Proč už nebojujeme proti palmovému oleji

Palmový olej se před deseti lety stal symbolem ničení tropických pralesů, bezohlednosti a bezmoci. Do budoucna by se ale mohl stát i symbolem síly a naděje. Jeho příběh ukazuje, jak naše každodenní volby dokážou pohnout celým odvětvím, pokud se spojí s vytrvalou prací nevládních organizací, vědců a třeba jen hrstky uvědomělých politiků a odpovědných firem.

Problém vyvstal poměrně náhle, prudkým nárůstem světové produkce palmového oleje ze zhruba 5–6 milionů tun v roce 1980 na více než 75 milionů tun kolem roku 2020. Nejvíc se na tomto trendu podílela Indonésie, kde v letech 2000–2005 ročně mizelo průměrně kolem 1,8 milionu hektarů lesů, což jí vyneslo označení státu s nejvyšším tempem odlesňování na světě. Zhruba čtvrtina až třetina této ztráty souvisela právě s rozšiřováním plantáží palmy olejné, vedle těžby dřeva, produkce papíru, drobného zemědělství a požárů. Byl to ale jen začátek – palmové plantáže nahrazovaly v Indonésii stovky tisíc hektarů lesa ročně ještě mnoho dalších let.

Leckomu může plantáž olejné palmy připomínat tropický les, ve skutečnosti jde ale o zelenou biologickou pustinu, která poskytuje domov jen malému počtu druhů.

Snímek Michal Gálik

Masivní rozšiřování plantáží palmy olejné v Indonésii přineslo dramatické ekologické dopady, včetně plošného úbytku biodiverzity a poklesu populací nejen ikonických orangutanů, ale i stovek dalších druhů živočichů a rostlin. Přeměna pestrých ekosystémů na monokultury společně s vypalováním a nekalými praktikami firem výrazně zvýšily riziko ničivých požárů; extrémní epizody, například v roce 2015, způsobily toxická dýmová mračna zasahující miliony lidí a emise CO₂ srovnatelné s roční produkcí některých průmyslových států. Tlak na krajinu umocnilo masivní používání pesticidů a hnojiv, které kontaminovaly půdu i vodu a lokálně zhoršily kvalitu sladkovodních i pobřežních ekosystémů, s negativními dopady na rybolov i zdraví místních obyvatel.

Sociálně přinesl rozmach plantáží nárůst spekulací s pozemky, podvodné a někdy i násilné zbavení místních komunit jejich tradičních práv k půdě, pokles lokální potravinové soběstačnosti a růst závislosti na mzdové práci. Doloženy byly i případy dětské práce. Všudypřítomná korupce a nepotismus přinesly mnoha rodinám namísto slibovaného blahobytu jen ztrátu dosavadního způsobu obživy a chudobu.

Šokující probuzení

Na zprávy o ničení přírody a sociální nespravedlnosti v zemích globálního Jihu jsme v Evropě zvyklí. Tentokrát to ale bylo jiné, byl tu přímý vztah s naší vlastní spotřebou. Před rokem 2012 patřila Evropská unie mezi největší světové odběratele palmového oleje s dovozy kolem 5,5–6 milionů tun ročně. Spolu s Indií a Čínou dlouhodobě zaujímala jedno z prvních tří míst. Palmový olej u nás nekončil jen v průmyslově zpracovaných potravinách a kosmetice – zhruba polovina dovozu byla používána na výrobu biopaliv a nezanedbatelná část končila také v krmivech pro hospodářská zvířata.

Samotný podíl viny na ničení pralesů však evropskou veřejnost k zásadní změně postoje neprobudil. Obrat nastal až kolem roku 2007, kdy se v médiích a na sociálních sítích začaly virálně šířit šokující fotografie brutálně zabitých orangutanů – utlučených, zmrzačených mačetami či popálených na palmových plantážích. Tehdy začalo mnoho evropských spotřebitelů situaci vnímat a hledat nebo požadovat řešení. V praxi to ale nebylo jednoduché. Palmový olej byl ve výrobcích často „skrytý“, v potravinách uváděný jen jako obecný „rostlinný tuk“, což znemožňovalo rozhodovat se o jeho nákupu.

První snahy proto mířily k evropským institucím. Při přípravě a schvalování nařízení EU č. 1169/2011 o poskytování informací o potravinách se podařilo prosadit povinnost uvádět na obalech konkrétní druh rostlinného oleje; tato povinnost platí od prosince 2014. To dalo evropským spotřebitelům možnost svým každodenním výběrem při nakupování rozhodovat o budoucnosti deštných pralesů – jeden nákup, jeden hlas.