Ukázka z knihy – Jiří Vácha: Meze darwinismu

Ve spolupráci s nakladatelstvím Munipress Masarykovy univerzity přinášíme ukázku z knihy Meze darwinismu lékaře a biologa prof. MUDr. Jiřího Váchy, DrSc. Autor se od mládí zabývá fenomenologickou filosofií, je autorem řady odborných biologicko-lékařských publikací i filosofických studií.

 

Jiří Vácha: Meze darwinismu

Masarykova univerzita, Brno 2020, 384 stran, ISBN 978-80-210-9531-1

Souhrn

Novodarwinismus (Moderní evoluční syntéza, dále jen darwinismus) se vydává za úpl­nou teorii biologického života, včetně lidského, a u některých svých popularizátorů ústí do fyzikalismu čili materialismu. Má podstatný vliv na sebepojímání dnešního člověka a na jeho světový názor. Darwinismem vyvrcholila tendence novověké biologie studovat organický život po způsobu fyziky, tj. „zvenčí“, „ve 3. osobě“, bez přihlížení k jeho vnitřní stránce, k jeho schopnosti prožívat. Moderní syntéza má fakticky (i když často nepři­znaně) velmi blízko k adaptacionismu, podle kterého je přírodní výběr jedinou usměrně­nou, tvůrčí silou evoluce.

V první kapitole knihy je naznačen ideový vývoj biologie od Descarta a Galileiho v 17. století, kdy byly položeny základy k objektivaci, geometrizaci a kvantifikaci život­ních jevů a k pojímání živých bytostí jako „rozsažných“, ale nikoliv jako „myslících“, a tedy i prožívajících. Organismus se tak postupně zredukoval na mechanismus a Darwin ho učinil koneckonců výsledkem vnějších vlivů. Na díle fenomenologického filosofa Hanse Jonase (1903–1993) bylo předvedeno, že je i dnes možný návrat ke studiu niternosti živých bytostí, který splňuje vysoké standardy racionálnosti. Člověk jako vrchol evoluce se svým vědomím, jástvím a volní svobodou má jistý vhled do subjektivity jiných živých bytostí, které jsou schopny prožívat. Jestli je empirická biologie zabydlena „ve 3. osobě“, musí při­padnout pohled „1. osoby“ filosofii.

Ve druhé kapitole je podána stručná historie darwinismu a těch směrů v biologii, které navrhují Moderní syntézu doplnit a opravit. Darwinismus je rozčleněn do tří vrs­tev: empirických daností, teorie hegemonie přírodního výběru a fyzikalistického pojetí života a člověka. Je reprodukována darwinistická koncepce přírodního výběru a adaptace, spolu s popisem Wrightovy „adaptační krajiny“, která se stala základem matematických populačních modelů evoluce. Podrobněji jsou uvedeny výsledky numerického modelo­vání booleovských sítí (genů, enzymů) S. Kauffmana, které přinesly evolučně zajímavé výsledky: prvky sebe‑organizace, způsoby evoluce na různě zvlněných adaptačních kraji­nách, charakteristiku organismů „na hraně chaosu“ a s tím vším související popření čistě aditivního působení genů aj. Evoluce selekcí je nemožná bez té předběžné výhody, že pra­cuje se systémy, které už vykazují vnitřní pořádek, vzniklý sebe‑organizací. Ani uvnitř biologie samotné nikdy nevymizely a jsou stále nepřehlédnutelné kritické proudy, které – při všem uznávání podstatné úlohy přírodního výběru v evoluci – vytýkají darwinismu neúplnost.

Třetí kapitola podává hlavní myšlenky neutrální teorie s důrazem na její radikalizaci M. Lynchem. Neutralismus Moderní syntézu neohrozil, jak se v 60. letech 20. století zdálo, a časem se spokojil s omezením, že platí jen pro genotyp, nikoliv pro fenotyp. Byla však všeobecně uznána jeho teze, že v malých populacích může nad selekcí převážit drift, což vede na jedné straně ke zbytnění genomů o nefunkční části, na druhé straně ale i k tomu, že tyto populace mohou snadněji překonávat dysadaptační „údolí“ a evolvovat k vyšším adaptačním vrcholům. V Lynchově podání podporuje drift fixaci mírně škodlivých mutací a zabraňuje podpoře příznivých mutací, což znamená, že mutace jsou důležitou utvářející silou v evoluci, do jisté míry nezávisle na své adaptační hodnotě. Neutrální hypotéza stojí při vysvětlování evoluce velmi komplexních účelně fungujících struktur před ještě vět­šími problémy než sám adaptacionismus, poněvadž opustila ten jediný usměrněný evo­luční faktor, se kterým pracuje Moderní syntéza – přírodní výběr. Ať už se rovnováha mezi adaptacionismem a neutralismem v budoucnosti ustálí jakkoliv, k problému evolučního vzniku fungujících komplexních struktur na fenotypové úrovni nemá neutralismus sám o sobě mnoho co říci.

Ve čtvrté kapitole je vyložena teorie evoluce ontogenetického rozvoje („evo‑devo“), od níž přichází výrazná kritika Moderní syntézy. Všechny evoluční změny jsou změnami v ontogenetických procesech, a proto musí mít embryologie podstatný podíl na evoluční nauce. Moderní syntéza přeskakuje embryonální vývoj, zásadně důležitý fenomén, který genotyp a fenotyp kauzálně spojuje. Fenotyp není přímou a jednoduchou funkcí jeho genů, poně­vadž jejich účinky se nesčítají, ale interagují spolu nelineárně. Evo‑devo tvrdí, že velká část variability, kterou prosévá přírodní výběr, není zcela náhodná, poněvadž embryogenetické procesy vytvářejí některé formy snadněji než jiné, a některé naopak potlačují (embryo­nální tlak, developmental bias). Zásadní význam embryonálního tlaku potvrdil z neče­kané strany nález homologických (ze stejného „genu‑předka“ pocházejících) genů řídících embryogenezi u velmi odlišných skupin živočichů, např. genů Pax‑6, Distal‑less a tinman, dokonce nález celých homologických neredukovatelných „jader“ pro ranou organogenezi (E. H. Davidson); tato vysoká konzervativnost embryogenetických genů a jimi řízených procesů snižuje evoluční podíl přírodního výběru. Z konzervativnosti sestav regulač­ních genů embryogeneze vyplývá i konzervativnost tělesných plánů (Baupläne) na úrovni kmenů. Embryonální tlak musí být uznán jako velká formotvorná evoluční příčina vedle přírodního výběru. Obohacování evoluce novinkami nelze vysvětlit jako sečítání drob­ných kroků, se kterým stále pracuje populační genetika, teoretická páteř Moderní syntézy, ale jako výsledek nelineárních interakcí v průběhu embryogeneze.

V páté kapitole je posouzen současný stav epigenetiky z hlediska evoluční teorie. Epigenetika by byla evolučně důležitá, kdyby dědičné epigenetické variace mohly v evoluci upravovat cestu genetickým adaptacím. Jsou pro to určité náznaky, poněvadž – aspoň v nižších taxonomických skupinách – byla prokázána dlouho přetrvávající dědičnost zís­kaných epigenetických vlastností. Pokud jsou však epigenetické změny vyvolávané pro­středím, jsou jen zřídka dědičné transgeneračně, nemluvě o tom, že by byly adaptivní, nebo dokonce „tvůrčí“ ve smyslu zvyšování komplexnosti. Epigenetická data však vybí­zejí ke kritické revizi některých principů Moderní syntézy, jako je nemožnost dědit zís­kané vlastnosti a monopolní postavení genetické dědičnosti. Tím, že ke komplexnosti embryogenetických dějů, podmíněných genovými regulačními sítěmi, přistupuje ještě „komplikace“ epigenetického řízení, jsou ještě více napínány vysvětlovací schopnosti adaptacionismu.

V šesté kapitole jsou shrnuty kritické komentáře vůči Moderní syntéze několika vědec­kých individualit, stojících mimo proudy zmiňované v kapitolách 3–5, a nedávný návrh „Rozšířené evoluční syntézy“ skupiny okolo K. N. Lalanda. Horizontální transfer genů spolu se zdvojováním genů nebo genomů a dalšími mechanismy získávání genů překra­čuje darwinovské paradigma. Nabývání nových genů v jediné generaci znamená také konec představy společného předka a charakterizuje „předdarwinovskou“ fázi evoluce (K. Woese). Důvody, které adaptacionisté uvádějí na vysvětlení běžné paleontologické zkušenosti evoluční stáze, není možné testovat. Makroevoluční procesy probíhají pod tla­kem embryogenetických systémů, a nejsou pouhým výsledkem dlouhodobé „mikroevo­luce“. Adaptace sama o sobě není působící příčinou jakýchkoli dlouhodobých evolučních tendencí. Jsou oprávněné pochyby, jestli selekce na úrovni individuálních organismů je jediný faktor odpovídající za utváření vyšších taxonomických skupin. Příkladem dlou­hodobého evolučního trendu je schopnost prožívat, která má zřejmě jednotnou podstatu u všech živočichů, a její evoluce je typickým dlouhodobým evolučním trendem v geolo­gických časových měřítkách.

V sedmé kapitole jsou prezentovány různé proudy biologického strukturalismu. Bio­fyzika už byla schopna předvést na celé řadě konkrétních biologických útvarů a funkcí, jaký tlak vykonávají na biologické formy, a tedy i na jejich evoluci fyzikální zákonitosti. Matematické modelování doplňuje empirická data o strukturotvorné principy formální (logické, matematické a geometrické) povahy. Uvedené tlaky či příčiny nejsou jen nega­tivní ve smyslu omezování, ale pro jejich netriviálnost (specifičnost aplikace) je nutné je označit i za pohánění, a tedy za konstruktivní, tvůrčí příspěvky k evoluci. To je doloženo na alometrických závislostech četných fyziologických funkcí na tělesné hmotnosti (savce) a na vlivu, který má optimální/suboptimální tlumení vynucených kmitů (krvetvorby) – ve smyslu teorie dynamických systémů – na všeobecnou zdatnost (savčího) organismu. V dalším jsou popsány sebe‑sestavovací a sebe‑organizující pochody na podbuněčné a buněčné úrovni. „Sebe‑sestavováním“ vznikají buněčné membrány, dvojitá šroubovice DNA, sbalování bílkovinných molekul nebo definitivní („kvartérní“) funkční podoba bíl­kovin. Procesy sebe‑organizace sice také probíhají bez centrálního organizátoru, ale ke svému vzniku a udržování potřebují neustálé dodávání energie. Detailně byly tyto pro­cesy ilustrovány na příkladu buněčných organel (E. Karsenti, T. Misteli) a na interakcích buněk, které se shlukují a kombinují do vícebuněčných útvarů – vrstev, trubiček, seg­mentů atd. v důsledku svých fyzikálních vlastností (G. B. Müller, S. Newman). V zásadě nezávisle na uvedených empirických datech se rozvinulo zkoumání sebe‑organizace pomocí matematicko‑logického modelování na počítačích (průkopnicky v Institutu Santa Fé v USA, hl. S. Kauffmanem). Nové struktury se vynořují – často náhle, podobně jako změna skupenství – v booleovských sítích z náhodných výchozích stavů a působením jed­noduchých vlastností a vztahů mezi základními elementy. Je to projev obecně přítomné nelineární dynamiky formálních i hmotných systémů. I při uznání zásadní důležitosti selekce jako evolučního činitele je tedy zapotřebí vzít v úvahu další nutný princip – zásadní nelineárnost chování formálních i materiálních systémů. To ovšem znamená konec adap­tacionismu, přímé determinace fenotypu geny a „transmisní“ populační genetiky. K bio­fyzikálním principům výstavby organismu věda nedospívá analýzou vztahu organismu k prostředí, nýbrž analýzou zákonitých relací mezi složkami samotného systému. Biofy­zikální příčiny představují pro přírodní výběr konkurenta: plynule přecházejí od omezo­vání evolučního pohybu k jeho pohánění, a jsou tedy i evolučním faktorem usměrňujícím a tvůrčím. Je podán návrh na doplnění, ev. transformaci „adaptační krajiny“ populační genetiky na krajinu „systémově podmíněné funkčnosti“.

V osmé kapitole je poukázáno na velké problémy, na které naráží adaptacionismus při pokusech vysvětlit evoluci velmi komplexních funkceschopných struktur. Dosud publiko­vané práce neukazují detailně, jak náhodná variabilita a navazující selekce mohly kau­zálně působit v reálném postupu ke komplexnosti. Takové předvedení by předpokládalo možnost zpětně odvinout, „dekonvolvovat“ emergentní čili nelineární evoluční jevy, což je tč. obecně neproveditelné. Jestli je tedy řada příčin a účinků velmi neúplná a z velké části hypotetická, nedá se dokázat, že v jednotlivých krocích této řady působily vždycky příčiny téhož druhu, a speciálně, že v celé řadě opakovaně působila jedna určitá dosta­tečná příčina, tedy i přírodní výběr. Adaptacionisté se vyhýbají tomu, aby angažovali v evoluci systémové efekty, zřejmě proto, že se obávají zavést princip, který by konkuroval selekci. Nezbývá jim, než odvozovat i nejsložitější struktury a funkce z postupného hro­madění malých pozměn, případně za přispění mechanismů typu preadaptace, „římského oblouku“ atd., které extrémní kombinatorické nepravděpodobnosti sice snižují, ale úplně neodstraňují. Hromaděním malých pozměn se nedá vysvětlit vznik silně zpětnovazebně provázaných struktur a „evolučních novinek“. Je uvedeno několik příkladů reálných struk­tur, které se zdají mít charakter neredukovatelně komplexních systémů. Některé z nich zatím představují pro adaptacionismus výraznou výzvu; podpůrné světlo na ně vrhá exi­stence prožitkové stránky živých bytostí. Předpoklad adaptacionismu, že makroevoluce je jen opakovanou mikroevolucí, jde daleko za hranice toho, co je možné přímo pozo­rovat, nedá se z žádných ověřených premis logicky dedukovat a neplyne ani induktivně z příkladů, které se pro mikroevoluci uvádějí. Výsledky „mikroevolučních“ experimentů představují nejčastěji posuny „zleva doprava“ a často i zpět, ale ne „vzhůru“. Numerické modely zvyšování komplexnosti pod vlivem selekce zatím přesvědčivou podporu adapta­cionismu nepřinesly.

Devátá a desátá kapitola opouští horizont biologie „ve 3. osobě“ a analyzuje, jaké má schopnost prožívat (lidská i jiných organismů) důsledky pro evoluční teorii. Schopnost prožívat je nejspecifičtější vlastností živých bytostí, mnohem více než třeba metabolis­mus nebo reprodukce. Prožitky, vědomí jsou to nejjistější, co vůbec máme a známe. Pro­žitky jsou naprosto soukromé a jejich kvalita (červeň, bolest) je nedefinovatelná; provází je automatické a před vší reflexí stále přítomné vědomí, že jsem to já, kdo právě čte, touží nebo chce. Prožitky jako prožitky jsou zvenčí (ve 3. osobě) jako takové nepozorovatelné. Mezi prožitky a jsoucny přístupnými fyzice je kategoriální rozdíl. Žádná věda pracující s fenomény přístupnými fyzice (tedy fyzika v širším slova smyslu, včetně biologie) není schopna existenci vědomí předvídat, z čehokoliv ve svém oboru zkoumání vyvozovat. Vědomí je místem či prostorem, ve kterém se realizuje naše vlastní lidství – volní roz­hodování, morální odpovědnost a další „transanimální“ vlastnosti. Vědomí a jeho cent‑rum „jáství“ jsou ovšem zároveň i rámcem či terénem, v němž vystupují činnosti a schop­nosti, které mají fyzickou složku, které jsou vědě principiálně přístupné (funkce integrační a poznávací) a které nepochybně slouží k přežití organismu. Tyto funkce jsou ve fenome­nálním vědomí obsaženy neznámým způsobem a sama existence jejich rámce – fenome­nálního vědomí – je záhadná, neadaptivní: fenomenální vědomí nemá přírodovědecky uchopitelnou funkci a je jakoby nadbytečné. Můžeme filosoficky spekulovat, že cílem evo­luce bylo dosažení fenomenálního vědomí jako vlastního sídla lidství, ale to ovšem není vědecky‑biologické řešení.

Ruku v ruce s problémem fenomenálního vědomí jde i problém epistemologický, jak je totiž možné, že intencionalita vědomí je uzpůsobena k dosahování pravdy (kapitola 11). Poněvadž epistemologický psychologismus, a tím spíš biologismus byl definitivně vyvrácen v logice (G. Frege, E. Husserl), nemohou být ideální pojmy a principy, bez kte­rých se logika neobejde (a tedy ani myšlení, které má dojít k pravdě), konstituovány reál­nými, v čase a prostoru probíhajícími procesy. Myšlenkové obsahy podléhají kritériím racionality („pravidlům myšlení“), která jsou nezávislá na materiální povaze duševních pochodů a na individuálních psychických průbězích. Přístup člověka k logickým a mate­matickým ideáliím nemá povahu adaptace na podmínky prostředí, která je realizována pochody přístupnými fyzice. Cílem naturalizované teorie poznání (a analogicky „obratu k jazyku“ analytické filosofie) tedy nemůže být průkaz platnosti poznání v absolutním smyslu jako „platného poznání“, ale jen popis speciálních poznávacích strategií a dosaho­vání „platnosti“ v relativním smyslu vůči speciálním kognitivním úlohám.

Diskuse obsahu všech předcházejících kapitol je obsažena v kapitole 12. Všechny uve­dené „neortodoxní“ směry jsou teprve na začátku své badatelské dráhy a mají už jen z tohoto důvodu k sobě daleko. Ve svém celku však silně problematizují základní teze adaptacionismu, popsané v 2. kapitole. Relevantní polaritou evoluční biologie dneška zůstává polarita hlediska populačního (přírodní výběr mezi mutacemi, drift atd.) a struk­turálního, které však nejsou ve sporu, nýbrž se pozoruhodným způsobem zpětnovazebně doplňují; předmětem knihy bylo pouze prokázat, že první hledisko nevysvětluje evoluci zcela, tj. prokázat neplatnost adaptacionismu. Žádný z dnešních disentních hlasů bohu­žel neangažuje schopnost organismů prožívat, která je v knize považována za kardinální námitku proti nárokům adaptacionismu. Přírodní věda si přístup k řešení tohoto zásad­ního problému v Descartových stopách už a priori uzavřela a musí přepustit jistou část úkolu filosofii. Vztah vědomí k fyzickému mozku je však stále nerozřešeným „těžkým problémem“ filosofie. Evoluční teorie tedy nemůže být v žádné verzi zkoumající život „v 3. osobě“ úplná už jen z tohoto důvodu. Vysvětlení evoluce vědomí z pozice „3. osoby“ by se mohlo vztahovat nanejvýš jen na integrující, kognitivní atd. funkce mozku, ale niko­liv na fenomenální vědomí samo, které je rámcem či médiem těchto funkcí. „Emergence“ vědomí ze struktury mozku jako struktury by znamenala vznik něčeho z ničeho svého druhu, a je proto nepřijatelná. Jednota vědomí a jeho „já“ předpokládá evoluční vznik organismů integrovaných, jednotných a regulovaných z jedné nejvyšší instance (mozku). Tomuto požadavku nejméně odpovídá neutrální evoluční hypotéza. Ale ani adaptacioni­smus neposkytuje vědomí a jáství dostatečnou základnu, poněvadž je „externalistický“, vysvětluje život na základě něčeho jemu vnějšího a nahodilého. Jednota vědomí a jáství je nejlépe slučitelná s náběhy, které vidíme v biologickém strukturalismu (navzdory jeho současné stále ještě primitivní podobě). Strukturalismus je stanovisko internalistické, tj. vyzdvihuje zákonitosti, které dělají organismus jednotou z jeho vlastních zdrojů. Orga­nismy nejsou více nebo méně zdatné jen z hlediska vnějšího prostředí, ale jsou více nebo méně zdatné i z hlediska svého vnitřního uspořádání. Některé konstrukční vlast­nosti organismu se „nezodpovídají“ požadavkům prostředí, ale požadavkům konstrukční správnosti – např. kritériím výstavby dynamických regulačních systémů.

Chybou adaptacionismu je, že jako tvůrčí uznává jen populační, nikoliv embryogene­tické procesy; ve vzdálenější budoucnosti se bude adaptacionismus pravděpodobně jevit jako dětská nemoc evoluční biologie. Kromě fyzice přístupné stránky organismu evolvuje i jeho stránka prožitková, která nemůže být emergencí fyzické struktury jako takové. Evo­luce vědomí, které má „moc“ působit ve světě, je umožněna, nikoliv ovšem vysvětlena indeterminismem kvantové mechaniky. Úplné vysvětlení příčin evoluce předpokládá roz­řešení psychofyzického problému, které však není na obzoru.

 

 

Úvod

Tato kniha se snaží ukázat, že dnešní hlavní proud v evoluční biologii, novodarwinis­mus, není dostatečným vysvětlením evoluce: nic víc, nic míň. Novodarwinismus pova­žuje za hlavní příčinu evoluce přírodní výběr: je to podle něj jediná příčina, která je v evoluci „usměrněná“, tvůrčí. Musím hned na začátku zdůraznit: Sám fakt evoluce, tedy historického vzestupu složitosti organismů, je nepopiratelný a zrovna tak je v evo­luci nepochybná podstatná úloha přírodního výběru. To však vůbec nevylučuje účast dalších tvůrčích evolučních příčin. Řada dnešních evolučních biologů už není spoko­jená s tím, že se novodarwinismus („Moderní syntéza“) vydává za úplné vysvětlení evo­luce od mikrobů po člověka. Někteří z těchto kritiků navrhují nová témata výzkumu, která Moderní syntéza nechává stranou, jiní zdůrazňují důležitost strukturálních, sys­témových zákonitostí výstavby organismu. Tato kritika sama o sobě představuje důle­žitý posun, poněvadž v novodarwinismu se člověk pojímá jako evoluční výsledek neusměrněné, neúčelné genetické proměnlivosti a slepého, bezcitného procesu přírod­ního výběru. Jestli mají kritikové pravdu, může už člověk svůj původ odvozovat nejen z nahodilostí mutace a selekce, ale i z fyzikálních principů, které se postupně prosazují ve Vesmíru od doby jeho vzniku před 13,8 miliardami let a které vyúsťují do dnešních biofyzikálních zákonitostí. Ale ani to není poslední slovo o podstatě života a člověka: živé bytosti mají schopnost prožívat, která vrcholí v lidském vědomí: i to musí evoluční nauka brát v úvahu. (Neuro)biologie však nemá nástroje, aby mohla studovat vědomí jako vědomí; jsou jí přístupné jen neurofyziologické procesy, které probíhají souběžně s vědomím. Vědomí jako vědomí je přístupné jen naší vnitřní zkušenosti. Teprve ta nám otevírá pohled na to, co je v nás výsostně lidského – na racionalitu, volní rozho­dování, etické principy. Zastávám názor, že vědomí či mysl má v sobě něco kategoriálně odlišného od toho, co je přístupné fyzice, případně fyziologii mozku, a tedy i novodar­winismu. Vědomí nemůže „vyskakovat z nuly“ z fyzické struktury (mozku), když tato struktura dosáhne určitého stupně komplexnosti; zde musí evoluční biologie uznat své hranice a předat slovo filosofii. To ovšem platí o novodarwinismu ve zvýšené míře, poněvadž sama evoluce komplexnosti, jak chceme ukázat, je pro něj velký problém, větší než pro ty, kteří uznávají důležitost biofyzikálních faktorů evoluce.

Ideologická příchuť novodarwinismu

Přírodní výběr nahradil v novodarwinismu skutečnou účelnost organismů, která by poukazovala na nějaký inteligentní životní princip nebo principy, ať už bychom mu či jim říkali v rámci židovsko‑křesťanské tradice Bůh nebo jakkoliv jinak. Zásadním poselstvím Darwinovým nebylo přímé popření inteligentního principu v přírodě, ale jeho zbytečnost. To však bylo celkem pochopitelně vyloženo jako jeho popření a vyvolalo to bouřlivý odpor už za Darwinova života a vyvolává odpor proti novo­darwinismu dodnes, především z řad věřících křesťanů, židů i muslimů. (Meze novodarwinismu vidí ovšem i mnozí filosofové, a to nejen teisté, ale i ateisté.) Podle statistik mnoho lidí u nás věří v „něco nad námi“, i když nejsou členy žádné nábo­ženské společnosti a nejsou vázáni žádnou církevní dogmatikou. Přemýšlivý člověk se těžko smiřuje s myšlenkou, že jeho extrémně účelně stavěné tělo se svými funk­cemi a jeho duševní život se svými výsostnými lidskými hodnotami by mohly být jen výsledkem souhry náhodných faktorů (bližší povahu této „náhodnosti“ později osvětlíme). Novodarwinismus může pak být v uvažování přemýšlivého člověka zne­jisťující, zneklidňující teorií, zvlášť když se tváří jako teorie čistě vědecká, a tedy těžko zpochybnitelná.

Je potřeba zdůraznit, že žádné rozšíření evoluční teorie neruší faktický materiál nashromážděný v předchozích dobách. Všechny fáze evoluční biologie je možné „zahnízdovat“ do sebe tak, že vytvářejí stále obsažnější kruhy (obr. 1). Novodarwinis-mus se nemusí ničeho vzdávat pod podmínkou, že se nebude vydávat za poslední slovo evoluční nauky a připustí zdůvodněná rozšíření. Pro stručnost zde už budeme místo o „novodarwinismu“ mluvit prostě o „darwinismu“; tento termín tedy nebude zname­nat Darwinovy osobní názory, z nichž mnohé jsou dnes zajímavé už jen historicky.

Naznačený vývoj v biologii posledních desítiletí však nebrání darwinistům, pře­devším těm, kteří píší učebnice a populární literaturu, aby nám svůj pohled nevnu­covali jako jediný vědecky podložený, a tedy jedině pravdivý. Překračují tak hranice vědecky dokazatelného a stávají se ideology, kteří manipulují veřejným míněním; pro mnoho lidí funguje darwinismus jako svého druhu náboženství, ukryté pod maskou přísné vědeckosti. Ve své knize „Boží blud“ se přední propagátor ateisticky vyzní­vajícího darwinismu Richard Dawkins vyznává z osobního okouzlení přírodním výběrem.¹⁾ Evoluční biologie ve svém darwinistickém podání nám tak skrytě vnucuje celý světový názor a snaží se nás přesvědčit, že je klíčem k největším záhadám světa, života a člověka.²⁾ Ateistický fyzikalismus nabývá v našich dnech neobvyklé brizance. Americký filosof Thomas Nagel, sám ateista, s politováním konstatuje: „Fyzikálně­‑chemický redukcionismus v biologii je ortodoxním hlediskem a jakýkoliv odpor se považuje nejen za vědecky, ale i politicky nekorektní.“³⁾ „Téměř každý v naší zesvětš­tělé kultuře je donucen věřit, že redukcionistický výzkumný program je něco svato­svatého, poněvadž nic jiného by nebylo vědecké.“⁴⁾

Jedním z nebezpečných předsudků, se kterým se v populární literatuře často setká­váme, je, že v pohledu na evoluci existují jen dva názory: vědecká evoluční nauka a proti ní stojící tzv. „kreacionismus“. První názor že je představován novodarwinis­mem a je jako vědecký pravdivý, druhý je nevědecký a jako takový nepravdivý. Autoři se obvykle neobtěžují nám sdělit, co míní oním „kreacionismem“: především nepo­chybně víru, že židovsko‑křesťanská Bible pravdivě a doslova popisuje vznik světa; kromě toho však do „kreacionismu“ nenápadně zahrnují i přesvědčení, že svět byl stvořen nadpřírodní bytostí, Bohem, třeba i evoluční cestou. Je to samozřejmě nepo­ctivé, poněvadž zatímco doslovný výklad Bible je vědecky neudržitelný, víra v Boha se s vědeckým poznáním snáší a filosofické důvody (tedy nikoliv pouhá víra) pro exis­tenci mimopřírodní tvůrčí instance mohou být racionální. Za druhé ani sám „vědecký“ pól v uvedeném předsudku není jednotný: novodarwinismus už ani všichni evoluční biologové nepřijímají jako vyčerpávající vysvětlení evoluce. Je možné být ateistou a novodarwinismus nepřijímat. Dichotomie „vědecký evoluční názor“ versus „kreaci­onismus“ je tedy nesmyslná a v podstatě zlovolná.

Není to poprvé, kdy se odborná věda pokusila nahradit filosofii a začala společ­nosti diktovat světový názor. Karel Marx považoval za takovou vše‑vědu ekonomii, Sigmund Freud psychoanalýzu, někteří dnešní fyzikové „teorii všeho“. Darwinis­tická evoluční biologie nečerpá příliš z jiných oborů, stačí si sama, a spíš očekává, že ostatní obory začnou stavět na základě, který jim vybudovala. Celkový charakter evo­luční biologie odpovídá stylu myšlení, který převažuje v angloamerické oblasti: je poj­mově přesný, drží se konkrétního detailu a při zemi. Člověk se v rukách darwinistů proměnil v odlitek podmínek prostředí, jak je přinášely geologické věky. Jestli Marx degradoval člověka na bytost určovanou vztahem k výrobním prostředkům a Freud na bytost skrytě ovládanou silami nevědomí, darwinismus ve své filosofické poloze degraduje člověka ještě do mnohem větší hloubky – na produkt „bezcitného procesu přírodního výběru“, na kutění „slepého hodináře“.

Napětí v našem světonázoru mezi tím, jak se subjektivně chápeme, a tím, jak nás vykresluje fyzikalisticky pojímaná věda, je nepochybně na škodu životaschopnosti a obecné prosperitě naší civilizace a kultury. U jednotlivců může vést k rezignaci na jakoukoliv životní pravdu, ke skepsi, popř. i k životnímu nihilismu. U křesťansky (judaisticky atd.) věřících může tato situace vést k myšlenkové schizofrenii, kdy jinou pravdu vyznávají, jsou‑li mezi svými, a jinou, když třeba studují na státních školách nebo vystupují veřejně. Pomoci najít východisko z této situace má i tato knížka. Chěl bych v ní ukázat, že – co se biologie týká – naše civilizační dilema je umělé a může být zrušeno. Materialistický výklad člověka není záležitostí vědy, i když se tak rád tváří, ale určité filosofie. Jak blíž zdůvodním v apendixu „Fenomenologická metoda“, pova­žuji za vhodné „filosofii“ od „vědy“ definitoricky odlišit. Mezi vědci je široce rozší­řený předsudek, že věda je jediná kompetentní racionální poznávací instance. Není to pravda: Zájem vědy a zvlášť přírodovědy je omezený na to, co je možné konec­konců ověřit smyslovou zkušeností; vedle toho však máme zkušenost vnitřní, která se smyslovému ověření vymyká. Kromě toho věda vychází z určitých filosofických předpokladů týkajících se možnosti poznání a podmínek jeho pravdivosti, a pokud si jich není vědoma, tím hůř. Těmto otázkám se v evropské tradici věnuje právě filoso­fie. Úkolem filosofie je vykázat předpoklady vědy a hranice její kompetence. Filoso­fie si na rozdíl od vědy předem nezakazuje žádnou otázku, důsledně reflektuje svoje postupy a nevyhýbá se studiu vnitřní zkušenosti jen proto, že ta není „objektivizo­vatelná“, že do mého prožívání přísně vzato „nikdo nevidí“, aby můj náhled mohl potvrdit. Další výzvou, popř. až závazkem filosofie je, pokusit se jít za hranice bez­pečně zjištěných vědeckých pravd a budovat celkový pohled na svět, pokoušet se tedy

o rozumnou metafyziku. Materialistická metafyzika není jediná možná, dokonce s přihlédnutím k vnitřní zkušenosti člověka se ukazuje jako zcela nepravděpodobná. Mnozí filosofové se už poučili, že nemohou výsledky vědeckého poznání ignorovat, a je řada na vědcích, aby si uvědomili filosofické předpoklady a meze své činnosti. To platí pro darwinismus víc než pro jiné vědní obory. Darwinismus přispěl k duchovní desorientaci současnosti ne jako vědecká teorie, ale jako nauka dotažená do svérázné filosofie, až i do ideologie. Na tuto rovinu darwinismu bude mířit část naší analýzy; půjde o to ukázat, kde a jak se udělaly z darwinismu jako vědecké teorie neopráv­něné filosofické závěry. V analýze darwinismu jako vědecké teorie poukážeme jed­nak na neúplnost induktivního závěru o všemocném postavení přírodního výběru, jednak na existenci dalších „usměrněných“ – tvůrčích evolučních faktorů. Některé vědecké otázky ovšem zůstávají otevřené a musíme počítat s tím, že mohou být kdy­koliv v budoucnosti korigovány, jako ve vědě vždycky.⁵⁾

Souhra náhodných mutací a přírodního výběru není posledním slovem evoluční biologie

„Meze“ darwinismu v názvu této knížky naznačují jistou kritiku hlavního proudu dnešní evoluční biologie. Pravověrní evoluční biologové ji budou předem považo­vat za nahánění vody na mlýn náboženství obecně nebo – a o to hůř – organizova­ného křesťanství, nebo (u nás) dokonce katolicismu. Věřící lidé možná po ní rádi sáh­nou, poněvadž si darwinismus dovedou často jen velmi těžko srovnat se svou vírou ve všemohoucího a nekonečně moudrého Boha. Možná však ani je kniha úplně neu­spokojí, poněvadž všechny důvody mimovědecké a mimofilosofické povahy nechává stranou a zastavuje se z hlediska věřících pravděpodobně na půli cesty. Očekávání těchto křesťanů by možná lépe vyhověl směr („hnutí“) „Inteligentního plánu“, jak ho rozvíjí jistá agilní skupina křesťanských intelektuálů v USA. Tato knížka však není fili­álkou tohoto hnutí. Snaží se jít úzkou cestou vědecky a filosoficky odpovědného myš­lení, vedoucí mezi Scyllou fyzikalismu vědy a Charybdou naivního vitalismu. „Meze darwinismu“ se asi nezavděčí nikomu mimo ty, kdo si cení racionálních argumentů nebo aspoň pokusu o ně. Je příznačné, že někteří filosofičtí interpreti darwinismu znají jako odpůrce darwinismu jen nábožensky věřící lidi s jejich „kreacionismem“; že by mohla existovat filosofická, dokonce i čistě vědecká opozice vůči darwinismu, jim nepřijde vůbec na mysl; je to pak klasický příklad porážení slaměného panáka, kterého si sami vytvořili.

Základní tezí dnešní podoby darwinismu („Moderní syntézy“), která podstatně ovlivňuje současné intelektuální klima, je, že přírodní výběr je nutnou a dostačující příčinou evoluce. Cíl této knížky se dá vyjádřit jedinou větou: Ukázat, že přírodní výběr není dostačující příčinou evoluce k složitým (komplexním) formám života, nada­ným schopností prožívat. Nic míň, nic víc, tedy v podstatě negativní závěr. Tohoto cíle je možné dosáhnout i tehdy, kdy úplné řešení problému života je současné vědě a filo­sofii – a tím spíš autorovi knížky – nedostupné. Vykázání slepých ulic má cenu i ten­krát, když celkový plán města není k dispozici. Některé čtenáře možná překvapí, že se v knížce o mezích darwinismu podrobně řeší některé filosofické otázky – jako třeba ty, které se týkají vědomí a rozumu –, ale odpověď je velmi jednoduchá: z darwinismu se běžně dělají filosofické závěry, a proti těm je nutné argumentovat filosoficky. Dar­winisty není možné zprostit povinnosti vysvětlit ze svých principů vznik a podstatu člověka, poněvadž si takové vysvětlení výslovně vyhrazují. Kdyby se darwinismus držel jen toho, co je ověřitelné vnější zkušeností, nemohl by se tak suverénně vyjad­řovat k příčinám vzniku člověka, nevystavoval by se filosofické kritice a samozřejmě by nebyl předmětem takového zájmu širší veřejnosti. Filosofie dnes bohužel nemá velkou autoritu: V předmluvě ke svému monumentálnímu kompendiu o přírodním výběru říká sebevědomý evoluční biolog Bell: „Filosofie (která se zabývá otázkami, které se nedají rozhodujícím způsobem zodpovědět) začala jít v osvícenství svou ces­tou, zatímco přírodní věda (zabývající se otázkami, které mohou být definitivně zod­povězeny) šla také svou.“⁶⁾ Není vinou filosofie, že jsou v životě otázky, „které se nedají rozhodujícím způsobem zodpovědět“, ani nemá přírodní věda monopol na pravdu jen proto, že snáze než filosofie dospívá ve své oblasti k definitivním závěrům.

Chceme ukázat, že evoluční biologii, pokud zamýšlí své závěry rozšířit i na člo­věka, není možné provozovat s obvyklou bezstarostností, s jakou je zvyklá pracovat s bakteriemi, rostlinami a „nevědomými“ živočichy, kdy zcela odhlíží od jejich niter­nosti. Lidská mysl, duch představuje příliš zvláštní soubor fenoménů, než abychom s ním mohli pracovat bez speciálních ohledů. Zde už to bez filosofie nepůjde – takové, která nebude ignorovat podstatné složky naší zkušenosti a která nebude podléhat bez reflexe zkušenostním vědám, včetně evoluční biologie hlavního proudu. Součástí naší argumentace bude nevyhnutelně i jistá orientace v historii; bez aspoň letmé připo­mínky toho, jak se kladly základy našeho (= novověkého) myšlení, bychom součas­nou situaci nemohli vůbec pochopit. Zbavit se nánosů, které se na koncepci biologie od 17. století navršily, umožňuje podle mého názoru nejlépe fenomenologická metoda filosofování. To proto, že nechává promlouvat bez předsudků a dodatečných kon­strukcí věci samé, a také proto, že vnitřní zkušenost je jejím nejvlastnějším polem zkoumání. Filosofickým východiskem této knížky je odkaz Hanse Jonase;⁷⁾ v Jonaso­vých stopách bude naší metodologií tam, kde to bude případné, fenomenologický přístup (podrobněji popsaný v apendixu „Fenomenologická metoda“). Autor se na vhodném místě přihlásí k filosofickému „dualismu vlastností“,⁸⁾ což je filosofické sta­novisko, podle kterého aspoň některá jsoucna vztahující se k mysli nejsou fyzická, a podle kterého je proto prožitek, popř. vědomí něčím, co není plně přístupné etablo­vané přírodovědě. Prožitková stránka života jako prožitková je pro přírodovědeckou metodologii nedosažitelná a nemůže být vysvětlována žádnou evoluční teorií pozo­rující život jen zvenčí. Nemáme ostatně žádnou záruku, že život v jeho nejvnitřnější podstatě, v jeho subjektivitě vůbec kdy pochopíme.

„Darwinismus“ v názvu knížky je tak trochu reklamním trikem: osobním Darwi­novým názorům jako takovým se věnovat nebudeme, jen dnešnímu „novodarwinis­mu“.⁹⁾ Pro stručnost a všeobecnou srozumitelnost však budeme většinou mluvit jen o „darwinismu“ a budeme tím mínit „novodarwinismus“ čili „Moderní syntézu“ (což je jeho takříkajíc oficiální název). Hlavní ideou novodarwinismu je, že přírodní výběr je jediným „usměrněným“, „tvůrčím“ faktorem v evoluci; to se označuje jako selekcio­nismus nebo také adaptacionismus. Věcně znamenají oba tyto názvy totéž, ale druhý je přesnější a dáme mu přednost; bude pro nás zkratkou přímo za centrální myšlenku novodarwinismu.

Budeme směřovat ke dvěma hlavním závěrům:

1. Ukážeme, že adaptacionismus je neudržitelný. Účast embryonálních a biofyzikál­ních faktorů vykonává na evoluci tlak jak negativní, tak i pozitivní, formotvorný. Tím bude prokázána nedostatečnost darwinismu, pokud je adaptacionismem, jako biologické teorie.

2. Jedinečná vlastnost života, která není zastoupena v té oblasti, která je přístupná fyzice, je schopnost živých bytostí mít prožitky. Jevy vědomí jsou kategoriálně odlišné od jevů vnějšího světa. Této vlastnosti však „rozumíme“ jen jako bytosti, které samy prožívají, nikoliv jako profesionální biologové. Pokusíme se ukázat, že vědomí se nemůže vynořovat z fyzické struktury jako takové. Život tedy není možné vyčerpat tvůrčími faktory, přístupnými biologii, a proto jimi není možné beze zbytku vysvětlit ani jeho evoluci. Tím bude prokázána nedostatečnost jaké­koliv fyzikalistické koncepce života a evoluce, ať už se spoléhá na adaptacionismus, strukturalismus, jejich eventuální syntézu nebo cokoliv dalšího, co studuje život bez respektování jeho schopnosti prožívat.

Autor stál před problémem, jak dalece má být text srozumitelný jen všeobecně vzdě­lanému čtenáři. I když odhlédl od své osvědčené neschopnosti psát lehkým perem, došel k názoru, že nenáročné, lehce stravitelné podání by znamenalo, že se knížka mine se svým záměrem přinést pro svou hlavní myšlenku argumenty. Ty jsou bohu­žel někdy dost „technické“, tzn. předpokládají speciálně definované odborné termíny a myšlenkové postupy. Populárních knížek vysvětlujících a doporučujících darwinis­mus je mnoho; nebezpečí je v tom, že v populárně psaných textech může autor zapla­vit a ohromit čtenáře spoustou faktů, proti kterým nemůže laik nic namítat, a jejichž podání dokonce ani nemůže kvalifikovaně podezírat ze zaujatosti. Nezasvěcenec jen těžko rozeznává, kde končí fakta a začíná interpretace, a té je pak vydán na milost a nemilost. Laik také snadno neodhalí, o čem měla být řeč, a nebyla. Pro toho, kdo si chce utvořit pokud možno nezávislý úsudek ve světonázorově tak brizantní oblasti, jako je darwinismus, není jiná cesta, než se ponořit hlouběji, a to je ovšem obtížné a stojí to námahu a čas. Ale co cenného nevyžaduje námahu?

Jak si s knihou poradit

Na velkém knižním trhu, který v Česku ovšem není, by se snad uplatnily knížky našeho zaměření dvě: jedna odborná a jedna populární; ta druhá by ovšem byla argu­mentačně závislá na té první a musela by se na ni často odvolávat. Jsou čtenáři, kteří neváží argumenty, ale prostě se spolehnou na autoritu autora; ti se pak ovšem vydávají všanc prvnímu popularizátorovi, na kterého narazí. A to bude, jak je možné v českém prostředí předpokládat, s největší pravděpodobností jednostranný propagátor filoso­fujícího, ne‑li přímo ideologizujícího darwinismu. Když má nadto autor dar vtipnosti, ironie a zábavnosti, je „úspěch“ zaručen. To ale zde nebude naše cesta: budeme se držet rady Boltzmannovy a Einsteinovy, že i při psaní textu určeného pro širší veřej­nost je radno přenechat eleganci krejčím a ševcům. Tato knížka se obtížnějším par­tiím úplně vyhnout nemůže. Určitá odpomoc bude v tom, že náročnější pasáže byly přesunuty do poznámek pod čarou. Autor se vynasnažil, aby byl hlavní text srozumi­telný i tomu, kdo si odkazů na poznámky prostě nebude všímat. Kromě toho bude čtenář předem upozorněn, které partie by mohl přeskočit, aniž by se minul s hlav­ními argumenty knížky. Úplně vynechat techničtější partie nešlo, poněvadž autor by rád obstál i v diskusi s odborníky a měl i pro ně něco nového, přinejmenším snad nový kontext.

Při prvním čtení je možné vynechat celou kapitolu 1 „Zapření a rehabilitace nitra“ a případně se k ní vrátit po přečtení celé knížky. „Adaptační krajina“ (odd. 2.3) bývá považována za názornou pomůcku pro výklad dějů na úrovni populací, ale někomu může naopak působit potíže; celý oddíl 2.3 je však možné bez velké újmy přeskočit. Je možné vynechat oddíl 9.4 („Intencionálnost vědomí“), jehož myšlenky jsou rozptý­leny i v ostatních oddílech kapitoly 9. Kapitola 11 („Past skepticismu“) je určena pro více filosoficky naladěné čtenáře; ostatní se mohou spokojit jen se „Souhrnem“ 11.4. K pochopení celkového ducha knihy je možné doporučit odd. 12.3. Už název prozra­zuje, že „Apendixy“ nejsou „povinnou“ součástí knihy; hlavní text se na ně povinně neodvolává.

Vzhledem k šíři záběru knihy nebylo možné citovat výhradně primární vědeckou literaturu; občas jsou citovány i zdroje sekundární až terciární, ale nikoliv čistě popu­larizující. Literatura vztahující se k tématům probíraným v této knize je bezbřehá. Autor je si dobře vědom, že by bylo možné čerpat látku pro stejnou argumentaci z velmi odlišné sestavy pramenů. Někoho možná pobouří, že autor příliš schemati­zuje a že háže všechny přívržence Moderní syntézy do jednoho pytle. Je nepochybné, že kolik lidí, tolik rozumů, koneckonců na variabilitě uvnitř druhu je založena celá Moderní syntéza. Jistá schematizace je tedy nutná, nechceme‑li reprodukovat názory jednotlivých evolucionistů, což by nás odvedlo od zamýšleného cíle. Probírané téma je mnohorozměrné a není možné ho projít jednorozměrnou stezkou; omluvte proto prosím příležitostné opakování již řečeného a únavné odkazy pod čarou na jiná místa v textu.

Snahou autora bylo udržet jednoznačnost termínů. K fixování smyslu termí­nů má posloužit stručný „Slovníček“. Ve shodě s běžnou pohodlnou, ale ovšem nelogickou praxí nebudeme rozlišovat mezi „genetikou“ jako systémem reálných biologických procesů a jako vědou o něm; v konkrétním kontextu snad nemůže dojít k nedorozumění.

Často budeme mluvit o procesech, kterým se všeobecně říká fyzické, příp. fyzi­kální. Poněvadž však je jednou z myslitelných metafyzických hypotéz, že i kvarky, struny a pole mají svůj „proto‑psychický“ aspekt, fyzice nepřístupný, budu pro jis­totu místo „fyzikální“ často používat sousloví „fyzice přístupný“, abych zdůraznil, že jednáme právě jen o tomto aspektu „fyzických“ elementů. Krom toho se mi zdá být označení „přístupný fyzice“ operacionálně jednoznačné. S vědomím značného zjed­nodušení diferencované filosofické terminologie budeme zde metafyzický směr zvaný „fyzikalismus“ považovat za kontradikci k dualismu vlastností; „fyzikalismus“ je pří­padnější název než populární „materialismus“, poněvadž to, čím se zabývá fyzika, má povahu jak hmotných částeček, tak polí. Slovo „mechanismus“ v biologické literatuře úplně zdomácnělo a má význam blízký „stroji“, tj. řetězci fyzických kauzálních sou­vislostí. V primární vědecké literatuře je to praktický výraz, pod kterým si odborník snadno představí, co je jím míněno. Filosoficky však je potřeba toto slovo dát do uvo­zovek, poněvadž organismy nejsou stroje, majíce i vnitřní, prožitkovou stránku. My budeme tyto uvozovky spíš vynechávat, aby nevznikal zmatek, poněvadž termino­logie bez uvozovek je zaběhaná. V duchu bychom si je však měli vždycky přimyslet. Každý biolog ví, že struktura a funkce jsou od sebe neoddělitelné a že všechny bio­logické struktury mají svoji dynamiku. V textu bychom proto měli často psát „struk­tura/funkce“, ale pro odlehčení se často spokojíme jen se slovem „struktura“ a budeme spoléhat na to, že si k ní čtenář vždycky přimyslí i její funkci. Čeština bohužel neroz­lišuje individuální vývoj (od početí po smrt), tzv. ontogenezi, od kmenového vývoje, tj. od evoluce: obojímu říká „vývoj“. Termín „ontogeneze“, zvlášť ve formě přídavného jména „ontogenetický“, by mohl nezvyklému čtenáři dělat potíže. Nahrazuji ho proto názornějším, i když ovšem chudším termínem „embryogeneze“; vzhledem k tomu, že všechny evoluční změny musejí, jak ještě ukážeme, proběhnout během tvorby embrya (nebo larvy), nevznikne tím, jak doufám, velké zkreslení.

Knihu rozšiřuje pět „Apendixů“, které čtenář nalezne na webové stránce Munispace. muni.cz/Vacha. První z nich – „Darwinismus a světový názor“ je určený pro ty, kteří se předchozími kapitolami nechtějí detailně prokousávat a chtěli by si z knihy odnést „něco praktického pro život, pro náš pohled na svět“. Apendix „Fenomenolo­gická metoda“ má usnadnit pochopení a přijetí celkového pojetí knížky těm, kteří se s fenomenologickou filosofií dosud nesetkali. My Češi se zařazujeme z hlediska feno­menologie rovnocenně mezi velké evropské národy a máme bohatou domácí fenome­nologickou literaturu. Fenomenologická metoda se mi zdá nejmocnějším oponentem biologického fyzikalismu, což by mělo být zřejmé z příslušných kapitol. Apendix „‚Obrat k jazyku‘ a racionalistická teorie poznání“ hájí zásadní správnost racionali­stické teorie poznání. Tato teorie, která je jednou z těžko překonatelných překážek ideologického darwinismu, je problematizována vlivným směrem v dnešní analytické filosofii a tento apendix s ním polemizuje. K výslovné konfrontaci s fyzikalismem má sloužit apendix „Potíže fyzikalismu“. Má ukázat, že fyzikalismus jako metafyzický rámec darwinismu má značné potíže i zcela bez ohledu na stav evoluční biologie. Apendix „Inteligentní plán“ má jen charakter rozsáhlejší poznámky pod čarou.

Jak věda, tak filosofie se stále vyvíjejí a v některých bodech je potřeba si nechat vel­kou rezervu pro nové objevy, zvlášť ve vědě. Než se tento rukopis přemění na knihu, vyjde řada nových vědeckých článků, které mohou vrhnout na její témata nové světlo. Filosofická hlediska se nemění tak rychle, poněvadž mají své vlastní argumentační postupy, méně závislé na přírodovědecké empirii. Filosofie se proto mohla významně rozvíjet už od antiky a přinést ideje, které by nebylo zdrávo ignorovat ani ve 21. století. Daní za „věčnost“ filosofických otázek a řešení je ovšem jejich větší závislost na před­běžné světonázorové pozici filosofující(ho). Je velmi těžké se ve filosofování úplně odpoutat od svého před‑filosofického postoje, daného letorou, výchovou a duchem doby. Uvidíme, jak neostrá je hranice mezi zásadními evolučními koncepcemi a metafyzickými pozicemi. Ne všichni evolucionisté si však uvědomují, že i filosofie je (aspoň ideálně) racionální činnost, která má své vlastní metody a vyžaduje jistou pro­fesionalitu. Fakticky filosofovat, ale nepřiznávat si to nebo si toho vůbec nebýt vědom znamená upadnout do filosofické naivity, případně až do školáckých chyb.

Dnes nevíme, kam vědy dospějí za padesát nebo za dvě stě let. Prokázané dnešní poznatky nemohou být anulovány, mohou však být postaveny do nových souvislostí, a tím jim může být vykázáno jiné místo v celkovém obraze světa. A dále a neméně podstatně – měli bychom si zachovat určitou skromnost v posuzování svých lidských poznávacích schopností. Problém vztahu mysli a těla je dnes téměř ve stejném bodě nevyřešenosti, v jakém byl v roce 1880, kdy ho fyziolog du Bois‑Reymond zahrnul mezi hádanky světa (dokonce mezi navždy neřešitelné problémy). Vědecky provozo­vaná biologie není starší než půldruhého století. Nemáme představu, jak bude vypadat za dalších sto let, možná ani za třicet let. To do jisté míry relativizuje dnešní „školy“ a spory mezi nimi. Evoluční biologie se zatím podobá velkému staveništi, na kterém je rozestavěno více budov, o nichž není zcela jasné, jak spolu mají souviset. Pokročilost stavění je také různá a dělníci z různých staveb si občas vyměňují invektivy. „Defini­tivní“ obrysy celé stavby si dnes troufají vidět jen skuteční dogmatici, ostatní musejí trpělivě čekat, až co nového přinese další výzkum.

 

Jiří Vácha: Meze darwinismu

Masarykova univerzita, Brno 2020, 384 stran, ISBN 978-80-210-9531-1