O povaze času a dramatických změnách

Jak člověk vnímá čas, prostor, ale také rychlost, vzdálenost, přítomnost, budoucnost – před sto lety a nyní? Jak užívání moderních technologií ovlivňovalo a ovlivňuje lidskou zkušenost? O tom hovoří historik profesor Stephen Kern z Ohio State University, který nedávno přednášel v Praze.

Co se podle vás zásadně změnilo, když srovnáváte vnímání času (a s ním spojené představy o minulosti, přítomnosti, budoucnost, rychlosti) v letech 1880-1918 a v moderní době, tedy od osmdesátých let 20. století dál?

Převládající kulturní představy se samozřejmě v tomto ohledu změnily dramaticky. Zkoumám tyto představy na pozadí známých událostí nebo procesů, které se odehrály ve 20. století, jako jsou například druhá světová válka, Hirošima, válka ve Vietnamu, studená válka, dekolonializace, globalizace, jaderné katastrofy nebo 9/11 a také přihlížím k rozšíření a používání nových informačních a komunikačních technologií, které značně zformovaly způsob, jak lidé vnímali čas a prostor. Na přelomu 19. a 20. století vnímání času radikálně proměnily technologie jako vlak, telefon, telegraf, automobil, vynález páry a elektřiny. V posledních dekádách naši časovou zkušenost přetvářejí dopravní letadla, kosmické lodě, drony, satelitní přenašeče, GPS, rádio, televize, CD, DVD, chytré telefony, internet, Google, Facebook, YouTube, počítačové hry, CT a MRI skeny, výkonné dalekohledy, radiokarbonová metoda datování, desková tektonika, plavidla pro hlubinný mořský výzkum a mnoho dalších.

Ve vaší knize The Culture of Time & Space: 1880-1918 přibližujete historické události a objev nových technologií také pomocí odkazů na dobové romány.

Studiem historických pramenů se ve své práci snažím postihnout to, jak kulturní proměna spojená s nově rozšířenými technologiemi proměňuje lidskou zkušenost. Romány jsou ale dalším velmi vděčným zdrojem poznání hlubších kulturních a zkušenostních proměn, které s sebou technologický rozvoj nese. Krásná literatura totiž mnohdy dokáže zjednodušit složité myšlenky, [pozn. ed. viz též Kernova kniha A Cultural History of Causality] například teorii relativity, procesuální filosofii nebo teorii entropie a rovněž zeširoka nahlíží na dějinné události pohledem individuálních postav.

A jak tedy podle vás ovlivňují zmíněné změny, dané novými technologiemi, lidskou zkušenost?

Různě a většinou v kategoriích lidského vnímání jako jednota/mnohost, jednoduché/složité, uspořádané/neuspořádané, delší/kratší, zhuštěné/rozvinuté, rychlejší/pomalejší, veřejné/soukromé, větší/menší, bližší/vzdálenější, vyšší/nižší a tak dále. Podtitul zásadní studie Marshalla McLuhana, která otevřela a dále posunula debatu o vztahu člověka a technologií Understanding Media: The Extensions of Man (1964). [pozn. př. česky Jak rozumět médiím: Extenze člověka, Mladá fronta 2011]) podtrhuje mé základní východisko při zkoumání kulturních proměn ve vnímání času ve vztahu k dobovým technologiím. Hned v prvním odstavci stojí autorova známá teze: „V mechanických obdobích jsme dosáhli prostorové extenze svého těla. Po více než století elektrické technologie jsme dnes globálně rozšířili samotnou svoji centrální nervovou soustavu, čímž jsme – alespoň na naší planetě – zrušili prostor a čas.“ McLuhan se však mýlí, když mluví o zrušení času a prostoru, to samozřejmě není možné. V otázce chápání elektronických technologií coby rozšiřujících nervový systém člověka, tedy vidění a slyšení, ale také paměť a vnímání, je však autor přesvědčivější.

Ve své pražské přednášce jste mluvil o proměně charakteru času ze tří odlišných pohledů: množství, struktury a řádu. Mohl byste to rozvést?

Co se týče množství: Obě období pod drobnohledem, tedy 1880-1918 a od 1980 dodnes, lze charakterizovat jistou variabilitou časů. Až poslední dobou došlo k nárůstu extrémů a ke zmnožení různých časů, které jsme schopni identifikovat [pozn. aut.: například vysokofrekvenční obchodování, které probíhá doslova rychlostí světla]. Vědci v nedávných letech například vypozorovali extrémně krátkou životnost super-subatomárních částic, jakými jsou mezony nebo bosony. Chronobiologové objevili mnoho časových rámců existujících v biorytmech těla. Dekolonializace znamená též otevření diskuze o střetu časových rytmů původních obyvatel v kolonizovaných zemích a dominantním hodinovým časem kolonizátorů. Digitalizace médií umožnila detailní analýzu textu a nesmírný nárůst komunikace skrze různá zařízení kdykoli a kdekoli.

Druhým pohledem, který zmiňujete, je struktura, předpokládám struktura času. Můžete být konkrétnější?

Populární metafora ohledně struktury času bývala ta, že čas plyne jako proud od zdroje k ústí, je řízen gravitací, zdržován třením, vymezován břehy, teoreticky je s matematickou přesností počitatelný a také pozorovatelný na mapě. Později přišla v oblibu metafora struktury času jako turbulence způsobené máváním křídel motýla vyvolávající tornádo ve vzdálených místech, tedy názorná představa probíhajícího chaosu, který není matematicky měřitelný, ani přesně mapovatelný. Počítače umožnily propočty přibližných řádů v těchto složitých systémech zpětné vazby tvořící dynamický živý svět. Zjišťujeme, že nové technologie rozšířily představy o struktuře času jakožto arytmické, kolážové, přerývané, překrývající se, schizofrenní, disonantní, vrstvené, vnořené, skládané, vibrující a turbulentní. Struktura lidského času byla v ranějších dobách proměněna třemi technologiemi médií: záznamem nehybného obrazu, zvuku a filmem.

Stephen Kern (*1943) je řádným profesorem historie na Ohio State University. Věnuje se moderní evropské kulturní historii. Je autorem řady knih jako například The Culture of Time and Space: 1880-1918; The Culture of Love: Victorians to Moderns; A Cultural History of Causality: Science, Murder Novels, and Systems of Thought. Je též držitelem několika prestižních ocenění například od Rockefellerovy nadace, Guggenheimova stipendia a stipendia pro humanitní badatele udělované americkou federální vládou (The National Endowment for the Humanities).  Foto archiv Stephena Kerna.

A konečně: jak se měnilo vnímání času z pohledu řádu?

Na konci 20. vstoupily do života mnoha z nás přenosné kazetové audio přehrávače, DVD, později online video streaming, YouTube. Tyto technologie nijak podstatně neporušovaly řád veřejného času, to znamená, že nikdy neodbila druhá hodina, aniž by předtím odbila hodina první. Přetvořily ale harmonogram prožívání chronologie regulované programem například rádia a televize, jelikož už nemusíme spěchat domů, abychom stihli svůj oblíbený pořad. A v průběhu let potom došlo k další změně. Umělci a intelektuálové dokázali překonat newtonovský časový rámec. Objevili nesčetné množství temporalit, tady jakýchsi časových rovin, sahajících od subatomárních částic k rozpínajícímu se vesmíru. Mnoho těchto změn vyšlo z nových technologií, které umožnily přesnější analýzu dočasných aspektů lidské existence a rozšířily chápání možností člověka. Názorným příkladem tohoto historického rozboru měřítka je Bledě modrá tečka – fotografie Země z vesmírné sondy Voyager 1 z roku 1990. Fotografie byla zaměřena z rekordní vzdáleností, a zachytila tak krásu naší planety, ve vztahu k nezměrnosti vesmíru, pomíjivým stavem života na ní. Nejenže tato bledá tečka byla zavěšena v nekonečnosti vesmíru, ale také v závratném časovém prostoru počínajícím Velkým třeskem, a čímkoli, co mu předcházelo, sahajícím až do nekonečné budoucnosti.

Také si jako mnoho vědců a autorů myslíte, že moderní svět se bezvýhradně zrychluje? 

V mnoha ohledech ano. Velká debata se ale vede o hodnotě rychlosti, přičemž většina autorů považuje rychlost za negativní. Zrychlený život je v některých ohledech hektický, ale v mnoha jiných je zase pozitivní. Nedá se tedy říct, že rychlost je všeobecně špatná věc. Navíc, z historického hlediska se svět vždycky přikláněl ke zrychlování, což je generalizace vycházející z poznatku, že nové technologie, které pomáhají urychlovat věci – od kola až po počítač, byly vždy kladně přijímány a oslavovány. Lidstvo si nikdy nevybíralo pomalejší věci.

Nebyl „šok z rychlosti“ v rané moderní době mnohem dramatičtější a formativnější než ten, ze kterého máme pocit, že nás zasáhl ve 21. století? 

Vynález telefonu nebyl zas takový šok, spíše vzrušující nový objev. Někteří jedinci si na něj sice stěžovali, ale tendencí všeobecného dějinného proudu bylo přijímat rychlejší komunikaci. Z tohoto důvodu považuji známou knihu Alvina Tofflera The Future Shock z roku 1970 (česky Šok z budoucnosti, Práce 1992) za špatnou práci s pomýleným titulem. Kdybych nemohl letět přes Atlantik, tak bych nemohl přijít v Praze na konferenci a kdybych se nedostavil, to by byl nejspíš šok. Je možné, že dřívější „šoky“ člověka připravily na ty pozdější, takže v tom smyslu byl možná ten dřívější šok víc šokující nebo aspoň do větší míry transformativní. Po padesáti letech studia kulturní historie dokážu říct, že není možné přesvědčivě odůvodnit, zda některá doba byla svým vývojem více otřásající než jiná doba. Snažím se vyložit význam těchto změn, ale nedokážu najít způsob, jak tu změnu exaktně změřit. Veškerá moje argumentace je interpretativní a metaforická. Můžeme změřit zvýšení rychlosti tryskových letadel, ale ten rozdíl v rychlosti už není jasným ukazatelem toho, jak velký byl psychický šok jím zapříčiněný. Otřásl lidstvem víc vynález železnic, automobilu nebo letadla? To nikdo neví. Můžeme ale vykládat významy jevů, jenž lidé s takovými otřesy spojovali. 

Co si myslíte o módním trendu, který propaguje potřebu zpomalit – pomalé jídlo, pomalé město, pomalá doprava, pomalá věda, pomalá akademie, pomalý profesor?

Je to jen módní trend. Čtu články z devadesátých let 19. století o katastrofických důsledcích ´bicycle face´ [pozn. př. strnulý výraz tváře při jízdě na kole – v 19. st. považované za zdravotní riziko zvláště pro ženy] vzniklý šlapáním na kole proti větru. Vzbuzování módní paniky se vyskytuje v každém období. Neznamená to ale, že to, co hlásá, se zakládá na pravdě. Člověk chce, aby některé věci byly pomalé a jiné zase rychlé. To se promítá do nových způsobů cestování a komunikačních technologií. Bráním se ale zobecnění nějaké univerzální potřeby zpomalení, obzvlášť proto, že dějiny jsou plné příkladů upřednostňování rychlejšího před pomalejším. Pokud se lidstvo opakovaně přiklání ke zrychlování, proč by mělo být zrychlování špatné?

Mé studenty nezajímá pomalý profesor. Hosté v restauracích chtějí mít jídlo na stole rychle, přestože potom jej chtějí jíst tak dlouho, jak se jim chce. Snad kromě farem, kde lidé jezdí na koních pro zábavu, by nikdo seriózně nevyměnil koně za auto. Chci, aby mi email přišel co nejrychleji. Jsem-li nemocný, chci, aby mi doktor předepsal léky co nejrychleji. Přesně nevím, co znamená rychlá akademie. Mně vyhovuje zefektivněná administrativa akademie a nesouhlasím s přílišným množstvím úředníků neboli ´odborníků na změny´, kteří budou přicházet s velkými nepohodlnými reformami, aby si obhájili vysoké platy. Akademie by se měla přizpůsobit rychlosti myšlení předních intelektuálů v jim odpovídajících oborech tak, aby přednášky a výzkum nebyl ani příliš rychlý, ani příliš pomalý. Měl by být tak akorát. Jsem pro ´goldilocks effect´ [pozn. př. odkazuje k pohádce o Máše a třech medvědech, kde ideálním výběrem je vždy to, co není ani málo ani moc]. Data uzávěrek, které jsou na vědce uvaleny kvůli požadavkům nutným k jejich povýšení, sice mohou být někomu nápomocná jako prostředek proti prokrastinaci (v mém případě to kdysi zabralo), ale také mohou člověka odradit od časově náročnějšího výzkumu.

Poznámka: Přeložila Štěpánka Grüter-Šimková. Stephen Kern vystoupil na mezinárodní konferenci s názvem Academic Timescapes: Perpectives, Reflections, Responsibilities (Akademické časokrajiny: perspektivy, reflexe, odpovědnosti). Konferenci pořádal a financoval Kabinet pro studium vědy, techniky a společnosti při Filosofickém ústavu AV ČR, Grantová agentura ČR (16-18371Y), Akademie věd ČR (fond Strategie AV 21, program Formy a funkce komunikace), Portugalská grantová agentura a Výzkumné centrem komunikačních studií při Unversidaded do Minho, Braga.