Černo nebo Čorno

Ad Vesmír 105, 207, 2026/4

Přepis jména nešťastného města Černobyl k nám nejspíš opravdu přišel z ruštiny, všechno ze Sovětského svazu se přebíralo přes ruštinu. Tak jsem tento název převzal před 40 lety i já z tehdejšího českého odborného i populárního tisku, navíc souzní s češtinou. Sotva budu měnit černo- za čorno- jenom z toho důvodu, že dnes Rusko válčí proti Ukrajině, což dále zhoršilo náš pohled na toto impérium.

Dále autorka považuje za zcela neadekvátní název Černigov, podle ní bychom měli používat název Černihiv. Černigov je jedním z nejstarších slovanských měst, známých ještě z doby, kdy samostatné jazyky jako ruština, čeština nebo ukrajinština ani neexistovaly. Město je v historickém povědomí od 11. století, kdy bylo sídlem Černigovského knížectví a Černigov je tedy znám pod tímto jménem tisíc let, zatímco v ukrajinštině došlo později, někdy v 13. století, k podstatným hláskovým změnám, mj. g v h, podobně jako v češtině, slovenštině nebo běloruštině. Nabízí se analogie s naší Prahou. Nezlobíme se, že v němčině se naše hlavní město nazývá Prag, v angličtině Prague nebo třeba v ruštině Прага. Víme, že název Prahy v jiných jazycích vychází z původního názvu města ještě před hláskovými změnami v češtině a že nepochází z němčiny.

Bílá Cerkev je po osmdesát let používaný specifický český tvar pro místo, kde bojovali českoslovenští vojáci za druhé světové války. Ukrajinsky se město jmenuje Біла Церква, rusky Белая Церковь. Proč měnit po osmdesát let zavedený a svým způsobem proslavený český ekvivalent, který neodpovídá ani ruštině, ani ukrajinštině, nýbrž je blízký češtině? Zajímavý je také příklad Charkova. Autorka navrhuje Charkiv místo „ruského“ Charkov. Proč nenavrhuje „Kyiv“ místo nyní českého „Kyjev“ (rusky rovněž Киев)? Pravděpodobně z toho důvodu, že si název Kyjev uvědomuje jako dostatečně historicky zafixovaný, tedy zažitý, bez ohledu na současný ukrajinský název města. Ostatně, další příklady (Tarnopol – Ternopil, Rovno – Rivne) se rovněž týkají u nás po staletí používaných názvů, které jsou starší než hláskové změny v dnešní ukrajinštině.

Jaroslav Dršata, Hradec Králové (redakčně kráceno)

Vyjádření autorky: Samozřejmě nikdo neočekává, že všichni ze dne na den začneme používat název Čornobyl (ani já to v běžné mluvené řeči nedělám). Každá taková změna trvá nějakou dobu. Nastat může, ale také nemusí. Jak bylo ve sloupku uvedeno, jde o dohodu, která se může (z)měnit.

Co se týče města se současným názvem Černihiv, není vůbec jednoznačné, že původně existovala pouze varianta Černigov, z něhož se vyvinul až později Černihiv. Odborníci neustále studují počátky jednotlivých jazyků a znalosti se průběžně mění. Počátky ukrajinštiny mohly být svobodně studovány až po zániku Sovětského svazu. Politicko-demagogicky motivovaná teorie o tom, že existoval jediný ruský prajazyk, z něhož se vyvinuly tři východoslovanské jazyky (běloruština, ruština a ukrajinština), už neplatí.

Rita Lyons Kindlerová

Vyjádření jazykovědce: Debata o podobách ukrajinských zeměpisných jmen v češtině je citlivá a nelze ji zjednodušit na jednoduché hodnocení správně – špatně. Každá ze stran má v určitém ohledu oprávněný pohled. Ukrajinská perspektiva zdůrazňuje, že jde o názvy míst ležících na území Ukrajiny, a proto by měly být užívány v podobě odpovídající ukrajinštině. Používání forem převzatých z ruštiny může být vnímáno jako přehlížení jazykové i kulturní identity země, zvlášť v současném politickém kontextu.

Na druhé straně je třeba vzít v úvahu jazykovou realitu v češtině i v dalších jazycích. Mnohé podoby (mj. Černobyl či Charkov) jsou dlouhodobě zažité a většina mluvčích je používá bez jakéhokoli politického nebo hodnotového záměru. V některých případech navíc tyto tvary zapadají do českého hláskoslovného systému natolik přirozeně, že si mluvčí ani nejsou vědomi, že historicky byly převzaty z ruštiny (např. jedna z nejtypičtějších a nejfrekventovanějších slovanských přípon u místních jmen má v ukrajinštině, kde se o v tzv. zavřených slabikách, tj. slabikách končících souhláskou, změnilo na i, formu -iv, zatímco v češtině, v ruštině a většině dalších slovanských jazyků zůstala v podobě -ov).

Podobné situace nejsou v jazykové praxi výjimečné. Exonyma vznikala po staletí vlivem politických, hospodářských společenských a kulturních kontaktů, často přes zprostředkující jazyky, a jejich podoba se mění jen postupně. Změna proto není jen otázkou rozhodnutí, ale také míry zažitosti a přijetí mezi mluvčími.

Užívání domácích forem cizích zeměpisných jmen ovlivněných zprostředkujícím jazykem (v tomto případě ruštinou) by tedy nemělo být automaticky chápáno jako politický manifest, kterým se naznačují územní nároky či podřízenost. S ohledem na historickou a jazykovou kontinuitu exonym je zde důležitý především citlivý přístup, ohleduplnost a vědomí souvislostí. Pro další vývoj exonym bude jen prospěšné, jestliže budou užívána s respektem na jedné straně a přijímána s tolerancí na straně druhé.

Řešení tak pravděpodobně nespočívá v rychlé náhradě jedné podoby druhou, ale v postupném vyvažování: respektovat ukrajinské formy tam, kde se přirozeně prosazují, a zároveň chápat, že tradiční české podoby nejsou samy o sobě výrazem neúcty. Jazyk by v tomto případě neměl být nástrojem vyhrocování, ale prostředkem porozumění.

Milan Harvalík, Jazykovedný ústav Ľudovíta Štúra SAV