisuje, jak si hledal cesty křovím do zázemí metra a železnice, aby mohl na vagony nastříkat svá graffiti… Suďme však jeho čin, nikoli knihu, jíž taková otevřenost naopak prospívá. Čtenáři se díky tomu dozvědí, že mezi nejznámějšími českými sprejery se prosadil i skautský vedoucí, který Prahu „krášlil“ s jedním z chlapců ze svého oddílu. Rodičům lakonicky tvrdili, že chodí „na výpravy“…

Není divu, že Epos 257 na zdivočelých územích spatřil více surovosti než ostatní autoři. Škoda jen, že do knihy nezačlenil postřehy, které dříve využil při psaní námětu k dokumentárnímu filmu Místa mezi místy, který také spolurežíroval. Je dostupný na síti a vytváří mnohem lepší představu o kruté tváři vágních terénů než Město naruby.

Ostrovy Titánů

Ve městě diktují pravidla lidé – jejich kultura, zákony, předpisy a etiketa. Epos 257 pravidla flagrantně porušoval a nesl za to následky. Dodnes raději skrývá své občanské jméno… Jenomže každý člověk je občas vlastní kulturou přesycen a zatouží alespoň na okamžik ukročit stranou. Ale kde tak může učinit, aniž by se střetl s řádem lidské společnosti? V domech se sousedskýma ušima? V klubech, na festivalech a na stadionech pod dohledem vyhazovačů? V kamerami sledované mříži městských ulic? Pod střílnami posedů na intenzivně obdělávaných lánech? V lesích, jež naši předkové proměnili ve stejnověké jednodruhové plantáže střežené hajnými? V rezervacích, kde je lidská činnost a přítomnost striktně omezena? Ve vojenských prostorech, kam civilisté nesmějí? Nikoli. Pouze křoviny a pleveliště mohou poskytnout azyl uprchlíkům před řádem, neboť zde svoboda a divočina vstávají z mrtvých. Můžete zde nenápadně bloumat i přespat nebo drze zapálit oheň, uspořádat vernisáž i křepčit jako starořecké mainady, jež po nocích utíkaly za město, aby uctily Dionysa a pod ochranou extatického rituálu se alespoň nakrátko vymanily z přísných společenských pravidel, která svazovala každodenní život tehdejších žen. Dnes na jejich běsnění volně navazují „křovináři“, o kterých v knize píše Jan Albert Šturma. Potřeba občasných úniků ze společenského řádu i podrážděné reakce na takové aktivity jsou staré jako civilizace, a tak i dnes občas nějaká mainada „plesajíc, hříbátku rovna, v poskoku hbitou povznese nohu…“, zatímco podle soudu obhájců společenských konvencí: „Nejsou zdárné vylhané slavnosti, kde ženy smějí při hodech pít révy mok…“, jak na konci 5. století před naším letopočtem pravili hrdinové Euripidovy hry Bakchy.

Podle Radana Haluzíka divoce bujaré veselice na křovináře účinkují podobně jako karneval, který dočasným rozkladem společenského řádu přivede účastníky k euforii. Dlužno dodat, že i staří Řekové měli rádi karnevaly a v těchto dnech býval Dionysos někde poblíž, aby odvážné vedl po hranici života a smrti ke svobodě a tvořivé síle. Proto byl ve starověku tolik oblíbený mezi umělci, a snad také proto křovinářství či křoví obecně přitahuje stále více umělců i dnes. Přidávají se k nim filosofové a vědci, kteří zde vidí své volné moře. Z jejich tvorby má užitek a potěšení i „spořádaná společnost“, která jinak nad odranci z roští ohrnuje nos.

Právě popsané blahodárné účinky má ale jenom nezkrocené křoví. Jakmile zde zpevníme cestičky, rozvěsíme koše, „guerillově“ vysadíme zeleninové záhonky, necháme vyrůst polodivoké hospůdky a kavárny s dětskými koutky, postavíme „drobné plůtky“ a rozprostřeme „síť občanské kontroly“, což může vypadat jako přijatelná forma kompromisního soužití města a „nové divočiny“, vyženeme lvy. Křovináři i divoká prasata budou muset odejít jinam.

Nestane se město, v němž se všude prosadí lidský řád, podobně bezútěšnou dystopií jako obec, která by zcela zarostla křovím? Dokážeme ve svém sousedství tolerovat ostrůvky „chaosu“ a těžit z jejich jinakosti, nebo převáží odvěký strach z Titánů?