Aktuální číslo:

2017/11

Téma měsíce:

Propaganda

Vyhánění čerta ďáblem. Po lékařsku.

 |  15. 6. 2017

Jak vyléčit syfilis? Přece malárií. Před 100 lety se tento způsob léčby poprvé podařil Juliu Wagner-Jaureggovi. Velmi tak posílil myšlenku imunoterapie v medicíně. Jaké jsou kolem ní otázky dnes?

„Tragickým údělem lékařství je, že musí jednat, aniž by znalo,“ formuloval před zhruba půldruhým stoletím významný francouzský fyziolog Claude Bernard odvěkou medicínskou zásadu léčit ze všech sil, byť mnohdy nedostatečných.

Dříve, počátkem 17. století, autor slavného výroku „Vědění je moc“ Francis Bacon napsal: „Bylo by velmi záslužné řádně prošetřit veškeré vyléčené případy ´nevyléčitelných´ chorob.“ V tom, tedy prošetřit a pokusit se tato uzdravení uměle napodobit, zdá se, medicína stále pokulhává.

A konečně: „Zoufalá nemoc vyžaduje nebezpečný lék,“ prohlásil zhruba ve stejné době jako Bacon spiklenec Guy Fawkes a pokusil se vyhodit do vzduchu anglický parlament i s králem Jakubem I.

Co mají tyto na první pohled různé myšlenky společného?

Zázraky v nemocnicích

Jen málokde „Fawkesovo pravidlo“ platilo víc než ve starší, závaznými terapeutickými postupy nesešněrované medicíně, kdy lékař v případě počátečního neúspěchu experimentoval v naději, že se to třeba ujme. Takhle už v polovině padesátých let 19. století v Praze profesor lékařské fakulty a ředitel ústavu pro choromyslné v Praze Franz Köstl zkoušel léčit progresivní paralýzu uměle vyvolanými neštovicemi. Chtěl využít známého již faktu, že stav některých psychotiků se zlepšil po očkování proti neštovicím.
Tímto způsobem se mu podařilo vykurýrovat čtyři nemocné. (Jako průkopník pyretoterapie ­– léčby horečkou ­ v psychiatrii je Franz Köstl dodnes připomínán i ve světové  literatuře. Bohužel, neustálé stížnosti na špatné hospodaření ústavu – chtěl totiž, aby pacienti neumírali hladem a zimou – i nedosti servilní chování k městskému zřizovateli vedlo k jeho odvolání a posléze odchodu z Prahy na univerzitu do Štýrského Hradce.)

O třicet let později Julius Wagner-Jauregg léčil na psychiatrické klinice ve Vídni ženu s těžkou laktační psychózou, které šťastně přestálý břišní tyfus přechodně vrátil rozum. Mladého doktora tenhle „zázrak“ zaujal natolik, že začal kolem sebe pátrat. Objevil další podobné případy: Například žena, kterou přechod dohnal k pomatení smyslů, překonala otravu krve a vrátila se domů ke svým devíti dětem. Z 223 Jaureggem nalezených případů překvapivého uzdravení, u nichž proběhly například růže nebo břišní tyfus, v 77 případech psychóza ustoupila, ve 22 dokonce trvale. Publikoval to v roce 1887 a rok nato začal u svých pacientů opatrně vyvolávat horečku injekcemi streptokoků. Nijak zvlášť neuspěl.

O pár let později, počátkem devadesátých let 19. století, si americký chirurg William Coley všiml, že když se jednou po opakované neúspěšné operaci zhoubného nádoru čelisti vyvinula sepse a pacient ji jakousi náhodou přežil, nádor natrvalo zmizel. Coley se ponořil do literatury a shledal, že podobná „zázračná“ uzdravení se občas popisují v medicíně i tradují v lidovém léčitelství. „Vypadá to, že infekce a s ní spojená vysoká horečka vyvolávají tak intenzivní imunitní reakci organismu, že někdy dokáže zdolat i rakovinu,“ usoudil. Následujících čtyřicet let života se pak, kolegy vysmívaný až šarlatanizovaný, věnoval se střídavými neúspěchy studiu pyretoterapie nádorů.

Horečkou k Nobelově ceně

Ale zpět k Wagneru-Jaureggovi. Řekli jsme, že se svými streptokoky nijak zvlášť neuspěl. Nicméně toto téma zcela neopustil, nepochybně i proto, že tehdy nemuseli badatelé vykazovat vědecké výsledky za každou cenu. K výzkumu terapeutických účinků horečky si po dvou desítkách let – už jako profesor a přednosta vídeňské psychiatrické kliniky ­– vybral pacienty trpící progresivní paralýzou. Ze dvou důvodů: jednak o ně nebyla nouze (tvořili až třetinu osazenstva tehdejších blázinců), jednak měl nově k dispozici Wassermannovu reakci, která podle obsahu protilátek v krevním séru umožňuje sledovat průběh terapie syfilidy.
Rozhodující se ale ukázal druhý krok: Jako pyretikum (zdroj horečky) zvolil Jauregg malárii – dala se totiž pohodlně zmírňovat podáním chininu. Možná v tom sehrála roli i náhoda, kterou zinscenoval boom infekčních chorob na bojištích první světové války. 14. června 1917 přiběhl totiž k profesoru Jaureggovi asistent. „Ten voják s nervovým šokem dostal malarický záchvat. Dáme chinin?“

Dali. Ale těsně předtím převedli pár kapek vojákovy krve do žil jiných dvou pacientů – bývalého herce a bývalého poštmistra, devastovaných pokročilou progresivní paralýzou (v konečných stadiích syfilidy tehdy už známý lék salvarsan neúčinkoval). Po záchvatu vysoké horečky ukončeném dávkou chininu se stav obou pacientů dramaticky zlepšil. Podobně u části z dalších sedmi – tři se víceméně uzdravili, jeden zemřel.

Po určitých komplikacích s neběžnými formami malárie se terapie syfilidy horečkou ujala ve velkém (často v kombinaci se salvarsanem). Jejím apoštolem byl kupříkladu chicagský hlavní lékař Herman Bundesen, který počátkem 2. světové války prosadil jakási hromadná kurýrování i jen podezřelých jednodenní horečkou, vyvolanou chemicky. Jak píše americký mikrobiolog a popularizátor Paul de Kruif: „Ze všech velkoměst Ameriky stalo se v druhé polovině roku 1943 Chicago co do pohlavních chorob nejbezpečnějším pro rekreační pobyt hochů naší armády“.

To už Julius rytíř Wagner von Jauregg, ověnčený v roce 1927 Nobelovou cenou, tři roky sledoval z věčnosti. Dnes, v době antibiotické, je jeho cena považována za omyl (ve srovnání s antibiotiky jde o metodu nevypočitatelnou, relativně riskantní, s nejasným mechanismem působení, v podstatě neexaktní).

Mocná, ale rozmarná paní imunita

Praktičtí a kliničtí lékaři se sice z neočekávaných vyléčení radují kvůli pacientům, na druhé straně vědci tyto „zázraky“ (podvědomě) nemají příliš v lásce, neboť čeří vlnky na statistice účinnosti ověřených terapií a vnášejí do jejich medicíny založené na důkazech nežádoucí neznámé.

Navíc, vedeni občas i partikulárními zájmy, nemají (opět bezděky) příliš v lásce ani imunology. Ti si jim totiž čas od času dovolí připomenout prostý fakt, že řada léků imunitu poškozuje. Občas tak vzniká docela zajímavý paradox: například antibiotikum funguje tak, že vedle těch choroboplodných vyhubí i užitečné tělní bakterie, takže tělo sice zbaví patogenů, ale v určitém smyslu je učiní nezdravějším než předtím. Uzdravení v kontextu celého organismu musí dovršit rekonvalescence imunitního systému.

V současnosti spějeme ke stavu, kdy mikroby, zocelené nesprávným používáním antibiotik, jsou vůči nim stále odolnější. A právě imunoterapie může jednou slábnoucí moc antibiotik úspěšně nahradit.

Samozřejmě je tu nejedno „ale“: Imunita je (hned po neuropsychice) zřejmě nejsložitější funkční systém v těle a pochopit, proč se občas beznadějně nemocný člověk zničehonic uzdraví, nebude snadné. A ještě těžší pak bude imunitu selektivně komandovat – to je jako učit hladového orla lovit jenom myši a nevšímat si hrabošů.

Přesto věřím, že rozmary skryté moci imunity jednou jakž takž pochopíme a naučíme se je do značné míry ovládat. Otázkou bude, co za to zaplatíme. Tím spíše, že lidské tělo je s růstem znečištění stále více vystaveno alergenním a karcinogenním podnětům, které přirozenou lidskou imunitu mění, vyčerpávají. Zraněného atleta taky těžko přimějeme k překonávání jeho dřívějších výkonů…

Možná se ukáže, že imunitu moderního člověka nelze stimulovat bez vedlejších dopadů. Jinak řečeno – cena imunomodulace a imunoterapie může být tak vysoká, že ji raději nebudeme běžně využívat. Nebo znovu oprášíme Fawkesovo pravidlo?

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Věda a společnost

O autorovi

František Houdek

Ing. František Houdek (*1950) vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. V letech 1976–1982 působil v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy. Nyní je publicistou na volné noze. Je spoluautorem knih Objevy a vynálezy tisíciletí (s Janem Tůmou), Čeští vědci v exilu (s Libuší Koubskou a Karlem Pacnerem), Jak léčit nemoc šílené medicíny – aneb Hippokratova noční můra (s Janem Hnízdilem a Jiřím Šavlíkem; rec. Vesmír 88, 205, 2009/3), Vivisectio mundi aneb Povídání o věcech obyčejných i nevšedních (se Ctiradem Johnem).
Houdek František

Doporučujeme

Vesmir.cz v novém

Vesmir.cz v novém

redakce  |  7. 11. 2017
Vážené čtenářky, vážení čtenáři, navštěvujete-li web časopisu Vesmír pravidelně, jste dnes možná trochu překvapeni. Nebojte, jste tu správně, to...
Stejně, stejně, a přece jinak

Stejně, stejně, a přece jinak

Tomáš Grim  |  6. 11. 2017
Bádáme-li experimentálně, předpokládáme, že se tím dozvídáme něco o reálném světě – a ne pouze o tom, jakou metodu jsme použili. A pokud nás...
Na hrdinský příběh zapomeňte

Na hrdinský příběh zapomeňte

Ondřej Vrtiška  |  6. 11. 2017
Americký neurovědec Stuart Firestein studuje čich, ale v rozhovoru na to vůbec nepřišla řeč. Proč jsme si s ním tedy povídali? S chlapíkem, který...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné