Ukázka z knihy – Bill Gates: Jak zabránit klimatické katastrofě

Má softwarový inženýr, miliardář a filantrop co říci k tak odbornému a komplexnímu tématu, jakým je řešení klimatické krize? Možná budete překvapeni. Ve spolupráci s nakladatelstvím Jan Melvil Publishing vám přinášíme ukázku z knihy Billa Gatese Jak zabránit klimatické katastrofě.

 

Bill Gates: Jak zabránit klimatické katastrofě

Jan Melvil Publishing 2021, 272 stran, 978-80-7555-138-2

 

ÚVOD

Z padesáti jedna miliard na nulu

V souvislosti se změnou klimatu je třeba znát dva číselné údaje. Padesát jedna miliard a nula.

Padesát jedna miliard tun skleníkových plynů totiž každoročně vypouštíme do atmosféry. Rok od roku se toto číslo může nepatrně lišit, z dlouhodobého hlediska však neustále roste. Tak si stojíme dnes.¹⁾

Nula je cílem, o nějž musíme usilovat. Chceme-li zastavit globální oteplování a zabránit nejhorším důsledkům změny klimatu, které budou skutečně drastické, musíme do atmosféry přestat vypouštět skleníkové plyny.

Zní to složitě, a náročné to taky bude. Ještě nikdy jsme nestáli před výzvou takových rozměrů. Každá země bude muset přehodnotit své zažité chování. K vypouštění skleníkových plynů dochází téměř při všech běžných činnostech současného životního stylu — pěstování plodin, výrobě zboží, cestování z místa na místo — a lidí, kteří chtějí takový způsob života vést, neustále přibývá. Je to dobrá zpráva v tom smyslu, že se jejich životní úroveň zvyšuje. Pokud se však nic nezmění a budeme dál vypouštět skleníkové plyny, klimatické podmínky se začnou zhoršovat, a dopad na lidstvo bude s největší pravděpodobností katastrofální.

Co se stane, když se „nic jiného nezmění“? Osobně věřím, že změna je možná. Řadu potřebných nástrojů již máme k dispozici, a co se týče těch, které nemáme, jsem optimista. Na základě poznatků o klimatu a technologiích jsem přesvědčený, že je dokážeme vymyslet, využít, a budeme-li dostatečně rychlí, klimatické katastrofě zabráníme.

Tato kniha je o tom, co nás to bude stát a proč si myslím, že to dokážeme.

 

Před dvěma desítkami let by mě ani nenapadlo, že jednou budu veřejně hovořit o změně klimatu, a dokonce o ní napíšu knihu. Nejsem klimatolog, ale softwarový inženýr a v současnosti se se svou manželkou Melindou na plný úvazek věnuji Nadaci Billa a Melindy Gatesových, která se zabývá celosvětovou zdravotní péčí, rozvojovými programy a vzdělávacím systémem ve Spojených státech.²⁾

Ke klimatické změně jsem se dostal oklikou. Přivedl mě k ní problém energetické chudoby.

Na počátku nového tisíciletí, když byla naše nadace ještě v plenkách, jsem často cestoval do chudých zemí subsaharské Afriky a jižní Asie, abych se dozvěděl více o dětské úmrtnosti, HIV a dalších zásadních problémech, jimiž se zabýváme. Nezajímal jsem se jen o nemoci. Když jsem přiletěl do velkých měst, hleděl jsem z oken a říkal si: Proč je tu taková tma? Kde jsou všechna ta světla, která bych viděl v New Yorku, Paříži nebo Pekingu?

V nigerijském Lagosu jsem procházel neosvětlenými ulicemi, na nichž se lidé shlukovali kolem ohňů rozdělaných ve starých barelech na ropu. Ve vzdálených vesnicích jsme se s Melindou setkali se ženami a dívkami, které denně strávily celé hodiny sbíráním dříví, aby mohly doma na otevřeném ohništi uvařit jídlo. Povídali jsme si s dětmi, které psaly domácí úkoly při svíčkách, protože doma neměly elektřinu.

Zjistil jsem, že přibližně miliarda lidí nemá k dispozici spolehlivý přístup k elektřině a že polovina z nich žije v subsaharské Africe. (Od té doby se situace mírně zlepšila; dnes nemá elektřinu zhruba osm set šedesát milionů lidí.) Přemýšlel jsem nad mottem naší nadace — „Každý si zaslouží šanci na zdravý a produktivní život“ — a nad tím, jak náročné je pečovat o své zdraví, když místní zdravotnické zařízení nedokáže udržovat vakcíny v chladu, protože ledničky nefungují. Těžko můžete být produktivní, když nemáte světlo, při němž by se dalo číst. A je téměř nemožné budovat ekonomiku s pracovními příležitostmi pro každého, když nemáte k dispozici dostatečné množství spolehlivé a cenově dostupné elektřiny v kancelářích, továrnách a zákaznických centrech.

Zhruba ve stejné době mi již zesnulý profesor cambridgeské univerzity David MacKay ukázal graf zachycující vztah mezi výší příjmu a spotřebou energie — příjmem na obyvatele a celkovým množstvím spotřebované elektřiny v dané zemi. Na jedné ose graf zaznamenával příjem na obyvatele v jednotlivých zemích a na druhé jejich energetickou spotřebu. Bylo zcela očividné, že mezi těmito dvěma proměnnými existuje spojitost:

Jakmile jsem tuto informaci vstřebal, začal jsem přemýšlet o tom, jak chudým lidem zajistit cenově dostupný a spolehlivý přístup k elektřině. Hledat řešení problému tak obřích rozměrů nedávalo v naší nadaci smysl, museli jsme se soustředit na své klíčové poslání, ale nadhodil jsem pár nápadů před svými přáteli z řad inovátorů. Pustil jsem se do hlubšího studia tohoto tématu a narazil přitom na nesmírně poučné knihy vědce a historika Václava Smila, díky nimž jsem pochopil, jak zásadní dopad má elektrická energie na moderní civilizaci.³⁾

Tehdy jsem ještě netušil, že se musíme dostat až na nulu. Bohaté země, které jsou zodpovědné za valnou část emisí skleníkových plynů, si začínaly změny klimatu všímat, a já se domníval, že to bude stačit. Myslel jsem si, že do diskuse přispěji svou obhajobou zavedení spolehlivě fungující elektřiny do chudých domácností.

Měly by z ní největší prospěch. Dostupnější energie neznamená jen noční osvětlení, ale také levnější hnojivo pro zemědělské plodiny a cement na stavbu domu. Důsledky změny klimatu nejhůře dopadají právě na chudé lidi. Většina z nich jsou farmáři, kteří už dnes živoří a příchod dalšího sucha či povodní by je položil úplně.

Na konci roku 2006 jsem po setkání se dvěma bývalými kolegy z Microsoftu, kteří rozjížděli neziskovky zaměřené na energetiku a klima, změnil názor. Přivedli s sebou dva klimatology, kteří se těmito tématy zabývali do hloubky, a tato čtveřice mi ukázala data spojující emise skleníkových plynů se změnou klimatu.

Věděl jsem, že skleníkové plyny zvyšují teplotu, ale domníval jsem se, že cyklické změny nebo další faktory skutečné klimatické katastrofě přirozeně zabrání. Zdráhal jsem se uvěřit, že by po celou dobu, co lidstvo vypouští různá množství skleníkových plynů, teplota neustále rostla.

Několikrát jsem se na ně obrátil s doplňujícími otázkami. A nakonec mi to došlo. Svět potřebuje zajistit více energie, aby mohli prospívat i chudí lidé, ale je třeba ji vyrábět tak, abychom neuvolňovali jakékoliv další skleníkové plyny.

Celý problém se najednou zdál ještě těžší. Nestačilo jen poskytnout levnou a spolehlivou energii chudým. Musela být také čistá.

Nastudoval jsem si o změně klimatu vše, co se dalo. Setkával jsem se s odborníky na klima a energetiku, zemědělství, oceány, vzestup hladiny moří, ledovce, elektrické přenosové soustavy a další témata. Pročítal jsem si zprávy vydané Mezivládním panelem pro změnu klimatu (IPCC), orgánem OSN, který se tématem vědecky zabývá. Sledoval jsem řadu úžasných videopřednášek profesora Richarda Wolfsona s názvem Earth’s Changing Climate (Zemské klima se mění), jež jsou dostupné v rámci série přednášek Great Courses. Přečetl jsem si Weather for Dummies (Počasí pro naprosté laiky), jednu z nejlepších knih o počasí, které znám.

Jedno bylo jisté: Naše současné zdroje obnovitelné energie (především větrné a solární) mohou problém z velké části vyřešit, ale nevyužíváme je dostatečně.⁴⁾

 

Zároveň bylo jasné proč; samy o sobě nás totiž na nulu nedostanou. Vítr nefouká neustále a slunce také nesvítí pořád, a my nemáme k dispozici finančně dostupné elektrické baterie, které by dokázaly dostatečně dlouho skladovat energii v množství potřebném pro celé město. Při výrobě elektřiny navíc vzniká pouze sedmadvacet procent všech emisí skleníkových plynů. I kdybychom zázračně pokročili v technologickém vývoji elektrických baterií, pořád se budeme potýkat s těmi třiasedmdesáti procenty.

Po několika letech jsem dospěl ke třem závěrům:

1. Abychom zabránili klimatické katastrofě, musíme se dostat na nulu.
2. Musíme využít všech prostředků, které už máme k dispozici, jako jsou solární a větrné elektrárny, ale rychleji a důvtipněji.
3. Potřebujeme vyvíjet a zavádět průlomové technologie, které se postarají o zbytek.

Fakt, že opravdu musíme dosáhnout nuly, byl a je bez debat. Jestliže nepřestaneme do atmosféry vypouštět skleníkové plyny, teplota dál poroste. Napadá mě skvělé přirovnání: Klima je jako vana, která se pomalu napouští vodou. I když z kohoutku poteče jen drobný čůrek vody, vana se stejně nakonec naplní a voda přeteče na podlahu. Takové katastrofě musíme zabránit. Snahy o pouhé omezování emisí — nikoliv o úplné zastavení — nám nepomohou. Jediným rozumným cílem jsou nulové emise. (Více se tomu, co nulovými emisemi myslím a jaký vliv budou mít na změnu klimatu, budu věnovat v první kapitole.)

V době, kdy jsem tohle všechno zjistil, jsem neměl zrovna v úmyslu otevírat další téma, kterým bych se chtěl zabývat. Vybrali jsme si s Melindou dvě oblasti, zdravotní péči a rozvoj na celosvětové úrovni a vzdělávání ve Spojených státech. Tato témata jsme chtěli hlouběji prozkoumat, najali jsme si týmy odborníků a poskytli jim finanční prostředky. Změně klimatu se navíc už věnovala řada známých osobností.

Ačkoliv jsem se tedy začal o tuto problematiku zajímat, rozhodně to nebyla moje priorita. Příležitostně jsem o tématu četl a setkával se s odborníky. Investoval jsem do několika energetických firem se zaměřením na obnovitelné zdroje a věnoval několik stovek milionů dolarů na rozjezd společnosti navrhující jaderné elektrárny nové generace, které by vyráběly čistou elektřinu s minimálním množstvím jaderného odpadu. Také jsem na TEDu vystoupil s přednáškou „Inovace na nulu!“. Většinu času jsem však věnoval práci v naší nadaci.

Na jaře roku 2015 jsem dospěl k rozhodnutí, že se do toho musím pustit s větší vervou a vystupovat na veřejnosti mnohem častěji. Ve zprávách jsem zaznamenal reportáže o okupačních stávkách univerzitních studentů po celých Spojených státech. Tito studenti požadovali, aby se nadační fondy jejich škol vzdaly dotací od firem obchodujících s fosilními palivy. Britský deník The Guardian zahájil v duchu tohoto hnutí kampaň, s níž se obrátil také na naši nadaci a vyzval nás, abychom odprodali menší část fondu investovaného do firem obchodujících s fosilními palivy. Natočili video, v němž nás lidé z celého světa žádají, abychom se těchto investic vzdali.

Chápal jsem, proč si The Guardian vybral právě naši nadaci a mě. Také jsem obdivoval zanícení aktivistů; v minulosti jsem viděl studenty protestovat proti válce ve Vietnamu a pak proti apartheidu v Jihoafrické republice a věděl jsem, co takové protesty dokážou. Být svědkem toho, jak se tento druh energie zaměřil na změnu klimatu, bylo inspirativní.

Na druhou stranu jsem také často přemýšlel o tom, co jsem zažil na svých cestách, například v Indii, státě s 1,4 miliardou obyvatel, z nichž řada patří k nejchudším na světě. Nepřišlo mi fér říkat Indům, že by se jejich děti neměly učit při elektrickém osvětlení nebo že by jich měly tisíce zemřít ve vlnách veder, protože provoz klimatizace škodí životnímu prostředí. Jako jediné možné řešení mi připadalo zlevnit čistou energii natolik, aby ji všechny země začaly upřednostňovat před fosilními palivy.

Vážil jsem si nadšení protestujících, ale věděl jsem, že pouhý odprodej těchto fondů by nedokázal změnu klimatu zastavit a lidem v chudých zemích by nepomohl. Neinvestovat v rámci boje proti apartheidu, politické instituci podléhající ekonomickému tlaku, do firem je jedna věc. Ale změnit světovou energetiku — základ moderní ekonomiky a průmyslové odvětví s obratem přibližně pět bilionů dolarů ročně — pouhým prodejem akcií firem obchodujících s fosilními palivy, je pak věc druhá.

Stále si stojím za svým. Uvědomil jsem si však, že nechci vlastnit akcie těžařských firem z jiných důvodů — nechci totiž vydělávat na stoupající ceně akcií, která je dána tím, že nehledáme bezuhlíkové alternativy. Z peněz vydělaných na oddalování nulových emisí bych měl špatné svědomí. V roce 2019 jsem se tedy zbavil všech svých přímých kapitálových investic do ropných a plynárenských společností, to samé učinila i naše nadace. (Do uhelného průmyslu už neinvestuji několik let.)

Je to má osobní volba, luxus, který si mohu dovolit. Moc dobře si však uvědomuji, že na snižování emisí to nebude mít zásadní vliv. Abychom dosáhli úplné nuly, bude třeba zaujmout mnohem komplexnější přístup: podpořit velkoobchodní změny všemi dostupnými nástroji včetně vládní politiky, moderních technologií, inovací a schopnosti soukromého sektoru zásobovat zbožím obrovské množství lidí.

V závěru roku 2015 se naskytla příležitost k inovacím a novým investicím: V listopadu a prosinci se na půdě OSN v Paříži konala největší konference o změně klimatu COP 21. Na ní jsem se potkal s tehdejším francouzským prezidentem Françoisem Hollandem. Hollande chtěl, aby se konference zúčastnili soukromí investoři a aby se inovace staly jedním z bodů programu. Oba jsme v tom spatřovali příležitost. Myslel si, že bych mohl do diskuse zapojit investory; řekl jsem mu, že to dává smysl, ale že by to bylo snazší, kdyby se k větší finanční podpoře energetického výzkumu zavázaly také vlády.

Ovšem takový návrh se těžko prosazuje. Dokonce i Amerika investovala (a dosud investuje) do energetického výzkumu mnohem méně než do jiných klíčových odvětví, například do zdravotnictví nebo obrany. Některé země sice výdaje na energetický výzkum mírně navyšovaly, ale pořád to bylo příliš málo. Nebyly ochotné podniknout více, dokud si nebudou jisté, že soukromý sektor poskytne dostatek financí na to, aby jejich nápady vyzkoušel v laboratořích a využil při výrobě zboží, které občanům skutečně pomůže.

V roce 2015 bylo soukromé financování na suchu. Řada firem rizikového kapitálu, které dříve investovaly do zelených technologií, začala toto průmyslové odvětví opouštět, protože návratnost investic byla nízká. Nejčastěji investovaly do biotechnologií a informačních technologií zaručujících rychlý úspěch a menší obstrukce v podobě vládních regulací. Čistá energie byla úplně jiná liga, a tak raději vyklidily pole.

Bylo nad slunce jasnější, že je potřeba získat nové finanční zdroje a zvolit jiný přístup, který bude lépe odpovídat specifikům čisté energie. V září, dva měsíce před pařížskou konferencí, jsem rozeslal e-maily dvěma tuctům svých dobře situovaných známých v naději, že je přesvědčím, aby investovali kapitál, který nyní vládám chybí k financování dalšího výzkumu. Jednalo by se o dlouhodobé investice — na průlom v energetice můžeme čekat celá desetiletí, což představuje značné riziko. Ve snaze vyhnout se úskalím, jež tento druh kapitálových investic představuje, jsem se zavázal vytvořit zvláštní tým specialistů, kteří by na firmy dohlíželi a pomáhali jim orientovat se ve složitostech energetického průmyslu.

Jejich reakce mě příjemně překvapila. První investor kývl na moji nabídku za necelé čtyři hodiny a během následujících dvou měsíců do začátku pařížské konference se jich přidalo dalších dvacet šest. Náš spolek jsme pojmenovali Breakthrough Energy Coalition (Průlomová energetická koalice). V současnosti se tato organizace věnuje filantropickým programům, prosazování právních předpisů a vlastní soukromé fondy, které již investovaly do více než čtyřiceti firem se slibnými projekty.

Přidaly se k nám i vlády. V Paříži se sešlo dvacet státních představitelů, kteří přislíbili zdvojnásobení výdajů na výzkum. Klíčovými postavami této iniciativy byli francouzský prezident Hollande, americký prezident Barack Obama a indický předseda vlády Náréndra Módí. Právě premiér Módí navrhl název této iniciativy: Mission Innovation (Mise inovace). K dnešnímu dni se k ní připojilo čtyřiadvacet zemí a Evropská komise, které uvolňují 4,6 miliardy dolarů ročně na financování výzkumu čisté energie, což představuje nárůst o padesát procent během několik let.

Obrat, který v tomto příběhu nastal, je všem čtenářům této knihy bohužel znám.

V roce 2020 nás postihla katastrofa v podobě nového typu koronaviru, který se rozšířil po celém světě. Pro každého, kdo zná dějiny pandemií, nebyla zkáza způsobená covidem žádným překvapením. V rámci zkoumání celosvětové zdravotní péče jsem se studiem epidemií zabýval už řadu let a hluboce mě ­znepokojoval fakt, že svět není připraven zvládnout pandemii typu španělské chřipky z roku 1918, která zabila desítky milionů lidí. V roce 2015 jsem vystoupil na TEDu a poskytl několik rozhovorů, v nichž jsem upozornil na nutnost vytvořit systém včasné detekce a rychlé reakce na masivní propuknutí nákazy. Můj názor sdíleli i další lidé, například bývalý americký prezident George W. Bush.

Svět se bohužel na tuto eventualitu příliš nepřipravoval, a když nový koronavirus udeřil, způsobil velké ztráty na životech a ekonomické problémy, jaké jsme nezažili od dob velké hospodářské krize. Problému změny klimatu jsem se věnovat nepřestal, ale covid-19 jsme s Melindou považovali za nejvyšší prioritu nadace i středobod naší činnosti. Dennodenně jsem hovořil s vědci na univerzitách a v malých firmách, generálními řediteli farmaceutických společností či vládními představiteli, abych zjistil, jak by naše nadace mohla pomoci urychlit práci na testech, léčbě nemoci a vakcínách. V listopadu 2020 jsme na boj s touto nemocí vyčlenili přes čtyři sta čtyřicet pět milionů dolarů v grantech a další stovky milionů skrze nejrůznější finanční investice do rychlé distribuce očkování, testů a dalších nezbytných prostředků do chudých zemí.

Svět bude letos v důsledku zpomalení ekonomické aktivity vypouštět méně skleníkových plynů než loni. Jak už jsem zmínil, emise poklesnou o pět procent. V konkrétních číslech to znamená, že místo padesáti jedna miliard tun uhlíku vypustíme jen čtyřicet osm nebo čtyřicet devět miliard.

To představuje významný pokles a bylo by skvělé, kdybychom dokázali snižovat emise každoročně dál stejným tempem. To se nám bohužel nepodaří.

Jen si vezměte, co nás to pětiprocentní snížení stálo. Milion lidí zemřel a další desítky milionů přišly o práci. Tohle rozhodně není situace, kterou by někdo toužil prodlužovat nebo opakovat. A přesto světová produkce skleníkových plynů poklesla jen o pět procent, pravděpodobně ani ne o tolik. Nepřekvapuje mě ani tak skutečnost, že se emise během pandemie snížily, jako spíše to, o jak malý pokles se jedná.

Tak malý úbytek emisí dokazuje, že dostat se na nulu nebude vůbec snadné, rozhodně nepomůže jen omezit leteckou a automobilovou dopravu. Stejně jako potřebujeme nové testy, léčebné postupy a vakcíny na nový koronavirus, potřebujeme také nové nástroje v boji proti změně klimatu: vyrábět elektřinu a zboží, pěstovat plodiny, klimatizovat budovy a přemisťovat zboží i lidi po celém světě bez uhlíkové stopy. Potřebujeme nové druhy semen a další inovace, abychom nejchudším lidem světa, nejčastěji drobným farmářům, pomohli přizpůsobit se teplejšímu klimatu.

Existují i překážky, které nemají nic společného s vědou nebo financováním. Diskuse o změně klimatu byla zejména ve Spojených státech z politických důvodů odsunuta na vedlejší kolej. Občas se zdá, že máme jen mizivou šanci s tím něco udělat.

Uvažuji spíše jako inženýr než jako politolog, politickou otázku změny klimatu vyřešit neumím. Raději se soustředím na diskusi o tom, co je třeba udělat, abychom dosáhli nuly. Musíme nasměrovat zájem světa a jeho vědeckých elit k využívání čistých energetických řešení, která již máme k dispozici, a investovat do nových, abychom do atmosféry nepumpovali další skleníkové plyny.

 

Uvědomuji si, že nejsem tím pravým zvěstovatelem klimatické změny. Svět je přece plný bohatých lidí, kteří mají jasnou představu o tom, jak by se měli chovat ostatní, nebo věří tomu, že technologie dokážou vyřešit jakýkoliv problém. Já také vlastním velké rezidence a létám soukromým tryskáčem. Na pařížskou konferenci o klimatu jsem jedním takovým přiletěl. Proč bych měl právě já být tím, kdo ostatní poučuje o životním prostředí?

Přiznávám vinu v plném rozsahu.

Nepopírám, že jsem bohatý chlápek s názorem. Jedná se ale o informovaný názor a vždy se snažím dozvědět víc.

Jsem rovněž technofil. Ukaž mi problém a já najdu technologii, která ho vyřeší. Jsem si však vědom faktu, že v případě změny klimatu nejsou inovace tím jediným, co potřebujeme. Bez nich však nebude planeta dál obyvatelná. Technologická řešení nebudou stačit, ale jsou nezbytná. Zcela připouštím, že moje uhlíková stopa je absurdně vysoká. Dlouhou dobu jsem si to kladl za vinu. Věděl jsem, jak vysoké mé emise skleníkových plynů jsou, ale až díky práci na této knize jsem si hlouběji uvědomil vlastní zodpovědnost za jejich snižování. Snížení uhlíkové stopy je to nejmenší, co můžete od někoho v mém postavení, od někoho, koho změna klimatu znepokojuje a veřejně volá po nápravě, po právu očekávat.

V roce 2020 jsem začal nakupovat letecké biopalivo a v roce 2021 hodlám uhlíkovou stopu letadel své rodiny plně kompenzovat. Co se týče dalších zdrojů emisí, nakupuji offsety u společnosti, která provozuje zařízení na odstraňování oxidu uhličitého ze vzduchu (o této technologii, označované jako direct air capture — přímé zachycování vzduchu, se dočtete více ve čtvrté kapitole „Jak se zapojujeme“). Dále podporuji neziskovou organizaci, která v cenově dostupných bytových jednotkách v Chicagu vy­užívá pomocí svých inovací čistou energii. A jsem otevřený všem dalším možnostem, jak svou uhlíkovou stopu snížit.

Investuji také do bezuhlíkových technologií. Považuji to za další možný způsob offsetování svých emisí. Věnoval jsem mi­liardu dolarů na vývoj metod, které, jak doufám, pomohou dostat světové emise na nulu, včetně cenově dostupné a spolehlivé čisté energie a nízkoemisního cementu, oceli, masa a dalších komodit. Nevím o nikom, kdo by do technologií přímého zachycování uhlíku z ovzduší investoval více než já.

Investováním do firem se moje uhlíková stopa samozřejmě nesníží. Pokud jsem si však vybral správně, tyto firmy dokážou odstranit mnohem větší množství uhlíku, než já i celá moje rodina dokážeme vyprodukovat. Cílem navíc není jen kompenzovat své vlastní emise; cílem je zabránit klimatické katastrofě. Proto podporuji výzkum čisté energie v prvotní fázi, investuji do nadějných firem zaměřených na výrobu čisté energie, obhajuji opatření, která odstartují přelomové změny ve světě, a vyzývám další vlastníky zdrojů, aby se rovněž připojili.

Argumentuji následovně: lidé, kteří jsou stejně jako já zodpovědní za vysoké emise, by sice měli spotřebovávat méně energie, ale svět jako celek by měl využívat větší množství zboží a více služeb, které jim energie umožňuje. Pokud je energie bezuhlíková, na jejím využívání není nic špatného. Řešení změny klimatu spočívá ve výrobě čisté energie, která by byla stejně levná a spolehlivá jako ta, kterou získáváme z fosilních paliv. Usilovně se věnuji řešení, o nichž jsem přesvědčen, že nás dovedou k tomuto cíli a přinesou zásadní posun na naší cestě od padesáti jedna miliard k nule.

 

Tato kniha nastiňuje cestu do budoucna, řadu kroků, které musíme učinit, abychom měli co největší šanci zabránit klimatické katastrofě. Můžeme je shrnout do pěti bodů:

Proč nula? V první kapitole podrobně vysvětluji, proč se musíme dostat na nulu a co víme (a nevíme) o vlivu, který bude mít rostoucí teplota na obyvatelstvo celého světa.

Špatná zpráva: Dostat se na nulu bude opravdu těžké. ­
Každý plán, s jehož pomocí chceme něčeho dosáhnout, začíná realistickým zhodnocením překážek, které nám stojí v cestě, proto se ve druhé kapitole na chvíli zamyslíme nad výzvami, jež na nás čekají.

Jak vést informovanou diskusi o změně klimatu? Ve třetí kapitole probereme některé matoucí statistiky, o nichž jste možná slyšeli. Také vám předestřu pár otázek, které si připomínám při každé diskusi o změně klimatu. Nespočetněkrát mi zabránily ve velké mýlce, a doufám, že pomohou i vám.

Dobrá zpráva: Dá se to zvládnout. Ve čtvrté až deváté kapitole se budu podrobně věnovat oblastem, v nichž mohou současné technologie pomoci a kde čekáme na průlom. Toto téma zabírá největší část knihy, protože je opravdu o čem psát. Máme k dispozici řešení, která bude třeba zavádět ve velkém; zároveň potřebujeme vyvinout celou řadu inovací a v následujících několika desetiletích je rozšířit po světě.

Představím vám řadu technologií, z nichž jsem opravdu nad­šený. Konkrétní firmy však jmenovat nehodlám. Do některých z nich totiž investuji a nechci, aby vznikl dojem, že je upřednostňuji kvůli osobnímu finančnímu zájmu. Nechci se zabývat jednotlivými společnostmi, mnohem důležitější jsou nové nápady a inovace. Jak už to v odvětví přelomových technologií chodí, některé firmy možná v následujících letech zbankrotují. To ještě neznamená, že prohráváme. Musíme se z neúspěchu poučit a využít k dalšímu podnikání všech získaných poznatků, stejně jako jsme to dělali v Micro­softu a jako to dělají všichni ostatní inovátoři, které znám.

Kroky, které můžeme učinit už nyní. Do psaní této knihy jsem se nepustil jen proto, že si uvědomuji problém změny klimatu, ale také jelikož vidím možnosti, jak ho vyřešit. Nestavím žádné vzdušné zámky. Splňujeme už dvě ze tří podmínek potřebných k uskutečnění jakéhokoliv velkého počinu. Zaprvé, máme ambice podporované nadšením rostoucího celosvětového hnutí mladých lidí, které změna klimatu hluboce znepokojuje. Zadruhé, stanovujeme si velké cíle, protože se k nám přidává čím dál větší počet národních a lokálních lídrů po celém světě.

Nyní nám zbývá naplnit ještě třetí podmínku: vypracovat konkrétní plán, jak těchto cílů dosáhnout.

Naše ambice vycházejí z poznatků klimatologie, ale praktický plán na snížení emisí vyžaduje pomoc jiných vědních disciplín: fyziky, chemie, biologie, inženýrství, politologie, ekonomie, fi­nan­­čnictví a dalších. V posledních kapitolách této knihy tedy předkládám plán opírající se o názory odborníků ze všech zmíněných oblastí. V kapitolách deset a jedenáct se zabývám opatřeními, která by měly vlády přijmout; ve dvanácté kapitole navrhuji kroky, jimiž by se měl ubírat každý z nás, abychom společně dosáhli nuly. Ať už jste člen vlády, podnikatel nebo volič s hektickým životním stylem (nebo všechno dohromady), vždy máte možnost nějakým způsobem přispět tomu, abychom klimatické katastrofě zabránili.

Toť vše. Dejme se do toho.

 

KAPITOLA PRVNÍ

Proč na nulu?

 

Důvod, proč se musíme dostat na nulu, je prostý. Skleníkové plyny zachycují teplo a zvyšují průměrnou teplotu povrchu Země. Čím větší je množství plynů v atmosféře, tím vyšší je teplota. Jakmile se skleníkové plyny do atmosféry navíc dostanou, zůstávají tam velmi dlouhou dobu; pětinu emisí oxidu uhličitého, které dnes vypustíme, tam najdeme i za deset tisíc let.

Představa, že budeme dál pumpovat uhlík do atmosféry a planeta se přestane ohřívat, je naprosto nereálná. Čím teplejší planeta bude, tím náročnější podmínky pro přežití, natož pro prospívání nám bude klást. Nemáme sice přesnou představu, jaké problémy daný nárůst teploty vyvolá, nabízejí se však pádné důvody k obavám. Skleníkové plyny zůstanou v atmosféře velice dlouho, takže planeta bude rozpálená i dlouho poté, co se dostaneme na nulu.

Popravdě řečeno, „nula“ není zcela přesné označení, a měl bych vysvětlit, co tím vlastně myslím. Před příchodem průmyslové revoluce (zhruba do poloviny osmnáctého století) byl uhlíkový cyklus Země nejspíš v rovnováze; rostliny a další objekty tedy pohlcovaly přibližně stejné množství oxidu uhličitého, jaké bylo vyprodukováno.

Pak jsme ale začali spalovat fosilní paliva. Hlavní složkou těchto paliv je uhlík uložený pod povrchem. Fosilní palivo je produkt vznikající rozkladem odumřelých organismů, které byly v průběhu milionů let stlačeny a přeměněny do formy ropy, uhlí nebo zemního plynu. Při těžbě a spalování těchto paliv se uvolňuje volný uhlík, který zaplňuje atmosféru.

Představa, že nuly dosáhneme, jen když se zcela vzdáme fosilních paliv nebo zastavíme všechny ostatní aktivity uvolňující skleníkové plyny (jako je například výroba cementu, používání hnojiv nebo únik metanu z plynových elektráren), není realistická. I v bezuhlíkové budoucnosti nejspíš nějaké emise vypouštět budeme; už však budeme vědět, jak z nich odstranit uvolněný uhlík.

Jinými slovy, „dostat se na nulu“ neznamená dostat se na „úplnou nulu“. Znamená to „přiblížit se k nule“. Není to situace buď/anebo. Přestože dosáhneme stoprocentního snížení, nemusíme být z nejhoršího venku. A i když se nám povede dostat se „jen“ na devadesát devět procent, nemusí všechno skončit katastrofou. Ale čím výrazněji se nám podaří emise snížit, tím lépe.

Padesátiprocentní pokles emisí oteplování nezastaví; celý proces se zpomalí, ale klimatické katastrofě nezabrání, pouze ji oddálí.

Představte si, že dosáhneme devětadevadesáti procent. Které země a jaká odvětví ekonomiky budou moci využívat ono zbývající procento? Jak bychom vůbec mohli něco takového rozhodnout?

Chceme-li zabránit nejhoršímu klimatickému scénáři, nestačí jen přestat vypouštět do atmosféry další plyny. V určitém bodě musíme také začít odstraňovat ty, které jsme tam už vypustili. Odborně se tomuto procesu říká „záporné čisté emise“ (net-negative emissions). Abychom růst teploty zastavili, budeme nakonec muset z atmosféry odstraňovat větší množství skleníkových plynů, než do ní vypouštíme. Vzpomeňte si na přirovnání s napuštěnou vanou, o němž jsem se zmiňoval v úvodu. Nestačí jen zastavit přívod vody, musíme také vytáhnout špunt a nechat vodu odtéct.

O nebezpečích, která nám hrozí, když se nedostaneme na nulu, už jste jistě slyšeli před otevřením této knihy. Zprávy o změně klimatu se v médiích objevují téměř každý den, což je jen dobře. Jedná se o naléhavý problém a mediální pozornost, jež se mu dostává, je zasloužená. Způsob jeho prezentace však bývá poněkud matoucí, nebo dokonce rozporuplný.

V této knize se pokusím celou záležitost osvětlit. Dlouhá léta jsem naslouchal nejlepším klimatologům a odborníkům na energetiku. Diskuse na toto téma neberou konce, protože vědecké poznatky o klimatu se díky novým informacím a lepším počítačovým modelům předpovídajícím možné scénáře neustále posouvají vpřed. Považuji je za nesmírně cenný nástroj, který nám pomáhá rozlišit, co je pravděpodobné, od toho, co je sice možné, ale nepravděpodobné. Na jejich základě jsem dospěl k závěru, že jedinou cestou, jak odvrátit tragické následky, je dosáhnout nuly. V této kapitole se s vámi chci podělit o výsledky svého pátrání.

Málo je velmi mnoho

Když jsem zjistil, že i zdánlivě malé zvýšení teploty planety — o jeden či dva stupně Celsia — může způsobit obrovské potíže, překvapilo mě to.⁵⁾ Bohužel tomu tak opravdu je: Rozdíl několika stupňů má pro klima nedozírné následky. Během poslední doby ledové byla průměrná teplota jen o šest stupňů Celsia nižší než dnes. Když planetu obývali dinosauři, průměrná teplota byla zřejmě o čtyři stupně Celsia vyšší než dnes. V té době také za polárním kruhem žili krokodýli.

Je třeba mít na paměti, že za těmito průměry se může skrývat poměrně široké rozpětí teplot. Celosvětový teplotní průměr sice od dob průmyslové revoluce stoupl o jeden stupeň Celsia, na některých místech již však došlo ke zvýšení teploty o více než dva stupně Celsia. Tyto oblasti jsou domovem dvaceti až čtyřiceti procent světové populace.

Proč se některá místa oteplují více než ostatní? Ve vnitrozemí některých kontinentů je půda sušší, což znamená, že se země už nemůže ochlazovat tak jako v minulosti. Kontinenty se zkrátka už nepotí tolik jako dřív.

Jak souvisí oteplování planety s emisemi skleníkových plynů? Začněme od píky. Nejběžnějším skleníkovým plynem je oxid uhličitý, ale existuje i pár dalších podobných plynů, jako ­například oxid dusný a metan. S oxidem dusným jste se možná setkali u zubaře, říká se mu také rajský plyn. A metan je hlavní složka zemního plynu, který využíváte při ohřívání vody nebo při vaření. V přepočtu na molekuly tyto plyny přispívají k oteplování daleko více než oxid uhličitý — když doputuje do atmosféry metan, zvýší oteplování stodvacetkrát. Nezůstává však v atmosféře tak dlouho jako oxid uhličitý.

Jednoduše řečeno, skleníkové plyny se většinou řadí do jedné skupiny označované jako „ekvivalenty oxidu uhličitého“. (Někdy se také můžete setkat se zkratkou CO₂e nebo CO₂ekv.) Zmíněný termín se používá proto, že některé plyny zachycují více tepla, ale nezdržují se v atmosféře příliš dlouho. Není to bohužel nejpřesnější označení: Koneckonců, na množství emisí skleníkových plynů nezáleží; problém spočívá v rostoucí teplotě planety a dopadu na lidstvo. Z tohoto pohledu jsou plyny jako metan mnohem škodlivější než oxid uhličitý. Dokážou zvýšit teplotu okamžitě a vcelku výrazně. Hovoříme-li o ekvivalentech oxidu uhličitého, nebereme tyto důležité krátkodobé vlivy v potaz.

Přesto zůstávají nejlepší metodou, jak počítat emise, a v diskusích o změně klimatu na ně narazíte často. Setkáte se s nimi i v této knize. Oněch zmiňovaných jednapadesát miliard tun představuje roční emise ekvivalentů oxidu uhličitého na světě. Můžete se také setkat s číslem sedmatřicet miliard — v tomto případě se jedná pouze o oxid uhličitý bez započtení ostatních skleníkových plynů. Bereme-li v potaz samotný uhlík, představuje číslo deset miliard. Abych se stále neopakoval (číst stále dokola o „skleníkových plynech“ unavuje oči), používám pro zjednodušení jako synonymum oxidu uhličitého a dalších plynů slovo „uhlík“.

Od roku 1850 emise skleníkových plynů v důsledku lidské činnosti, jako je spalování fosilních paliv, dramaticky vzrostly. Prohlédněte si tabulky na straně 29. Na grafu nalevo vidíte, jak od roku 1850 emise oxidu uhličitého rostly. Na grafu vpravo si můžete všimnout, o kolik stupňů v průměru vzrostla globální teplota.

Jak je možné, že skleníkové plyny způsobují oteplování? Na to existuje stručná odpověď: Pohlcují teplo a zadržují ho v atmosféře. Na stejném principu fungují skleníky — od nich je ostatně označení těchto plynů odvozeno.

V menším měřítku si můžete skleníkový efekt vyzkoušet na vlastní kůži, kdykoliv zaparkujete auto na přímém slunci. Čelní sklo propouští sluneční záření a část jeho energie zůstane lapená uvnitř. Proto je v autě vedro k padnutí, i když venku až takové teplo není.

Toto vysvětlení však vyvolává další otázky. Jak je možné, že sluneční energie cestou na Zemi projde skleníkovými plyny, a pak ji tytéž plyny uvězní v atmosféře? Funguje oxid uhličitý jako gigantické jednosměrné zrcadlo? A proč teplo nezachycuje kyslík, ale jen oxid uhličitý a metan?

S využitím trochy chemie a fyziky odpovědi najdeme. Jak si asi ze středoškolských hodin fyziky vzpomínáte, všechny molekuly vibrují; čím rychlejší jejich vibrace jsou, tím větší teplo vzniká. Když molekulu zasáhne záření o konkrétní vlnové délce, vstřebá jeho energii a zrychlí své vibrace. Záření se tak vstřebá.

Ne každé záření však má tu správnou vlnovou délku, aby se vstřebávalo. Sluneční záření například prochází skrze většinu skleníkových plynů. Většina dopadne na zemský povrch a zvýší teplotu planety, a tak tomu bylo po celé věky.

Problém lze popsat následovně: Země nedokáže všechnu tu energii udržet; kdyby tomu bylo naopak, už dávno by se přehřála. Část energie tedy posílá zpět do vesmíru a určitý podíl této vyzařované energie má právě takovou vlnovou délku, kterou dokážou skleníkové plyny absorbovat. Místo aby neškodně vyprchala, zasáhne molekuly skleníkových plynů, zrychlí jejich vibrace a zvýší teplotu atmosféry. (Za skleníkový efekt bychom vlastně měli být vděční, bez něj by na naší planetě byla zima jako v ruském filmu. Příliš mnoho skleníkových plynů však tento efekt vystupňuje do extrému.)

Proč se stejným způsobem nechovají všechny plyny? Je to proto, že molekuly tvořené dvojicí stejných atomů (například dusíku či kyslíku) záření propouštějí. Pouze molekuly tvořené odlišnými atomy, jako v případě oxidu uhličitého a metanu, mají tu správnou strukturu absorbující záření a zahřívající atmosféru.

Tak zní první část odpovědi na otázku „Proč se musíme dostat na nulu?“. Protože každičká molekula oxidu uhličitého, kterou vypustíme do atmosféry, zhoršuje skleníkový efekt. To je zkrátka fyzika.

Další část odpovědi se týká vlivu všech skleníkových plynů na klima a na nás.

Co víme a co nevíme

O tom, jak a proč se klima mění, toho věda ještě pořád hodně neví. Zprávy IPCC například otevřeně připouštějí, že míra a rychlost teplotních změn ani důsledky vysoké teploty se nedají zcela predikovat.

Počítačové modely totiž zdaleka nejsou dokonalé. Klima představuje neuvěřitelně složitý systém a řadě věcí stále nerozumíme. Nevíme například, jaký vliv na oteplování mají mraky nebo jak bude přebytek tepla ovlivňovat ekosystémy. Vědci se těmito mezerami ve znalostech klimatu intenzivně zabývají a pokoušejí se je objasnit.

Na druhé straně je toho spousta, co vědci o klimatu zjistili a mohou tak predikovat, co se stane, když se nám na nulu nepodaří dostat. Uvedu několik klíčových bodů.

Země se otepluje v důsledku lidské činnosti, což má neblahý vliv na život. A bude mnohem hůř. Máme opravdu dobré důvody se domnívat, že v určitém okamžiku dojde ke katastrofě. Nastane už za třicet let? Nebo za padesát? To nevíme přesně. Vzhledem k náročnosti řešení, jakou bude tento problém vyžadovat, musíme začít jednat hned, i když krize nastane možná až za padesát let.

Od počátku průmyslové revoluce jsme zvýšili teplotu na Zemi minimálně o jeden stupeň Celsia. Pokud nesnížíme emise, v polovině tohoto století se oteplí o jeden a půl až tři stupně Celsia a ke konci století už to bude dělat čtyři až osm stupňů Celsia.

Přebytečné teplo povede k nejrůznějším změnám klimatu. Než vysvětlím, co nás čeká, musím vás na něco upozornit: Můžeme předvídat vývoj obecných trendů, jako například „větší počet horkých dnů“ a „stoupání hladiny moří“, ale nemůžeme s jistotou tvrdit, že za každým z těchto jevů stojí právě změna klimatu. Když přijde vlna tropických veder, nelze to jednoduše přičíst na vrub změně klimatu. Můžeme ale říci, do jaké míry zvýšila pravděpodobnost příchodu takových vln. V případě hurikánů není jisté, zda teplejší oceány zvyšují počet bouřek, ale přibývají důkazy, že změna klimatu zvyšuje množství srážek během bouřek a stojí za rostoucím počtem těch opravdu silných. Také netušíme, zda nebo do jaké míry se budou takové extrémní události navzájem ovlivňovat a ještě více tak prohlubovat obtížnost situace.

Co ještě víme?

V každém případě bude přibývat extrémně horkých dnů. Mohl bych vám předložit statistiky z měst po celých Spojených státech, ale vybral jsem si město Albuquerque v Novém Mexiku, protože mám k tomuto místu zvláštní vztah: právě zde jsem v roce 1975 s Paulem Allenem zakládal Microsoft. (Přesněji řečeno Micro-Soft — o pár let později jsme chytře upustili od pomlčky a velkého S.) Začínali jsme v polovině sedmdesátých let, kdy teplota v Albuquerque přesáhla třicet dva stupňů Celsia v průměru šestatřicetkrát za rok. V polovině 21. století se teploměry ve městě dostanou přes třicet dva stupňů Celsia v průměru dvakrát tak často. Na konci století město zažije až sto čtrnáct horkých dnů ročně. Jinými slovy, místo jednoho horkého měsíce ročně jeho obyvatele čekají tři.

Teplejší a vlhčí dny nepostihnou všechna města rovnoměrně. Například okolí Seattlu, kam jsme s Paulem v roce 1979 Microsoft přesídlili, z toho vyjde vcelku dobře. Ke konci století budeme mít třicet dva stupňů Celsia zhruba čtrnáct dní v roce oproti jednomu či dvěma takovým dnům v sedmdesátých letech. Některá místa mohou mít z teplejšího klimatu dokonce užitek. V chladných oblastech by na podchlazení či chřipku umíralo méně lidí a za vytápění svých domovů a podniků by utráceli méně peněz.

Celková tendence spíše naznačuje, že teplejší klima přinese problémy. Přebytečné teplo vyvolává dominový efekt; například bouřky jsou čím dál větší. Vědci se stále ještě neshodli, zda jsou bouřky častější právě v důsledku tepla, je však zjevné, že jsou stále silnější. Víme, že při vyšší průměrné teplotě se ze zemského povrchu vypařuje do vzduchu větší množství vody. Vodní pára je také skleníkový plyn, na rozdíl od oxidu uhličitého nebo metanu však nezůstává ve vzduchu příliš dlouho — dříve či později spadne zpět na zem v podobě deště nebo sněhu. Při kondenzaci vodní páry do formy deště dochází k uvolnění ohromného množství energie, což ví každý, kdo někdy v životě zažil pořádnou bouřku.

I ty nejsilnější bouřky obvykle do pár dní přejdou, ale jejich dozvuky mohou trvat celá léta. Dochází ke ztrátám na životech, což je tragédie sama o sobě, a navíc často zanechávají přeživší zlomené a opuštěné v nuzných podmínkách. Hurikány a povodně ničí také domy, cesty a elektrickou rozvodnou síť, tedy ­infrastrukturu budovanou celá léta. Všechno lze samozřejmě obnovit, stojí to však spoustu peněz a času, které by jinak bylo možné využít na nové investice umožňující růst ekonomiky. Místo rozvoje se tak jen snažíte vyškrábat tam, kde už jste byli předtím. V roce 2017 udeřil v Portoriku hurikán Maria, který podle jedné studie posunul infrastrukturu o více než dvě desetiletí do minulosti. Za jak dlouho přijde další taková bouře a znovu vrátí čas zpátky? Nevíme.

Silnější bouře způsobují paradoxní situaci: někde mají skvělou úrodu, jinde hladomor. Na některých místech sice více prší, na dalších však zažívají častější a úmornější sucha. Teplejší vzduch dokáže pojmout více vlhkosti. Čím je teplejší, tím je žíznivější a vysává z půdy větší množství vody. Na konci století bude půda v jihozápadní části Spojených států o deset až dvacet procent sušší a riziko sucha stoupne nejméně o dvacet procent. Sucho ohrozí také řeku Colorado, která zásobuje pitnou vodou téměř čtyřicet milionů lidí a představuje zavlažovací systém pro více než sedminu veškeré americké úrody.

Kvůli teplejšímu klimatu bude častěji docházet k ničivým lesním požárům. Ohřátý vzduch absorbuje vlhkost z rostlin a půdy, takže riziko požáru stoupá. Svět je velice různorodý, protože životní podmínky jsou na různých místech výrazně odlišné. Pro odstrašující příklad klimatických změn nemusíme chodit daleko — podívejme se na Kalifornii. K lesním požárům tam v současnosti dochází pětkrát častěji než v sedmdesátých letech, z velké části kvůli tomu, že se sezona požárů prodlužuje, dřevo v lesích je mnohem sušší a snáze vzplane. Podle vlády USA lze dobrou polovinu těchto případů připsat na vrub změně klimatu a v polovině století by mohla být Amerika postižena lesními požáry více než dvakrát častěji. Pro všechny, kdo si vzpomínají na ničivé požáry, které sužovaly USA v roce 2020, by to mělo být varováním.

Dalším důsledkem přebytku tepla je stoupající hladina moří. Jedním z důvodů, proč k tomuto jevu dochází, jsou tající ledovce za polárním kruhem, a druhým fakt, že oteplující se mořská voda zvětšuje svůj objem. (To samé se děje i s kovy: Proto z prstu snadno uvolníte těsný prstýnek, když na něj pustíte horkou vodu.) Celkové zvýšení průměrné globální hladiny moře — pravděpodobně o několik desítek centimetrů do roku 2100 — se může zdát zanedbatelné, ale výraznější příliv může mít na určitých místech zásadní vliv. S problémy se pochopitelně budou potýkat přímořské oblasti, ale také města postavená na silně porézní půdě. V Miami už dnes můžete v odtokové kanalizaci zaslechnout probublávat mořskou vodu, i když vůbec neprší — říká se tomu suchá povodeň — a situace se rozhodně nelepší. Podle střídmého odhadu IPCC by hladina moře v okolí Miami mohla do roku 2100 stoupnout o šedesát centimetrů. Některé městské části se propadají — vlastně se potápějí — takže to nakonec může být ještě o třicet centimetrů více.

Stoupání hladiny moře tvrdě dopadne zejména na nejchudší skupiny obyvatel. Typickým příkladem je Bangladéš, země, která se nachází na dobré cestě, jak se dostat z chudoby. Vždy byla vystavena nepříznivým rozmarům počasí; má stovky mil pobřeží v Bengálském zálivu; většina země leží v nízko položené deltě sužované záplavami; a každý rok přichází monzunové deště. Změna klimatu život místních obyvatel ještě ztěžuje. Dvacet až třicet procent území Bangladéše se kvůli cyklonům, bouřím a povodním běžně ocitá pod vodou, která splachuje úrodu i domy a zabíjí obyvatele.

Přebytečné teplo a s ním spojený oxid uhličitý mají vliv také na zvířata a rostliny. Podle výzkumu citovaného ve zprávě IPCC se po oteplení o dva stupně Celsia zmenší životní prostor obratlovců o osm procent, rostlin o šestnáct procent a hmyzu o osmnáct procent.

Co se týče potravin, situace se vyvíjí různorodě, spíš bledě. S větším množstvím uhlíku ve vzduchu sice obilí a ostatní plodiny porostou rychleji a spotřebují méně vody, ale některé plodiny, jako například kukuřice, jsou na horko velmi citlivé. Kukuřice je nejpěstovanější plodinou v USA dosahující tržní hodnoty padesát miliard ročně. Jen v Iowě zabírají kukuřičná pole přes třináct milionů akrů půdy.

Změna klimatu může ovlivnit množství potravy, kterou dokážeme vypěstovat z každého akru půdy, nejrůznějšími způsoby. V některých severnějších oblastech se může úroda zvýšit, ale na většině míst naopak poklesne o několik procent až o polovinu. Změna klimatu může do roku 2050 snížit množství obilí a kukuřice vypěstované v jižní Evropě o polovinu. V subsaharské Africe se farmářům zkrátí vegetační období o dvacet procent, miliony akrů půdy silně vyschnou a popraskají. V chudších zemích, kde řada lidí utratí více než polovinu svých příjmů za jídlo, by ceny potravin mohly vzrůst o dvacet a více procent. Extrémní sucha v Číně, jejíž zemědělský systém produkuje obilí, rýži a kukuřici pro pětinu světové populace, by mohly odstartovat místní, nebo dokonce globální potravinovou krizi.

Vyšší teplota nebude svědčit zvířatům, která jíme a jejichž mléko zpracováváme; budou méně produktivní a náchylná k předčasným úmrtím, což následně zvýší ceny masa, vajec a mléčných produktů. Komunity závislé na rybách a mořských plodech se také dostanou do problémů, protože moře se nejen ohřívají, ale také rozdělují — na některých místech je množství kyslíku vyšší, na jiných nižší. Ryby a další mořští živočichové se proto stěhují do jiných vod nebo jednoduše vymírají. Pokud teplota stoupne o dva stupně Celsia, korálové útesy možná nenávratně zmizí a s nimi se z vody vytratí i hlavní zdroj potravy pro více než miliardu lidí.

Když neprší, tak leje

Možná si říkáte, že rozdíl mezi jedním a půl a dvěma stupni Celsia nehraje tak velkou roli, ale klimatologové provedli simulaci obou možných scénářů a nevypadá to vůbec dobře. Zvýšení o dva stupně nemusí nutně znamenat jen třiatřicetiprocentní zhoršení oproti jednomu a půl stupni; může se jednat stoprocentní zhoršení. Dvojnásobný počet lidí bude mít ztížený přístup k pitné vodě. Úroda kukuřice v tropických oblastech poklesne o polovinu.

Každý jednotlivý důsledek změny klimatu je sám o sobě děsivý. Nikdo ale nebude trpět pouze vedry nebo pouze záplavami a ničím jiným. Tak to nefunguje. Důsledky změny klimatu se nabalují jeden na druhý.

Například moskyti se začnou přesouvat z horkých oblastí jinam (mají rádi vlhkost, opustí vyprahlá místa a přestěhují se do těch vlhčích), takže malárie a další hmyzem přenášené nemoci se začnou objevovat tam, kde je dosud neznali.

Dalším závažným problémem bude přehřívání lidského organismu, což souvisí zejména s vlhkostí. Vzduch dokáže pojmout jen určité množství vodních par. Jakmile se nasytí, další vlhkost už nedokáže absorbovat. V čem je problém? Lidské tělo se ochlazuje, protože vzduch absorbuje vypařovaný pot. Jakmile vzduch váš pot přestane absorbovat, můžete se potit, jak chcete, ale neochladíte se. Váš pot jednoduše nemá kam odejít. Teplota vašeho těla zůstane vysoká, a pokud se nic nezmění, do pár hodin zemřete na úpal.

Úpal samozřejmě není ničím novým. S rostoucí teplotou a vlhkostí se z něj však stane mnohem palčivější problém. V nejpostiženějších oblastech (v Perském zálivu, jižní Asii a některých částech Číny) budou v některých dnech ohroženy na životě stovky milionů lidí.

Chcete-li vědět, co se stane, jakmile se tyto problémy začnout na sebe nabalovat, podívejte se, jaký budou mít vliv na jednotlivce. Představte si, že je rok 2050 a vy jste úspěšný mladý farmář z Nebrasky, který pěstuje kukuřici a sóju a chová dobytek. Jak vás a vaši rodinu ovlivnila změna klimatu?

Žijete uprostřed Spojených států, daleko od pobřeží, takže stoupající hladina moře vás přímo neovlivňuje. Horko však ano. V roce 2010, když jste byl ještě dítě, dosáhla teplota dtřiceti dvou stupňů Celsia jen třiatřicet dní ročně; nyní k tomu dochází pětašedesátkrát až sedmdesátkrát za rok. Déšť už nepřichází tak pravidelně. Když jste byl ještě kluk, napršelo šest set třicet milimetrů ročně; teď to bude buď jen pět set padesát milimetrů nebo naopak téměř sedm set třicet milimetrů.

Možná, že se vám podařilo přizpůsobit své podnikání teplejším dnům a nepravidelným dešťům. Před lety jste investoval do nových druhů plodin odolných vůči vysokým teplotám a našel řešení, které vám umožní přečkat nejhorší část dne v domě. Vyšší náklady na pěstování těchto plodin a další zařízení vás sice netěší, ale pořád je to lepší než jiné možnosti.

Jednoho dne přijde bez varování silná bouřka. Blízká řeka se vylije z břehů, které ji držely v korytě po celá desetiletí, a vaši farmu zaplaví. Vaši předkové by tuto událost nazvali stoletá voda, vy ji při troše štěstí zažijete jen jednou za deset let. Voda spláchne značnou část úrody kukuřice i sóji a uskladněné zrní bude tak promočené, že začne hnít a budete ho muset vyhodit. Teoreticky si můžete škodu vynahradit tak, že prodáte dobytek. Beztak jste přišli o všechno krmivo, takže vám stejně dlouho naživu nevydrží.

Nakonec voda opadne a vy zjistíte, že místní silnice, mosty a koleje jsou zničené. Nemůžete nikam odvézt ten zbyteček zrní, který se vám podařilo zachránit, a navíc budete mít potíže dopravit na farmu semena pro novou výsadbu, bude-li vůbec možné pole znovu osadit. To vše dohromady představuje katastrofu ohrožující existenci vaší rodinné farmy. Může vás dokonce dohnat k tomu, že prodáte půdu, která patřila vaší rodině po celé generace.

Jistě namítnete, že jsem vybral nejkřiklavější možný příklad. Takové věci se však už stávají, zejména chudým farmářům, a za pár desetiletí budou postihovat mnohem větší počet lidí. Situace je globálně opravdu špatná a kvůli změně klimatu se miliardě těch nejchudších lidí na světě povede opravdu mnohem, mnohem hůř — lidé, kteří už teď živoří, budou muset bojovat o přežití ještě urputněji.

Nyní si představte, že žijete s manželem na indickém venkově jako samozásobitelé, což znamená, že vy a vaše děti zkonzumujete téměř všechny potraviny, které vypěstujete. Pokud se úroda zvlášť vydaří, můžete přebytky prodat a poslat své děti do školy nebo jim koupit léky. Vlny veder přicházejí bohužel tak často, že se vaše vesnice stává neobyvatelnou — několikadenní horka s teplotou přes čtyřicet devět stupňů Celsia nejsou výjimkou — kvůli horku a nájezdům hmyzu, který nyní pustoší vaše pole, je téměř nemožné cokoliv vypěstovat. Monzuny zaplavily jiné části země, vaší oblasti se však dostalo daleko méně srážek než obvykle. Zoufale vám chybí voda, přežíváte díky vodovodní trubce, z níž teče jen několikrát za týden. Nakrmit vlastní rodinu je čím dál tím těžší.

Nejstaršího syna jste už poslali pracovat do velkého, stovky mil vzdáleného města. Nebylo pro něj dost jídla. Jeden z vašich sousedů spáchal sebevraždu, protože nedokázal svou rodinu uživit. Měla byste se svým manželem zůstat a snažit se přežít na farmě, kterou znáte, nebo opustit půdu a přestěhovat se někam do města, kde si možná najdete práci?

Je to bolestné rozhodnutí. A přesně před takovou volbou teď stojí lidé po celém světě a láme jim to srdce. Během nejhoršího sucha v dějinách Sýrie mezi lety 2007 a 2010 opustilo jeden a půl milionu farmářů půdu a odešlo do měst, což přispělo k rozpoutání ozbrojeného konfliktu v roce 2011. V důsledku globálního oteplování je pravděpodobnost takového sucha třikrát vyšší… Do roku 2018 muselo svá původní bydliště opustit třináct milionů Syřanů.

Tento problém se bude jen prohlubovat. Studie zabývající se vztahem mezi extrémními výkyvy počasí a počtem žadatelů o azyl v Evropské unii zjistila, že i mírné oteplení může ke konci století zvýšit počet žadatelů o osmadvacet procent, tedy o čtyři sta padesát tisíc žadatelů ročně. Stejná studie odhaduje, že nižší úroda přiměje do roku 2080 dvě až deset procent dospělých Mexičanů vydat se přes hranice do Spojených států.

Pokusme se to nyní vyjádřit způsobem, jemuž porozumí kaž­dý, kdo prožíl pandemii covidu-19. Chcete-li pochopit hrozbu změny klimatu, pohleďte na řádění koronaviru, a pak si představte, že by se toto zoufalství šířilo po světě mnohem delší dobu. Ztráty na životech a ekonomické strasti způsobené touto pandemií se příliš neliší od toho, co se bude pravidelně opakovat, pokud se nezbavíme emisí uhlíku.

Začnu ztrátami na životech. Kolik lidí zabije covid-19 ve srovnání se změnou klimatu? Srovnejme události, které se odehrávají v odlišné době, pandemie v roce 2020 a změna klimatu řekněme kolem roku 2030. Celosvětová populace se do té doby promění, takže celkové počty úmrtí nemůžeme jednoduše porovnávat. Místo toho použijeme relativní úmrtnost, tj. počet úmrtí na sto tisíc obyvatel.

Do jaké míry zvýšila globální pandemie celosvětovou úmrtnost, můžeme odhadnout na základě dat, která máme k dispozici o španělské chřipce z roku 1918, o pandemii covid-19 a o průměrné úmrtnosti během století. Zvýšila se o čtrnáct úmrtí na sto tisíc obyvatel ročně.

Jaký je rozdíl ve srovnání se změnou klimatu? Zvýšení globální teploty do roku 2050 se promítne do růstu globální úmrtnosti zhruba stejně — zvýší se o čtrnáct úmrtí na sto tisíc obyvatel. Budou-li emise dál růst rychlým tempem, ke konci století bude změna klimatu zodpovědná za pětasedmdesát zbytečných úmrtí na sto tisíc obyvatel ročně.

Jinými slovy, v polovině století bude změna klimatu zabíjet stejně jako covid-19 a v roce 2100 bude pětkrát smrtonosnější.

Ekonomické vyhlídky jsou také chmurné. Dopad změny klimatu se ve srovnání s epidemií covid-19 trochu liší v závislosti na zvoleném ekonomickém modelu. Oba závěry však hovoří jednoznačně: V následujícím století či dvou budou ekonomické škody způsobené změnou klimatu nejspíš stejně závažné, jako kdyby nás epidemie koronaviru sužovala každých deset let. A bude-li svět ve vypouštění emisí pokračovat jako doposud, na konci jednadvacátého století bude situace ještě mnohem horší.⁶⁾

Tomu, kdo se o informace týkající se změny klimatu zajímá, bude řada předpovědí zmíněných v této kapitole připadat povědomá. S rostoucí teplotou se budou všechny tyto problémy střídat mnohem častěji, intenzivněji a budou se týkat většího počtu lidí. Mohlo by také dojít k poměrně náhlé katastrofické změně klimatu. Kdyby například roztála větší část věčně zmrzlé půdy (permafrostu), uvolnilo by se z ní obrovské množství nakumulovaných skleníkových plynů, zejména metanu.

Navzdory přetrvávajícím vědeckým nejasnostem je evidentní, že nás nečeká nic dobrého. Dají se udělat dvě věci:

Přizpůsobit se. Můžeme se pokusit minimalizovat důsledky změn, které již nastaly a o nichž víme, že přijdou. Změna klimatu dopadne nejhůře na ty nejchudší lidi, většinou zemědělce. Proto se tým naší nadace zabývající se zemědělstvím zaměřuje primárně na adaptaci. Financujeme například výzkum nových druhů plodin odolných vůči suchu a záplavám, protože takové události se dají v příštích desetiletích očekávat častěji a v dramatičtějších podobách. Tomuto tématu se budu podrobně věnovat v deváté kapitole a načrtnu několik nezbytných kroků, které musíme učinit.

Zmírnit následky. Podstatná část této knihy není o adaptaci, ale o jiných krocích, které je třeba udělat. Musíme přestat vypouštět skleníkové plyny do atmosféry. Zbývá-li vůbec naděje odvrátit hrozící katastrofu, musí se největší producenti emisí — nejbohatší země světa — do roku 2050 dostat na nulu. Poté přijdou na řadu země se středními příjmy, a nakonec celý zbytek světa.

Proti návrhu, aby jako první na řadu přišly bohaté země, se zvedla obrovská vlna odporu. „Proč bychom měli nést toto břímě na ramenou právě my?“ Nejde jen o to, že za tento problém jsme do velké míry zodpovědní (což je pravda). Představuje to také obrovskou ekonomickou příležitost: země, které stavějí velké bezuhlíkové továrny a podniky, se v následujících desetiletích stanou motorem globální ekonomiky.

Bohaté země mají největší možnosti vyvíjet inovativní klimatická řešení; mají totiž vládní finanční podporu, výzkumné univerzity, národní laboratoře a startupy, které přitahují talenty z celého světa, a proto jsou předurčeny ukazovat ostatním cestu. V nově se rodící ekonomice najde nadšené zákazníky kaž­dý, kdo přijde s přelomovou technologií v energetice a zároveň prokáže schopnost pracovat globálně a bude finančně dostupný.

Na nulu se můžeme dostat několika možnými způsoby. Než se pustíme do jejich zkoumání, měli bychom si nejprve udělat představu, jak náročná cesta nás čeká.

 

KAPITOLA DRUHÁ

Bude to tvrdé

Název této kapitoly zní poněkud depresivně, ale jak už asi víte, věřím, že je možné se na nulu dostat. V následujících kapitolách se pokusím objasnit, proč si to myslím a co pro to musíme učinit. Problém, jako je změna klimatu, nelze vyřešit, aniž bychom si upřímně přiznali, co všechno je potřeba udělat a jaké překážky musíme překonat. Podívejme se nyní společně na největší překážky, kterým je třeba čelit, chceme-li nalézt řešení i způsob, jak urychlit odklon od fosilních paliv.

Fosilní paliva jsou jako voda. Patřím mezi velké fanoušky zesnulého spisovatele Davida Fostera Wallace. (Chystám se pustit do jeho velkého románu Infinite Jest /Nekonečný žert/, a tak se pomalu prokousávám vším, co kdy napsal.) Svůj dnes již legendární projev na Kenyon College v roce 2005 uvedl Wallace následujícím příběhem:

To si tak plavou dvě malé ryby a proti nim si to šine jedna starší. Pokyne jim hlavou a řekne: „Zdravíčko, hoši, jaká je voda?“ Ty dvě malé plavou dál a po chvíli se jedna podívá na druhou a povídá: „Co je to ksakru voda?“⁷⁾

Wallace k textu připojil vysvětlení: „Příběh o rybách je pro nás ponaučením, že to, co je očividné, všudypřítomné a důležité, často ani nevnímáme nebo o tom nedokážeme hovořit.“

To platí i o fosilních palivech. Jsou natolik rozšířená, že si ani neuvědomujeme, kde všude se s nimi a ostatními zdroji skleníkových plynů setkáváme. Nejlepší bude začít předměty každodenní potřeby.

Čistili jste si dnes ráno zuby? Váš kartáček byl nejspíš plastový. Plast se vyrábí z ropy, což je fosilní palivo.

Posnídali jste pečivo? Obiloviny, z nichž bylo upečeno, se pěstují s použitím hnojiva, při jehož výrobě se uvolňují skleníkové plyny. Úrodu na poli sklízel traktor z oceli, která se vyrábí za použití fosilních paliv. Při tomto procesu se uvolňuje uhlík. Traktor navíc jezdí na naftu. Dali jste si k obědu hamburger? I já si ho čas od času dopřeju. Chov dobytka představuje další zdroj emisí skleníkových plynů. Krávy totiž při krkání a prdění vypouštějí metan. Skleníkové plyny vznikají také při pěstování a sklízení pšenice, z níž je upečená houska.

Vzali jste si dnes na sebe šaty? Vaše oblečení nejspíš obsahuje bavlnu, která se hnojí a průmyslově sklízí, nebo polyester ­vyráběný z etylenu, což je ropný produkt. Použili jste toaletní papír? Tak to máme navíc pokácené stromy a další emise uhlíku.

Jeli jste do práce nebo do školy elektromobilem? To vás ctí, ovšem i tato elektřina byla nejspíš vyrobena s využitím fosilních paliv. Cestovali jste vlakem? Vlak se pohybuje po ocelových kolejích a projíždí tunely z cementu, při jejichž výrobě se využívají fosilní paliva a jako vedlejší produkt tohoto procesu vzniká volný uhlík. Auto či autobus, kterým jste jeli, jsou vyrobeny z oceli a plastu. To samé platí o jízdním kole, na němž jste si vyrazili minulý víkend. Silnice, po nichž jezdíte, obsahují cement a asfalt vyráběný z ropy.

Bydlíte v bytovém domě? Nejspíš jste obklopeni cementem. Žijete v dřevostavbě? Trámy na její výrobu byly pokáceny a odvětveny pomocí techniky poháněné benzinem a vyrobené z oceli a plastu. Používáte doma či v práci topení nebo klimatizaci? Tato zařízení nejenže spotřebovávají velké množství energie, pracovní látka v klimatizaci navíc nejspíš bude silný skleníkový plyn. Sedíte na kovové nebo plastové židli? Další emise.

Téměř všechny předměty, jimiž jsme obklopeni, od kartáčku na zuby až po stavební materiál, byly odněkud přivezeny nákladními auty, přepraveny letadlem, vlakem nebo lodí. Všechna tato vozidla jezdí na fosilní paliva a jsou z nich také vyrobená.

Jinými slovy, fosilní paliva nás obklopují na každém kroku. Ropa je jen jedním z nich. Každý den se na světě spotřebují čtyři miliardy galonů ropy. Využíváte-li nějaký produkt v takové míře, nemůžete s tím jednoduše ze dne na den přestat.

A co víc, přítomnost fosilních paliv všude kolem nás má svůj důvod. Jsou levné. Ropa je levnější než limonáda. Když jsem to slyšel poprvé, nechtěl jsem tomu věřit, ale je to pravda. Jen si to spočítejte: Barel ropy obsahuje dvaačtyřicet galonů; průměrná cena za barel byla v druhé polovině roku 2020 dvaačtyřicet dolarů, z čehož vyplývá, že galon ropy stojí jeden dolar. Firma Costco naproti tomu prodává osm litrů limonády za šest dolarů, což dělá 2,85 dolaru za galon.

Výsledek se nezmění ani při započítání cenových výkyvů: Lidé na celém světě k životu denně potřebují více než čtyři mi­liardy galonů produktu, který je levnější než dietní kola.

Fosilní paliva nejsou levná jen tak pro nic za nic. Máme jich k dispozici dostatečné množství a snadno se přepravují. Vybudovali jsme rozsáhlý globální průmysl zaměřený na jejich těžbu, zpracování i přepravu a přišli s inovacemi, které zajišťují jejich nízkou cenu. Jejich cena však neodráží škodu, kterou způsobují — to, jakým způsobem jejich těžba a spalování přispívají ke změně klimatu, znečištění a poškozování životního prostředí. Tímto problémem se budeme podrobněji zabývat v desáté kapitole.

Jen z pouhého pomyšlení na rozsah tohoto problému se člověku může zatočit hlava. Nenechejte se tím paralyzovat. Budeme-li využívat čisté a obnovitelné zdroje, které již máme k dispozici, a nasměrujeme-li úsilí k přelomovým technologiím bezuhlíkové energie, jistě přijdeme na to, jak snížit čisté emise uhlíku na nulu. Klíčovým úkolem bude zlevnit čisté technologie na úroveň těch současných nebo se k jejich ceně alespoň přiblížit.

Musíme si pospíšit, protože…

Nebavíme se pouze o bohatých zemích. Téměř po celém světě žijí lidé zdravěji a dožívají se vyššího věku. Zvyšuje se životní úroveň. Roste poptávka po autech, silnicích, budovách, ledničkách, počítačích i klimatizaci a zároveň také nezbytné energii na jejich výrobu a provoz. Množství spotřebované energie na osobu se zvyšuje, a tím pádem stoupá i množství skleníkových plynů na osobu. Energii potřebujeme dokonce i na budování infrastruktury — na větrné turbíny, solární panely, jaderné elektrárny, zařízení na akumulaci elektřiny a podobně. To vše představuje další emise skleníkových plynů.

Kromě toho, že všichni využíváme čím dál větší množství energie, navíc vzrůstá celkový počet lidí. Globální populace se na ­konci století přiblíží deseti miliardám, přičemž nejvíce lidí přibude ve městech, která jsou masivními producenty uhlíku. Rychlost urbanizace je ohromující: Světový stavební fond (počet budov a jejich velikost) se do roku 2060 zdvojnásobí. Je to jako kdybyste během čtyřiceti let postavili každý měsíc město o velikosti New Yorku. Největší nárůst čeká rozvojové země, jako je Čína, Indie a Nigérie.

Pro lidi, jejichž kvalita života poroste, jsou to dobré zprávy, ale ne pro klima, v němž všichni žijeme. Uvědomte si, že téměř čtyřicet procent světových emisí pochází od šestnácti procent nejbohatší populace. (A to nepočítám emise z produktů spotřebovaných v bohatých zemích, ale vyrobených někde jinde.) Co se stane, když stejným způsobem života jako těch šestnáct procent nejbohatších začne žít mnohem větší počet lidí? Do roku 2050 se globální spotřeba energie zvýší o padesát procent, a pokud se nic nezmění, emise uhlíku porostou přibližně stejným tempem. I kdyby se bohatý svět nějakým zázrakem dostal v mžiku na nulu, zbytek světa bude pokračovat ve vypouštění čím dál většího množství emisí.

Bránit lidem na nižších příčkách ekonomického žebříčku v cestě vzhůru by bylo nemorální a nevhodné. Nemůžeme po chudých lidech chtít, aby zůstali chudí, protože bohaté země vyprodukovaly příliš mnoho skleníkových plynů. A i kdybychom tento požadavek vznesli, neexistuje způsob, jak dosáhnout jeho naplnění. Měli bychom jim naopak umožnit stoupat po žebříku výš, aniž by zhoršovali klimatickou změnu. Musíme se dostat na nulu co nejrychleji — vyrábět větší množství energie než doposud, a přestat přitom pumpovat přebytečný uhlík do atmosféry.

Bohužel…

Dějiny nestojí na naší straně. „Co nejrychleji“ bude mít vzhledem k tomu, jak dlouho trvaly zásadní změny v minulosti, nejspíš zpoždění.

V minulosti jsme si už něčím podobným prošli (nahradili jsme závislost na jednom zdroji energie závislostí na jiném), ale změna vždy trvala celá desetiletí. (Nejlepší knihy, které jsem na toto téma četl, jsou Energy Transitions /Proměny v energetice/ a Fakta a mýty o energetice: Jak vrátit debatu o energetice zpátky na zem⁸⁾ od Václava Smila. Z nich zde čerpám.)

Po značnou část lidské historie byly hlavními zdroji energie naše vlastní svaly, zvířata schopná táhnout pluh a rostliny, které jsme spalovali. Fosilní paliva téměř až do konce devatenáctého století nezajišťovala ani polovinu světové spotřeby energie. V Číně převzala vládu až v šedesátých letech dvacátého století. V některých částech Asie a subsaharské Afriky nedošlo ke změně využívání energie dodnes.

Zamyslete se nad tím, jak dlouho trvalo, než se ropa stala významnou součástí naší energetiky. Komerčně se začala vyrábět v šedesátých letech devatenáctého století.

O půl století později ropa zajišťovala deset procent světových dodávek energie. Na pětadvacet procent se dostala až po dalších třiceti letech.

Využívání zemního plynu mělo podobný vývoj. V roce 1900 zajišťoval pouhé jedno procento světové energie. Dvaceti procent dosáhl až po sedmdesáti letech. Jaderná fúze byla rychlejší, z nuly na deset procent se dostala během sedmadvaceti let.

Graf ukazuje, jak rychle rostlo využívání různých energetických zdrojů v průběhu šedesáti let od jejich objevení. Uhlí se mezi lety 1840 a 1900 dostalo z pětiprocentního podílu na světových energetických dodávkách na téměř padesátiprocentní. Zemní plyn však během šedesáti let (od roku 1930 do roku 1990) dosáhl pouhých dvaceti procent. Přechod na nové energetické zdroje zkrátka trvá dlouho.

Netýká se to pouze palivových zdrojů. Zavádění nových typů vozidel je také běh na dlouhou trať. Spalovací motor byl vynalezen v osmdesátých letech devatenáctého století. Jak dlouho trvalo, než si polovina rodin ve městech pořídila auta? Ve Spojených státech třicet až čtyřicet let, v Evropě sedmdesát až osmdesát.

Energetická změna, kterou nyní potřebujeme, je navíc motivována něčím, na čem dřív vůbec nezáleželo. V minulosti jsme přecházeli od jednoho zdroje ke druhému, protože ten nový byl levnější a umožňoval získávat větší množství energie. Přestali jsme spalovat enormní množství dřeva a začali ve větší míře využívat uhlí, neboť z kilogramu uhlí bylo možné získat větší množství tepla a světla než z kilogramu dřeva.

K něčemu podobnému došlo nedávno ve Spojených státech: na výrobu elektřiny využíváme místo uhlí především zemní plyn. Proč? Protože nové těžební postupy ho výrazně zlevnily. Naše motivy nejsou environmentální, nýbrž ekonomické. Odpověď na otázku, zda je zemní plyn lepší nebo horší než uhlí, závisí na tom, jakým způsobem vypočítáváme množství uvolněných ekvivalentů oxidu uhličitého. Někteří vědci zastávají názor, že zemní plyn může mít na změnu klimatu dokonce horší vliv než uhlí. Záleží na úniku během těžby a zpracování.

Knihu si můžete objednat na stránkách nakladatelství Jan Melvil Publishing.