Odyssea, nová podoba archetypálního mýtu

Film Christophera Nolana se pokouší o moderní uchopení homérského eposu o strastiplné cestě řeckého hrdiny Odyssea od dobyté Tróje zpět na rodnou Ithaku. Jazyk a tón dialogů vychází z moderního překladu Homérova eposu (pravděpodobně Emily Wilson). Vyprávění reprodukuje dávný narativ 19. století o civilizovanosti jako protikladu barbarství, o kolapsu civilizace doby bronzové a zjevení „mořských národů“.

V Nolanově filmu se Trója obejde bez klišé řeckých mramorových sloupů. Natáčelo se v marockém Aït Ben Haddou.

Snímek JLPPA, Bestimage, Profimedia

Události z dobytí Tróje a Odysseovy cesty jsou morálně pojatým historickým vyprávěním. Hlavní hrdina si se svým osudem nese pocit vykořenění a viny za lest i za válečné utrpení. To vše v něm vyvolává trpký pocit konce jedné éry dějin. Z archeologického pohledu je tento příběh o kolapsu civilizace poněkud přehnaný; archeologické prameny naznačují spíše kontinuitu, pozvolnou proměnu elit a déle trvající populační mobilitu než náhlé systémové zhroucení řádu. Autor zde snad navazuje na pocity současné paniky z migrace, jinakosti a obav z hrozby proměny světového řádu.

Nolanovo „realistické“ vyprávění zdánlivě odnímá bohům viditelnou moc a vliv na chod dějů. Divák ale tuší, že to jsou právě tyto neviditelné síly, které přinášejí hrdinům útrapy putování a nakonec i smrt. Opakovaně se ve filmu objevuje jen postava bohyně Athény (Zendaya), která nevystupuje jako Odysseova ochránkyně, ale spíše jako memento jeho svědomí a pocitu viny. Na rozdíl od starších filmových ztvárnění, jako byl Cameriniho Ulysses (1954) s Kirkem Douglasem v hlavní roli, je Nolanova Odyssea zbavena „mramorového patosu“ a je poutavým dobrodružným, ale i morálně hlubokým příběhem. Nolan vypráví o mužských ambicích i slabostech a ženy proměňuje v psychologicky motivované postavy namísto pasivních aktérek rituálních či mocenských vztahů a moderně formuluje genderové role hlavních aktérů eposu.

Z archeologického hlediska je ve filmu velké množství věcných chyb a omylů. Zbroj a zbraně bojovníků u Tróje neodpovídají reálné mykénské kultuře doby bronzové, rovněž tak lodě, na kterých se Řekové plavili. To ale nic neubírá na kvalitě filmu, který nemá ambice být dokudrama. Využití hliněné architektury marockého Aït Ben Haddou jako mytické Tróje je šťastnou volbou, oproti dřívějším klišé s klasicky řeckými mramorovými sloupy.

Odyssea (The Odyssey) režie Christopher Nolan. Studio Universal Pictures, premiéra 17. července 2026. Délka: 2 hodiny 52 minut

Už jsme si zvykli, že v současných amerických filmech vystupují v historických rolích neautenticky afroameričtí herci. To je i případ Heleny, kterou ztvárnila Lupita Nyong’o, herečka keňsko-mexického původu. Podobně jako u dobově neautentických rekvizit ani obsazení černošské herečky do role řecké princezny není příběhu na závadu. Velkým selháním však je, že Lupita Nyong’o hraje ve dvojroli také Heleninu sestru Klitaimnéstru. Nejenže obě princezny nebyly jednovaječná dvojčata, ale neměly ani stejného otce. Klitaimnéstra byla dcerou spartského krále Tyndarea, zatímco Helena byla dcerou nejvyššího boha Dia, který ji zplodil v podobě labutího samce.

To vše jsou ale podružnosti ve srovnání s přínosem tohoto epického filmu, který předkládá témata mytických příběhů, kouzel a velkých narativů, která jsou stále populární i v současné společnosti. Vyprávění, které Nolan přináší, nám připomíná, že život každého z nás je svým způsobem odysseou s vlastními chybami, pocity viny i s vnějšími Skyllami a Charybdami, které nás čas od času potkávají. Je pozitivní, že lidskou touhu po hlubokých mýtech a epických příbězích, která vedla k tvorbě moderně vytvořených příběhů Pána prstenů, Hry o trůny nebo Batmana, mohou nyní diváci naplnit i u skutečných archetypálních mýtů staré Evropy, které po staletí formovaly normy a morální hodnoty západní společnosti.