Na slyšenou

Před lety, ještě v telefonické jazykové poradně Ústavu pro jazyk český, jsem se rozhodl loučit se s tazateli specializovaným na slyšenou, které se kromě rozhlasu uplatňuje právě leda v telefonátech. Jinde ho nepotkáte – když se nejen slyšíme, ale i vidíme, loučíme se v češtině spíš na viděnou nebo prostě na shledanou.

Zajímalo mě, co se bude dít. Lingvistika totiž docela dobře ví, že lidi se v interakci na sebe nalaďují, jeden druhému se různě silně a v různých rovinách přizpůsobují. Vzešel z toho jeden rok sběru výzkumného materiálu, přes tři sta interakcí. Sledovali jsme, kdo co řekl, když se loučil první a když coby druhý mohl zohlednit rozloučení předchozí. Co jsme zjistili?

Sami od sebe se lidi rozloučili na shledanou skoro pokaždé – výraz na slyšenou obsadil jen 1,6 % případů. Když reagovali na mé na slyšenou, bylo to z 88 % na shledanou a z 12 % případů na slyšenou. O řád posunutý poměr vyšel jako statisticky signifikantní. Zjišťovali jsme, jestli v tom nehrají roli nějaké uchopitelné faktory, ale ani pohlaví tazatele, ani délka hovoru se jako zásadní nepotvrdily. Na tom jsou vidět dvě věci. Zaprvé, jakou sílu má obvyklost, zvyk. A zadruhé i to, že nic v jazykové komunikaci není skálopevné – lidi na sebe a na okolnosti reagují.

Potvrzují to i výsledky týkající se ne tazatelů, ale mě v roli „poradníka“. Interakce, v níž jde o něco opravdovějšího než o to, aby zaznělo jedno konkrétní slovo, má překvapivou sílu. Sice jsem si na začátku řekl, že se budu loučit na slyšenou, ale dostát předsevzetí bylo překvapivě nesnadné. Dodržel jsem ho jen v 81 % případů, kdy jsem se loučil po svém komunikačním partnerovi. A co hůř, já jsem se asi ve 3 % případů loučil na shledanou, i když mě k tomu nikdo nesvedl, tj. jako zahajující loučitel.

Jak to? Asi půlku případů mých „selhání“ umíme interpretovat pomocí jejich nestandardnosti – třeba jako když mi namísto jednoho člověka volala celá školní třída nebo když se ptal novinář z ČTK s tím, že to, co mu řeknu, půjde napříště do všech českých médií. Jenže pro druhou půlku případů jsme žádný rozumně podchytitelný důvod nenašli. Jazyková komunikace je zkrátka záhadná, a to dokonce i pro toho, kdo se ji rozhodne schválně ovlivnit a navíc analyzovat. A proto ji my lingvisti pořád zkoumáme – protože toho o ní pořád hrozně moc nevíme.