i

Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Bomba a svědomí

 |  15. 2. 2016

K jadernému zbrojení lze zastávat dvě odlišná stanoviska. „My jsme vědci a to nás neopravňuje k tomu, abychom odpověděli na otázku, zda má být bomby použito, nebo ne“, řekl otec atomové bomby Robert Oppenheimer před výbuchem atomové bomby v Hirošimě.

Osud „otce atomové bomby“ Roberta Oppenheimera, (viz text Vynálezce zkázy) je v mnohém typický – zrcadlí totiž základní postoj vědce k předmětu svého výzkumu: bádat, poznávat, nemudrovat. Jeden z účastníků vývoje americké jaderné bomby Marcus Oliphant to vyjádřil lakonicky: „Vědec je ochoten pracovat na čemkoli, pokud se jedná o zajímavý výzkum a pokud je navíc výhodně finančně ohodnocen.“

Ostatně nepsané pravidlo, že čím eticky spornější výzkum, tím vyšší platy (něco jako příplatek za špatnou pověst), jen potvrzuje, že ve statisticky rozhodující většině se morální zásady vědce stejně jako ostatních profesí dají koupit či jinak ovlivnit.

Pokud se nějaké morální dilema přece vynoří, vědec ho alibisticky odpálí a pracuje dál, stejně jako Oppenheimer před Hirošimou: „My jsme vědci a to nás neopravňuje k tomu, abychom odpověděli na otázku, zda má být bomby použito, nebo ne“.

Pár měsíců po Hirošimě a Nagasaki už tentýž vědec pod tíhou výčitek varoval: „Mají-li se atomové bomby přidat do arzenálů válčícího světa nebo do arzenálů států připravujících se na válku, pak přijde doba, kdy lidstvo bude proklínat jméno Los Alamos a Hirošima.“ A v rozhovoru pro Time v únoru 1948 prohlásil: „Jakýmsi elementárním smyslem, který nemůže potlačit ani sprostota, ani směšnost, ani nadsázka, vědí fyzikové, co je hřích; a to je poznání, kterého se nemohou zbavit.“

Později ve snaze udržet se na výsluní Oppenheimer z kritických názorů neustále ustupoval (což by ho v méně studené době asi zachránilo).

Vedle typicky jednajícího Oppenheimera a dalších se ale vývoje A-bomby účastnili i dva lidé, rovněž židovského původu, oba ročník 1908, oba nesmírně vzdělaní, hluboce kulturní pacifisté. Jejich názory na jaderné zbraně se však diametrálně odlišovaly.

Jestřáb kontra hrdlička

Edward (maďarsky Ede) Teller se narodil váženému budapešťskému advokátovi a klavíristce. Po studiích fyziky v Mnichově (kde přichází při dopravní nehodě o nohu) a Lipsku (doktorát pod Heisenbergem) získává místo v Göttingenu. Nacismus ho vyhání do Kodaně k Bohrovi (tam se žení s přítelkyní z mládí, tajně, aby dostal stipendium Rockefellerovy nadace). V Americe se od roku 1941 mezi prvními účastní vývoje americké jaderné (štěpné) bomby v Los Alamos. V roce 1942 přichází na ideu bomby termojaderné (vodíkové, slučovací, fúzní). Umanut syntézou lehkých jader v podstatě odmítal spolupracovat na štěpné pumě, vědecký ředitel Oppenheimer ho nakonec s malým týmem nechal pracovat na svém.

Po válce se měl stát vedoucím teoretického oddělení (mužem č. 2 v celé losalamoské laboratoři), ale agresivně trval na tom, že budou vyvíjet vodíkovou bombu, a když neuspěl, odešel přednášet do Chicaga.

Ani tam ale nepřestával agitovat. „Teprve až budou bomby tak velké, že skutečně budou s to zničit všechno, popadne lidi opravdový strach a vrátí se jim politický rozum. Kdo je proti vodíkové bombě, protože chce zachránit mír, dělá pštrosí politiku.“

Vážně ho začali brát až po prvním ruském jaderném pokusu v roce 1949.

V létě 1952 spoluzakládá v kalifornském Livermore další laboratoř pro vývoj jaderných zbraní (dnes nazývanou po druhém zakladateli Lawrence Livermore National Laboratory), v témže roce přichází s myšlenkou využít k zapálení termojaderné reakce teploty při výbuchu klasické štěpné jaderné pumy.

Byl-li Oppenheimer nazýván otcem americké jaderné bomby, pak Teller byl otcem bomby termojaderné (ostatně sám o ní mluvil jako o „svém dítěti“). Kolegům, kteří se na jejím vývoji odmítali podílet, nerozuměl: „Nedokázal jsem pochopit morální rozdíl mezi štěpnou bombou a bombou pracující na základě fúze.“ (Podobně se hájil vynálezce chemické války Fritz Haber za první světové války: „Smrt je smrt bez ohledu na to, čím byla způsobena!“)

Zatímco u většiny vědců Teller po likvidaci Oppenheimera ztratil kredit, u politiků a vojáků si naopak polepšil a stal se poradcem prezidentů. Jedni ho považovali za válečného štváče a režisér Stanley Kubrick o něm roku 1963 natočil film Dr. Strangelove (Dr. Divnoláska), pro druhé v osmdesátých letech vymyslel strategickou obrannou iniciativu SDI („Hvězdné války“).

Celý svůj dlouhý život (dožil se pětadevadesáti) Teller propagoval jaderné zbrojení a vývoj nových, ještě ničivějších zbraní. „Zvolil jsem si povolání vědce a vědu miluji, a kdybych se mohl řídit jen podle toho, co bych sám chtěl a po čem dychtím, nedělal bych nic jiného než čistou vědu, protože ta je nádherná a na ni je soustředěn můj zájem. Nemiluji zbraně. Přál bych si, aby byl mír. Ale pro mír potřebujeme zbraně… Jsem přesvědčen, že přispívám k tomu, aby ve světě vládl mír.“

Varšavský rodák Joseph (polsky Józef) Rotblat pocházel z rodiny obchodníka s papírem. Během první světové války rodiče přišli na mizinu a nějakou dobu se protloukali prodejem načerno pálené vodky. Joseph neměl soustavné vzdělání, ale díky talentu a samostudiu získal cosi jako divokou kartu ke studiu fyziky na místní univerzitě. Po promoci v roce 1932 se stává výzkumníkem v radiologické laboratoři, poté asistentem v ústavu atomové fyziky.

Počátkem roku 1939 začal pracovat u Jamese Chadwicka (nobelovského objevitele neutronu) v Liverpoolu. V srpnu téhož roku se vrátil do Varšavy pro svoji manželku, ale ta měla zrovna apendicitidu a nemohla cestovat. Tehdy viděl svoji ženu naposledy. Polsko opustil dva dny před vypuknutím války.

Počátkem roku 1944 odešel Rotblat s Chadwickem do Los Alamos. (Chadwick je dobrý příklad sváru zásady versus svědomí. Na Bombě odvedl velký kus práce a tehdy ji měl za správnou věc. Rok před smrtí se však svěřil: „Musel jsem začít brát prášky na spaní, to jediné mi pomáhalo. Je to již osmadvacet let a myslím, že za těch osmadvacet let jsem nevynechal jedinou noc.“)

Když už před koncem druhé světové války Spojenci zjistili, že Hitler jadernou bombu nemá, padla oficiální motivace k jejímu vývoji – předejít tomu, aby ji nacisté měli jako první. Vývoj však zběsile pokračoval dál. Mezi tisícovkami badatelů, kteří ve středisku u Los Alamos dělali tu nejdůležitější práci, se tehdy koncem roku 1944 jediný Rotblat rozhodl Projekt Manhattan opustit.

Po intenzivním přemlouvání, slibech i výhrůžkách kontrarozvědky byl vyvázán, arci pouze pod přísahou, že nikomu z kolegů nesdělí pravý důvod svého odchodu.

Usadil se ve Velké Británii, kde roku 1949 získal profesuru biofyziky při nemocnici sv. Bartoloměje v Londýně. Začal se zabývat výzkumem biologických účinků ionizujícího záření, jako první na světě systematicky studoval radioaktivní spad po jaderných pokusech, zejména jeho nejnebezpečnější složku stroncium 90 (to má poločas rozpadu srovnatelný s délkou lidského života a tím, že se nadlouho zabudovává do kostí, významně zvyšuje riziko vzniku zhoubných nádorů).

Zhruba v polovině padesátých let Rotblat prokázal, že radioaktivního spadu po výbuších vzniká mnohem víc, než uváděly jaderné mocnosti. Současně vyvrátil jejich tvrzení, že rostoucí tonáž pokusné pumy množství spadu nezvyšuje.

Jeho výsledky se dostaly do médií a později (v srpnu 1963) významně přispěly k uzavření Smlouvy o zákazu zkoušek jaderných zbraní v ovzduší, v kosmickém prostoru a pod vodou.

Na jaře 1955 se stává nejmladším signatářem a hlavním mluvčím Russellova-Einsteinova manifestu vědců proti jadernému nebezpečí. V červenci 1957 je spolu s matematikem a filosofem Bertrandem Russellem hlavním iniciátorem vzniku Pugwashské konference pro vědu a světových problémech a prakticky až do své smrti v ní zastává čelní postavení. Zastával názor, že podobně jako lékaři mají svoji Hippokratovu přísahu, měli by mít svůj morální kodex i vědci. Typické přitom bylo, že svou nezávislostí a nestranností popouzel obě soupeřící strany.

V roce 50. výročí masakrů v Hirošimě a Nagasaki obdržel Nobelovu cenu míru „za celoživotní úsilí v kampani pro jaderné odzbrojení“. Druhou polovinu ceny získala „jeho“ Pugwashská konference.

Za svůj velmi dlouhý život (zemřel v sedmadevadesáti) se s Edwardem Tellerem nejednou střetl. Kupříkladu jeho mantru, že nevyvinout termojadernou bombu a SDI by znamenalo potlačit poznání, komentoval takto: „Jinými slovy říká, že dosáhnout poznání je důležitější než všechny ostatní ohledy, a to je neudržitelné. Josef Mengele zdůvodňoval své ´pokusy´ v Osvětimi tím, že přinesou nové poznání. … Vědci musí mít stále na paměti, že jsou především lidmi, a teprve pak vědci. A oddanost etickým zásadám může někdy vyžadovat omezení honby za poznáním.“

Síla a mír

Jakkoli oba protagonisté hlásali ve věci jaderných zbraní zcela protichůdné názory, přece měli oba svým způsobem pravdu.

Pacifista Rotblat zastával kulturní, civilizované řešení založené na vzájemné důvěře. Jako přesvědčený etický idealista vycházel z toho lepšího, co v lidech je, a věřil, že ono lepší je dost silné na to, aby se trvale prosadilo. V jeho stanovisku převládala morálka nad živočišností, přání nad skutečností.

„Fyzici prokázali lidstvu ohromnou službu: Vynalezli tak strašlivou zbraň, že je válka nemožná – i po vítězi by zůstal jen mastný flek.“

„Militarista“ Teller zastával přírodní, divošské řešení založené na strachu. Jako bytostný realista si nedělal iluze o tom, co doopravdy ovládá většinové lidské jednání. Věděl, že příklady několika výjimečných jednotlivců v dějinách, jakkoli třeba i upřímně obdivované, nemohou dlouhodobě fungovat.

Důvody k Tellerovu „tvrdému“ postoji jsou koneckonců známé už z antiky. Tehdy koncem 5. st. př.n.l. se dva hegemoni tehdejší kulturní Evropy – Athény a Sparta – střetli v téměř třicet let trvající válce. V rozsáhlém spisu Dějiny peloponéské války jeho autor Thúkydidés mj. popisuje jednání mezi obyvateli ostrova Mélos a vyslanci Atéňanů, kteří se rozhodli dosud neutrální ostrov (arci ve sféře vlivu Sparty) ovládnout. Vzhledem k tomu, že převaha Athén byla zřejmá a Sparta ostrovu nemohla přijít včas na pomoc, navrhli vyslanci Mélským vzdát se bez boje: „Pokud jde o nás, nepovedeme tu dlouhé a málo přesvědčivé řeči, plné ozdobných slov… protože jak vy, tak my víme, že v komunikaci mezi lidmi se bere spravedlnost v úvahu, jen pokud síly všech stran jsou vyrovnané, jinak mocnější dělají to, co chtějí, a slabší se musejí přizpůsobit.“ (Mélští na to neslyšeli, bránili se a prohráli, načež „Atéňané pobili všechny zajaté dospělé obyvatele, z dětí a žen udělali otroky, ostrov obsadili a později tam vysadili pět set kolonistů“.)

Friedrich Nietzsche to komentuje ve své knize Lidské, příliš lidské takto: „Spravedlnost mezi lidmi vzniká v okamžiku, kdy jejich síly jsou přibližně vyrovnané, jak správně ukazuje Thúkydidés. Kde neexistuje jasně rozeznatelná převaha a boj by vedl k neužitečným vzájemným škodám, rodí se myšlenka vzájemné dohody mezi stranami, založená na porozumění pro požadavky všech.“ Dodejme, že to samozřejmě platí nejen v politice, ale i v ekonomice či třeba kultuře.

Rozumné řešení mezi lidmi takovými, jací skutečně jsou, tedy vyžaduje rovnováhu sil všech hlavních stran, jinak si silnější diktuje. Pokud jedna strana má ničivější zbraň, druhá ji musí vyvinout také. Pokud jedna strana vybádala vědomosti vedoucí k takové zbrani, druhá strana je musí získat rovněž.

Sovětský nobelovský fyzik Lev Landau to vystihl s „taktem“ sobě vlastním: „Fyzici prokázali lidstvu ohromnou službu: Vynalezli tak strašlivou zbraň, že je válka nemožná – i po vítězi by zůstal jen mastný flek.“ Potom by ale Nobelovu cenu míru měl dostal Teller, nikoli Rotblat…

A přece má model po zuby ozbrojené rovnováhy svoji slabinu. Pomiňme fakt, že kde zbraně nejsou, nemohou je získat teroristé, zneužít vyšinutí jedinci, aktivovat souhra nešťastných náhod. Hlavní problém podle mě spočívá v tom, že takováto rovnováha je příliš „těžká“.

Pro ilustraci si představme klasickou fyzikální páku. Ta je v rovnováze, ať na konci jejích ramen spočívají gramy nebo tuny. Pokud se ale na to podíváme z hlediska konstrukce páky a zatížení jejího závěsu, pak je tu závažný rozdíl. Závěsem páky vojenské rovnováhy na Zemi je – sama Země. Masivní zbrojení se vším všudy naši planetu tíží.

 

 

 

 

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Historie vědy

O autorovi

František Houdek

Ing. František Houdek (*1950) vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. V letech 1976–1982 působil v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy. Nyní je publicistou na volné noze. Je spoluautorem knih Objevy a vynálezy tisíciletí (s Janem Tůmou), Čeští vědci v exilu (s Libuší Koubskou a Karlem Pacnerem), Jak léčit nemoc šílené medicíny – aneb Hippokratova noční můra (s Janem Hnízdilem a Jiřím Šavlíkem; rec. Vesmír 88, 205, 2009/3), Vivisectio mundi aneb Povídání o věcech obyčejných i nevšedních (se Ctiradem Johnem).
Houdek František

Doporučujeme

Jak si delfíni ucpávají uši

Jak si delfíni ucpávají uši audio

Jaroslav Petr  |  17. 12. 2017
Hluk v mořích a oceánech produkovaný člověkem ohrožuje kytovce. Může je dočasně ohlušit nebo jim trvale poškodit sluch. Nově objevený fenomén by...
Tajemná sůva šumavská

Tajemná sůva šumavská

Jan Andreska  |  17. 12. 2017
Byl vyhuben a vrátil se. Na Šumavu lidskou snahou a do Beskyd vlastním přičiněním. Puštík bělavý teď žije opět s námi, ale ohrožení trvá.
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné