Záchrana, přesun i příběh krajiny

Když se řekne skanzen, většině lidí se vybaví areál s „přenesenými domy“, dřevěnými chalupami, stodolami nebo větrnými mlýny, které už dávno nestojí tam, kde je jejich první majitelé postavili. Přesuny lidových staveb jsou výsledkem dramatických rozhodnutí mezi zánikem a záchranou, mezi autenticitou a zachováním.

Přesuny objektů lidové architektury, označované jako transfery nebo translokace, představují důležitý, avšak také kontroverzní nástroj ochrany kulturního dědictví. Na území dnešní České republiky se první pokusy o přenesení lidových staveb objevují na přelomu 19. a 20. století, v době rostoucího zájmu o národopis. Významným impulsem se mimo jiné stala pražská Národopisná výstava českoslovanská v roce 1895. Byla to velkolepá událost, poprvé se zde objevily nejen modely, ale i skutečné části venkovských staveb. Přestože se ještě nejednalo o transfer v dnešním slova smyslu, zrodila se tu myšlenka muzea pod širým nebem.

1. Rožnovská stará radnice na historické pohlednici z roku 1908 před transferem (nahoře) a její současný stav (dole). Srovnání fotografií dokládá rozsah úprav, ke kterým došlo po transferu: byla zmenšena okna a proveden zdobný štít (sloupy pavlače byly rekonstruovány ještě před transferem).

Snímek nahoře fotoarchiv Národního muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, (https://knir.cz/o-nas/zakladni-informace/historie); snímek dole Klára Kroftová

O čtvrt století později už se tato idea zhmotnila v praxi. Pod vlivem bratrů Bohumíra a Aloise Jaroňkových, kteří byli okouzleni světem lidové architektury, byly na Valašsku rozebrány a znovu složeny ohrožené dřevěné stavby. Roku 1925 tak byla přenesena roubená Stará radnice z Rožnova pod Radhoštěm, která se stala „zakládajícím“ objektem Valašského muzea v přírodě (obr. 1). Tento skanzen se stal jedním z prvních ve střední Evropě a postupně se rozrostl o další stavby z Beskyd i Javorníků.

Zajímavou kapitolou jsou také transfery dřevěných kostelů z Podkarpatské Rusi. Místní farnosti prodávaly starobylé dřevěné chrámy, aby je zachránily před zničením a aby zároveň získaly prostředky na nové, snadněji udržovatelné kostely. Do Československa bylo přeneseno celkem šest těchto sakrálních staveb, například do Kunčic pod Ondřejníkem, Blanska či Prahy. Tyto přesuny měly nejen záchranný, ale i symbolický význam a dodnes připomínají pestrou kulturní mozaiku tehdejší republiky.

Poválečná vlna záchran

Po druhé světové válce se český venkov proměnil k nepoznání. Kolektivizace, nová výstavba i územní přestavby ničily původní zástavbu dosud nevídaným tempem. Tato situace podnítila v šedesátých až osmdesátých letech minulého století rozvoj sítě regionálních muzeí v přírodě. Vznikla ve Strážnici, Zubrnicích (obr. 2, obr. 3 a obr. 4), Kouřimi, na Veselém Kopci i ve Vysokém Chlumci. Tyto areály soustřeďovaly ohrožené stavby, které by jinak zmizely beze stopy. Transfer se stal běžnou metodou památkové záchrany, i když byl vnímán jako krajní řešení.