i

Aktuální číslo:

2018/7

Téma měsíce:

Co kdyby…

Tajemná sůva šumavská

 |  17. 12. 2017

Byl vyhuben a vrátil se. Na Šumavu lidskou snahou a do Beskyd vlastním přičiněním. V šumavských lesích zahnízdil naposled v roce 1922. První pokusy o reintrodukci čekaly až do roku 1990.  Puštík bělavý teď žije opět s námi, ale ohrožení trvá.

Snad žádnému z našich ptáků nebylo v poválečných letech věnováno tolik úsilí o nalezení jako šumavskému puštíku bělavému. Andreska J., Andresková E. (1993)

Počátky konce

Počátek zániku středoevropských populací puštíka bělavého velmi pravděpodobně souvisí se změnou lesnického hospodaření v regionu. Přibližně od přelomu 18. a 19. století se měnily původní horské lesy přirozené skladby na lesy monokulturně smrkové. Dnes je jen těžko představitelná situace před nástupem středověké kolonizace (cca 1100-1300 po Kr.).

Kolonizace se ve středních polohách projevovala intenzivním mýcením plošně celistvých přirozených lesů, které puštík bělavý velmi pravděpodobně obýval. Výskyty bělavého puštíka se v našich podmínkách postupně redukovaly na relativně malé horské enklávy, z nichž nejdéle vydržely ty šumavské.

Podotkněme, že puštík bělavý v době péče o mláďata loví i ve dne, jeho přítomnost je tedy nápadná. Navíc se rodič chová agresivně v okamžiku, kdy vetřelec (člověk nebo pes) proniká do blízkosti mláďat. Švédština má pro tento druh označení slaguggla, přeloženo útočná sova. Pro člověka-lovce se tím stával relativně snadnou kořistí. Šumavská populace byla patrně lovena dosti intenzivně. I proto z ní ve druhé polovině 19. století už mnoho nezbývalo.

Důvody lovu lze definovat jen spekulativně.

V evropských biotopech se vyskytují tři druhy puštíků. Vyjma vysloveně severského puštíka vousatého jsou to také dva naše druhy. Nejčastěji se vyskytující sovou na našem území je puštík obecný, kdysi zvaný sova obecná. Jeho příbuzný puštík bělavý je v našich podmínkách naopak z hnízdících sov téměř nejvzácnější.

Hlavní areál puštíka bělavého (jde ovšem o více geografických poddruhů) se táhne od Skandinávie až po japonské ostrovy v dlouhém a relativně úzkém pruhu. V evropských pohořích se vyskytuje hlavně v Karpatském oblouku a Dinaridech (od Slovinska k jihu až po Albánii), a dále v relativně izolovaných lokalitách Šumavy a bulharské Rily.

Ve Švédsku se vyskytuje od severu zhruba po Stockholm, ve východním Pobaltí se dostává daleko jižněji, existuje jednolitý výskyt kolem Finského zálivu a pak izolovaná populace na severovýchodě Polska.

Středoevropský poddruh (S.u. macroura) je nepatrně větší a také o něco tmavší. Vědecké druhové jméno uralensis je tedy poněkud matoucí, zejména vezmeme-li v úvahu, že termín sova uralská byl ze setrvačnosti užíván po celou první polovinu 20. století (v ornitologickém slangu se polooficiálně užívá stále).

Jméno uralensis dal puštíkovi Peter Simon Pallas (1741-1811), rodilý Němec, který dlouhodobě pobýval v Rusku, kam byl carevnou Kateřinou II. pozván jako biolog a pedagog. Jako terénní badatel Rusko procestoval, kromě jiného i Ural, právě tam se patrně s puštíkem bělavým seznámil.

Sovy byly pokládány za škůdce, potravní průzkumy se tehdy neprováděly a nebyly známy. Další důvod je vlastně nečekaný. V 19. století se totiž stalo zvykem budovat sbírky přírodnin obecně a preparátů zvláště. Tehdy vznikaly sbírky muzejní, soukromé, a také školní. Sbírání dermoplastik a doplňování sbírek bylo obecně pokládáno za jev pozitivní (z dnešního pohledu vlastně do jisté míry bylo, ve sbírkách se totiž zachovalo mnoho dokladových exemplářů). Vzácnější druhy pak byly zvláště žádané.

Puštík bělavý (Strix uralensis) je výrazně větší než puštík obecný a při pozorování je zřetelně patrný jeho delší ocas. Zobák je výrazně žlutý, sytěji, než u obecného puštíka. Hlas je nejčastěji pětislabičné, hlučné a poměrně strašidelně znějící houknutí, přepisované jako vhůů-huhu-huhu. Ke hnízdění nevyužívá dutiny po šplhavcích (dokonce ani dutina po černém datlu pro puštíka není dostatečně velká). Užívá tedy stará stromová hnízda dravců a stromové zlomy, v šumavských podmínkách zejména smrkové, a do nich si svrchu vyhrabává hnízdní kotlinu. Je ovšem schopen akceptovat připravené budky, které respektují potřebnou velikost vletového otvoru.

Obhajoba teritoria začíná podobně jako u jiných sov v září, kdy se samci teritoriálně ozývají. Toto soví chování je jakási preventivní obhajoba teritoria před mláďaty jiných párů, která by se mohla pokusit usídlit v jejich okrsku.

S přestávkami pak pokračuje celou zimu, kdy se hlasově projevují v oblevách. S nástupem jara jsou teritoriální projevy intenzivnější. Vlastní hnízdění probíhá od března, občas už od února. Velmi záleží na aktuálních potravních možnostech.

Většinu potravní základny tohoto druhu tvoří drobní savci (dominuje hraboš mokřadní, následuje rejsek obecný, norník rudý a hraboš obecný). Vedle toho jsou v potravních analýzách nalézány občas i druhy spíše nečekané, například predátoři (hranostaj, krahujec, puštík obecný, kalous ušatý, kalous pustovka) nebo hmotnostně velká kořist (holub hřivnáč, jeřábek, tetřívek, zajíc a veverka). Na pravidelném cyklu růstu a poklesu početnosti hlodavců pak závisí také počet snesených vajec ve snůškách, za potravně nepříznivých okolností v některých letech puštíci bělaví dokonce nehnízdí vůbec.

Šumavská populace byla pro středoevropské sběratele nejsnáze přístupná, relativně jednoduchá možnost získat exempláře k preparaci z Podkarpatské Rusi se otevřela až po roce 1918. To už ale bylo pro šumavské puštíky bělavé pozdě.

Sbírka muzea Ohrada

Jako konkrétní doklad tehdejšího hospodaření s puštíky bělavými poslouží ohradská musejní sbírka. Pravidelně v ní končily úlovky z šumavských panství patřících hlubocké větvi Schwarzenbergů, pro výskyt druhu byla podstatná panství Český Krumlov, Vimperk a Prášily-Dlouhá Ves, která ve svých výše položených částech koncentrovala většinu území dnes zvaného centrální Šumava.

V hlubocké sbírce se dnes nachází devět jedinců puštíka bělavého. U dvou starších úlovků je lokalita uvedena, inventární číslo 44 712 z r. 1890 – Český Krumlov (zjevně míněno panství) a inventární číslo 44 716 z r. 1880 – Stožec (tohoto jedince střelil osobně Adolf Josef kníže Schwarzenberg). Za zmínku rozhodně stojí, že ve sbírce jsou stále zachovány čtyři exempláře oné tmavé formy, kterou se v roce 1851 pokusil hlubocký lesmistr Jan Heyrovský (1799-1865) popsat jako samostatný druh – sůvu šumavskou (Strix sumaviensis).

Při shromažďování a pořádání knížecího schwarzenbergského lesního muzea na Hluboké mi bylo ze šumavského pralesa dodáno několik exemplářů jednoho sovího druhu a jednoho druhu kuny, které se ještě v žádném přírodopise nevyskytují.

Tyto dva zvířecí druhy nejsou varianty, nýbrž liší se stavbou od všech ostatních typů svého rodu a s každým z nich se lovci v pralesích častěji setkali.

To mě přimělo, abych je sám určil a seznámil s nimi tak všechny přátele přírody.

V pralesích Šumavy se vyskytující druh sovy Strix Sumaviensis, pralesní sova (sůva šumavská, k tomu litografické vyobrazení č. 1) měří v celé délce od zobáku ke kostrči 23 vídeňských coulů (vídeňský coul/palec byl 2,63401 cm, pozn. aut.).

Zobák je dlouhý 1 ½ coulů, velmi zahnutý a žluté barvy, oční zřítelnice je modročerná, nohy až ke kořeni zánártí 3‘‘ vysoké, silné, hnědé a až ke spárům v kalhotkách, kruh okolo očí tmavě hnědý s černými brky, chocholka tmavě hnědá se žlutavě bílými tečkami, vršek těla je hnědý se žlutavě bílými skvrnami, protože každé pero má na obou stranách žlutobílou oválnou skvrnu, a to na spodku i na vrchu těla, ovšem poněkud tmavší, letky jsou hnědé se šesti bělavými skvrnami, ocas světleji hnědý než tělo, se čtyřmi špinavě bílými příčnými pásy. Samci i samice se neliší různými barvami peří, nýbrž pouze velikostí, jako je tomu u všech dravých ptáků.

Tento druh sovy se zdržuje v pralesích, které jsou ještě lidmi málo navštěvovány, ve dne je velmi plachý a blížícího se člověka nesnese ani na 100 kroků. Pokud vím, bylo z tohoto druhu sovy v posledních 5 letech zastřeleno 5 exemplářů a horští lovci ujišťují, že na ni sami často v pralesích narazili, jenže protože je tak plachá, bylo těžké se k ní přiblížit, a proto byla střelena jen při naháňkách. Dva exempláře se nacházejí v lesnickém muzeu na Hluboké.

Kromě zde popsaného druhu se v pralesích vyskytuje také sova uralská (Strix macroura, Natterer, Strix uralensis, Pallas) a také se tam rozmnožuje; tento druh sovy je se zde popsanou sovou téměř shodně velký a to bylo příčinou mé domněnky, zda její opeření v mládí není barevně variabilní. Měl jsem sám příležitost tam staré i mladé puštíky bělavé najít (jedno mládě jsem delší dobu držel živé doma), čímž jsem získal přesvědčení, že ta sova, s níž jsem zde seznámil, puštík bělavý v mladém opeření není.

Jan Heyrovský, Přírodní zvláštnosti ze Šumavy, (včetně litografických vyobrazení). Vereinschrift für Forst-, Jagd- und Naturkunde 1851, Heft 10 (čili Spolkový časopis pro nauku o lese, lovu a přírodě vydávaný Spolkem českých lesníků za redakce F. X. Smolera, sešit 10 (s. 50–52), Praha, 1851).

Je jasné, že Heyrovského dobře míněný pokus obohatit českou faunu novým druhem měl od začátku své slabé místo. Popis nového druhu, a to zejména v okamžiku, kdy si byl Heyrovský dobře vědom přítomnosti populace obvykle zbarveného bělavého puštíka, byl pokus statečný, ale ve výsledku marný. Ostatně, daleko zkušenější zoolog Johann Natterer zmiňoval původně středoevropský poddruh také jako samostatný druh Strix macroura. A asi se nikdy nedozvíme, jakou sovu mínil Jan Svatopluk Presl, který chystal seznam českých obratlovců do Dundrova Zeměpisu z roku 1823, druhem Strix bohemica.

Heyrovský jako nomenklatora druhu S. macroura uvádí Natterera. To koliduje s tím, že druh S. macroura (nyní poddruh) popsal roku 1810 Johann Wolf. Heyrovský pravděpodobně čerpal z I. dílu Taschenbuch der deutschen Vogelkunde und kurze Beschreibung aller Vögel Deutschlands (1810).

Kořeny zmatku snadno nalezneme ve chvíli, kdy nahlédneme do I. dílu Taschenbuch der deutschen Vogelkunde und kurze Beschreibung aller Vögel Deutschlands von Hofrath Dr. [Bernhard] Meyer a profesor Dr. Wolf [Johann Wolf] zu Nürnberg. Vydáno ve Frankfurtu na Mohanem právě roku 1810.

Puštíka bělavého autoři popisují na straně 82, a jako nomenklatora uvádějí Natterera: Sovy jestřábovité. Strix macroura, Natterer: 

Zobák žlutý; zřítelnice tmavě hnědá; horní část trupu popelavě šedá; spodek těla bělavý, obojí s tmavohnědými podlouhlými skvrnami; dlouhý klínovitý ocas, jehož střední pera jsou dlouhá 10,5 palce, se sedmi špinavě bílými příčnými pásy. Délka 21,5 palců.

Pobyt: Horské lesy v Rakousku.

Potrava: Myši a drobné ptactvo.

Rozmnožování: Ve skalních puklinách a vykotlaných stromech.

Poznámka: Natterer, správce císařského přírodovědného kabinetu ve Vídni, jemuž vděčíme za vícero příspěvků k německé ornitologii, získal od této sovy jedno mládě a dvě dospělé sovy. Šířka křídel činí 14 palců. Drápy jsou u kořene žlutohnědé, u špičky černé. Tato sova se v Rakousku jmenuje velká stromová nebo noční sova s dlouhým ocasem, také velká jestřábí sova.

Johann Bap. Natterer (1787-1843), narozen v Laxemburku u Vídně, se proslavil zejména svými výpravami do Brazílie, během nichž sebral a popsal mnoho živočišných druhů. Jednoznačně nejznámější je ryba piraňa obecná (Pygocentrus nattereri).

Jak přivábit puštíka

Poslední doložené šumavské hnízdění, konkrétně poslední výskyt samice s mládětem, popsal roku 1922 Václav Štěpán (ředitel rybářské školy ve Vodňanech) poblíž Husince (lokalita les Občina, dnes na severním břehu Husinecké přehrady).

Bavorské zdroje datují poslední úlovek ze Šumavy k roku 1926, což by sice časově odpovídalo Štěpánovým údajům, nevysvětluje to ale existenci tří dalších, byť ne zcela jednoznačně lokalizovaných úlovků.

Poslední dokladové exempláře totiž pocházejí ze třicátých let. Dva jsou uloženy v ohradské sbírce, jeden z února 1930, druhý z roku 1938 (inv. č. 64 364). Jejich hodnotu poněkud snižuje chybějící údaj o místě úlovku. Je ale maximálně nepravděpodobné, že by pocházely odjinud než z jihočeského regionu.

Třetí úlovek, také z roku 1938, je naštěstí lokalizovaný přesně, pochází z podhůří Šumavy od Klatov, konkrétně z lokality Žihobce a je uložen ve Východočeském muzeu v Pardubicích.

Od konce třicátých let je ve všech třech částech Šumavy, tedy české, rakouské i bavorské, puštík bělavý pokládán za nezvěstný druh, byť Josef Jirsík optimisticky píše ještě roku 1949 o jeho výskytu v přítomném čase.

Přitom možnosti, jak případně doplnit populace migrací, byly geograficky omezené. Nejbližší populace puštíků bělavých se tehdy dochovaly ve vzdálených slovenských Karpatech. Kroužkování ve Skandinávii a Slovensku přineslo doklad přeletů a zimních potulek do vzdáleností 100 až 150 kilometrů od místa kroužkování, což samozřejmě nevylučuje delší migraci. Rok 1987 pak přinesl nález mrtvého mladého ptáka v německém Sasku-Anhaltsku, kroužkovaného v Estonsku. Jeho migrační trasa čítala tedy minimálně 1200 kilometrů.

Šedesátiletá absence

Zhruba šedesát let od posledního doloženého hnízdění se puštík bělavý v šumavském regionu prakticky nevyskytoval, rozhodně není doložen výskyt mláďat ani pokusy o hnízdění. Existuje řada zmínek o výskytech v intervalu let 1938-1967, které sumarizuje Fauna (2005). Byly však zaznamenány pouze sporadické výskyty. Snad mohlo jít o mladé migrující jedince, přičemž není zcela jasné, odkud pocházeli. Možnost přežití zbytkové populace se zdá být značně nepravděpodobná, a to i vezmeme-li v úvahu značnou dlouhověkost druhu (doložen je věk 25 let, ovšem při chovu v zajetí).

Výskyty po roce 1975 logicky souvisí s reintrodukcí na bavorské straně hranice.

Zde by autor rád připojil osobní vzpomínku. O přítomnosti puštíka bělavého na Šumavě se mezi ornitology dlouhodobě spekulovalo, a to zejména v šedesátých letech 20. století, úsilí o jeho nalezení bylo značně intenzivní.

K tomu přispívaly faktory pozitivní i negativní. Šumava byla v šedesátých letech v důsledku politického oteplení přístupnější, motivace zoologů nalézt další druh byla po doložení přítomnosti sýce rousného v regionu vysoká. Oproti dnešku nebyla k dispozici snadno dostupná technika reprodukující soví hlas, pracné bylo sehnat i autentické nahrávky. Jednoduše řečeno: hledal se živočich, jehož potvrzení v lokalitě bylo nutné buď takzvaně vychodit, nebo vyprovokovat hlasem. A ten se napodobuje nesnadno, zvláště když jej téměř nikdo neznal.

Prázdniny roku 1970 trávil autor s rodiči ve Stožci, a tehdy se ze Stožeckého pralesa v noci ozýval podivný a strašidelně znějící neznámý hlas. O jeho původci se v kolektivu místních lesníků, jehož vedoucím byl dobrý znalec místních poměrů Otakar Votýpka, dlouze diskutovalo, za původce byl konečně označen puštík bělavý. Pátrání v této konkrétní lokalitě však bylo v dalších letech bezvýsledné.

Příchozí z Bavorska

Záhy poté následovala reintrodukce na druhé straně hranice, v národním parku Bavorský les, odkud se puštíci začali šířit i do české části Šumavy.

Projekt začal počátkem sedmdesátých let, mláďata byla poprvé odchována v zajetí v roce 1973, o dva roky později byli první puštíci vypuštěni do volné přírody. Během první fáze této reintrodukce se do roku 1985 na Šumavu navrátilo 75 jedinců (dodnes 200).

Pro reintrodukci němečtí kolegové využili ptáky ne zcela specifického původu ze zoologických zahrad, kteří velmi pravděpodobně alespoň částečně patřili k severskému poddruhu (S.u. liturata), čímž vznikla neobvyklá hybridní populace.

Tento fakt bývá v odborných pracech zdůrazňován, s konotací až negativní. Takový postup byl však ve své době zcela běžný, navíc zmíněné geografické poddruhy jsou si rozhodně blízce příbuzné. Ona hybridní populace každopádně na bavorské straně Šumavy obstojně profituje, aktuálně víme o přibližně 25 obsazených teritoriích.

Příprava na reintrodukci na české Šumavě začala roku 1990. Ze Slovenska přicestovalo 34 puštíků, z nich postupně aktéři sestavili 15 chovných párů a od roku 1995 do roku 2010 vypustili 107 v zajetí odchovaných jedinců.

Slovenský původ rodičovských párů zajistil, a to byl také původní záměr, genetickou čistotu reintrodukované populace pocházející pouze z regionálně původního poddruhu S.u. macroura. Šumavská populace obnovená na naší straně hranice pozůstává aktuálně (stav k roku 2017) z přibližně 30-50 párů.

V současnosti (od roku 2001) probíhá reintrodukce puštíka bělavého také v Rakousku, a to do oblasti jeho posledního doloženého hnízdění – do Wienerwaldu (podotkněme, že s ohledem na již prověřenou metodiku, úspěšně).

Odlišně se situace se vyvinula v Beskydech. První hnízdění bylo doloženo roku 1983 v přírodní rezervaci Prales Mionší. Současný stav karpatské populace na naší straně hranice je odhadován podobně jako na Šumavě, tedy na 10-20 párů. Areál dnes sahá od Vsetínských vrchů po sever Moravskoslezských Beskyd. Nejzápadněji je přítomnost doložena ve Chřibech, z Jeseníků zatím podobné zprávy nepřišly.

První výskyty v Beskydech nepochybně umožnila zpřísněná ochrana druhu na Slovensku. Připomeňme, že zde jde o západní okraj početně vytrvale rostoucí slovenské populace. Novější slovenská literatura uvádí počet 1400-2500 hnízdních párů. Kromě posunu k západu došlo i k rozšíření k jihu, roku 1973 byl druh doložen poprvé v Zemplínských vrších v Maďarsku, roku 2002 udávali János Bagyura a László Harazsthy početnost 100-200 párů na území Maďarska.

Stálé ohrožení

Puštík bělavý je v českých i moravskoslezských podmínkách stále ohrožen především minulými změnami v krajině (v níž tento druh obtížně nachází dostatek vhodných hnízdních lokalit), intenzivní dopravou a do jisté míry možná i nelegálním lovem.

Slovenští kolegové na přímý dotaz po okolnostech růstu početnosti západokarpatské populace poctivě sdělovali, že příčiny neznají. Dovolme si tedy závěrem malou spekulaci: na Slovensku platná prováděcí vyhláška č.172/1975 Zb. k zákonu o myslivosti striktně zakázala od roku 1975 do té doby zcela běžné a legální vystřelování hnízd. Zákaz ale souběžně chrání i jejich následné uživatele, a protože slovenská populace hnízdí nejčastěji právě na starých dravčích nebo krkavčích hnízdech, mohl se zákaz projevit i takto neúmyslně, nicméně velmi pozitivně.

Jako u každé reintrodukce, i v tomto případě je možné poděkovat konkrétním osobám za osobní nasazení, se kterým nelehkou a dlouhodobou práci promysleli a vykonali. Na české straně Šumavy je to ing. Bohuslav Kloubec, Ph.D., přítel sov a puštíka bělavého zvláště. Na bavorské straně hor reintrodukční projekt dlouhodobě koordinoval profesor Wolfgang Scherzinger.

Přes stále hojnější výskyt je ale poměrně komplikované se s puštíkem bělavým v obsazených lokalitách skutečně setkat.

K dalšímu čtení

Andreska, J., Andresková, E.: Tisíc let myslivosti. Tina Vimperk, 1993.

Bürger, P., Kloubec, B., Pykal, J.: Atlas ptáků Šumavy a Novohradských Hor, Karmášek, České Budějovice, 2009.

Černecký, J., Darolová, A., Fulín, M., Chavko, J., Karaska, D., Krištín, A. & Ridzoň J.: Správa o stave vtákov v rokoch 2008–2012 na Slovensku. Banská Bystrica: Štátna ochrana prírody
Slovenskej republiky, 790s, 2014.

Kloubec B., Hora J., Šťastný K. eds: Ptáci jižních Čech. Jihočeský kraj, České Budějovice, 2015.

Jirsík J.: Naše sovy, druhé doplněné vydání. Praha: Mladá front, 1949.

Křenek Daniel, Pavelka Jiří, : 2015,  Zhodnocení početnosti puštíka bělavého v letech 2009-2014  v Beskydech a na Moravě, Zpravodaj SOVDS 15.

Scherzinger, W.: Die Wiederbegründung des Habichtskauz-Vorkommens Strix uralensis imBöhmerwald, ORNITHOLOGISCHERANZEIGER, Zeitschrift bayerischer und baden-württembergischer Ornithologen, Dezember 2006.

Šír, V.: Ptactvo české, vydal M. Knapp, Praha, 1890.

Vermouzek Z., Křenek D. & Czerneková B.: Nárůst početnosti puštíka bělavého (Strix uralensis) v Beskydech. Sylvia 40: 151–155, 2004.

Vyhláška č.172/1975 Zb. k zákonu o myslivosti.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Ekologie a životní prostředí

O autorovi

Jan Andreska

Ing. Jan Andreska, Ph.D., (*1963) vystudoval Lesnickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně (nyní Mendelova univerzita). Působí jako odborný asistent na Pedagogické fakultě UK v Praze. Zabývá se dějinami lesnictví a myslivosti a zároveň dějinami konfliktů mezi člověkem a přírodou.
Andreska Jan

Doporučujeme

Člověk páchne *alkoholem

Člověk páchne *alkoholem audio

Jaroslav Petr  |  5. 8. 2018
Že pach lidského těla „vyrábějí“ bakterie, se ví už relativně dlouho. Některé mechanismy tohoto procesu jsou ale dosud stále tajemstvím. Britští...
Do světa a zase zpět

Do světa a zase zpět

Eva Bobůrková  |  31. 7. 2018
Mladý lékař Karel Kieslich o sobě říká: „Splňuji archetyp českého Honzy“. Studuje totiž na University College v Londýně, chtěl by ve světě...
Zahalená Venuše

Zahalená Venuše uzamčeno

Jan Veselý  |  16. 7. 2018
Snímky pořízené ve viditelném a infračerveném oboru kamerou VIRTIS sondy Venus Express zachycují pozoruhodná oblaka v nejvyšších vrstvách...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné