Trosečníkem v drsné přírodě, polárníkem ze své vůle

Vědci na něj hledí spatra. To, co v Antarktidě dělá, není přece žádný výzkum, ale svévole. Soukromá osoba, která si vybudovala polární stanici téměř o dvacet let dříve, než pro české vědce český stát. A co na to polárník Jaroslav Pavlíček? „Ta desetina vědců, které nejenže nevadím, ale upřímně nám fandí, mi úplně stačí. A hlavně, záleží na tom?“

Jak se ve vaší hlavě vylíhl ten drzý nápad přijet na Antarktidu a postavit polární stanici? — Zcela prozaicky a postupně. Rok 1968 mě zastihl na filosofické fakultě, a s výhledem budoucího vývoje jsem koukal ze studií rychle zmizet. Někdo je dokončil, někdo emigroval, někdo šel sedět na Ruzyň, já odešel do Tater, pracovat jako nosič na nejvýše položenou celoročně obývanou Téryho chatu. V tomto maličkém pohoří, dvacet krát třicet kilometrů, se do roka vystřídalo čtrnáct a půl milionu turistů. Protože to byly pro turistické národy z východního bloku, pro aglomerát 80 milionů lidí, jediné přístupné velehory.

Vysoké návštěvnosti také odpovídalo velké množství zranění a úmrtí, předpokládám. — Smrtelných nehod bylo i pětadvacet, třicet za rok. Byl jsem nosičem, ale postupně jsem se začal starat i o provoz, o hosty, a k tomu vám třikrát denně zavolají, že je záchranná akce. Tak v téhle situaci začnete vymýšlet, už z praktických důvodů, jak tomuhle čelit. A tak jsem se dostal ke svému oboru – umění přežít. V Tatrách jsem pochopil, že z devadesáti procent se člověk dostane do nebezpečí z vlastní hlouposti či nezkušenosti. Jen v minimu případů nemůžete nebezpečí zabránit. Stoleté lavině, zvratům počasí, pádu stromů. Ale jinak jsou pády, uklouznutí, zranění hlavně důsledkem přílišné nebojácnosti, neznalosti, špatné výstroje a výzbroje, nedostatečného oblečení, špatných bot.

Ano, to zdůrazňujete ve svých slavných příručkách pro přežití, umírá se „na hloupostech“. — Po zkušenostech v Tatrách nám to nedalo, začali jsme přemýšlet a zkoušet, jak rizikovým situacím čelit, jak se vyvarovat zbytečných chyb a jak přežít. Jakékoli experimenty v pořádných horách, na ledovci byly těžké, ani do sovětského Kavkazu se nemohlo jezdit „jen tak“, soukromě. Museli jsme se stát součástí horolezeckého týmu, jedna polovina bydlela v Interhotelu a přesvědčovala personál, že ostatní chlastají v druhém hotelu, a my mezitím na ledovci zkoušeli, jaká je nejvhodnější výstroj, jaké oblečení nejlépe uchrání před mrazem, jak čelit nepříznivým podmínkám – a to vlastně od té doby pořád prohlubujeme.

Určitě jste měli vzory ve svobodném světě. — Samozřejmě, že jsme měli předchůdce, kteří se zabývali přežitím. I na mořích. Třeba Alain Bombard, trosečník ze své vůle, který přeplul sám za dva měsíce přes Atlantik, jen s vodou, která mu napršela, s rybami, které ulovil. Místo 120kilového chlapa se vrátil sedmdesátikilový, ale přivezl naději všem příštím trosečníkům, což je to nejdůležitější, nejčastěji totiž zabíjí strach. Říkal to i on sám: „Trosečníku, možná tě zabije hlad, ale rychleji tě zabije žízeň, ještě rychleji chlad a nejrychleji ze všeho strach.“ Zatímco lidé předtím po ztroskotání umírali v perfektně vybavených záchranných člunech už čtvrtý den, ale záchrana přicházela tak devátý, s vědomím toho, co dokázal, to přestali vzdávat a počty obětí se snížily. Jen díky tomu, že se lidé začali chovat jinak, že si řekli: on vydržel dva měsíce, tak my bychom mohli aspoň čtrnáct dní.

Vy jste takhle šli příkladem po ledové pevnině – přecházeli jste 41 dní přes pustinu Grónska. Ze stejných důvodů? Dokázat to a dát příklad dalším? — Ano. To byl ohromný experiment. Grónsko jsme v roce 1984 přešli ve třech. S Mirkem Jakešem, ten měl tehdy ještě všechny prsty u nohou, a s Vladimírem Weignerem, ten už neměl ani jeden. I v Grónsku může ztroskotat letadlo, lidé mohou bojovat o přežití, když si každý další trosečník řekne, přece to ti tři Češi dokázali, a jeden dokonce bez prstů na nohou, tak jim to může pomoci vyhrát.

Měla tehdy vaše grónská výprava i mezinárodní publicitu? — Výpravu jsme organizovali tajně, za bývalého režimu to bylo pochopitelné, ale i další expedice jsme startovali v utajení. Aby nás nikdo nerušil, abychom v tom byli opravdu sami. Žádná hra, žádná vysílačka, žádní psi. V Grónsku tehdy nastal poprask, až když jsme dorazili na druhou stranu. Dánská vláda se zlobila, že jsme šli načerno, Američané, že tam mají vojenské základny, ale potom z toho byl docela šrumec, obdiv, podpora, široká publicita, objevili jsme se ve světovém tisku, dokonce i v nejčtenějších sovětských novinách Trud, i v odborném tisku. O všechny naše další akce pak byl zájem. Ale další výjezdy nám to neusnadnilo.

Existují ve světě podobné party, komunita učitelů přežití? — Ano, jsme v jedné velké světové partě, od Američanů po Rusy, a je vynikající, nikdo netají své výsledky, poznatky, naopak si je předáváme. Příkladem mohou být komáři, protože proti těm nikdo nic ještě nevymyslel. Vždy, když se setkáme, říkáme si, už něco máte? Jo, tenhle repelent zaručí, že místo padesáti komárů ti jich bude sedět na těle dvacet. Nebo tenhle, je dobrej, ale rozleptá ti kůži.

Ale vrátím se k původní otázce: jak vznikl nápad Antarktida? To bylo velmi neobvyklé, že se soukromník, jedna osoba, vydá na přísně střežený kontinent a postaví si stanici. — Obvyklé to v té době skutečně nebylo, ale my jsme v té době experimenty prováděli, jak jen to bylo možné, po celém světě. Tehdy už jsem si přál mít jedno základní výzkumné stanoviště, zejména v oblasti mrazu a chladu. Ale také jsem měl klukovský sen nějak napravit to, že v Čechách chybí moře, ostrov i ledovec. Po Grónsku jsem šel poděkovat docentu Mrkosovi, astronomu na Kleti a druhému Čechoslováku v Antarktidě, jak mě dobře naučil navigaci. On říkal, jsem zvědavý, co si teď ještě vymyslíš. A já, že bych věděl, že nám pořád chybí moře, ostrov a ledovec. Smáli jsme se, tak to nám nezbývá, než někomu vyhlásit válku – a pak zvážněli – nebo vyrazit na Antarktidu, která to všechno má a je podle Antarktické smlouvy otevřena všem národům pro výzkumnou, vědeckou a ochranářskou činnost.

Takže jste zvážněl – a vyrazil? — Přišli jsme ve správnou dobu, dnes už by to asi nešlo. Prostě jsme se vydali s Janem Pávkem na spřátelené polské školní lodi – s Poláky jsem vždycky vynikajícím způsobem spolupracoval – a dostali se do Antarktidy. Pak jsme čtyři měsíce putovali a hledali místo, kde bychom se mohli usadit, než jsme se rozhodli pro oázu na ostrově Nelson.

A to jste tam spali pod širákem ve spacáku? — Když píšu příručky o přežití v drsné přírodě, tak musím přece umět přežít ve spacáku i v Antarktidě! Obhlíželi jsme vhodná místa, navštěvovali jsme i ostatní stanice, dívali se, jak jsou zařízené, na čem dělají, také kolik to všechno stojí. A tehdy jsem se rozhodl výzkum přežití, který nepotřebuje velké investice, rozšířit o program zelené domácnosti, života pokud možno bez chemie a klasických zdrojů energie, což také koresponduje s trosečníky a jejich prostým, jednoduchým stylem života. No a přidal jsem k tomu, inspirován chilskými kolegy, účast na mezinárodním impaktním programu, který dlouhodobě sleduje, co vyplaví moře, kolik plastů, dřeva, provázků. Ostatně, plastů přibývá, ale pořád převládá dřevo.

Vědci na svůj program žádají o granty, Mendelova stanice Masarykovy univerzity je postavena za státní prostředky. Kde jste vzali peníze vy? — Odmítl jsem jakékoli střety o granty. Náš program je ale jednoduchý, život na stanici nás moc nestojí, víme, jak se co nejlevněji přepravit, i když doprava je rozhodně největší položkou. Stanici razím jako kosmopolitní, posádky jsou mezinárodní, a tak ani nevím, jak kdo svou cestu financuje. Čínské nebo ruské posádky asi dostávají něco od své vlády, účastníci programů z jiných zemí si vše hradí sami. Jídlo není problém, ani ledničku nepotřebujete. A na provoz stanice využívám příjmy z mých příruček Trosečníkem v drsné přírodě, které už vyšly opakovaně a v několika jazycích. Jen českých už vyšlo 69 800 kusů a nové mizí jako pára nad hrncem.

Ještě se vrátím k úplně první cestě, tu jste financoval z vlastních úspor? — Když jste skromný, když se chováte slušně a máte kontakty, tak je vše relativně snazší. Platit musíte, ale máte-li spřátelenou rodinu, které patří malá továrnička na dřevo v Ohňové zemi, tak získáte levně materiál. A kdo vám fandí, tak vám jej levně převeze. Dřevo na stavbu také vyplavuje moře. Naše pořizovací náklady nebyly velké, budovy stanice jsou malinké, největší místnost má 3×3 metry, dětský domek 2×2 metry. Dopravu na Antarktidu si všichni platí sami.

Ostrov Nelson bez sněhu. Foto: Archiv J. P.

Měl jste někdy chuť napsat o Antarktidě a vašich zkušenostech a lidech na stanici pořádnou knihu? Nebo to „za vás“ dělají vaši hosté? — Já výsledky svých experimentů vtěluji do příruček. Knihy nechávám na hostech. Už vyšel deník třináctileté účastnice, přebásněná encyklopedie, kniha biologa a kněze Marka Váchy, spisovatele Martina Vopěnky, kytaristy Lubomíra Brabce, tři knihy už vyšly od návštěvníků z Číny, teď vyjde čtvrtá, o dětech na stanici.

Na vaši stanici jezdí i děti? — I dítě musí po pádu letadla nebo ztroskotání umět přežít. Našemu nejmladšímu, z Izraele, byly dva a půl roku, ale doprovázeli jej i rodiče. Dnes už máme opravdu široký vzorek všech možných účastníků z experimentů v Antarktidě. Za těch 25 let už s námi bylo dvě stě lidí ze všech možných národů. A další se zúčastnili akcí v Himalájích, Andách, pralesích, pouštích, vždy za extrémních podmínek. Žádné Buenos Aires, Londýn, ale drsná příroda, kde se člověku může něco stát a bez znalostí nemusí přežít.

Ekologická stanice Eco Nelson. Foto: Archiv J. P.

Stalo se vám samotnému, že jste byl na hranici přežití? Že jste měl namále? — Ocitl jsem se nechtěně na malém ostrůvku, bez spacáku. V úžině mezi ostrovy King George a Nelson, který přejíždíme tisíckrát bez problémů, nastala nezvyklá situace. Srazily se dva oceány, vytvořily bouli, hladina byla sice krásné plochá, bez vlnky, ale šla s kopce. Můj člun vzal proud, a nemohl jsem se dostat ke skalisku, kde bych se přidržel. Najednou přetlačil Pacifik Atlantik a hnal to směrem na Austrálii. Podle pravidel jsem se snažil dostat k nejbližšímu trosečnickému balíčku, ten byl v tomto případě na maličkém ostrůvku, posledním před Austrálií. Na posledních deseti metrech jsem se s velkým úsilím zachytil. Začala velká bouře. Bylo to opravdu vážné. Věděl jsem, že teď záleží jen na mně.

Jak jste se zachoval? — Jednal jsem tak, jak je to popsané v mých příručkách. Velká bouře má většinou krátké trvání, utěšoval jsem se, těšil jsem se, že druhý den bude moře klidné a já budu moci plout zpět. Ale v tomto případě to neplatilo. Bouře neskončila ani třetí den, ani čtvrtý, pátý, vichr stále šel na Austrálii, až šestý den bylo možné dle výpočtů člun znovu spustit na moře a vrátit se. Neměl jsem ani hlad, ani žízeň. Zima byla problém. Poznatek: Ztráta 1,2 kilogramu denně způsobená nikoli hladem, ale zimou. Pro příště by měl záchranný balíček obsahovat starý spacák.

Říkáte lidem, kteří se s vámi vydávají na expedici, že mají počítat i se špatným koncem, nebo si to člověk nemá připouštět? — Desatero přežití obsahuje i bod: Najděte rezervní řešení. Není-li, nastane zmatek. Mne to hnalo na Austrálii, nejbližší trosečnický balíček jsem hledal po větru. Na Lipně se několik lidí do roka utopí, protože plavou prostě k bližšímu břehu. Kdybych tehdy minul poslední ostrůvek, bylo by hotovo, ale důležité bylo, neztratit hlavu.

Zahynul někdo při vašich experimentech ?— Při naší výpravě nikdy. Když kolegové mimo náš program něco někde dělali, přišli o prsty i o život. To se stává, ale je to mimo náš výzkum, mimo naše experimenty a mimo stanici Eco Nelson. Když v roce 2005 začala fungovat Mendelova stanice Masarykovy univerzity, vědci jásali: První česká skutečně vědecká stanice. Ale ano, jistě, česká, my jsme kosmopolitní. Víte, moje maminka byla Rakušanka, já jsem se narodil jako český občan, jsem monarchista, dívám se na to jinak. Teď máme stanici na Antarktidě i na Špicberkách, jsou tam i lidé z naší party.

Plánujete jezdit na Antarktidu, dokud tam, s odpuštěním, nezemřete? — Ne, už jsem si našel zástupce mezi příslušníky jiných národů, pokračování je slušně zajištěné. Program se měnit nebude, není třeba, lokální přežití, globální přežití, impakt program, to úplně stačí, další věci ať si dělají jiné stanice, které mají dostatek prostředků. Vědec potřebuje komfort, vybavení, přístroje… Ale nakonec i k nám přijel člověk z NASA, geolog, který tady studoval kameny kvůli výzkumu Marsu.

Jste sice praktický odborník na přežití, ale vlastně jen troufalý amatér, to jste musel slyšet mnohokrát. Vadí vám to? — Opakovaně s námi jezdí biolog, teolog a katolický kněz Marek Orko Vácha. Jednou jsme takhle diskutovali, při průchodu džunglí, že v některých oborech je amatérismus určitě možný, může rozvíjet a být inspirující, ale on říkal, neplatí to třeba pro astronomii, biologii. Namítl jsem, budeš přednášet pro malé děti o DNA, primitivním způsobem, že se kroutí takhle a takhle, a dítě ti primitivním způsobem přihraje zajímavý nápad, který dospělý přes své vědecké klapky na očích nevidí. Mně se tohle stalo v poušti. Ptal jsem se, když nás uštkne had, jak na poušti vyrobíme studený obklad? A radil jsem, máme metodu, vodou z petky namočíme ručník a točíme s ním nad hlavou, tak vznikne studený obklad. A dítě řeklo: a proč tu petku nezakopete do písku, tam je to studené. No jistě, já už se v pískovišti nehrabu. Ten impuls může přinést i dítě, i v astronomii. Na tom jsme se nakonec shodli. Stejně tak amatér. Není postižen odbornou slepotou, může přihrát myšlenku a odborník ji může doladit. Jako dítě znalé pískoviště. Číňané ostatně říkají: Ať kvete tisíc květů.