Oko jako mikroskop

1896: Zvláštní pozorování vlastního oka docílíme, hledíce do světla a přimhuřujíce oko do té míry, až se jas světla stane snesitelným. Tu předstupují před zrak náš mlhavé obrazy vlastního oka našeho. Nejprvé spatříme zcela jasně nesčíslné množství buněk slizu, jímž víčka rohovku potírají. Sliz ten rozeznáme v několika vrstvách určitě od sebe oddělených značnými prostorami. Důkaz to, jak silně jsou zvětšeny. Zvláště nápadny jsou buňky, které jako řetízky jsou spojeny a různě se rozvětvují. Akomodací oka možno spatřiti i obrysy duhovky. Dlužno hleděti upřeně stranou a tu pak objeví se nám přesně polokruh (i více) s okrajem chobotnatě roztřepaným, ovšem velice pohyblivým, takže obraz stále se mění. Stíny, které při tom brzy jako světlé pruhy, brzy jako temné šmouhy po rohovce přebíhají, pocházejí od řas očních. Úkaz tento jest způsobilým zjednati v dlouhé chvíli zábavu.

Jan Tykač, správce školy v České Třebové (Vesmír 25, 120, 1896/10)

2026: Zkusíte-li na radu pana řídícího Tykače (na kterého v České Třebové dodnes rádi vzpomínají, protože jim tam kdeco založil a zvelebil) za slunných dnů mhouřit oči zalité paprsky nejbližší hvězdy, zaměřte na chvíli pozornost i na vlastní bílé krvinky. Nepotřebujete k tomu ani mikroskop ani otvírat své krevní řečiště, stačí jasný slunečný den, výhled na blankytně modrou oblohu a trocha soustředění.

Jakmile se zadíváte do jednolité modré plochy nad hlavou, objeví se v centru zorného pole drobné, jasné, rychle se pohybující tečky. Každá z nich je zřetelná nanejvýš jednu sekundu než zase zmizí. Některé z bodů jako by pronásledovaly ty, které už se ztratily z dohledu před chvílí; putují podobnou drahou. Při delším pozorování vás může zaujmout, soustředíte-li se na svůj tep, že pohyb jasných teček souvisí s jeho frekvencí. To, co pozorujete, jsou vaše bílé krvinky, prodírající se kapilárami na povrchu oční sítnice. Červené krvinky jsou tímto způsobem neviditelné, protože jejich barvivo pohlcuje modré světlo, zatímco obřími bílými krvinkami světlo této barvy prochází, což se ve vnímaném obrazu projevuje jako dírky v „závěsu“ – tančící světlé skvrnky. Každá tečka je jedna bílá krvinka defilující před světlocitlivými buňkami sítnice. Stísnění buňky při průchodu tenounkou žilkou se na bílé krvince projevuje její deformací – jasné tečky jsou proto oválné, nikoliv kruhové. Čím rychleji vám bije srdce, tím je pohyb bodů rychlejší, v klidovém stavu se pozorovaný pohyb značně zpomaluje.

Popisovaný jev se jmenuje entoptický fenomén modrého pole (blue field entoptic phenomenon) a poprvé si ho všiml německý oftalmolog Richard Scheerer v roce 1924, tři roky po smrti renesančního Jana Tykače, který o objev přišel tím, že oči před světlem mhouřil.