Nobelovy ceny s otazníkem

Správně udělit nejvyšší vědecké ocenění není snadné a někdy se to nepovede. Historie už zaznamenala mnoho omylů a přešlapů nobelovského výboru.

Ve vědecké obci dnes silně rezonuje názor, že Julius Wagner-Jauregg, který dostal Nobelovu cenu v roce 1927 za léčbu syfilidy pomocí malárie (viz text Vyhánění čerta ďáblem) si cenu nezasloužil. Podobné pochybnosti panují i v několika dalších případech. Které to byly a proč?

Léčivé světlo

Jednoho dne počátkem devadesátých let 19. století se mladý dánský lékař Niels Finsen opřel na mostě o zábradlí a čekal, až pomine záchvat anginy pectoris. Při koukání dolů uviděl potápníka. Brouk se nechával líně unášet proudem, avšak jakmile doplul do stínu mostu, energicky se odrazil zpátky na slunce. Finsena napadlo: „Slunce prospívá potápníkům, tedy organismům, tedy lidem. Nemohlo by i léčit?“

Prvním pokusným králíkem se Finsenovi stává muž zhyzděný vředem na tváři. Den za dnem ji musí vystavovat koncentrované záři obloukové lampy, kterou Finsem nahrazuje v Dánsku slabé slunce. Pacient se už dávno vzdal naděje, ale nemá odvahu tomu fanatikovi odmítnout. Po pěti měsících odchází z elektrárny(!) vyléčen z kožní tuberkulózy – tehdy nevyléčitelné! Podobně blahodárně slunce či silné světlo působí i na některé jiné kožní choroby.

Nobelovu cenu za objev fototerapie roku 1903 třiačtyřicetiletý Finsen přejímá v kolečkové židli. Napřesrok umírá.

(Dnes se kvůli ozonové díře bojíme přímého slunce a fototerapií rozumíme jednak léčení deprese pobýváním v silném světle, jednak aktivaci léčiv v nádoru jejich osvětlením laserem.)

Přístroj dr. Finsena na léčení autoimunitního onemocnění – lupu. Zdroj Welcome Trust. Volné dílo. CC0.

Švédský virolog Erling Norrby, který se koncem minulého století dvacet let podílel na výběru Nobelových cen za fyziologii/medicínu, ve své knize Nobelovy ceny a přírodní vědy (česky 2013) k Finsenově ocenění napsal: „Jeho příspěvek k léčbě nemocí, zejména lupus vulgaris, pomocí koncentrovaných paprsků světla sice postrádal teoretickou a vědeckou podporu, ale v té době byla ceněna jeho údajná praktická hodnota“.

Mikrob rakoviny

Finsenův krajan Johannes Fibiger byl od počátku 20. století profesorem patologie na univerzitě v Kodani; zastával mnoho řídících funkcí v různých vládních i odborných institucích, byl prezidentem Mezinárodní unie pro výzkum rakoviny a jedním ze zakladatelů časopisu Acta Patologica.

Tento mnohoobročník při výzkumech s krysami nakaženými tuberkulózou zjistil, že zároveň onemocněly rakovinou žaludku. Mikroskopickým vyšetřením napadené tkáně v ní objevil nový druh parazita. Vyšetřování takřka detektivní odhalilo, že se šíří v tropickém druhu švábů dovážených do Dánska z Karibiku v pytlích cukru. Fibiger pak krmil nakaženými šváby krysy a po několikaletém výzkumu v roce 1912 zjistil, že krysy skutečně onemocněly. Onen karcinogenní mikroorganismus nazval Spiroptera carcinoma. Opět profesor Norrby: „Po určitých neshodách v (nobelovském, FH) výboru dostal Fibiger v roce 1927 odloženou cenu za rok 1926, což byl jeden z největších omylů, kterého se Karolinský institut dopustil.“

Fibigerův objev „bacilů rakoviny“ se nikdy nepodařilo potvrdit, naopak, bylo dokázáno, že kýžené hlístice nemohou vyvolat nádor, a dokonce, že to, co krysy měly v žaludku, nebyla rakovina, nýbrž metaplázie (přeměna jednoho typu tkáně v jiný) pravděpodobně v důsledku avitaminózy A. Dnes se „Fibigerův“ parazit jmenuje Gongylonema neoplasticum.

(Ironií osudu už před první světovou válkou byly objeveny hned dva viry vyvolávající u slepic leukemii, respektive maligní sarkom. To nobelovský výbor jako celek ignoroval, přestože právě v roce 1926 k tomu dostal první nominaci a měl tedy oba objevy – kancerogenezi virovou i hlísticovou – na jednom stole. Napravil to až v roce 1966 a jediného žijícího objevitele z té dávné doby odměnil. Americký virolog Francis Peyton Rous tak získal i primát nejtrpělivějšího laureáta; od objevu k ceně uplynulo pětapadesát let.)

Řezbář lidské duše

Portugalský neurolog a neurochirurg Antonio Moniz jistě nebyl žádný nehumánní lékařský fachidiot. Kupříkladu jako první na světě dokázal zobrazit mozkové cévy nástřikem kontrastní látky s následným rentgenem, což umožnilo na tehdejší dobu velmi subtilní mozkové operace včetně odstraňování nádorů. V polovině třicátých let 20. století vyvinul a provedl první úspěšnou prefrontální lobotomii ­– přerušení některých nervů mezi čelními mozkovými laloky a zbytkem mozku. Tím dosáhl až zázračného zklidnění agresivních jedinců nebo vyléčení některých dosud neléčitelných psychóz a bolestí. Za to dostal v roce 1949 Nobelovu cenu a zdálo se, že psychochirurgie se stane mocným nástrojem psychiatrie.

Lobotomie vzkvétala najmě v USA, kde bylo v letech 1936-47 provedeno skoro jedenáct tisíc zákroků. Není divu, vždyť i populárně vědecké časopisy prezentovaly lobotomii slogany typu „není horší než vytržení zubu“ nebo „operace, která pročistí mozek“. Její přední přívrženec Walter Freeman ji prý s oblibou demonstroval pomocí kladiva a špičatého sekáčku na led.

Jenže: Lobotomie podstatně mění psychiku člověka –­ jeho intelektové schopnosti sice zůstanou v podstatě zachovány, ale pacient se stane nesamostatný, pasivní, ovladatelný jako beránek. A tak není divu, že byla během padesátých let tato metoda opuštěna. Jeden z historiků medicíny ji poté nazval „Velká a zoufalá léčba“.

Dobový leták, nabízející lobotomii jako léčbu duševních onemocnění. Volné dílo

Nemoc, která se loudá

„Sestupovali jsme podél potoka k vesnici Amusi. Když jsme procházeli kolem jednoho stavení, všiml jsem si malé holčičky, která seděla u ohně. Silně se třásla a trhala hlavou ze strany na stranu. Řekli mi, že je to oběť zlého kouzla. Bude se prý takhle třást ještě několik týdnů, nebude schopna se najíst a nakonec umře.“ Tento zápis pořídil roku 1953 jeden z australských úředníků na Nové Guinei; jde zřejmě o první písemný doklad o existenci nemoci kuru. Americký pediatr slovenského prapůvodu Carleton Gajdusek ji vysvětlil jako účinek pomalých virů, tedy takových, které se patologicky projeví až řadu let po infekci. Byla z toho senzace a Gajdusek jel v prosinci 1976 do Stockholmu.

Přibližně ve stejné době, tedy před zhruba čtyřiceti lety, zemřel americkému lékaři Stanley Prusinerovi jeden pacient na Creutzfeldovu-Jakobovu chorobu. I ta se tehdy řadila k pomalým virovým infekcím. Prusiner ale žádné viry nenašel a začal si myslet, že původci nemusí být viry, tedy nukleová kyselina zabalená do bílkoviny, ale samotná bílkovina. Po deseti letech se mu konečně podařilo připravit čistý preparát vyvolávající neurodegenerativní onemocnění křečků. Obsahoval pouze protein. Prusiner takové infekční částice nazval priony (Proteinaceous Infectious Particles). A tady boží mlýny zamlely včas: Nobelovu cenu už dostal i Prusiner, paradoxně v době, kdy svět šílel z další prionové zkázy nemoci šílených krav. Současně se ovšem zrodila nová otázka: Když vedle bakterií, virů a viroidů („nahá“ RNA bez bílkovinného pouzdra) existují i priony, kolik a jakého „masa“ ještě dokáže nakazit a zabít?)

Triangl omylnosti

Problém s udílením Nobelových cen i jiných vědeckých poct a hodností obecně leží ve dvou rovinách: Zda výběr objevu odpovídá jeho významu a zda u vybraného významného objevu odpovídá výběr jeho autorů. Zde zůstaneme u prvního aspektu.

Nobelovský výbor, pokud chce odměňovat objevy relativně čerstvé a skutečně průlomové, to má těžké. Řada z nich totiž předběhla svou dobu a nedá se s ničím porovnávat. Ve dvacátých letech byly viry, natož retroviry, velkou neznámou, zatímco „větší“ buněčné patogeny už měly svoji tradici a dalo se proti nim imunizovat. Proto „vyhrál“ parazit rakoviny, tím spíš, že o mechanismu zhoubného bujení se tehdy nevědělo skoro nic.

Nebo později: Kdyby s priony přišel rovnou Gajdusek, asi by byl za blázna… Jindy bývají objevy sice vědecky slabší, zato lákají svou lidskou užitečností (Finsen, Wagner-Jauregg, Moniz). Některé objevy jsou vývojově bližší anebo dokonce módní a snáze se uznávají.

V době předantibiotické byl Jauregg nazýván velkým dobrodincem lidstva a Nobelova cena se nemohla ocitnout v lepších rukou. Následující době antibiotické přišla jeho léčebná metoda zbytečně drsná a Jauregg si cenu nezasloužil. Pro „postbiotiky“ zítřka budou dost možná příliš humpolácká antibiotika a Jauregg se stane opěvovaným vizionářem, pro kterého žádná cena nebyla dost dobrá. Jinak řečeno, kdo může vědět, kam ještě sahá vědecky podložená vize a kde už začíná zbožné přání odpoutané od reality?

Z pohledu dnešních stereotaktických operací mozku byl Moniz řezník, z případného budoucího pohledu milionů současně „operujících“ nanorobotů nesených do mozku krví se budou řezníky jevit dnešní stereotaktici.

Zatím pořád mluvíme o maximální objektivitě kalené pouhou neznalostí, obrazně řečeno zabedněností. Jenže správnost lidského úsudku ve vztahu k určité věci spoluurčují ještě nejméně dvě další omezení; jedno je zaprodanost (rozhodování ovlivňuje důraz na osobní prospěch), druhé zaslepenost (sympatie, předsudky, zkrátka zaujatost kladná či záporná). Členové nobelovských výborů jsou lidé se vším všudy, a i když se vědomě budou snažit o maximální objektivitu, jejich nevědomí je z trojúhelníku zabedněnost – zaslepenost – zaprodanost nepustí. Proto kupříkladu výše zmíněná volba mezi neznámým Američanem Francisem Peytonem Rousem daleko za mořem a proslulým Skandinávcem Johannesem Fibigerem ze sousedství jednoduše nemohla dopadnout jinak.

Titulní foto: Dr. Walter Freeman (vlevo) a dr. James W. Watts sledují rentgenový snímek pacienta před „psychochirurgickou“ operací. Zásah do mozku má zbavit pacienta od duševních poruch. Autor fotografie Harris A. Ewing, vyšlo v Saturday Evening Post 24. května 1941. Volné dílo. CC0.