Aktuální číslo:

2020/11

Téma měsíce:

Skladování energie

Tanec evoluce

 |  2. 11. 2020
 |  Vesmír 99, 672, 2020/11

Co spojuje autory narozené přesně půlstoletí od sebe? Jiřího Váchu (1938), fyziologa, emeritního profesora Masarykovy univerzity, a Jana Tomana (1988), teoretického biologa, blízkého spolupracovníka Jaroslava Flegra z Univerzity Karlovy? Oba vysoce erudovaní autoři nabízejí řadu alternativ k ustálenému učebnicovému schématu „moderní syntézy“ – tedy té verzi neodarwinismu z druhé poloviny 20. století, která úspěšně formovala myšlení nás všech a dosti dlouho odsouvala všechny „disidentské“ alternativy evolučních teorií, verzí docela dobře zapadajících do Darwinovy koncepce, nikoli však do extrémního redukcionismu „syntézy“. Jsou i jiné verze darwinismu s Darwinem slučitelné, a o ty jde v obou knihách zejména.

Vácha deklaruje svůj úmysl titulem knihy, Toman hned v úvodu (s. 9): „Řadu námitek, které používali už Darwinovi oponenti, dodnes nikdo uspokojivě nevyvrátil. Mnoho biologických fenoménů a paleontologických patrností, které do jednoduchého obrázku moderní syntézy nezapadají, badatelé pouze zametli pod koberec. Každá významnější evoluční otázka […] vyvolává vášnivé spory.“ Oba autoři zpracovali ohromné množství literatury a přiblížili toto snažení českému čtenáři: Vácha spoléhá hlavně na monografie (asi do r. 2010) a snaží se propojit poznání o evoluci s filosofií. Toman sleduje i recentní časopiseckou literaturu a přichází též s vlastními nápady, které v posledních letech publikoval sám nebo v tandemu s J. Flegrem. Zbývá ještě dešifrovat záhadný exponent v názvu jeho knihy: pokud hádám správně, odkazuje na tři zdroje vyjmenované v podtitulu a diskutované pak ve třech součástech knihy: evoluční trendy, evolvabilitu a teorii zamrzlé evoluce. A zkusme i trojné dělení Váchova díla: témata „fyzikální redukcionismus“, „emergentismus“ a „vědomí“ se odvážně prolínají celým textem. Čtenář nemusí se vším souhlasit, dostává však v obou knihách najednou v jednom díle průřez nedávným stavem evoluční a teoretické biologie. Autoři tak poskytují pravou darwinovskou síť vztahů (tangled web), která může inspirovat úsilí o nové teoretické kreace, jež nasvítí zase jiné stránky živého (i když jeho definici pořád mít nebudeme).

„Autoři poskytují pravou darwinovskou síť vztahů, která může inspirovat úsilí o nové teoretické kreace.“

Knihy nejsou čtením snadným, ale bakaláři biologie a zvídavci z jiných oborů by to měli zvládnout. Čtenář dostává od obou autorů nádherné líčení tance evoluce, a tím by tato moje recenze mohla i končit. Neskončí, dovolím si níže kritiku.

Nejdříve údiv. Věda je u Váchy překvapivě aktivitou, která se omezuje jen na to, co je možné „koneckonců ověřit smyslovou zkušeností“ (s. 14 i jinde) – takto přece nefungovala ani za Aristotela! Věda a selský rozum jsou, soudím, ve značném protikladu. To jen na okraj, zůstaňme u vědy, jiné formy poznání nejsou předmětem ani jedné z knih.

V první řadě, oba autoři hledají neměnné zákony přírody, skryté v pozadí: jen tak se dozvíme, jak je to „ve skutečnosti“. Nic než fyzika, ve Váchově případě navíc i matematika a logika, protože objevení se a fungování mozku jinak vysvětlit nelze (s. 151, podobně i jinde; zdůraznění moje): „Chceme ukázat, že všechny životní struktury a funkce jsou obecně řízeny fyzikálně-chemickými a logicko- matematickými principy, které […] kladou životu poměrně úzké hranice, které ale právě tím život strukturují, ‚tvůrčím‘ způsobem utvářejí.“ Toman nejdříve vyjádří svůj údiv (s. 10): „Těžko říct, proč se třeba teoretická fyzika veřejnosti prezentuje jako nekončící soutěž bláznivých i vážně míněných nápadů, zatímco evoluční biologie spíše jako monolitický koncept zkoumající už jen různé speciální případy svého studia.“ Pak ale dělá vše pro to, aby nás přesvědčil, že za vším stojí druhý princip termodynamiky (navazuje tak na delší tradici)1) a tíhnutí ke stabilitě jako základní hnací síla evoluce. Celou Tomanovou knihou prostupuje princip (zákon?) přežití nejstabilnějšího – od atomů, hvězd a sněhových vloček až k liniím života. Hledá se tedy bezčasový princip propojující celý kosmos a skončíme u zákonů organizace vnucovaných „zvenku“.

Přitom oba autoři jsou si vědomi, že fyzika k vysvětlení evoluce nepostačuje: svou roli hrají také historické kontingence, a hlavně paměť, zkušenost, tradice, jinými slovy niternost živého a z ní vycházející schopnost jednat ne-fyzikálně. Vácha koneckonců hned první kapitolu nazval „Zapření a rehabilitace nitra“ (jak ladí niternost s fyzikou?); Toman zase má exkurs do biosémiotiky, která určitě není přírodovědou. Ale zpět k fyzice: žádná singularita, žádné otevírání nových „stavových prostorů“, a už vůbec nesmíme předpokládat, že svou evoluci si na základě historické paměti a zkušenosti vyhmatávají živáčkové sami. Třeba na způsob Kauffmanova modelu autonomních agentů, kteří mezi sebou smlouvají varianty nejbližších modů chování.2) Agenti se rozhodují, nejsou postrkováni zvenku fyzikálními zákony, nejsou tlačeni ke stabilitě v podobě zamrznutí (ať doslovného, nebo metaforického).

Soudím, že vším pronikající historický princip přírodního či přirozeného výběru, který kanalizuje soutěž různých variant, je fyzikálně neuchopitelný, tak jako je z principu neuchopitelná „zákonitost“ historických procesů vůbec. Darwin byl přívržencem newtonovské fyziky a žil v době, kdy se fyzikální determinismus promítal i do interpretace fenoménů historických. Dnes to – alespoň slovně – popíráme, víme, že lidé jednají. Evoluce je historií také a tvrdím, že její účastníci rovněž jednají: interpretují genetický zápis, zděděné struktury a samozřejmě i situaci ve svém okolí; rozpoznávají kódy, signály, znaky a interpretují je různě v různých liniích, situacích a dobách.

Biologie je věda. Čertit se však, že není soupodstatná se všemi stránkami živého, je hloupé. Niternost je definiční kvalitou života a fyzika ani biologie nemají prostředky, jak ji zkoumat. Proto my biologové musíme u svých modelů niternost potlačovat, jak to jen jde (modelové kmeny bakterií, rostlin, živočichů, hub), a pak s nimi zacházet, jako by byly pouhopouhými komplexními zařízeními (a klást si tomu odpovídající otázky). A tak jako u lidí extrapolace od jednotvárného života – otroků v polích s bavlnou anebo vězňů – necharakterizuje do přílišné hloubky člověka, a už vůbec ne lidstvo a jeho dějiny jako celek, musíme také extrapolace z laboratoře na biosféru a její evoluci brát opatrně. Oba autoři to (navzdory mým výtkám) dobře vědí a jejich knížky to připomínají čtenářům. Takže znovu: čtenář dostává od obou nádherné líčení tance evoluce.

Poznámky

1) Například Pross A.: Co je život? Jak se chemie stává biologií. Argo a Dokořán 2020; Kováč L.: Konec lidské evoluce. Pavel Mervart 2017.

2) Kauffman S.: Investigations, Oxford University Press 2000 (česky Čtvrtý zákon: Cesty k obecné biologii. Paseka 2004).

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Evoluční biologie
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Anton Markoš

Doc. RNDr. Anton Markoš, CSc., (*1949) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK. Na katedře filozofie a dějin přírodních věd PřF UK se zabývá teoretickou biologií. Napsal knihy Povstávání živého tvaru (1997), Tajemství hladiny (2000), Berušky, andělé a stroje (spolu s J. Kelemenem, 2004), Život čmelákův (spolu s T. Daňkem, 2005), Staré pověsti (po)zemské (spolu s L. Hajnalem, 2007), Profil absolventa (2008), editoval sborníky Náhoda a nutnost (2008), monografii Markoš a spol.: Life as its own designer (Springer, 2009), Jazyková metafora živého (2010).
Markoš Anton

Doporučujeme

Mládě z umělé dělohy

Mládě z umělé dělohy audio

Jaroslav Petr  |  16. 11. 2020
Průlomový počin v oboru tkáňového inženýrství se podařil týmu Anthonyho Ataly z amerického Wake Forest Institute for Regenerative Medicine. V...
Lithium, dar Země modernímu člověku

Lithium, dar Země modernímu člověku

Jan Rohovec, Tomáš Navrátil  |  2. 11. 2020
Nepozorovaně jsme přijali za své lehké notebooky, tenké mobilní telefony, drobnou elektroniku. Přestala nás udivovat možnost opakovaně nabíjet a...
Největší pískovcová skalní oblast Evropy

Největší pískovcová skalní oblast Evropy

Handrij Härtel  |  2. 11. 2020
V českém kontextu je České Švýcarsko jen jedno z několika skalních měst. V Evropě je to unikát. Ve světovém měřítku ho „zastiňují“ jiné oblasti....

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné