Požáry zuří, palmový obchod kvete

Ničivé požáry sužují Indonésii už několik měsíců. Jde o největší ekologickou katastrofu století. Svědectví o ní teď přinesl do Česka Rudianto Sembiring, Indonésan z kmene Batak Karo.

I když se v médiích o problému katastrofálních požárů v Indonésii téměř nemluví, podle odborníků jde o největší ekologickou pohromu tohoto století.

Požáry zuří v délce asi pěti tisíc kilometrů na více než dvou milionech hektarů deštného pralesa. Svým rozsahem nemají v moderní historii lidstva obdoby. Nejvíce zasaženými indonéskými ostrovy jsou Sumatra a Borneo, kde se nachází desetina plochy všech světových pralesů. Ty navíc vynikají svou unikátní druhovou pestrostí – jsou domovem přibližně dvanácti procent všech známých savců (mezi ně patří orangutani, sloni, tapíři, tygři, nosorožci či levhart obláčkový), šestnácti procent plazů a obojživelníků, sedmnácti procent ptáků a čtvrtiny druhů ryb.

„Mnoho z těchto zvířat nyní umírá na následky kouře z požárů, nebo prchají ze svého zničeného prostředí a uchylují se do nezalesněných oblastí. Především ohroženým orangutanům zde hrozí smrt hladem, nebo je zabíjejí lidé, kteří si před nimi chrání své plantáže,“ dodává Rudianto Sembiring.

Rudianto Sembiring, indonéský ochranář přírody, spolupracuje s libereckou zoologickou zahradou již od roku 2011, kdy česká zoo s jeho neziskovou organizací ISCP (Indonesian Species Conservation Program) působící v severní oblasti ostrova Sumatra začala aktivně chránit ohrožený endemický druh ptáka – sojkovce dvoubarvého. Od těch časů se záchranný program rozšířil na další zástupce indonéské fauny – například loskutáka niaského, outloně váhavého či luskouna.

Přestože loskuták niaský byl světovými ornitology považován za v přírodě vyhubeného, v létě tohoto roku se členům organizace ISCP podařilo objevit a vyfotografovat dva divoké jedince v pralese na ostrově Nias. Hlavní příčinou toho, proč tento nádherný černý pták se žlutočerveným zdobením zmizel z přírody, byla jeho schopnost krásně zpívat a napodobovat lidskou řeč. Toto nadání z něj učinilo velmi rozšířeného obyvatele klecí v domácnostech indonéských obyvatel. Mnoho z nich naučilo loskutáka dokonce i zpívat indonéskou hymnu, o čemž se terénní pracovníci několikrát přesvědčili na vlastní oči a uši.

Nyní jsou ale ohroženi všichni obyvatelé pralesů. Ty tu existují více než 130 miliónů let a jen kvůli lidské činnosti se jejich rozloha každým rokem a každým dnem rapidně zmenšuje. Pokud se přístup lidí nezmění, může z Bornea podle odborníků zmizet do roku 2020 až 98 procent všech pralesů.

Hlavní podíl na děsivém úbytku tropických lesů má enormní růst produkce palmového oleje. Ten je získáván z plodů palmy olejné. Právě plantáže této palmy nahrazují v Indonésii původní primární i sekundární prales. Je nutné připomenout, že největší poptávka po palmovém oleji a jeho derivátech přichází už léta z USA a Evropy. Vzhledem k poměrně nízké ceně této komodity ji výrobci rádi využívají­ a my ji denně nacházíme v obrovském množství zboží, které kupujeme – počínaje sladkostmi přes trvanlivé potraviny až po kosmetiku.

Smogové prázdniny

Požáry mají obrovský dopad nejen na místní unikátní faunu a flóru, ale především na samotné Indonésany a obyvatele přilehlých asijských států, jako je Malajsie a Singapur. Ničivý oheň se šíří především pod povrchem země. Hořící podzemní rašelina vytváří třikrát více kouře na jeden kilogram spálené hmoty než běžný lesní požár. Podle R. Sembiringa vypuklo čtyřicet procent letošních požárů v Indonésii právě na těchto rašeliništích, i proto jsou zodpovědné za více než šedesát procent emisí skleníkových plynů této země. Denní emise prý předčily dokonce i množství emisí produkovaných ve Spojených státech (15,95 milionů tun CO₂ za den), přestože je americká ekonomika dvacetkrát objemnější než ta indonéská.

 

Kvůli hustým vrstvám smogu se zavírají školy a evakuují děti, lidé trpí dýchacími a srdečními potížemi. Rudianto Sembiring žije s rodinou v Medanu, hlavním městě provincie Severní Sumatra. „Přestože požáry město bezprostředně nezasahují, život nám přesto komplikují,“ říká Rudianto. „Už několik týdnů jsme neviděli slunce, jsou zavřené školy a byla také zrušena většina leteckých spojů. Do poslední chvíle jsem nevěděl, jestli budu moci odletět do Česka,“ dodává.

Požár a pak úhor

Kdo je za tuto ekologickou katastrofu zodpovědný? Obvinění padá především na velké palmoolejné a dřevařské společnosti, pro něž je výhodné ilegálně vykácet původní les, protože zisk z vytěženého dřeva mohou investovat do založení plantáže. Poté vykácený les vypálí a na jeho místě vysadí plantáže palmy olejné protkané sítí silnic a vodních kanálů.

 

Satelitní snímky prozrazují, že více než polovina ohnisek všech požárů byla založena právě na území nebo v těsné blízkosti palmových plantáží těchto velkých korporací.

Ale i jednotliví drobní indonéští farmáři stále používají k získání nové zemědělské půdy tradiční techniku „posekat a vypálit“ (tzv. slash and burn). Odvodněná půda a letošní abnormální sucho tragédii dovršují a ­nic pak už nebrání rozšíření drobných lokálních požárů do současných gigantických rozměrů.

Přestože palma olejná (Elaeis guineensis) pochází původně ze západní Afriky, 85 procent celosvětové produkce zajišťují Indonésie a Malajsie. „V současné době mají tyto země na svém území plantáže o rozměru více než 130 tisíc kilometrů čtverečních,“ přibližuje situaci R. Sembiring. Pro lepší představu – je to rozloha podobná Česku a Slovensku dohromady.

 

Požáry jsou první viditelnou újmou. Ale škody pak pokračují. První úroda oranžovo-červených plodů se objevuje asi po třech letech od vysázení malých stromků. Trsy plodů ručně sbírají zemědělští dělníci, na nákladních autech se převážejí do mlýna, kde se z nich extrahuje surový palmový olej. Ten se dále zpracovává a většina jeho produkce posléze putuje do zahraničí. Životnost palmy je pouze 25 let, během této doby odčerpá téměř veškerou vodu a živinu z půdy. Po produktivním období zůstává půda natolik chudá, že zde nemůžou být vysázeny další palmy. Nevyroste ani nový les, zůstane pouze pustá step.

Náprava se rýsuje?

Velký podíl viny padá i na indonéskou vládu a státní zástupce. Celý státní aparát je neprůhledný a prorostlý korupcí. „Indonéská vláda sice vydala už v roce 2011 vládní moratorium na zakládání nových palmoolejných plantáží v primárních lesích a na rašeliništích, ale toto nařízení nikdo nekontroluje a nedodržuje, jelikož chybí systém efektivního vymáhání práva. Více než třetina ohnisek loňských požárů vypukla právě v místech, která by měla být chráněna,“ dodává Rudianto Sembiring.

Prezident Indonésie Joko Widodo proto před prosincovou pařížskou konferencí OSN, která se zabývá změnami klimatu, přislíbil, že úřady už nebudou vydávat další povolenky pro rozšiřování plantáží palem olejných a indonéská vláda vydala nařízení vedoucí k větší ochraně tamních rašelinišť. Podle nového nařízení nesmějí být jakkoliv narušovány, odvodňovány ani přeměňovány na plantáže palmy olejné.

Lokality, které byly vypáleny záměrně, stejně jako plantáže zničené požáry, musejí být znova zalesněny. Widodo se také zavázal hledat viníky nynějších katastrofických požárů. Podle Rudianta Sembiringa je ale vymahatelnost zákonů v této asijské zemi pramalá. „Aby vše fungovalo, musela by nejdříve vládní politika stanovit sankce, které by hrozily za porušení těchto zákonů.“

Zodpovědnost ale padá také na téměř každého z nás, neboť jsme to právě my, spotřebitelé, kdo pohání globální poptávku po palmovém oleji. Chipsy, sušenky, hranolky, šampon, saponát, pěna na holení nebo rtěnka – všechny tyto výrobky a mnohé další tuto surovinu obsahují.

Až do roku 2015 jsme výrobky s palmovým olejem kupovali nevědomě, protože měl skrytou identitu a na výrobcích nemusel být označován. Od ledna 2015 však platí nové nařízení Evropské Unie a výrobci mají povinnost palmový olej ve svých výrobcích označit.

I ZOO Liberec v tomto ohledu změnila své chování. Ve svých gastronomických provozech od roku 2012 používá místo palmového oleje jiné tuky. Mají sice vyšší cenu, ale jsou zárukou, že krok k nepřímé ochraně tropických pralesů a v nich žijících zvířat byl učiněn.

 

_{Další zdroje: Greenpeace.com, The Guardian, Rozhlas.cz}