Válka názorů

Rusko-ukrajinská krize otevřela staré rány a odhalila vzájemnou skrytou nevraživost Rusů a Ukrajinců. Ukázala ale i to, že konflikt dalece přesahuje hranice obou zemí. A odkryla dosud nepovšimnutý obdiv značné části Čechů k ruskému myšlení a způsobu vládnutí. Kde jsou kořeny toho všeho? Ptá se psychoanalytik Vlado Šolc.

„Dnešní doba ukazuje s naléhavou jasností, jak málo jsou lidé ochotni přijmout názor z druhé strany, i když je tato schopnost základní a nevyhnutelnou podmínkou pro fungovaní lidského společenství. Každý, kdo si dělá nárok, aby našel sám sebe, se musí potázat s tímto problémem. Protože, do jaké míry neuznáme platnost jiné osoby, do té míry neuznáme právo existence ‘druhého’ uvnitř nás – a naopak. Schopnost vnitřního dialogu je základní podmínkou vnější objektivity.”

Carl Jung, par. 187, VS 8, 1981.

Hodnocení situace na Ukrajině jako bezpečnostní hrozby (v %). Znění otázky: „Je nebo není podle Vašeho názoru situace na Ukrajině hrozbou pro…“ Zdroj: CVVM SOÚ AV ČR, v.v.i., Naše společnost 5.–12. 5. 2014, 1027 respondentů starších 15 let, osobní rozhovorGraf CVVM

Zhruba 85 procent ruské populace schvaluje většinu z kroků prezidenta Putina. Překvapivá jsou však nedávná zjištění české Akademie věd, podle kterých asi čtvrtina Čechů schvaluje ruský postup vůči Ukrajině a vnímá sankce, které uvalily západní země na Rusko, za velmi negativní (dle průzkumu Postoj české veřejnosti k dění na Ukrajině – květen 2014).

Všechny ty postoje, které se vyhraňují nejen v tomto případě vůči „Západu“, spojuje v zásadě nedůvěřivý, někdy by se dalo říci až paranoidní pohled na západní přístup ke krizi. Každá připomínka či potvrzení manipulativních a lživých postupů ruských politiků je zpochybněna a vyvrácena něčím, co je zpravidla méně věrohodné než ona původní připomínka.

Většina krajních názorů má mnoho společných rysů: síla a rychlost utváření zastávaného názoru, bizarnost, pomíjení faktů, vyhýbavost odpovědí, nekompromisnost a útočnost vůči opačnému názoru, neschopnost oddělit dobrý důkaz od špatného, kvazi-intelektualismus a překroucená logika, jednostrannost, rozhodování na základě přemíry citu, přílišná emocionální zainteresovanost a tak dále. Právě tento fenomén v psychologii spadá do oblasti konspirační teorie.

Konspirační teorie v praxi

Konspirační teorie nás mají přesvědčit o tom, že to, co se na první pohled jeví jako rozumné vysvětlení, je vlastně dokonale propracovaná lživá opona, maska, za kterou vězí geniální skutečnost. Ti, co „prozřeli“, se postupně dostávají k tajným informacím, které důmyslný trik konspirace odhalí.

Je to zpravidla vláda nebo centrální finanční skupina, která vytváří fiktivní skutečnost, aby zamaskovala své mocenské plány. Mocným je přikládána doslova ďábelská záludnost a síla.

Podle zastánců konspiračních teorií mocní postupně zahlazují stopy a investují čas a peníze, aby zamaskovali svou motivaci. U konspirační teorie je to stále člověk (výjimečně mimozemská civilizace), který zařídil děj věci tak, aby to vypadalo na přírodní dění, náhodu, případně dílo někoho jiného. Motivace pro to jsou zpravidla moc a peníze.

Pro ty, kdo následují konspirační teorie, nahodilosti vlastně neexistují; všechno je zredukováno na původní plán mocného. A už samotná představa, že se vlastně podílejí na odhalení tajného plánu, jim dodává pocit síly a kontroly. A v téměř náboženské zanícenosti je protichůdný či odporující názor jen ještě více utvrdí v již zastávaném postoji. Skrze víru ve své teorie se jim dostává pocitu vysvětlitelnosti životních a přírodních dějů, ale také pocitu možnosti nastolení spravedlnosti. Odhalují přece viníka. Původce „všeho zla“.

Ve většině případů je jejich postoj neotřesitelný. Ani tak dobře zdokumentovaný fakt, jako byl útok 11. září 2001 na WTC v New Yorku, nezmění nic na hloubce přesvědčení, že ho zinscenovala vláda USA.

Zastánci konspiračních teorií nechtějí uvěřit, že by pravda mohla být vlastně jednoduchá, a vždy popírají principy Occamovy břitvy, která v zásadě říká: Pokud nějaká část teorie není pro dosažení výsledků nezbytná, do teorie nepatří. Důvěřují „tajnému“ zdroji více než obecně rozšířeným informacím. To jim dává pocit nadřazenosti a výjimečnosti.

Projekce beznaděje a archetyp hrdiny

Z pohledu analytické psychologie se jedná vlastně o projekci beznaděje a bezmoci do vnější moci, vnějšího nepřítele, jež tahá za nitky osudu. Její motivace spočívá na pilířích z velké části ponořených do nevědomí. Drží posedlostí, jež si její nositel není vědom – právě proto je promítána do vnějšího nepřítele.

Úpornost, jednostrannost a posedlost názorem, popsané Carlem Jungem, jež jsou tak typické pro příznivce konspiračních teorií a které doslova deformují objektivitu, vypovídají o silné nevědomé dispozici. Tato dispozice může mít vícero příčin. Může být daná komplexem, neboli odštěpením jistého obsahu od vědomé struktury, může být daná identifikací s nevědomým obsahem (neboli archetypem) a zároveň může být výrazem vývojového stádia, kdy je tento nevědomý obsah ještě nedostatečně rozrůzněn. Pokud se stane toto stadium příliš rigidním, tedy dlouhodobě „zaseklým”, změní se obsah v komplex. U konspiračních teorií jde proto zpravidla o kombinaci vícerých důvodů.

Zatímco řešení je vlastně jednoduché (t.j. odhalení viníka), jeho naplnění už vyžaduje hrdinské úsilí. Je to vlastně archetypální fantazie o hrdinovi bojujícím se sedmihlavým drakem. Pro ty, kdo věří, že americká vláda zanesla do Afriky ebolu, je porážka USA lépe dosažitelným cílem než potlačení abstraktní eboly.

Při pohledu na ukrajinskou krizi můžeme najít mnohé paralely mezi ruským přístupem k západnímu světu a konspirační teorií. Drtivá většina Rusů věří, že ve sporu o Ukrajinu jde vlastně o zápas dobra se zlem. Většina vnímá Západ jako nepřítele, který se snaží sebrat jejich kulturu, národní identitu, ale možná je i vojensky obsadit. „Fašistický“ Západ v čele s USA chce znárodnit jejich továrny a udělat z nich svého vazala, jak se nechala slyšet jedna paní na ruské NTV. Od dob studené války se ruské myšlení v mnohém nezměnilo.

Kolektivní duše národa

Ve sporu „o Ukrajinu“ hraje roli i další psychologický fenomén: Nejen kultura, dějinné úspěchy, ale také traumata a vývojové trhliny do velké míry formují to, čemu říkáme národní charakter, jazykem hlubinné psychologie: kolektivní psýché národa.

Zatímco úspěchy a posun jsou vystavovány na odiv, na nevědomé úrovni dlí potlačená bolest; říkáme, že upadá do stínu. Z evolučního hlediska má tento mechanismus smysl, protože udržuje psychický systém ve stavu zvýšené citlivosti, připraven zabránit opakování traumatu, případně zničení.

V ruské psýché má tento aspekt kulturního komplexu podobu strachu z vnějšího nepřítele v kombinaci se strachem z přijetí osobní zodpovědnosti. Tato konstelace je perfektní příležitostí pro vladaře.

Je těžké říci, do jaké míry se prezident Putin identifikuje s touto ruskou duší a do jaké míry zrcadlí její potřeby. Jisté je, že se v něm ruský národ vidí a on ví, jak si ho omotat kolem prstu.

Jako dobrý diktátor na jedné straně udržuje ideu vnějšího nepřítele a na straně druhé slibuje národu moc a sílu. Udržuje plamen ruského snu o všemocné a neporazitelné ruské říši.

Ukrajinská krize přichází jak na zavolanou; kremelská propaganda působí jako mocný katalyzátor. Probouzení nacionalismu je příležitostí na odvrácení pozornosti od vážných vnitřních problémů, se kterými se Rusko potýká.

Pro ruský národní charakter je též typické, že očekává řešení od svého vladaře a tomuto plně důvěřuje. Dá se říct, že mu odevzdává vlastní moc. Většina Rusů si takto ještě stále představuje demokracii. Vůle vladaře je vlastně vůlí lidu. Policie, soudy a média pak neslouží lidu, ale vladaři. „Krym je náš, o tom se nebudeme bavit,“ řekla mi jednou ruská známá. Vnímání demokracie přes filtr studené války a ruský imperialismus je pro ně stále přirozené. Zdá se ale, že v tomto ohledu ale dochází k pomalé změně. Můžeme říci, že uvnitř ruské psýché pozvolna narůstá energie, projevuje se zvýšenou nabuzeností a semknutostí, nacionalismem, jejž pozorujeme v nedávné době.

Rivalita s bratrem

Výše řečeným se dá vysvětlit, proč padá propaganda na tak úrodnou půdu. Ani za dob SSSR se Rusové tak silně neidentifikovali s politikou Kremlu. Putin mluví ruskému národu takříkajíc z duše.

Tak jako ve vývoji jednotlivce dochází k dosažení kulminačního bodu, kdy se aktivují nevědomě obsahy, tak také národ přechází obdobím deintegrace a případně reintegrace. Zda se, že Rusové si víc než kdy jindy uvědomují úroveň, které Západ dosáhl. I když to nahlas neříkají, vidí v západním vývoji něco přitažlivého a snad i magického. Je to jako rivalita s bratrem, který se „vyšvihl“. Západ jim připomíná vlastní zaostalost, proto se vůči němu tak vymezují.

Pro Rusy je zřejmě stále těžké pochopit, jak může demokratický proces odhalit vlastní slabosti, a právě tím se posunout dál. Kritika sebe sama, potažmo kritika vlastní vlády se děje v Rusku stále jenom v náznacích.

Rusům nesmí nikdo připomínat jejich slabosti, naopak každý malý pokrok je vydáván na odiv. Úzkostná snaha zamaskovat nedostatečnost je velmi patrná. Právě proto, že je tak těžké se vyrovnat se svým kulturním komplexem, dochází v ruské psýché k štěpení, kdy je „temná část“ promítnuta na „nepřítele“ a ta pozitivní zase slouží jako návod pro hrdou identifikaci.

Rusové chápou západní demokracii dle své projekce, proto jim přijde naprosto normální představa, že si západní státy platí novináře, aby vytvořili protiruskou propagandu. Že se NATO chystá je vojensky ohrozit.

Ukrajinská krize přichází jak na zavolanou; kremelská propaganda působí jako mocný katalyzátor. Probouzení nacionalismu je příležitostí na odvrácení pozornosti od vážných vnitřních problémů, se kterými se Rusko potýká.

Pro ruský národní charakter je též typické, že očekává řešení od svého vladaře a tomuto plně důvěřuje. Dá se říct, že mu odevzdává vlastní moc. Většina Rusů si takto ještě stále představuje demokracii. Vůle vladaře je vlastně vůlí lidu. Policie, soudy a média pak neslouží lidu, ale vladaři. „Krym je náš, o tom se nebudeme bavit,“ řekla mi jednou ruská známá. Vnímání demokracie přes filtr studené války a ruský imperialismus je pro ně stále přirozené. Zdá se ale, že v tomto ohledu ale dochází k pomalé změně. Můžeme říci, že uvnitř ruské psýché pozvolna narůstá energie, projevuje se zvýšenou nabuzeností a semknutostí, nacionalismem, jejž pozorujeme v nedávné době.

Ruský bludný kruh

Pro ruský národní charakter je rovněž typická vysoká míra „kolektivnosti“. Ještě se málo vymanil ze stínu socialistické historie. Traumata událostí říjnové revoluce, která ještě prohloubila druhá světová válka, poválečný vývoj v Rusku vyléčil jen zdánlivě.

Novým lékem je obrácení ruské duše ke své dávné grandiózní fantazii o velkoruské síle. Ruska státní televize, kterou sleduje 94 procent ruského obyvatelstva, tuto fantazii bohatě živí. Říká Rusům, že jsou silnější, odolnější a lepší, než si sami o sobě tajně myslí. Vytváří v nich pocit, že se stačí semknout a následovat vedení mocných a všechno bude lepší.

Obrovská většina (až 80 procent) Rusů vůbec neočekává, že by mohla sama něco změnit, oddaně přenechává moc v rukou silných. Nedůvěřuje vlastní schopnosti a obává se, že svobodné rozhodování povede k chaosu. Mocní právě z této bezmocnosti těží a na ní budují svou politiku.

Je to takový bludný kruh: propaganda, která je přímo řízena a placena státními penězi, je umocňována nevědomou dispozicí ruské psýché.

Ruský národ je také odjakživa více pocitový než Západ. Komplexy, jež plodí silné emoce, tak přispívají k pořádnému nepochopení – dosahuje právě úrovně konspirační teorie, již přijímá národ jako celek.

Kouzlo a tíha demokracie

Západní státy a USA zase na oplátku démonizují Rusko. Očarován ideály spravedlnosti Západ přehlíží, že Rusko hraje svou hru o spravedlnost podle principu „vyšší bere“. Démonizace Ruska může vést k zbytečnému vyhrocení konfliktu a zintenzivnění narcistních obran. Přístup dospělý-dospělý zmírňuje konflikt. Jednota a konzistentonst sankcí Západu se ukázala jako účinný prostředek, na který Rusové slyší. Obzvlášť pak oligarchové, které mnohem víc než nacionalismus zajímají peníze.

Demokracie není stavem, nýbrž procesem. Během něj se převodem nevědomého na vědomé stává ten, kdo procesem prochází, sám sebou – individuem (proto se proces odborně nazývá individuace). Každý stát a národ si jí musí projít sám. Dochází při tom k integraci všeho minulého do přítomného vědomí, prostřednictvím dialektického střetu „starých“ zažitých principů a nových myšlenek, vhledů vznikajících pokrokem kultury. „Nové“ nemusí nutně znamenat lepší, je spíše ideálem, jenž musí být testován „naživo“.

Jestliže vnímáme demokratický proces jako pokrok, pak v něm musí docházet ke konfrontaci s vlastním stínem. Jedině sebekritika a upřímná snaha o sebepoznání může nastolit změnu. Totalitní režimy svůj stín potlačují, zodpovědnosti se brání vší silou a udržují lež, která se dříve nebo později stane iluzí bránící pokroku. Podle Platóna již Sókratés učil, že občan má doslova povinnost kritizovat svou vládu. Pro ruskou duši je nastolení této myšlenky v praxi teprve velkým úkolem.

Přechod od masovosti k individualitě je procesem vědomí, a proto není nikdy přímočarý. Jak říkal Carl Jung, podobá se spíše tápání v labyrintu. Abychom se mohli posunout, musíme se někdy vrátit zpět.

Válka názorů, jejímiž jsme svědky v posledních měsících v Rusku i v Česku, je výrazem hledání sebe sama v labyrintu demokracie. Ukazuje nám, jak důležité je hledat, porovnávat, ptát se a hlavně se nebát mýlit. I náš národ se jen pomalu individuuje, hlouběji poznává aspekty demokracie a vynořuje z kolektivity. Mnohým ruský způsob vládnutí imponuje ze stejných důvodů, jež imponují Rusům. Ztotožnění se s vůdcem a víra, že vůdce shůry sešle řešení, jsou bohužel sterilní. Hledání vladaře-spasitele je sice přitažlivou archetypální fantazií, ta ale může dojít svého završení jedině poznáním, že skutečná moc nedlí v mase, nýbrž v individuu, jež vládne “zdola nahoru,” a pro které staří Řekové tuto nádhernou a zároveň tak křehkou ideu demokracie vytvořili.