Nevnucujte nám slova!

Ne dávno se mě někdo zeptal, co říkám na výraz hostka, to slovo, které je teď „uměle zaváděno a vnucováno“. Ne, nechci se ponořit do úvah o hostce ani přechylování, ale ohledat to okolo: vnucování slov.

Ať už hostka, posluchačstvo, nebo snad hvězdička vyjadřující genderovou korektnost: nic z toho nám žádný dobrý lingvistický zdroj nenutí. Přesto je tu evidentně mnoho lidí, kteří nějaký nátlak pociťují. Jak je to možné? Nabízejí se dvě základní vysvětlení. Zaprvé takoví lidé neinterpretují ony lingvistické zdroje ve shodě s jejich záměrem. Dobré zdroje totiž většinou hlavně mapují jazykový stav, případně nějaký prostředek doporučují či nedoporučují s ohledem na jeho zvukové, gramatické vlastnosti nebo na základě dat o jeho frekvenci; činí tak ale podloženě. Zadruhé se lidé s naléháním, aby ve svém jazykovém vyjadřování něco měnili, setkávají jinde, ve zdrojích, které bych z odborného hlediska neoznačila za dobré a dost možná ani lingvistické. Může jít třeba o nějaké vnitřní pracovní dokumenty nebo sociální sítě. Někdy se lidé s „podezřelým“ slovem setkají buď několikrát v krátkém časovém sledu, nebo na místě, které je jim názorově cizí. Když před pár měsíci veřejnoprávní televize použila slovo hoststvo, vyvolala tím společenský otřes. Samo o sobě to slovo není oslňující, rozumíme mu, ale hůř se vyslovuje a zatím má nízkou frekvenci, nic víc, nic míň. Podstatnější je, jak je možné, že když takové slovo někdo použije, cítíme se tím vystaveni implicitní kritice, a dokonce nátlaku ho používat taky.

K jazyku se vztahujeme emocionálně, jazykové prostředky tedy hodnotíme i esteticky a pocitově. Třeba nad slovy lidičky, kafčo nebo šíbr se oklepu, ale i kdyby je kolem mě používalo spoustu mluvčích, a to klidně funkčně nadřazených, necítila bych se nijak povinována se k nim přidat. To, že se objeví nové prostředky, signalizuje, že je větší skupina mluvčích asi potřebuje. Pokud se nějakým slovem podobného typu cítím ohrožena, ten pocit ohrožení podle mě natuty nepramení ze slova samého. To spíš ze strachu z toho, že se mění svět a já mu nestačím a ani nechci stačit. Smyslem slov jako hostka ale není přebudovat prostor někoho druhého, nýbrž budovat si svůj vlastní. Zatímco města jsou přeplněná, vesmír komunikace hranice nemá – je v něm dost místa, aby budování jednoho jazykového světa nepobořilo ten sousední.